56 ICm 2914/2011
Č.j. 56 ICm 2914/2011-36 ( KSPA 56 INS 7856/2009 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobce: Finanční úřad ve Vysokém Mýtě, 566 01 Vysoké Mýto, Tůmova 178/I, proti žalovanému: Ing. David Jánošík, 500 02 Hradec Králové, Gočárova 1105/36, insolvenční správce dlužnice ORLET služby s.r.o., 565 01 Choceň, Vysokomýtská 368, IČO 64791050, o žalobách na určení pořadí pohledávek,

takto:

I. Zamítají se žaloby, aby bylo určeno, že žalobcem uplatněné pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 56.820,--Kč, 99.054,--Kč a 28.848,--Kč jsou v pořadí pohledávkami za podstatou a žalovaný je povinen je plně uspokojit v insolvenčním řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Dne 1. listopadu 2011 podal shora uvedený žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalovanému insolvenčnímu správci domáhal určení (KSPA 56 INS 7856/2009) pořadí pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2011 v insolvenční věci dlužnice ORLET služby s.r.o. vedeném pod sp. zn. KSPA 56 INS 7856/2009 (žaloba sp.zn.). Dne 25. listopadu 2011 podal stejný žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči stejnému žalovanému insolvenčnímu správci domáhal určení pořadí pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2011 v insolvenční věci stejné dlužnice (žaloba sp.zn. 56 ICm 3154/2011). Dne 10. února 2012 podal stejný žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči stejnému žalovanému insolvenčnímu správci domáhal určení pořadí pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2011 v insolvenční věci stejné dlužnice (žaloba sp.zn. 56 ICm 371/2012). Následně dne 12. března 2012 soud řízení podle ustanovení § 112 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 zákona číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen insolvenční zákon ), ve všech třech věcech spojil ke společnému řízení, neboť spolu skutkově souvisely a týkaly se stejných účastníků. Řízení je dál vedeno pod sp.zn. 56 ICm 2914/2011.

Žalobce v žalobě sp.zn.zejména uváděl, že vyrozuměním o popření pořadí pohledávky ze dne 20. října 2011 odmítl žalovaný pohledávku za podstatou z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 56.820,--Kč z důvodu, že ji za pohledávku na podstatou ani za pohledávku, která se pokládá za přihlášenou a uspokojitelnou v insolvenčním řízení, nepokládá. Z tohoto důvodu ji popírá podle ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Předmětná pohledávka vznikla za zdaňovací období červen 2011, tedy po rozhodnutí o úpadku, a to na základě novelizovaného ustanovení § 44 zákona číslo 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v platném znění (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty ). S účinností od 1. dubna 2011 byl zaveden nový institut opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení ; oprava je samostatným zdanitelným plněním. Na tento případ nelze uplatnit režim přechodných ustanovení, protože se jedná o samostatný nově vzniklý daňový závazek za zdaňovací období, v němž byla oprava provedena. V daném případě jde o opravu uplatněnou věřitelem dlužnice opravným daňovým dokladem-faktura číslo 1110100862 ze dne 20. května 2011 a o daňovou povinnost stanovenou dlužnici platebním výměrem č.j. 73534/11/274970602119 dne 18. října 2011. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou, kterou nelze popřít, neboť popření pořadí pohledávky se týká pohledávky přihlášené a je upraveno v ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Nelze odkazovat ani na ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Vyrozumění i postup žalovaného tak považuje za zmatečný. Žalobu podává z opatrnosti, když žalovaného žádali o uhrazení pohledávky dopisem ze dne 26. října 2011. Nakonec žalobce navrhl, aby byl vydán rozsudek, že uplatněná pohledávka je v pořadí pohledávkou za podstatou a žalovaný je povinen ji v insolvenčním řízení plně uspokojit. Žalobce přiložil listinné důkazy, a to uvedené vyrozumění, platební výměr, opravný daňový doklad a žádost o uhrazení pohledávky.

