56 Cm 24/2009
Číslo jednací: 56 Cm 24/2009-59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobce: Ing. Martin Fořt, 537 01 Chrudim, Palackého 653, insolvenční správce dlužnice OLYMPIA P&P, s.r.o., 537 01 Chrudim, Vestec 28, IČO 25946609, proti žalované: OLYMPIA CR, s.r.o., 537 01 Chrudim, Vestec 28, IČO 27507319, o odpůrčí žalobě na vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužnice, t a k t o :

I. Určuje se, že úhrady faktur vystavených žalovanou pod číslem 200801 na částku 50.000,--Kč a pod číslem 200802 na částku 30.000,--Kč, které provedla dlužnice ve dnech 21. dubna 2008 a 18. června 2008 ve prospěch žalované, jsou neúčinnými právními úkony.

II. Žalovaná je povinna vydat do majetkové podstaty plnění dlužnice z těchto neúčinných právních úkonů, celkem ve výši 80.000,--Kč, a to do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Dne 12. října 2009 podal shora uvedený žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalované domáhal určení neúčinnosti 2 právních úkonů dlužnice v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSPA 56 INS 5159/2008 ve věci dlužnice OLYMPIA P&P, s.r.o., 537 01 Chrudim, Vestec 28, IČO 25946609.

V žalobě zejména uváděl, že jako insolvenční správce v předmětném insolvenčním řízení dohledal faktury, které dlužnice obdržela od žalované. Jednalo se o fakturu číslo 200801 vystavenou dne 20. dubna 2008 na částku 50.000,--Kč, uhrazenou dne 21. dubna 20008 bankovním převodem a o fakturu číslo 200802 vystavenou dne 18. června 2008 na částku 30.000,--Kč, uhrazenou stejného dne v hotovosti. Předmětem platby měla být fakturace na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 16. dubna 2008. Smlouva přiložena nebyla. Obě úhrady byly zaúčtovány v účetnictví dlužnice. Žalobce namítal, že jednatelem dlužnice i žalované je pan Miroslav Polanský. Společníkem dlužnice je vedle něho i jeho manželka paní Jana Polanská, která je i jedinou společnicí žalované. Žalobce tvrdil, že jednateli žalované byli oba manželé. Dále žalobce rozporoval, že ve fakturách není blíže specifikováno, o jaké zprostředkování se jedná, navíc je tu vztah mezi tzv. osobami blízkými. K úhradě faktur došlo následující den, resp. téhož dne, kdy byly vystaveny, a to v situaci, kdy dlužnice již byla předlužena a své závazky nehradila vůbec nebo s prodlením. Protože šlo o nehmotné služby, požádal posoudit, zda se nejednalo o fiktivní fakturace, které byly uskutečněny ve lhůtě kratší než 1 rok před zahájením insolvenčního řízení a zda tak nedošlo k právním úkonům, kterými by dlužnice zkrátila možnost uspokojení věřitelů. Na závěr žalobce navrhl, aby soud napadnuté úhrady faktur označil za neúčinné právní úkony a žalovanou zavázal k povinnosti vydat do majetkové podstaty plnění dlužnice z těchto právních úkonů. Jako důkazy byly k žalobě přiloženy obě faktury, výpis z účtu dlužnice, výdajový pokladní doklad a část účetního deníku za rok 2008.

Dne 16. října 2009 soud vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě usnesením č.j. 56 Cm 24/2009-10. Žalovaná výzvu řádně převzala dne 23. října 2009 a reagovala na ni písemným podáním doručeným soudu dne 6. listopadu 2009. Předložila označenou smlouvu o zprostředkování ze dne 16. dubna 2008 a výpis z obchodního rejstříku s tím, že v době vystavení faktur pan Miroslav Polanský nebyl jednatelem ani společníkem žalované. Navrhla žalobu zamítnout. Dne 14. ledna 2010 reagoval na vyjádření žalované žalobce s tím, že na žalobě nadále trvá.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku dlužnice nastaly dne 28. dubna 2009 a žaloba insolvenčního správce byla soudu doručena dne 12. října 2009, byla s odkazem na ustanovení § 235 odst. 2 zákona číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen insolvenční zákon ) podána oprávněnou osobou a s odkazem na ustanovení § 239 odst. 3 stejného zákona byla podána včas.

