56 ICm 1941/2011
Č.j. 56 ICm 1941/2011-53 ( KSPA 56 INS 3183/2011-C1-8 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobkyně: PROFI CREDIT Czech, a.s., 110 00 Praha 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, IČO 61860069, zastoupená JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem 500 03 Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované: Ing. Jana Vodrážková, 537 01 Chrudim II, Sladkovského 756, insolvenční správkyně dlužníka Jiřího Vaňka, nar. 7. června 1970, bytem 563 01 Žichlínek 5, zastoupená Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem 560 02 Česká Třebová, Čechova 396, o žalobě na určení pohledávek, takto:

I. Zamítá se žaloba, aby bylo určeno, že část pohledávky č. 1 žalobkyně ve výši 1.600 Kč a část pohledávky č. 2 žalobkyně ve výši 42.689,95 Kč, za dlužníkem Jiřím Vaňkem, nar. 7. června 1970, bytem 563 01 Žichlínek 5, popřené insolvenční správkyní při přezkumném jednání a přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka jako nezajištěné a vykonatelné, jsou přihlášeny po právu.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 9.541,90 Kč, a to do 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Dne 27. července 2011 podala shora uvedená žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalované insolvenční správkyni domáhala určení, že část její pohledávky č. 1 popřená v rozsahu 1.600 Kč a pohledávky č. 2 v rozsahu 42.689,95 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení sp.zn. KSPA 56 INS 3183/2011 dlužníka Jiřího Vaňka, jsou po právu. U první pohledávky se jednalo o nedoplatek na zesplatněné jistině (nominální hodnotě úvěru) z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100000959 ve výši 49.318,--Kč, zákonný úrok z prodlení a náklady rozhodčího řízení celkem ve výši 2.396 Kč. U druhé pohledávky se jednalo o nedoplatek na smluvních pokutách z titulu uvedené smlouvy ve výši 3.266 Kč (čl. 13 odst. 13.1 písm. a) a písm. b) smluvních ujednání) a ve výši 42.012 Kč (čl. 13 odst. 13.4 smluvních ujednání) a zákonný úrok z prodlení ve výši 731 Kč. Přípisem doručeným jí dne 21. července 2011 byla žalovanou vyrozuměna o výsledku přezkumného jednání a informována o možnosti podat incidenční žalobu. V žalobě dále zejména uváděla, že obě pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem. Rozhodčí doložka je součástí smlouvy o úvěru. Pravomocný rozhodčí nález má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2009, sp.zn. 15 Cmo 224/2009, podle kterého lze za vykonatelnou považovat každou pohledávku, která se opírá o některý z titulů vyjmenovaných v ustanovení § 247 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Mezi tituly podle ustanovení § 247 písm. i) o.s.ř. náleží i rozhodčí nálezy. Doložka vykonatelnosti má charakter veřejné listiny a potvrzuje pravdivost v ní uvedených údajů. Rozhodčí nález má být považován za vykonatelný ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 zákona číslo 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen insolvenční zákon ). S odkazem na ustanovení § 201 odst. 2 insolvenčního zákona žalobkyně požádala o to, aby v případě že insolvenční správkyně nepodá žalobu včas, soud k pohledávkám přihlížel jako ke zjištěným. Žalobu podává pouze z opatrnosti, protože byla k jejímu podání žalovanou vyzvána. Byla to však žalovaná, kdo měl žalobu správně podat. Přihlašovatel vykonatelné pohledávky má mít výrazně jednodušší pozici. V daném případě to není žalobkyně, kdo má prokázat, že její pohledávka je po právu. Žalobkyně dále uváděla, že předmětná doložka je platná, obsahuje veškeré náležitosti. Dlužník se proti ní mohl bránit v rámci rozhodčího řízení. Proti rozhodčímu nálezu se mohl bránit podáním žaloby o jeho zrušení, návrh však podán nebyl. Arbitrabilitu spotřebitelských smluv určuje zákon číslo 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ). Ani úprava daná v ustanovení § 55 a 56 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ), použití rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách nezakazuje. Ohledně směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 tvrdila, že nerovnováhu v právech a povinnostech stran je třeba zkoumat případ od případu. Měla za to, že ani eurokonformním výkladem nelze vyložit ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku tak, že by nepřiměřené smluvní podmínky zakládaly absolutní neplatnost. Připomněla, že směrnice ES nemají přímý