56 ICm 2764/2013
Č.j.: 56 ICm 2764/2013-26 (KSPA 56 INS 32633/2012-C1-8)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobkyně: AB 4 B.V., soukromá společnost s ručením omezeným, se sídlem 1077XX Amsterdam, Strawinskylaan 933WTC Twr B, Nizozemské království, registrační číslo 34186049, zastoupená Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem 616 00 Brno, Žabovřesky, Blatného 1885/36, proti žalované: 1. správcovská a konkurzní v.o.s., 530 02 Pardubice, třída Míru 67, IČO 26126788, insolvenční správkyně dlužníků a) Miloše Šulce, nar. 29. května 1963 a b) Jaroslavy Šulcové, nar. 13. ledna 1962, oba bytem 538 34 Rosice 306, zastoupená Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem 560 02 Česká Třebová, Čechova 396, o žalobě na určení pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba, aby bylo určeno, že pohledávka č. 2 žalobkyně ve výši 104.313,01 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků a) Miloše Šulce, nar. 29. května 1963 a b) Jaroslavy Šulcové, nar. 13. ledna 1962, oba bytem 538 34 Rosice 306, vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod. sp.zn. KSPA 56 INS 32633/2012, je co důvodu i výše po právu.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12.190,55 Kč, a to do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Dne 9. srpna 2013 podala shora uvedená žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalované domáhala určení, že její pohledávka č. 2 ve výši 104.313,01 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení sp.zn. KSPA 56 INS 32640/2012 dlužnice Jaroslavy Šulcové, je po právu. V žalobě zejména uváděla, že dne 22. října 2010 uzavřela dlužnice se společností Home Credit a.s. úvěrovou smlouvu č. 4010231476 na základě které jí byl poskytnut úvěr ve výši 100.000 Kč. Dlužnice sjednané splátky nehradila řádně a včas, a proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 12. dubna 2012 úvěr zesplatnila a dlužnici vyzvala k jeho vrácení a k zaplacení smluvní pokuty ve výši ušlého úroku, na který by poskytovateli úvěru vznikl nárok, pokud by úvěr byl řádně splácen, a to v souladu s ustanovením hlavy 6 § 5 úvěrových podmínek. Ty jsou nedílnou součástí smlouvy a dlužnice je svým podpisem stvrdila. Žalobkyně dále tvrdila, že smluvní pokuta je přiměřená, byla platně sjednána, jakož i úroková sazba. Nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 % z částky v prodlení delším než 7 dnů vyplývá z ustanovení hlavy 15 § 3 úvěrových podmínek. Pokud nárok na smluvní pokutu vznikl do vydání rozhodnutí o úpadku, lze takovou pohledávku přihlásit. Smluvní pokuta je sice vypočtena jako ušlý úrok z úvěru do budoucna po datu úpadku, ale stal se splatný ke dni zesplatnění dne 12. dubna 2012 a úpadek byl zjištěn dne 2. dubna 2013. Výše smluvní pokuty je přiměřená, a proto smluvní pokuta nemůže být neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 171/2012-51, na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2010, sp.zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 27. ledna 2010, sp.zn. 33 Cdo 5364/2007 či ze dne 13. listopadu 2009, sp.zn. 21 Cdo 4956/2007. Ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pouze z důvodu její nepřiměřenosti, když takovou situaci řeší ustanovení § 301 obchodního zákoníku upravující moderační oprávnění soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 2009, sp.zn. 31 Cdo 2707/2007). V obchodněprávních vztazích lze posuzovat neplatnost smluvní pokuty z důvodu rozporu s dobrými mravy pouze v případech, kdy se dobrým mravům příčily okolnosti, za jakých byla smluvní pokuta sjednána (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2010, sp.zn. 33 Cdo 4960/2008). Nakonec uvedla, že podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ), byl vztah původní věřitelky s dlužnicí absolutním obchodem. Jako důkaz navrhla soudní spis včetně úvěrové smlouvy.

Dne 18. října 2013 soud vyzval žalovanou k vyjádření. Insolvenční správkyně reagovala dne 21. října 2013 s tím, že ujednání o takovýmto způsobem konstruované smluvní pokutě je v rozporu se zákonem a podle ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatné, když jediným důvodem je vyloučit účinky ustanovení § 170 insolvenčního zákona a zajistit úhradu úroků přirostlých až po rozhodnutí o úpadku. Odkázala na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 2009, č.j. 31 Cdo 2707/2007, kdy se ustanovení o smluvní pokutě upravená v § 300 až 302 obchodního zákoníku vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel. V daném případě se tak uplatní ustanovení občanského zákoníku, když dlužnice nebyla podnikatelkou.