Dne 22. dubna 2010 proběhlo ve věci v souladu s ustanovením § 114c zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona, přípravné jednání. Žalobce další tvrzení neuvedl, pro případnou potřebu ověření doby, kdy se dlužnice dostala do úpadku navrhl důkaz přihláškovými spisy. Žalovaná požádala o poskytnutí další 30 denní lhůty k prokázání svých tvrzení a předložení návrhů na další důkazy. Dne 21. května 2010 došlo soudu podání, kde žalovaná k prokázání tvrzení, že v dubnu 2008 nebyla dlužnice v úpadku, navrhla provést důkaz účetnictvím dlužnice. Na doložení tvrzení, že vystavené faktury nebyly fiktivní, předložila smlouvu o dílo ze dne 16. dubna 2008, protokol o předání a převzetí staveniště ze dne 21. dubna 2008 a dohodu o ukončení smlouvy o dílo ze dne 14. srpna 2008. Po poučení podle ustanovení § 114c odst. 5 o.s.ř. došlo tak po uplynutí dodatečně poskytnuté lhůty ke koncentraci řízení.

Následně dne 12. března 2011 přeložil žalobce návrh na provedení dalšího důkazu, a to znaleckého posudku, který vypracovala soudní znalkyně Marie Mrkvičková pro potřeby probíhajícího trestního řízení. S odkazem na ustanovení § 118 b odst. 1 o.s.ř. byl tento důkaz připuštěn s tím, že ho žalobce bez své viny nemohl včas uvést za situace, kdy se s ním mohl seznámit až v březnu 2011.

I když byly navrženy pouze listinné důkazy, účastníci trvali na projednání a rozhodnutí věci při jednání, které proběhlo dne 18. dubna 2011 s odkazem na ustanovení § 161 insolvenčního zákona za účasti obou stran. Žalobce odkázal na obsah žaloby a sdělil, že na ni trvá. Právní zástupkyně žalované pak odkázala na 2 předchozí písemná vyjádření a zejména zdůraznila, že pan Polanský nebyl v dané době jednatelem žalované a že dlužnice podle dodatečně předloženého znaleckého posudku (strana 4) ze dne 27. května 2010 v předmětné době nebyla v úpadku. Navrhla zamítnutí žaloby. Po provedení listinných důkazů oba účastníci v závěrečných návrzích setrvali na svých stanoviscích.

Soud vzal za prokázané, že dne 28. dubna 2009 byl usnesením č.j. KSPA 56 INS 5159/2008-A-31 zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs. Současně byl insolvenčním správcem ustanoven Ing. Martin Fořt, 537 01 Chrudim, Palackého 653.

Soud v rámci skutkového hodnocení věci konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná vystavila dne 20. dubna 2008 fakturu číslo 200801 na částku 50.000,--Kč, která byla uhrazena dlužnicí dne 21. dubna 2008 bankovním převodem. Dále nebylo sporu o tom, že žalovaná vystavila dne 18. června 2008 fakturu číslo 200802 na částku 30.000,--Kč, která byla dlužnicí uhrazena stejný den v hotovosti. Platby jsou zaúčtovány v účetnictví dlužnice. Spornou otázkou tak zůstalo, zda se nejednalo pouze o fiktivní fakturace a zda se nejednalo o neúčinné právní úkony. Úkolem soudu bylo tedy posoudit právní stránku věci, a to podle znění zákonných ustanovení platných v rozhodné době.

Podle ustanovení § 642 zákona číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění (dále jen obchodní zákoník ) se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).