Žalobce v žalobě sp.zn. 56 ICm 3154/2011 zejména uváděl, že vyrozuměním o popření pořadí pohledávky ze dne 1. listopadu 2011 odmítl žalovaný pohledávku za podstatou z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 99.054,--Kč z důvodu, že ji za pohledávku na podstatou ani za pohledávku, která se pokládá za přihlášenou a uspokojitelnou v insolvenčním řízení, nepokládá. Z tohoto důvodu ji popírá podle ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Předmětná pohledávka ve výši 99.054,--Kč (z toho dodatečně vyměřená daň 82.545,--Kč a penále 16.509,--Kč) vznikla za zdaňovací období květen 2011, tedy po rozhodnutí o úpadku, a to na základě novelizovaného ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty. S účinností od 1. dubna 2011 byl zaveden nový institut opravy výše daně u pohledávek za dlužníky (KSPA 56 INS 7856/2009) v insolvenčním řízení ; oprava je samostatným zdanitelným plněním. Na tento případ nelze uplatnit režim přechodných ustanovení, protože se jedná o samostatný nově vzniklý daňový závazek za zdaňovací období, v němž byla oprava provedena. V daném případě jde o opravu uplatněnou věřitelem dlužnice opravnými daňovými doklady-faktury číslo INS000001, INS000002, INS000003, INS000004, INS000005 a INS000006, všechny ze dne 29. dubna 2011 a o daňovou povinnost včetně penále stanovenou dlužnici dodatečným platebním výměrem č.j. 74003/11/274970602119 dne 20. října 2011. Žalovaný všechny opravné daňové doklady věřiteli vrátil. Žalovaného žádali o uhrazení pohledávky dopisem ze dne 26. října 2011. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou, kterou nelze popřít, neboť popření pořadí pohledávky se týká pohledávky přihlášené a je upraveno v ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Nelze odkazovat ani na ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Vyrozumění i postup žalovaného tak považuje za zmatečný. Žalobu podává z opatrnosti. Nakonec žalobce navrhl, aby byl vydán rozsudek, že uplatněná pohledávka je v pořadí pohledávkou za podstatou a žalovaný je povinen ji v insolvenčním řízení plně uspokojit. Žalobce přiložil listinné důkazy, a to uvedené vyrozumění, dodatečný platební výměr, opravné daňové doklady, žádost o uhrazení pohledávky a dopis žalovaného o vrácení opravných daňových dokladů.

Žalobce v žalobě sp.zn. 56 ICm 371/2012 zejména uváděl, že vyrozuměním o popření pořadí pohledávky ze dne 23. ledna 2012 odmítl žalovaný pohledávku za podstatou z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 28.848,--Kč z důvodu, že ji za pohledávku na podstatou ani za pohledávku, která se pokládá za přihlášenou a uspokojitelnou v insolvenčním řízení, nepokládá. Z tohoto důvodu ji popírá podle ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Předmětná pohledávka vznikla za zdaňovací období říjen 2011, tedy po rozhodnutí o úpadku, a to na základě novelizovaného ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty. S účinností od 1. dubna 2011 byl zaveden nový institut opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení ; oprava je samostatným zdanitelným plněním. Na tento případ nelze uplatnit režim přechodných ustanovení, protože se jedná o samostatný nově vzniklý daňový závazek za zdaňovací období, v němž byla oprava provedena. V daném případě jde o opravu uplatněnou věřitelem dlužnice opravnými daňovými doklady-faktury číslo 2011200047, 2011200048, 2011200049, 2011200050, 2011200051, 2011200052, 201120053, 2011200054 a 2011200055, všechny ze dne 19. října 2011 a o daňovou povinnost stanovenou dlužnici platebním výměrem č.j. 2088/12/274970602119 dne 20. ledna 2012. Žalovaný všechny opravné daňové doklady věřiteli vrátil. Žalovaného žádali o uhrazení pohledávky dopisem ze dne 1. února 2012. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou, kterou nelze popřít, neboť popření pořadí pohledávky se týká pohledávky přihlášené a je upraveno v ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Nelze odkazovat ani na ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Vyrozumění i postup žalovaného tak považuje za zmatečný. Žalobu podává z opatrnosti. Nakonec žalobce navrhl, aby byl vydán rozsudek, že uplatněná pohledávka je v pořadí pohledávkou za podstatou a žalovaný je povinen ji v insolvenčním řízení plně uspokojit. Žalobce přiložil listinné důkazy, a to uvedené vyrozumění, platební výměr, opravné daňové doklady, žádost o uhrazení pohledávky a dopis žalovaného o vrácení opravných daňových dokladů.