horizontální účinek. Byla toho názoru, že v rámci přezkumu pohledávky v insolvenčním řízení nelze použít závěry vyslovené ESD v rozhodnutí ESD C-168/05, které se týká výlučně řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Pokud by meritorně přezkoumávaly a fakticky rušily rozhodčí nálezy jiné soudy než ty, které rozhodují o zrušení rozhodčího nálezu za podmínek daných v ustanovení § 31 a 33 zákona o rozhodčím řízení, postupovaly by v rozporu s Ústavou a jejich rozhodnutí by byla zatížena závažnou vadou. Zákon o rozhodčím řízení ani jiný právní předpis nevylučuje žádný výslovný zákaz, podle kterého by rozhodčí doložka nemohla být obsažena ve formulářové smlouvě. Žalobkyně odkázala i na další směrnice ES a judikaturu ESD i na další judikaturu českých soudů k rozhodčím doložkám. Namítala, že insolvenční správkyně popěrným úkonem provedla jiné právní posouzení věci než rozhodce, což ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona zapovídá. Přiměřenost pohledávky je třeba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytováním půjček a úvěrů spojeno a s ohledem na to, že splacení úvěrů nebylo zajištěno. Ohledně nákladů řízení nakonec uvedla, že ve vztahu k žalované jsou splněny podmínky ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, a ta by ji měla náhradu nákladů řízení uhradit. Jako důkazy navrhla usnesení o zjištění úpadku, přihlášku pohledávky, protokol o přezkumném jednání, upravený seznam přihlášených pohledávek a vyrozumění o popření pohledávky.

Dne 4. října 2011 soud vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě. Ta reagovala dne 21. října 2011 zejména s tím, že žalobu považuje za nedůvodnou, kdy žalobkyně se k tomu, zda popřené pohledávky jsou po právu, vůbec nevyjadřuje. Namítala, že podle judikatury je rozhodný pro postup věřitele nesouhlasícího s popřením své pohledávky výsledek přezkumného jednání. Pokud dospěla k závěru, že pohledávky jsou nevykonatelné a věřitele řádně vyzvala k podání žaloby, neměla důvod sama žalobu podávat podle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona, ani nelze dovodit, že by pohledávky věřitele byly zjištěny ve smyslu ustanovení § 201 odst. 2 stejného zákona. Žalobkyně neprokázala vykonatelnost pohledávek, když předložený rozhodčí nález ve smyslu ustanovení § 23 písm. a) zákona o rozhodčím řízení nelze považovat za vykonatelný, neboť byl vydán na základě neplatné rozhodčí smlouvy. Rozhodčí doložku uzavřel dlužník pod tlakem žalobkyně, která by mu jinak neposkytla požadovanou službu. Žalobkyně dlužníkovi rozhodčí doložku vnutila jako součást svých všeobecných podmínek, které jsou psány tak malým písmem, že je nelze ani přečíst, a to již samo o sobě svědčí o záměru odradit spotřebitele od jejich důkladného prostudování. Nepřiměřenost rozhodčí doložky a její rozpor s ustanoveními § 55 a 56 občanského zákoníku spatřuje zejména v tom, že vylučuje pravomoc obecných soudů, vylučuje projednat spor veřejně, ústně a s opravným prostředkem, vylučuje zvolení libovolného rozhodce dlužníkem, vylučuje projednání sporu jinak než podle rozhodčích podmínek, rozhodcem nemůže být jiná osoba, než kterou určí žalobkyně a stanoví pravidla řízení mající za účel bránění práv spotřebitele znemožnit nebo ztížit. Rozhodčí doložka představuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nakonec žalovaná odkázala na závěry uvedené ve svou judikátech a navrhla žalobu zamítnout.

Podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu může v žalobě podle odstavce 1 žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. K námitce žalobkyně, že pohledávky měly být přezkoumány jako vykonatelné, soud zejména uvádí, že za daného stavu věci, kdy byly pohledávky zařazeny na přezkumné jednání jako nevykonatelné a takto byly i skutečně přezkoumány, insolvenční správkyně důvodně uplatnila postup podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, kdy žalobkyni vyrozuměla o popření části jejích pohledávek a poučila ji o možnosti podání žaloby. K tomu soud odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. července 2013, sp.zn. 29 NSČR 25/2011. Jelikož se přezkumné jednání konalo dne 11. července 2011 a vyrozumění o popření obdržela žalobkyně dne 21. července 2011, byla žaloba s odkazem na ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona podána včas a oprávněnou osobou. Soudní poplatek za řízení byl řádně uhrazen, a to kolkovou známkou dne 27. září 2011.