Podle ustanovení § 198 odst. 1 zákona číslo 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen insolvenční zákon ) mimo jiné věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle §

197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Jelikož se přezkumné jednání konalo dne 1. července 2013 a vyrozumění o popření dlužnice převzala dne 25. července 2013, byla žaloba s odkazem na ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona podána včas a oprávněnou osobou. Soudní poplatek za řízení byl řádně uhrazen, a to převodem dne 25. září 2013.

Soud vzal za prokázané, že dne 15. března 2013 došlo ke spojení insolvenčních řízení dlužníka a dlužnice. Dne 2. dubna 2013 byl usnesením č.j. KSPA 56 INS 32633/2012 zjištěn úpadek dlužníků, povoleno jejich oddlužení a současně byla insolvenční správkyní ustanovena 1. správcovská a konkurzní v.o.s. Dne 19. srpna 2013 bylo usnesením č.j. KSPA 56 INS 32633/2012-B-9 rozhodnuto o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dne 26. dubna 2013 obdržel insolvenční soud přihlášku žalobkyně, která je vedena jako věřitelka poř.č. 8 (přihláška poř.č. 8). V přihlášce jsou vůči dlužnici uvedeny dvě pohledávky v celkové výši 215.964,70 Kč, obě nevykonatelné a nezajištěné. První pohledávka je ve výši 111.651,69 Kč (jistina 104.366,48 Kč a zákonný úrok z prodlení 7.285,21 Kč). Druhá pohledávka je ve výši 104.313,01 Kč (jistina 97.553,52 Kč a úrok z prodlení ve výši 0,0205 % denně z jistiny od 28. dubna 2012 do 1. dubna 2013 ve výši 6.759,49 Kč). Jako důvod vzniku druhé pohledávky je zejména vyplněno: smluvní pokuta představující ušlý úrok z úvěru č. 4010231476. Byla sjednána ustanovením hlavy 6 úvěrových podmínek. Jako další okolnosti zejména vyplněno: s ohledem na úvěrové podmínky byl úvěr zesplatněn k 12. dubnu 2012 a dlužnice byla vyzvána k vrácení celého úvěru a k zaplacení smluvní pokuty ve výši ušlého úroku. Dne 1. července 2013 se ve věci konalo přezkumné jednání, na kterém insolvenční správkyně uznala první pohledávku a druhou popřela. V důvodech popření odkázala na přezkumný list, kde je uvedeno, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro obcházení zákona, zejména ustanovení § 170 insolvenčního zákona, neboť úroky, které by pokuta měla suplovat, by byly vyloučeny z uspokojení. Dlužníci obě pohledávky uznali.

Dne 13. srpna 2014 proběhlo ve věci v souladu s ustanovením § 115 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 insolvenčního zákona, jednání. Obě strany sporu setrvaly na svých stanoviscích. Žalobkyně odkázala na obsah žaloby a na své další vyjádření. Namítla, že žalovaná nad rámec vyrozumění, kde je uveden důvod popření ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro obcházení zákona, rozšířila popěrný důvod o neplatně sjednaná smluvní pokuta. Odkázala i na další judikáty vrchního soudu. Žalovaná odkázala na své vyjádření i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp.zn. I.ÚS 3512/11. Namítla, že rozšiřovat popěrné důvody v případě nevykonatelných pohledávek lze a doplnila, že pokud je podpis dlužnice umístěn pouze na první straně formulářové smlouvy, nelze z tohoto dovodit souhlas dlužnice s textem za podpisem. Po provedeném dokazování bylo shledáno, že předmětem posuzování soudu mělo být právní posouzení věci, když skutkový stav věci byl nesporný.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dne 27. října 2010 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost Home Credit a.s., 602 00 Brno, Moravské náměstí 249/8, IČO