Na základě výzev soudu ve všech třech věcech k vyjádření se žalovaného k žalobám, žalovaný insolvenční správce reagoval dne 28. prosince 2011, dne 11. ledna 2012 a dne 27. února 2012 shodně s tím, že i když žalobce vůči němu uplatnil pohledávky za majetkovou podstatou, podle jeho názoru se o pohledávky za majetkovou podstatou nejedná, a proto žalobce vyzval k podání žaloby o určení pořadí pohledávky podle ustanovení § 195 insolvenčního zákona. V prvním případě bylo vyrozumění žalobci doručeno dne 21. října (KSPA 56 INS 7856/2009) 2011, ve druhém dne 3. listopadu 2011 a ve třetím případě dne 24. ledna 2012. Žalovaný zastává stanovisko, že se nejedná o pohledávky za majetkovou podstatou ani o pohledávky jim na roveň postavené, ale o pohledávky, které se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojují vůbec. Odkázal na výkladové stanovisko číslo 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. října 2011 a na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 NSCR 16/2011 ze dne 30. listopadu 2011. Zdůraznil, že hlavním důvodem jeho stanoviska je to, že by došlo k bezprecedentnímu porušení zásad insolvenčního řízení uvedených v ustanovení § 5 insolvenčního zákona, zejména pak porušení principu rovných možností věřitelů v insolvenčním řízení. Ohledně druhé žaloby ve věci části pohledávky ve výši 16.509,--Kč z titulu penále pak navíc uvedl, že se rovněž jedná o pohledávku, která se neuspokojuje v insolvenčním řízení žádným ze způsobů řešení úpadku podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona, neboť se jedná o penále, u něhož povinnost zaplatit vznikla až po rozhodnutí o úpadku. Na závěr všech svých tří vyjádření navrhl, aby soud vydal rozsudek, že žalobcem uplatněné pohledávky nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, ale jedná se o pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují.

Podle ustanovení § 195 insolvenčního zákona o popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Přihlédl k názoru vyjádřeném ve výkladovém stanovisku číslo 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. října 2011, že spor o to, zda pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo zda má v insolvenčním řízení jiné pořadí a jaké, je sporem o pořadí pohledávky (srov. § 195 insolvenčního zákona), k jehož řešení je povolán výlučně insolvenční soud (pro poměry zákona číslo 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2006, sp.zn. 29 Odo 1089/2003 nebo ze dne 28. února 2007, sp.zn. 29 Odo 107/2005). I když je uvedené ustanovení § 195 insolvenčního zákona o popření pořadí pohledávky v insolvenčním zákoně vloženo do části týkající se přezkoumávání přihlášených pohledávek, které podléhají přezkumu v rámci přezkumného jednání, soud při absenci obdobného ustanovení týkajícího se pohledávek, které se v rámci insolvenčního řízení nepřezkoumávají (tj. i pohledávek za majetkovou podstatou uvedených v ustanovení § 168 tohoto zákona) a při absenci judikatury v dané věci, je toho názoru, že i typ žaloby týkající se popření pořadí pohledávek nepodléhajících přezkumu by měl být jako přiměřený k ustanovení § 195 citovaného zákona připuštěn. Proto žaloby v rámci incidenčního sporu projednal. Nejdříve konstatoval, že všechny žaloby byly podány v termínu 30 dnů od doručení vyrozumění, kterou v nich určil žalovaný. Byly tedy podány včas a oprávněnou osobou. Soudní poplatek za řízení se v daném případě s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona číslo 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění, nevyžaduje.