Soud vzal za prokázané, že dne 21. dubna 2011 byl usnesením č.j. KSPA 56 INS 3183/2011-A-13 zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho oddlužení a současně byla insolvenční správkyní ustanovena Ing. Jana Vodrážková, 537 01 Chrudim II, Sladkovského 756. Dne 17. května 2011 obdržel insolvenční soud přihlášku žalované, která je vedena jako věřitelka poř.č. 3. V přihlášce jsou uvedeny 2 pohledávky v celkové výši 97.723 Kč, obě jako vykonatelné a nezajištěné. U pohledávky č. 1 v částce 51.714 Kč byla uvedena jistina ve výši 49.318 Kč a příslušenství ve výši 2.396 Kč (zákonný úrok 796 Kč a náklady rozhodčího řízení 1.600 Kč). Jako důvod vzniku je vyplněno: nedoplatek na zesplatněné jistině (nominální hodnotě úvěru) z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100000959. U pohledávky č. 2 v částce 46.009 Kč byla uvedena jistina ve výši 45.278 Kč a příslušenství ve výši 731 Kč (zákonný úrok z prodlení). Jako důvod vzniku je vyplněno: nedoplatek na smluvních pokutách z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100000959 ve výši 3.266 Kč (čl. 13 odst. 13.1 písm. a) a písm. b) smluvních ujednání) a ve výši 42.012 Kč (čl. 13 odst. 13.4 smluvních ujednání). Dne 11. července 2011 se ve věci konalo přezkumné jednání, na kterém byly obě pohledávky přezkoumány jako nevykonatelné. Insolvenční správkyně z pohledávky č. 1 uznala celou jistinu 49.318 Kč a zákonný úrok 796 Kč. Náklady rozhodčího řízení v částce 1.600 Kč popřela s tím, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná. Z druhé pohledávky insolvenční správkyně uznala část jistiny ve výši 3.266 Kč a tomu odpovídající část zákonného úroku z prodlení ve výši 53,05 Kč. Popřela část jistiny v částce 42.012 Kč a tomu odpovídající část zákonného úroku z prodlení ve výši 677,95 Kč s tím, že smluvní pokuta byla ustanovena v nepřiměřené výši. Dlužník pohledávky uznal.

Na den 19. ledna 2012 bylo ve věci nařízeno v souladu s ustanovením § 114c o.s.ř. přípravné jednání, na které se dostavily obě strany sporu. Žalobkyně setrvala na žalobních tvrzeních i s tím, že výše smluvních pokut je přiměřená, doplnila fakturu vystavenou dne 23. ledna 2011 a předložila v písemné formě další obšírné vyjádření. V něm zejména zdůraznila, že pravomocný rozhodčí nález zakládá překážku věci rozsouzené, vyjádřila se k požadavkům zákonů na platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, k judikatuře českých soudů v této věci, k závaznosti judikatury, k novele zákona o rozhodčím řízení a k judikatuře soudů k rozhodčím doložkám žalobkyně. Žalovaná pak odkázala na své předchozí písemné vyjádření a uvedla, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o vykonatelnosti pohledávky, kdy rozhodčí nález nebyl předložen v originále. S odkazem na ustanovení § 114c odst. 4 o.s.ř. účastníci nepožadovali poskytnutí další lhůty za účelem doplnění tvrzení o skutečnostech rozhodujících pro věc a k podání návrhů na provedení důkazů, a proto po poučení podle ustanovení § 114c odst. 5 o.s.ř. došlo skončením přípravného jednání ke koncentraci řízení. Jelikož v dané věci byly navrženy pouze listinné důkazy, účastníci netrvali s odkazem na ustanovení 115a o.s.ř. na nařízení jednání a věc šlo rozhodnout jen na základě listinných důkazů, jednání se nekonalo. Předmětem posuzování soudu pak mělo být právní posouzení věci, když skutkový stav věci byl nesporný. V případě první pohledávky měl tedy soud zejména posoudit platnost rozhodčí doložky a v případě druhé pohledávky přiměřenost smluvní pokuty.