56 ICm 1700/2017
Č. j. 56 ICm 1700/2017-17 (KSPA 56 INS 26362/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou ve věci žalobce: Mgr. Martin Červinka, 560 02 Česká Třebová, Čechova 396, insolvenční správce dlužníka Tibora Danka, nar. 26. října 1963, bytem 561 25 Rudoltice 608, zastoupený JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem 539 01 Hlinsko, Wilsonova 368, proti žalované: Intrum Justitia Czech, s.r.o., 110 00 Praha 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, IČO 27221971, o žalobě na popření pohledávek,

takto:

I. Určuje se, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení dlužníka Tibora Danka, nar. 26. října 1963, bytem 561 25 Rudoltice 608, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. KSPA 56 INS 26362/2016, pohledávku č. 2 ve výši 32.562,87 Kč a pohledávku č. 3 ve výši 32.352,30 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit k rukám právního zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalovaná je povinna uhradit České republice-Krajský soud v Hradci Králové, soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, a to v kolcích na přiloženém tiskopisu nebo bezhotovostně na účet soudu vedený u České národní banky Hradec Králové, č. 3703-6828511/0710, VS 5642170017. Platby neslučujte.

Odůvodnění:

Dne 4. dubna 2017 podal shora uvedený žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalované domáhal určení, že její pohledávky č. 2 ve výši 32.562,87 Kč a č. 3 ve výši 32.352,30 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení sp. zn. KSPA isir.justi ce.cz

56 INS 26362/2016 dlužníka Tibora Danka, nejsou po právu. V žalobě zejména uvedl, že při přezkumném jednání popřel pohledávky žalované z důvodu, že dohoda o uznání dluhu je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, rozpor s pravidly na ochranu spotřebitele a pro její celkovou nesrozumitelnost. Požadovaná smluvní pokuta nebyla sjednána pro případ porušení právní povinnosti, nýbrž výlučně jako další, zcela bezdůvodné navýšení dluhu, když postoupená pohledávka již byla před uzavření dohody o uznání dluhu věřiteli přiznána vykonatelným platebním rozkazem a k uzavření dohody o uznání dluhu tak neexistoval žádný důvod. Uznání tzv. konečného závazku je neplatným právním úkonem, neboť dlužník uznal nárok, který v době uznání ještě neexistoval a jedná se tedy o uznání nedluhu. V žalobě namítal, že požadované příslušenství z titulu nákladů rozhodčího řízení a rozhodčího poplatku není požadováno právem z toho důvodu, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu a k přiznání těchto nákladů pravomoc, neboť rozhodčí doložka je s přihlédnutím ke způsobu volby rozhodce zjevně neplatná, neboť volba osoby rozhodce nezáleží na konsenzu obou účastníků, nýbrž výlučně na věřiteli. Ohledně námitky promlčení žalobce uvedl, že pohledávky vznikaly postupně od 23. srpna 2013, tedy déle než 3 roky před uplatněním přihlášky v insolvenčním řízení dlužníka, tj. dne 17. ledna 2017, když s ohledem na neplatnost uznání dluhu není promlčecí doba nikterak dotčena. Dále k námitce promlčení uvedl, že pohledávky žalované ze smluvní pokuty byly doloženy rozhodčím nálezem, který není způsobilým exekučním titulem s odkazem na neplatnost sjednané rozhodčí doložky (srov. rozhodnutí R121/2011 a R92/2013). Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2524/16. Pakliže žalobkyně ignorovala novou ustálenou judikaturu a nereflektovala ji ve své vymáhací praxi, nemůže spoléhat na právní účinky neplatného rozhodčího nálezu. K důkazu nabídl jen listiny.