Soud vzal za prokázané, že dne 20. ledna 2010 byl usnesením č.j. KSPA 56 INS 7856/2009-A-36 zjištěn úpadek dlužnice ORLET služby s.r.o., 565 01 Choceň, Vysokomýtská 368, IČO 64791050 a současně byl insolvenčním správcem ustanoven shora uvedený žalovaný Ing. David Jánošík. Následně byl dne 6. dubna 2010, usnesením č.j. KSPA 56 INS 7856/2009-B-10, na majetek dlužnice prohlášen konkurs. (KSPA 56 INS 7856/2009) Po spojení věcí ke společnému projednání se dne 5. dubna 2012 s odkazem na ustanovení § 114c o.s.ř. konalo přípravné jednání, na které se dostavili oba účastníci. Žalobce odkázal na žaloby a na metodickou pomůcku číslo 9/2011, kterou pod č.j. 23027/11-3210-010165 vydalo Generální finanční ředitelství. Podle názoru žalobce ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty řeší uvedenou situaci jednoznačně. Podle ustanovení § 44 odst. 9 tohoto zákona se opravy výše daně považují za samostatná zdanitelná plnění, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Žalobce odkázal i na článek autora Ing. Tomáše Havla publikovaný v časopisu Daně a právo v praxi číslo 7/2011, kde je odkazováno na směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006. Ohledně vyjádření žalovaného dále doplnil, že oprava výše daně může být uplatněna i na plnění, která vznikla před 1. dubnem 2011, tj. před platností novely zákona. Nesouhlasí ani s tím, že při uspokojování věřitelů by se jednalo o zvýhodnění státu, když stát je pouze prostředníkem a DPH si navzájem poskytují dodavatel a odběratel. Žalovaný pak odkázal na svá předchozí vyjádření a opět mimo jiné zdůraznil, že postoj žalobce není v souladu s ustanovením § 5 insolvenčního zákona. Obě strany s odkazem na ustanovení § 115a o.s.ř. poté uvedly, že netrvají na projednání a rozhodnutí věci při jednání; věc šlo rozhodnout jen na základě listinných důkazů. Náhradu nákladů řízení žádný z účastníků nepožadoval. Předmětem posuzování soudu pak mělo být právní posouzení věci, když skutkový stav věci byl nesporný.

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce na základě opravných daňových dokladů-faktur věřitelů dlužnice-vystavil dlužnici jako na daňový subjekt dne 18. října 2011 platební výměr na daň z přidané hodnoty č.j. 73534/11/274970602119 na částku 56.820,--Kč, dne 20. října 2011 dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty č.j. 74003/11/274970602119 na částku celkem 99.054,--Kč (z toho daň 82.545,--Kč a penále 16.509,--Kč) a dne 20. ledna 2012 platební výměr na daň z přidané hodnoty č.j. 2088/12/274970602119 na částku 28.848,--Kč.

Podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň a jehož pohledávka, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku z tohoto plnění doposud nezanikla (dále jen věřitel ), je oprávněn provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky v případě, že a) plátce, vůči kterému má věřitel tuto pohledávku (dále jen dlužník ), se nachází v insolvenčním řízení a insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku, b) věřitel přihlásil tuto svoji pohledávku nejpozději ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu o úpadku, tato pohledávka byla zjištěna a v insolvenčním řízení se k ní přihlíží, c) věřitel a dlužník nejsou osobami, které jsou 1. kapitálově spojenými osobami podle § 5a odst. 3 s tím, že výše podílu představuje alespoň 25 % základního kapitálu nebo 25 % hlasovacích práv těchto osob, 2. osobami blízkými, nebo 3. osobami, které podnikají s plátcem společně na základě smlouvy o sdružení nebo jiné obdobné smlouvy, d) věřitel doručil dlužníkovi daňový doklad podle § 46 odst. 1. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu pokud pohledávka nebyla v přezkumném jednání podle zákona upravujícího insolvenční řízení zjištěna v hodnotě, kterou měla v době vzniku, daň se vypočte podle ustanovení § 37 odst. 2. Pokud dojde k opravě základu daně a výše daně podle § 42, výše opravované daně podle tohoto ustanovení se sníží či zvýší o takto provedené opravy. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu opravu výše daně na výstupu je věřitel oprávněn provést nejdříve ve zdaňovacím období, v němž byly splněny podmínky podle odstavce 1. Opravu nelze provést po uplynutí 3 let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění a v případě, že dlužník přestal být plátcem. Podle odstavce 4 tohoto paragrafu věřitel, který provedl opravu výše daně podle odstavce 1, je povinen předložit jako přílohu k daňovému přiznání a) kopie všech vystavených daňových dokladů, u kterých (KSPA 56 INS 7856/2009) provedl opravu výše daně v tomto daňovém přiznání, a b) výpis z evidence oprav pro daňové účely provedených v tomto daňovém přiznání. Podle odstavce 5 tohoto paragrafu pokud provede věřitel opravu výše daně podle odstavce 1, je dlužník povinen snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění o částku daně opravenou věřitelem, a to ve výši, v jaké uplatnil odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění. Tuto opravu výše daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění je dlužník povinen provést ve zdaňovacím období, v němž byly splněny podmínky podle odstavce 1. Podle odstavce 6 tohoto paragrafu je-li pohledávka, u níž věřitel provedl opravu výše daně podle odstavce 1, následně plně či částečně uspokojena, vzniká věřiteli povinnost přiznat a zaplatit z přijaté úplaty daň, a to ke dni, v němž k plnému nebo částečnému uspokojení pohledávky došlo, a doručit dlužníkovi daňový doklad, který je věřitel povinen vystavit podle § 46 odst. 2 do 15 dnů ode dne přijetí úplaty. V případě uspokojení pohledávky se daň vypočte podle ustanovení § 37 odst. 2. Dlužník je oprávněn uplatnit odpočet daně zaplacené věřitelem podle tohoto odstavce nejdříve ve zdaňovacím období, v němž mu byl doručen doklad podle § 46 odst. 2. Podle odstavce 9 tohoto paragrafu opravy výše daně podle odstavců 1, 6, 7 nebo 8 se považují za samostatná zdanitelná plnění uskutečněná nejpozději k poslednímu dni zdaňovacího období, ve kterém byly opravný daňový doklad podle § 46 nebo písemné oznámení doručeny dlužníkovi. U opravy výše daně se uplatní sazba daně platná ke dni uskutečnění původního zdanitelného plnění. Pro přepočet cizí měny na českou měnu se v tomto případě použije kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou a platný pro osobu provádějící přepočet ke dni uskutečnění původního plnění.

Podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, daně, poplatky, cla, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění.

Při právním hodnocení věci vyšel soud s odkazem na výkladové stanovisko číslo 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. října 2011 z toho, že postup podle ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. dubna 2011 se neuplatní pro pohledávky, z nichž věřiteli vznikla povinnost přiznat daň za zdaňovací období, jež předcházelo 1. dubnu 2011, tj. před možnou opravou. Podle dalšího závěru uvedeného výkladového stanoviska platí, že pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje; oprava výše daně na výstupu provedená věřitelem podle § 44 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty totiž nemá za následek zánik byť jen části pohledávky, kterou tento věřitel přihlásil do insolvenčního řízení ani vstup státu (správce daně) do insolvenčního řízení namísto tohoto věřitele v rozsahu provedené opravy výše daně. Okrajově se k danému problému vyjádřil v odůvodnění svého usnesení sp. zn. 29 NSCR 16/2011 ze dne 30. listopadu 2011, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54/2012, i Nejvyšší soud ČR takto: Poslední kategorií pohledávek, jež se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným způsobem z majetkové podstaty dlužníka, jsou ty, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Příkladem pohledávky, vzniklé v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku, poté, co insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku), která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka vzniklá státu (správci daně) (KSPA 56 INS 7856/2009) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty.

Podle názoru soudu je celá problematika v uvedeném výkladovém stanovisku a v citovaném usnesení podrobně pojednána, a proto soud považuje za nadbytečné uvádět další argumentaci, když se s uvedenými názory ztotožňuje. Soudu je známé i odlišné stanovisko Generálního finančního ředitelství uvedené v metodické pomůcce číslo 9/2011, č.j. 23027/11-3210-010165. Dává však za pravdu žalovanému, že přednostní uspokojování uvedených pohledávek by bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, konkrétně pak s ustanovením § 5 písm. a) insolvenčního zákona, kdy insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a § 5 písm. b) stejného zákona, kdy věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Pro úplnost soud ještě uvádí, že uvedená směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty sice umožňuje členským státům do své národní legislativy implementovat opatření umožňující snížení základu daně a výše daně v případě, že odběratel nezaplatí dodavateli za poskytnuté plnění, ale nenařizuje to.

Soudu po té, co se se všemi námitkami řádně vypořádal, nezbylo, než žaloby jako nedůvodné zamítnout. Předmětné pohledávky se tak v daném insolvenčním řízení uspokojovat nebudou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, kdy ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalobce navíc stejně ani žádnou náhradu nákladů nepožadoval. Žalovaný insolvenční správce ve věci měl plný úspěch, ale náhradu nákladů řízení také výslovně nepožadoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 28. května 2012.

JUDr. Marie Pavlíčková, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Křížová Veronika