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dne 4. dubna 2005 uzavřela žalobkyně (tehdy pod obchodní firmou PROFIREAL, a.s., se sídlem 530 02 Pardubice-Staré Město, Pernštýnské náměstí č.p. 80) a dlužník smlouvu o revolvingovém č. 9100000959 na vyplacenou výši úvěru 43.473 Kč. Dále byla dohodnuta smluvní odměna za poskytnutí úvěru ve výši 38.651 Kč a poplatek za uzavření smlouvy ve výši 1.900 Kč. Maximální výše úvěru tak činila 84.024 Kč. Výše splátek byla stanovena na 2.334 Kč měsíčně při délce splácení 36 měsíců; první splátka dne 22. května 2005. Výše revolvingu byla stanovena na částku 56.016 Kč, z toho na smluvní odměnu za jeho poskytnutí částka 25.207 Kč. Revolving byl poskytnut dvakrát, skutečně vyplaceno tak bylo 2 x 30.809 Kč. Dne 11. prosince 2009 byl ke smlouvě uzavřen dodatek spočívající v odkladu splátek č. 55 a 56. Za jeho sjednání byla stanovena smluvní odměna ve výši 4.668 Kč. Nedílnou součástí uvedené smlouvy byla smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytované společností, která jsou napsána tak malým písmem, že je nelze běžně přečíst. Podle článku 13.1 těchto ujednání v případě prodlení s úhradou splátky úvěru o více jak 15 dní po termínu splatnosti se dlužník zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 8 % z výše dlužné splátky (případně 13 % pro případ prodlení o více než 30 dní po termínu splatnosti). Podle článku 13.4 těchto smluvních ujednání se dlužník zavázal k úhradě smluvní pokuty za neuhrazení 2 splátek řádně a včas nebo za prodlení se splátkou déle než 30 dnů, ve výši 50 % ze schválené výše úvěru. Podle přiloženého rozpisu dlužníkovi byla reálně poskytnuta částka 105.091 Kč, smluvní odměny byly stanoveny v částce 93.733 Kč, dlužník uhradil celkem částku 151.778,84 Kč. Dne 14. prosince 2009, 22. dubna 2010 a 23. prosince 2010 vystavila žalobkyně 3 faktury za prodlení podle článku 13.1 smluvních ujednání, celkem částka 3.080 Kč. Následně dne 23. ledna 2011 pak byla vyfakturována smluvní pokuta podle článku 13.1 a 13.4 smluvních ujednání v částce 42.198 Kč; z toho podle článku 13.1 186 Kč a podle článku 13.4, tj. 50 % ze schválené výše úvěru částka 42.012 Kč. Podle článku 18.1 shora uvedených smluvních ujednání měl mít pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z uvedené smlouvy nebo v návaznosti na ni podle zákona o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv ze 3 uvedených rozhodců, kterému by žalobkyně doručila žalobu. Dále strany sporu nerozporovaly, že dne 30. března 2011 vydal rozhodce Mgr. Marek Landsmann se sídlem 530 02 Pardubice, nám. Republiky 53, rozhodčí nález č.j. La-586/11-14 ve věci o zaplacení částky 94.596 Kč s příslušenstvím. Rozhodčím nálezem byl dlužník zavázán zaplatit žalobkyni částku 94.596 Kč spolu se 7,75 % úrokem od 4. února 2011 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600 Kč. Rozhodčí nález je opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv o povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle ustanovení § 262 odst. 4 zákona číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ) ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Ohledně právního posouzení části popřené pohledávky č. 1 se konstatuje, že v daném případě byla vykonatelnost pohledávky odvozována od rozhodčího nálezu ze dne 30. března 2011 vydaným rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem se sídlem 530 02 Pardubice, nám. Republiky 53, pod č.j. La-586/11-14. Soud shledal, že sjednaná rozhodčí doložka, tj. článek 18 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatná. Neobsahuje totiž přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení. Jen stanovila, že rozhodčí řízení bude konat jeden ze tří označených rozhodců; konkrétní osobu pak měla určit pouze žalobkyně, a to tak, že jí doručí žalobu. Žádná ze tří označených osob (JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann) není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona ve smyslu ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení. S odkazem zejména na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2012, sp.zn. 23 Cdo 2021/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2013, sp.zn. 31 Cdo 958/2012, se tak jedná o neplatné ujednání, když rozhodce byl určen pouze na základě jednostranného úkonu ze strany jednoho účastníka smlouvy. Z uvedeného i vyplývá, že příslušenství uplatněné v přihlášce jako náklady rozhodčího řízení podle uvedeného rozhodčího nálezu platně nevzniklo. Za daných okolností pak měl soud za nadbytečné zabývat se i posuzováním interpretace směrnice Rady 93/13/EHS i dalšímu námitkami žalobkyně.