Dne 25. dubna 2017 soud vyzval žalovanou k vyjádření. Ta reagovala podáním ze dne 9. května 2017, ve kterém sděluje, že předložila rozhodčí nález, který dokládá vykonatelnost pohledávek. Odkázala zejména na ustanovení § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen ins. zák. ), kdy důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti neuplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, je to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky; pokud jsou v popřeném úkony uvedeny skutečnosti uplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, není to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky; jiné právní posouzení věci nikdy nemůže být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky a pokud je uvedeno něco jiného, než skutečnosti, nemůže to být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky. Proto není možné, aby se soud zabýval předmětnou dohodou o uznání dluhu, rozhodčí smlouvou, jejich jednotlivými ujednáními a platností jejich uzavření. V tom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013 sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a ze dne 31. července 2013 sp. zn. 29 Cdo 392/2011, na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 12 VSOL 15/2016-69 ze dne 26. října 2016, č.j. 12 VSOL 52/2016-72 ze dne 10. listopadu 2016 a č.j. 12 VSOL 182/2016-59 ze dne 16. února 2017 a rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 103 VSPH 149/2016-45 ze dne 30. listopadu 2016. Žalovaná tvrdila, že je lhostejné, zda skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí rozhodce, neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Odkázala i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002 sp.zn. 29 Odo 247/2001 a ze dne 21. října 2003 sp.zn. 29 Odo 296/2003 s tím, že jakékoli právní posouzení vylučuje možnost popření pohledávky pro právní posouzení jiné. V daném případě rozhodčí nález obsahuje právní hodnocení rozhodce, že nároky neodporují právním předpisům a objektivně existují. Ke smluvní pokutě žalovaná uvedla, že je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku a jejím účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Sjednání pokuty a její výše podle žalované je věcí vzájemné dohody stran s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2010 sp. zn. 33 Cdo 498/2009 a žalovaná má tak za to, že tato částka neodporuje dobrým mravům. Svou argumentaci o výši smluvní pokuty a její přiměřenosti podporuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000 sp. zn. 26 Cdo 1109/2000, ze dne 19. prosince 2002 sp. zn. 29 Odo 426/2001, ze dne 25. září 2012 sp. zn. 23 Cdo 436/2011, ze dne 30. května 2007 sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. 23 Cdo 3789/2011 a ze dne 21. března 2007 sp zn. 33 Odo 805/2005. Závěrem žalovaná odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 a ze dne 24. července 2007 sp.zn. I. ÚS 557/05, kdy smluvní strany si musí být vědomy své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemohou smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle. Podle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009 sp. zn. 28 Cdo 5361/2008 a ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 33 Odo 938/2004 nečinnost osoby při uzavírání smluv nemůže být zaměňována s legalizací práva nečíst smlouvy, resp. nezajímat se o dohodnutý obsah svých smluvních závazků. Nelze strany zbavit veškeré odpovědnosti za negociační proces, to by odporovalo konceptu způsobilosti smluvní strany k právním úkonům. Žalovaná uzavřela své vyjádření odkazem na obecné zásady týkající se zejména uzavírání a dodržování smluv, a to ustanovení § 1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z. ), § 3 odst. 2 písm. d) o. z., § 4 odst. 1 o. z., § 574 o. z. a na nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11. Nakonec žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu, a aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení.