26978636 a dlužnice úvěrovou smlouvu č. 4010231476 na výši úvěru 100.000 Kč. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly úvěrové podmínky. V nich v hlavě 6 § 5 bylo mimo jiné sjednáno, že v případě prodlení klienta se splacením alespoň dvou splátek nebo v případě prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, bude-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. Dlužnice úvěrové podmínky zvlášť nepodepisovala. Mezi stranami nebylo sporu ani o tom, že k zesplatnění úvěru došlo ke dni 12. dubna 2012 a následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) výkon práv o povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Při právním hodnocením věci postupoval soud s odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle zákonných ustanovení platných v předmětné době. Vyšel z toho, že smlouva o úvěru byla sjednána podle ustanovení § 497 an. obchodního zákoníku. Závazkový vztah se tak sice jako tzv. absolutní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku řídí obchodním zákoníkem, předmětná smlouva o úvěru ze dne 27. října 2010 je však svojí povahou spotřebitelskou smlouvou, na níž dopadala i ustanovení zákona číslo 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena fakticky jako smlouva o úvěru mezi žalobkyní jednající v rámci obchodní činnosti a dlužnicí jako spotřebitelem-nepodnikatelem. Na smlouvu se tak subsidiárně vztahují ustanovení § 52 až 57 obč. zák. Souladné s dobrými mravy je pak ujednání, které vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. K tomu v daném případě nedošlo, když mimo zákonného úroku z prodlení byla v hlavě 6 § 5 sjednána i smluvní pokuta za prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo v případě prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Smluvní pokuta byla vyčíslena na částku 97.553,52 Kč, což činí více jak 97,5 % z poskytnuté výše úvěru. Uvedené ustanovení je tak podle názoru soudu s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 a 39 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy, a proto neplatné. Nic by na tom nezměnilo ani to, pokud by se jednalo o úrok, neboť i jeho výše by byla nepřiměřená. Z uvedeného důvodu proto měl soud za nadbytečné zabývat se námitkou týkající se konstrukce smluvní pokuty ve výši úroku ke vztahu k ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Jde jen o částečnou neplatnost smlouvy podle ustanovení § 41 obč. zák. Nakonec soud odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013 sp.zn. I.ÚS 3512/11 a zdůrazňuje, že smluvní ujednání zakládající smluvní pokuty a poplatky, nejen že měla výrazně menší velikost písma a vzbuzovala tak dojem nepodstatného charakteru, ale i nebyla součástí spotřebitelské smlouvy samotné. Proto takovému jednání nelze poskytnout soudní ochranu.

Soud po té, co se se všemi námitkami řádně vypořádal, konstatuje s odkazem na ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, že pohledávka č. 2 žalobkyně ve výši 104.313,01 Kč nebyla v rámci incidenčního sporu zjištěna.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci plný úspěch, přizná mu soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal a podle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona ani přiznat nemohl. Žalovaná, která byla zastoupena advokátem, pak ve věci měla plný úspěch. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ve spojení s přechodným ustanovením čl. II. vyhlášky číslo 486/2012 Sb. jí náleží odměna za 4 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení dne 10. ledna 2012-částka 2.100 Kč, písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 21. října 2013-částka 3.100 Kč a účast na jednání dne 13. srpna 2014-částka 3.100 Kč), celkem částka 8.300 Kč. Dále jí přináleží související paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 úkony po 300 Kč). Soud přiznal i náhradu 1/2 cestovného podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu, když právní zástupce žalované jel v uvedený den na stejné místo ještě k dalšímu jednání. Jednalo se o cestu konanou k jednání dne 13. srpna 2014 z České Třebové do Pardubic a zpět, celkem 144 km, za použití vozidla se spotřebou 12 l/100 km, cena benzinu 35,70 Kč/1 l, základní náhrada 3,70 Kč/l km; částka 1.149,69 Kč, z toho 1/2 574,84 Kč. Soud přiznal i 1/2 náhrady za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to 6 půlhodin á 100 Kč; celkem 600 Kč, z toho 1/2 je 300 Kč. K úhradě tak částka 10.074,84 Kč, a protože je advokát plátcem DPH zvýšila se o 21 %, tj. o 2.115,71 Kč; celkem tedy 12.190,55 Kč. Insolvenční soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit do rukou právního zástupce žalované, neboť jde o advokáta (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.); lhůta k plnění je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude tento rozsudek doručen adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 20. srpna 2014

JUDr. Marie Pavlíčková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Eliška Hocká