Při právním hodnocení popření části pohledávky č. 2 vyšel soud z toho, že předmětná smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 4. dubna 2005 č. 9100000959 je svojí povahou spotřebitelskou smlouvou, na níž v dané době dopadala ustanovení zákona číslo 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena fakticky jako smlouva o půjčce za úplatu mezi žalobkyní jednající v rámci své obchodní činnosti a dlužníkem jako spotřebitelem-nepodnikatelem. Na smlouvu se tak subsidiárně vztahují ustanovení § 52 až 57 občanského zákoníku. Souladné s dobrými mravy je pak ujednání, které vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. K tomu v daném případě nedošlo, když podle článku 13.4 byla sjednána smluvní pokuta za neuhrazení 2 splátek řádně a včas nebo za prodlení s úhradou splátky déle než 30 dnů, ve výši 50 % ze schválené výše úvěru. V daném případě tato smluvní pokuta ve výši 42.012 Kč je nepřiměřeně vysoká, když činí více jak 39,97 % z reálně poskytnuté částky. Uvedené ustanovení článku 13.4 je tak podle názoru soudu s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 a 39 občanského zákoníku v rozporu s dobrými mravy, a proto neplatné. Navíc již insolvenční správkyně uznala smluvní odměnu v součtu 93.733 Kč, která činila více jak 89,19 % z reálně poskytnuté částky, dále uznala poplatek za uzavření smlouvy ve výši 1.900 Kč a smluvní pokuty podle článku 13.1 smluvních ujednání ve výši 3.266 Kč. Jde jen o částečnou neplatnost smlouvy podle ustanovení § 41 občanského zákoníku, neboť důvod neplatnosti se vztahuje výlučně na ujednání uvedené v článku 13.4 smluvních ujednání žalované.

Soud po té, co se se všemi námitkami řádně vypořádal, konstatuje s odkazem na ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, že část pohledávky č. 1 žalobkyně v popřené výši 1.600 Kč a část pohledávky č. 2 žalobkyně v popřené výši 42.689,95 Kč nebyla zjištěna.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci plný úspěch, přizná mu soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, a proto ji soud náhradu nákladů nepřiznal a podle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona ani přiznat nemohl. Žalovaná, tj. insolvenční správkyně, která byla zastoupena advokátem, pak ve věci měla plný úspěch, a proto jí soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu po zrušení vyhlášky číslo 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2013, senátní značky 29 ICdo 19/2012, náleží jí podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ve spojení s přechodným ustanovením čl. II. vyhlášky číslo 486/2012 Sb. odměna za 3 úkony právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení v roce 2011-částka 2.100 Kč, písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 21. října 2011-částka 2.100 Kč a účast na přípravném jednání dne 19. ledna 2012-1/2 z částky 2.100 Kč) částka 5.250 Kč a související paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 úkony po 300 Kč). Soud přiznal i náhradu cestovného podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu, jednalo se o cestu konanou k přípravnému jednání dne 19. ledna 2012 z České Třebové do Pardubic a zpět, celkem 144 km, za použití vozidla se spotřebou 12 l/100 km, cena benzinu 34,90 Kč/1 l, základní náhrada 3,70 Kč/l km; částka 1.135,87 Kč. Soud přiznal i náhradu za promeškaný čas podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to 6 půlhodin á 100 Kč; celkem 600 Kč. K úhradě tak částka 7.885,87 Kč, a protože je advokát plátcem DPH zvýšila se o 21 %, tj. o 1.656,03 Kč; celkem tedy 9.541,90 Kč. Insolvenční soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit do rukou právního zástupce žalované, neboť jde o advokáta (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.); lhůta k plnění je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude tento rozsudek doručen adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 11. listopadu 2013.

JUDr. Marie Pavlíčková v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Veronika Křížová