Podle ustanovení § 199 odst. 1 ins. zák. insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu může v žalobě podle odstavce 1 žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Jelikož se přezkumné jednání konalo dne 6. března 2017, mohl insolvenční správce žalobu podat do 30 dnů od tohoto jednání, a proto byla žaloba podaná včas. Soud vzal za prokázané, že dne 6. ledna 2017 byl usnesením č. j. KSPA 56 INS 26362/2016-A-8 zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho oddlužení a současně byl insolvenční správcem ustanoven Mgr. Martin Červinka. Dne 26. dubna 2017 bylo usnesením č. j. KSPA 56 INS 26362/2016-B-4 rozhodnuto o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dne 17. ledna 2017 obdržel insolvenční soud přihlášku žalované (věřitelka je vedena pod poř. č. 3, jedná se o přihlášku poř. č. 3). V přihlášce jsou uvedeny 3 pohledávky v celkové výši 174.784,11 Kč; všechny jako nezajištěné a vykonatelné. Konkrétně pohledávka č. 1 je ve výši 109.868,94 Kč, z toho jistina 70.396 Kč a příslušenství 39.472,94 Kč (náklady právního zastoupení 17.376 Kč, soudní poplatek 2.340 Kč a úrok z prodlení 19.756,94 Kč). Jako důvod jejího vzniku je uvedeno: smlouva o úvěru GE Money Multiservis, a.s. ze dne 17. dubna 2009; č. úvěru 3216536069. Pohledávka č. 2 je ve výši 32.562,87 Kč, z toho jistina 23.546,07 Kč a příslušenství 9.016,80 Kč (náklady právního zastoupení 8.472,30 Kč a rozhodčí poplatek 544,50 Kč). Jako důvod jejího vzniku je uvedeno: dohoda o uznání dluhu (DUD) č. 1028504128 ze dne 17. dubna 2013, která je uznáním dluhu ze Smlouvy o úvěru GE Money Multiservis, a.s., ze dne 17. dubna 2009; č. úvěru 3216536069. Pohledávka č. 3 je ve výši 32.352,30 Kč (jen jistina). Jako důvod jejího vzniku je uvedeno: smluvní pokuta dle č. 7 odst. 7.2 písm. b) smluvních ujednání DUD. Dne 6. března 2017 se ve věci konalo přezkumné jednání, na kterém insolvenční správce první pohledávku ve výši 109.868,94 Kč zcela uznal. Druhou pohledávku ve výši 32.562,87 Kč a třetí ve výši 32.352,30 Kč popřel zcela z důvodu pravosti, důvodem popření je absolutní neplatnost dohody o uznání dluhu pro rozpor s dobrými mravy, rozpor s pravidly na ochranu spotřebitele a pro její celkovou nesrozumitelnost. Požadovaná smluvní pokuta nebyla sjednána pro případ porušení právní povinnosti, nýbrž výlučně jako další, zcela bezdůvodné navýšení dluhu, když postoupená pohledávky již byla před uzavřením dohody o uznání dluhu věřiteli přiznána vykonatelným platebním rozkazem a k uzavření dohody o uznání dluhu tak neexistoval žádný důvod. Uznání tzv. konečného závazku je neplatným právním úkonem, neboť dlužník uznává nárok, který v době uznání ještě neexistuje a jedná se tedy o uznání nedluhu. Není-li platná dohoda o uznání dluhu, nemůže být platně sjednána ani požadovaná smluvní pokuta, která je nepřiměřená. Požadované příslušenství z titulu nákladů rozhodčího řízení a rozhodčího poplatku není požadováno právem z toho důvodu, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu a k přiznání těchto nákladů pravomoc, neboť rozhodčí doložka je s přihlédnutím ke způsobu volby rozhodce zjevně neplatná, neboť volba osoby rozhodce nezáleží na konsenzu obou účastníků, nýbrž výlučně na věřiteli. Dlužník pohledávky uznal.