Jak vyplývá z dokazování, dne 16. dubna 2008 uzavřela žalovaná jako zprostředkovatelka s dlužnicí jako zájemcem smlouvu o zprostředkování podle ustanovení § 642 a násl. obchodního zákoníku. Podle článku I. byl předmětem smlouvy závazek zprostředkovatelky, že bude vyvíjet činnost směřující k převzetí závazné objednávky dlužnicí, resp. aby dlužnice mohla uzavřít smlouvu o dílo. Podle článku IV. vznikl zprostředkovatelce nárok na provizi splněním závazku třetí osoby, tj. zaplacení smluvní ceny zájemci. Provize byla stanovena ve výši 20 % z ceny zprostředkované smlouvy (bez DPH). První částečná provize měla být provedena ihned po podpisu smlouvy o dílo mezi dlužnicí a manželi Helceletovými. Další platby se měly uskutečňovat jednou měsíčně, a to za uplynulý měsíc, vždy do 15 dnů v měsíci následujícím na účet zprostředkovatelky, případně v hotovosti, až do úplného zaplacení provize. Podle článku V. byla smlouva o zprostředkování uzavřena na dobu určitou, a to po dobu uvedenou ve smlouvě o dílo mezi zájemcem a manželi Helceletovými. Stejného dne jako smlouva o zprostředkování byla uzavřena i citovaná smlouva o dílo, a to mezi objednateli manželi Helceletovými a dlužnicí jako zhotovitelkou. Podle článku I. předmětem smlouvy byla výstavba rodinného domu, podle článku II. s termínem zahájení 19. dubna 2008 a termínem dokončení 31. prosince 2008. Podle článku IV. zhotovitelka měla vystavit první fakturu ve výši 10 % z celkové ceny díla včetně DPOH a objednatelé ji měli uhradit do 2 dnů od podpisu smlouvy o dílo. Dne 21. dubna 2008 pak byl mezi stejnými účastníky sepsán protokol o předání a převzetí staveniště, které fyzicky proběhlo téhož dne. Dne 14. července 2008 byla předmětná smlouva o dílo dohodou obou stran ukončena.

Soud ohledně tvrzení možnosti fiktivnosti fakturace s odkazem na ustanovení § 231 odst. 2 insolvenčního zákona posuzoval případnou neplatnost předmětné zprostředkovatelské smlouvy jako předběžnou otázku. Seznal, že pokud byla smlouva o zprostředkování a smlouva o dílo uzavřeny stejného dne, tj. dne 16. dubna 2008, je zřejmé, že úloha zprostředkovatelky byla pouze formální. Smlouva o zprostředkování byla totiž uzavřena pouze pro jeden případ, a to pro objednávku, případně uzavření smlouvy o dílo s manžely Helceletovými. Podle obsahu smlouvy o zprostředkování je však jasné, že klienti, tj. manželé Helceletovi již byli v den uzavření smlouvy vyhledáni. Pokud stejného dne již kýžená smlouva o dílo uzavřena byla, jeví se úloha zprostředkovatelky v daný moment jako nadbytečná. Soud je proto toho názoru, že podle ustanovení § 647 odst. 1 obchodního zákoníku nárok na provizi zprostředkovatelce vůbec nevznikl, protože smlouva se třetí osobou byla uzavřena bez její součinnosti. Současně soud zastává stanovisko, že aby mohl být právní úkon podle ustanovení § 39 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen občanský zákoník ) deklarován jako neplatný, musí být zcela na jisto postaveno, že je to úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, když toto konání má nepochybně potřebnou intenzitu. V daném případě však soud (vědom si toho, že právní úkon sice vzbuzuje určité pochybnosti), uzavřel, že zprostředkovatelská smlouva neplatná není, neboť pro toto zjištění nebyly naplněny všechny předpoklady.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu se neúčinnost dlužníkových právních úkonů zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba").

Neúčinnost právních úkonů podle ustanovení § 235 a násl. nevzniká tedy přímo ze zákona, ale zakládá se až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. Rozhodnutí má tak konstitutivní účinky. Vedle obecné definice neúčinnosti právního úkonu dané v ustanovení § 235 insolvenčního zákona obsahuje tento zákon 3 konkrétní typy neúčinných právních úkonů, a to neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (ustanovení § 240 insolvenčního zákona), neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (ustanovení § 241 insolvenčního zákona) a neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (ustanovení § 241 insolvenčního zákona). Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak i jeden z uvedených konkrétních typů.

Podle ustanovení § 241 odst. 1 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Podle odstavce 4 tohoto paragrafu zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Podle odstavce 5 tohoto paragrafu zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Soud v rámci provádění důkazů, aniž prováděl důkaz účetnictvím dlužnice nebo jednotlivými přihláškami, seznal z předloženého znaleckého posudku (který z předloženého neúplného účetnictví a z přihlášek vyšel) ze dne 27. května 2010 číslo zn.p. 1/26/2010, který vypracovala Marie Mrkvičková, bytem Žumberk 42, znalkyně z oboru ekonomika-odvětví účetní evidence, odvětví mzdy, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, konkrétně z přílohy číslo 1, že dlužničin nejstarší závazek je ze dne 3. října 2006, Největší objem svých závazků dlužnice neuhradila v roce 2007 a 2008, jednalo se o více jak 10 věřitelů. Uvedené závazky dlužnice nehradila vůbec, a proto úhrady napadených předmětných faktur (navíc v plné výši) zvýhodnily žalovanou, které se dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jí jinak náleželo v konkursu. Nominální výše přihlášených pohledávek totiž zdaleka nedosahuje hodnoty majetku sepsané do soupisu majetkové podstaty a míra uspokojení ostatních věřitelů rozhodně 100 % výše nedosáhne. Žalovaná sice rozporovala, že v předmětné době nebyla v úpadku, když odkazovala na stranu 4, bod 4. citovaného znaleckého posudku, ale na tomto místě je hodnoceno pouze předlužení dlužnice. S odkazem na uvedenou přílohu však podle ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona byla dlužnice v předmětné době prokazatelně v úpadku ve formě platební neschopnosti, když měla více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky nebyla schopna plnit, když je podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) stejného zákona neplnila určitě ve více případech po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Podle bodu ad 11. uvedeného znaleckého posudku, ani nešlo z neúplných podkladů přesně určit, ke kterému v předmětné pokračování-6-formě určující. Taxativní negativní definice daná v ustanovení § 241 odst. 5 insolvenčního zákona na daný případ nedopadá.

Ostatně podle názoru soudu žalobce ani to, že dlužnice učinila zvýhodňující právní úkony v době, kdy byla v úpadku nebo který vedl k dlužničinu úpadku, nemusel dokládat a prokazovat. V ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona totiž vyvratitelná právní domněnka přenáší důkazní břemeno na žalovanou v situaci, kdy by se mělo jednat o zvýhodňující právní úkony učiněné ve prospěch osoby dlužnici blízké nebo osoby, která s ní tvoří koncern. Žalovaná správně uvedla, že jednatel a jeden ze svou společníků dlužnice pan Miroslav Polanský se stal jednatelem žalované až dne 20. července 2008. Z úplných výpisů z obchodního rejstříku však vyplývá, že u obou obchodních společností existuje propojenost personální, a to tak, že manželka pana Miroslava Polanského je druhou společnicí dlužnice a současně jedinou společnicí žalované a v dané době byla i její jedinou jednatelkou. I když se tedy nejedná o koncern podle ustanovení § 66a odst. 7 obchodního zákoníku, protože osoby nebyly podrobeny jednotnému řízení, je zřejmé, že zde přes manžele jako osoby blízké podle ustanovení § 116 občanského zákoníku propojení osob bylo, když by určitě současně důvodně pociťovala újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá pociťovala jako újmu vlastní. I když ustanovení § 116 občanského zákoníku takovou propojenost výslovně neuvádí, soud vychází z toho, že je v tomto ustanovení uveden výčet pouze demonstrativní a s odkazem na ustanovení § 853 občanského zákoníku použil analogii. V tomto směru soud odkazuje na judikaturu, která se již k podobným případům vyjadřovala, např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. srpna 2002 sp.zn. 21 Cdo 2192/2001 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2004, dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2005 sp.zn. 29 Odo 1061/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 2010 sp.zn. 29 Cdo 4822/2008. Za této situace by se dále mohlo jednat i o neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona, tím se už ale soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť pro shledání neúčinnosti právního úkonu stačí zajisté zjištění důvodů podle jednoho ze 3 konkrétních typů neúčinnosti daných v ustanovení § 240 až 242 insolvenčního zákona.

Soud tak uzavřel s odkazem na ustanovení § 235 a ustanovení § 241 insolvenčního zákona, že úhrady faktur vystavených žalovanou pod číslem 200801 na částku 50.000,--Kč a pod číslem 200802 na částku 30.000,--Kč, které provedla dlužnice ve dnech 21. dubna 2008 a 18. června 2008 ve prospěch žalované, jsou vůči věřitelům neúčinnými právními úkony.

Protože podle ustanovení § 236 odst. 1 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty, rozhodl soud s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 stejného zákona dalším výrokem i o povinnosti žalované vydat plnění dlužnice z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty.

O nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodl soud za použití ustanovení § 163 insolvenčního zákona podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná ve věci úspěch neměla. Žalobce, nepožadoval. pokračování-7-

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 18. dubna 2011.

JUDr. Marie Pavlíčková, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Andrea Pfeiferová