Jelikož v dané věci byly navrženy pouze listinné důkazy, účastníci netrvali s odkazem na ustanovení 115a zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 ins. zák., na nařízení jednání a věc šlo rozhodnout jen na základě listinných důkazů, jednání se nekonalo. S odkazem na ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř. soud ohledně zjištění skutkového stavu konstatuje, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že dne 17. dubna 2009 uzavřela právní předchůdkyně žalované GE Money Multiservis, a.s., 140 28 Praha 4-Michle, Vyskočilova 1422/1a, IČO 49241150, s dlužníkem smlouvu o úvěru č. 3216536069 ve znění dodatku ze stejného dne. Podle této smlouvy byla dlužníkovi poskytnuta částka 50.000 Kč, kterou měl dlužník vrátit formou 72 měsíčních splátek po 1.348 Kč. Smlouvou o vkladu části podniku účinnou dne 13. září 2010 byla část podniku GE Money Multiservis, a.s., včetně uvedené pohledávky ze smlouvy, vložena do společnosti GE Money, s.r.o., IČO 28997140, která následně zanikla vnitrostátní fúzí formou sloučení ze společností GE Money Bank, a.s., 140 28 Praha 4-Michle, Vyskočilova 1422/1a, IČO 25672720 (nyní název MONETA Money Bank, a.s.). Následně byla předmětná pohledávka převedena rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. února 2011 na žalovanou (tehdy pod názvem Profidebt, s.r.o.).; v seznamu postupovaných pohledávek ze dne 19. března 2012 je uvedena ve výši 70.896 Kč. Pro neplacení splátek vydal dne 31. ledna 2013 Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou pod č. j. 54 C 88/2012-53 ve věci platební rozkaz a dne 13. března 2013 k němu vydal opravné usnesení na čl. 60. Dlužníkovi uložil zaplatit žalované a) pohledávku ve výši 70.896 Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 43.233 Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, od 2. března 2011 do zaplacení a b) náhradu nákladů řízení ve výši 19.716 Kč. Platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 17. května 2013. Dne 17. dubna 2013 uzavřel dlužník se žalovanou dohodu o uznání dluhu č. 1028504128 se splátkovým kalendářem, ze které je patrno, že se jedná o pohledávku z uvedené smlouvy. V části postoupená pohledávka obsahuje v kolonce výše odkoupené pohledávky částku 74.469,93 Kč, v kolonce jistina částku 43.233 Kč, v kolonce úroky 27.660,93 Kč, v kolonce poplatky 2.496 Kč a v kolonce smluvní pokuty 1.080 Kč. V části konečný závazek obsahuje kolonka závazek částku 94.185,93 Kč, kolonka smluvní pokuta částku 23.546,07 Kč a kolonka konečný závazek částku 117.732 Kč. V části splátkový kalendář je určeno 59 měsíčních splátek po 2.000 Kč. Nedílnou součástí této dohody byla Smluvní ujednání Ž/01/01/2013. V části 2. bod 2.2 dlužník uznal závazek vůči věřitelce co do důvodu a výše. Podle části 7. bod 7.2 smluvních ujednání byl dlužník pro případ prodlení s úhradou celého zbylého konečného závazku povinen zaplatit věřitelce smluvní pokutu ve výši 0,15 % ze zbylého neplaceného konečného závazku, za každý den prodlení. Dne 17. dubna 2013 sjednala žalovaná s dlužníkem samostatnou rozhodčí smlouvu; podle bodu 1.1 měly tak být veškeré spory o nároky, které by vznikly z předmětné dohody rozhodovány v rozhodčím řízení.

Podle bodu 3.1 měly být veškeré spory rozhodovány kterýmkoliv z rozhodců uvedených v bodě 3.3, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení mělo být vedeno vždy jen jediným ze sjednaných rozhodců. Žalobce projeví volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu. V bodě 3.3 pak rozhodčí smlouva jmenovitě určuje deset rozhodců (fyzických osob), z nichž každý je oprávněn spor účastníků samostatně rozhodnout. Z rozhodčího nálezu ze dne 18. prosince 2013, který pod č.j. 403 Rozh 5421/2013-10, vydal rozhodce Mgr. Jan Fišer, 530 02 Pardubice, Masarykovo náměstí 1544, soud zjistil, že dlužníkovi bylo uloženo zaplatit žalované částku 23.546,07 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z této částky ode dne 23. srpna 2013 do zaplacení, a to ve splátkách ve výši 2.000 Kč měsíčně, splatných vždy k 28. dni v měsíci, počínaje měsícem leden 2014, pod ztrátou výhody splátek. Dále byl dlužník povinen zaplatit žalované i náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 9.016,80 Kč, a to ve splátkách ve výši 2.000 Kč měsíčně, splatných vždy k 28. dni v měsíci, počínaje měsícem leden 2014, pod ztrátou výhody splátek . Z pověření soudního exekutora ze dne 14. července 2014, který vydal Okresní soud v Ústí nad Orlicí pod č.j. 34EXE 1830/2014-23 soud zjistil, že podle shora uvedeného platebního rozkazu a rozhodčího nálezu byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal, Exekutorský úřad Jeseník.

Předmětem posuzování soudu mělo být právní posouzení věci, když skutkový stav věci byl nesporný. Protože insolvenční správce s odkazem na ustanovení § 193 ins. zák. popíral pouze pravost pohledávky, její výší se soud nezabýval.

Podle ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Podle ustanovení § 497 zákona číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 55 odst. 2 obč. zák. ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Při právním hodnocení postupoval soud s odkazem na přechodná ustanovení o.z. podle zákonných ustanovení platných v předmětné době. Vyšel soud z toho, že smlouva o úvěru byla sjednána podle ustanovení § 497 an. obch. zák. Závazkový vztah se tak jako tzv. absolutní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) řídí obch. zák. Předmětná smlouva o úvěru ze dne 17. dubna 2009, dohoda o uznání dluhu ze dne 17. dubna 2013 i rozhodčí smlouva ze stejného dne jsou však svojí povahou spotřebitelskou smlouvou a subsidiárně se na ně vztahují i ustanovení § 52 až 57 obč. zák. Soud předně uvádí, že sjednaná dohoda o uznání dluhu je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná. Svým členěním je nepřehledná, kalkulace stanovení výše částek není v kolonkách uvedena, takže údaje nejsou běžně srozumitelné a nejzávažnější je, že samotné uznávací prohlášení je uvedeno až v textu přílohy, tj. smluvních ujednání, není součástí vlastní dohody. Vzbuzuje tak i dojem nepodstatného charakteru. V textu přílohy není dokonce ani přesně specifikována konkrétní suma, která by snad měla být uznána, když je pouze odkazováno na další body a písmena smluvních ujednání. Dohoda je tak zcela netransparentní a s odkazem na ustanovení § 52 až 57 obč. zák. nevymezuje práva a povinnosti účastníků vyváženě, a proto není souladná s dobrými mravy. Navíc dohoda byla uzavřena v době, kdy žalovaná, resp. její právní předchůdkyně měla pohledávku ze smlouvy o úvěru přiznanou platebním rozkazem a za této situace bylo její sjednání nemravné. V dohodě se sjednává i smluvní pokuta jako nový závazek, který nebyl sjednán přímo ve smlouvě o úvěru, a dlužník by ho uznal, aniž by ještě vznikl. Ze všech těchto důvodů soud seznal, že pohledávky č. 2 i č. 3, které vznikly v souvislosti s neplatnou dohodou, nejsou po právu. Bylo tak již nadbytečné zabývat se dalšími námitkami, zejména námitkou o nepřípustném jiném právním posouzením věci, neplatností rozhodčí smlouvy či promlčením.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 163 ins. zák., ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci plný úspěch, přizná mu soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná ve věci úspěch neměla, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal a podle ustanovení § 202 odst. 1 ins. zák. ani přiznat nemohl. Žalobce, který byl zastoupen advokátem, pak ve věci měl plný úspěch. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ) mu náleží odměna za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč (tj. převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby), celkem částka 6.200 Kč. Dále mu přináleží související paušální náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 úkony po 300 Kč). K úhradě tak částka 6.800 Kč, a protože je advokát plátcem DPH zvýšila se o 21 %, tj. o 1.428 Kč; celkem tedy 8.228 Kč. Insolvenční soud uložil takto vyčíslené náklady zaplatit do rukou právního zástupce žalobce, neboť jde o advokáta (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.); lhůta k plnění je stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.

V projednávaném případě je soudní poplatek za řízení, který podle položky 13, bodu 1, písm. a) Sazebníku poplatků činil 5.000 Kč, podle ustanovení § 7 odst. 1, věta první, zákona č. 549/1991Sb., o soudních poplatcích v předmětném znění (dále jen zák. o soudních poplatcích ) splatný vznikem poplatkové povinnosti. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zák. o soudních poplatcích je obecně poplatníkem soudního poplatku před soudem prvního stupně navrhovatel, není-li stanoveno jinak. V daném případě však v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 písm. n) zák. o soudních poplatcích požíval insolvenční správce v incidenčním sporu osobní osvobození od poplatku. Podle ustanovení § 2 odst. 3, věta první, zák. o soudních poplatcích je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Poplatková povinnost tak vzniká způsobem uvedeným v ustanovení § 4 odst. 1 písm. i) zák. o soudních poplatcích, tj. uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. V projednávaném případě měl žalobce plný úspěch, a proto se podle ustanovení § 2 odst. 3 zák. o soudních poplatcích přenáší poplatková povinnost ve výši 5.000 Kč na žalovanou.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude tento rozsudek doručen adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 ins. zák., ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 ins. zák.).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (ustanovení § 251 odst. 1, věta první, o.s.ř.).

V Pardubicích dne 3. ledna 2018

JUDr. Marie Pavlíčková v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Lucie Poučová