56 Cm 14/2009
Číslo jednací: 56 Cm 14/2009-111

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Pavlíčkovou v právní věci žalobce: Ing. Martin Fořt, 537 01 Chrudim, Palackého 653, insolvenční správce dlužnice OLYMPIA P&P, s.r.o., 537 01 Chrudim, Vestec 28, IČO 25946609, proti žalované: Československá obchodní banka, a.s., 150 57 Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, o odpůrčí žalobě na vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužnice, t a k t o :

I. Žaloba, aby soud určil, že splátka kontokorentního úvěru a souvisejícího příslušenství ve prospěch účtu číslo 214865501/0300, kterou provedla dlužnice dne 10. března 2009 v celkové částce 1.309.224,76 Kč ve prospěch žalované, je neúčinným právním úkonem a aby žalovaná byla zavázána k povinnosti vydat do majetkové podstaty plnění dlužnice z tohoto neúčinného právního úkonu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Dne 17. července 2009 podal shora uvedený žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, žalobu, jíž se vůči žalované domáhal určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSPA 56 INS 5159/2008ve věci dlužnice P&P, s.r.o., 537 01 Chrudim, Vestec 28, IČO 25946609. Žalobu změnil dne 5. srpna 2009. V žalobě zejména uváděl, že v seznamu závazků dlužnice uvedla závazek vůči pokračování-2-smluvním zástavním právem, jehož předmětem je pozemek ve vlastnictví společníka a jednatele dlužnice. Insolvenční správce v předmětném insolvenčním řízení šetřením a vyžádaným stanoviskem žalované zjistil, že dlužnice dne 10. března 2009 ze svého účtu vedeného u žalované provedla splátku úvěru v celkové výši 1.309.224,76 Kč (z toho splátka jistiny 1.245.833,57 Kč, bankovní poplatek 600,--Kč, úroky z prodlení 43.626,--Kč a úroky 19.165,19 Kč). Následně došlo k výmazu zástavní smlouvy v katastru nemovitostí. Žalovaná do insolvenčního řízení dlužnice nepřihlásila žádnou pohledávku. Žalobce poukázal na to, že ke splátce úvěru došlo v době, kdy již probíhalo insolvenční řízení, dlužnice neměla žádné zaměstnance, nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a evidovala závazky vůči více jak 20 věřitelům ve výši přes 4 miliony Kč. Podle názoru žalobce dlužnice porušila ustanovení § 111 odst. 1 a 2 zákona číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen insolvenční zákon ) a úkon splátky úvěru zakládá požadavek na vyslovení neúčinnosti tohoto úkonu soudem vůči žalované. Napadnutým úkonem došlo ke zvýhodnění jednoho věřitele na úkor jiných. Na závěr žalobce navrhl, aby soud napadnutou splátku kontokorentního úvěru a souvisejícího příslušenství označil za neúčinný právní úkon a žalovanou zavázal k povinnosti vydat do majetkové podstaty plnění dlužnice z tohoto neúčinného právního úkonu. Jako důkaz byl k žalobě přiložen dopis žalované ze dne 28. května 2009, výpis z účtu dlužnice ČSOB Firemní konto ze dne 27. července 2009 a závěrečný výpis z účtu kontokorentního úvěru.

Dne 21. července 2009 soud vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě usnesením č.j. 56 Cm 14/2009-5. Žalovaná výzvu řádně převzala dne 23. července 2009 a reagovala na ni písemným podáním doručeným soudu dne 6. srpna 2009. Mimo jiné sdělila, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 11. května 2007 číslo 1152/07/5021 poskytla dlužnici kontokorentní úvěr do výše kontokorentního limitu 1.250.000,--Kč. Součástí této smlouvy jsou úvěrové obchodní podmínky ČSOB ze dne 1. listopadu 2006. Kontokorentní úvěr byl splácen automaticky prostřednictvím běžného účtu dlužnice číslo 201962740/0300 vedeného žalovanou, ihned po připsání peněžních prostředků ve prospěch účtu, a to bez příkazu či jiné součinnosti dlužnice. Celý kontokorentní úvěr byl po splatnosti od 6. ledna 2009, na základě oznámení žalované ze dne 2. ledna 2009 podle článku 17 úvěrových obchodních podmínek ČSOB, neboť nastala skutečnost uvedená v článku 16 písm. f), tj. vůči dlužnici bylo zahájeno insolvenční řízení. Od data 6. ledna 2009 tak nemohl být kontokorentní úvěr čerpán, mohl být pouze splácen, a to prostřednictvím uvedeného běžného účtu. Dne 10. března 2009 byla ve prospěch běžného účtu dlužnice připsána částka 1.554.225,--Kč a žalovaná inkasovala ve prospěch kontokorentního úvěru částku 1.245.833,57 Kč v souladu se smlouvou o úvěru a články 7 a 8 úvěrových obchodních podmínek ČSOB. Závazek dlužnice ze smlouvy o úvěru tak zanikl. Žalovaná dále namítala, že podle ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona se musí jednat o právní úkon dlužnice, kterým by nakládala s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, v rozporu s insolvenčním zákonem. Dlužnice neučinila nic, co by majetkovou podstatu ztenčilo, když platbu ve prospěch běžného účtu poskytl poddlužník a k převodu prostředků došlo na základě úkonu žalované. Jednalo se o zcela obvyklou transakci. Žalovaná se dovolávala i ustanovení § 5 písm. c) insolvenčního zákona, kdy práva věřitele nabytá před zahájením insolvenčního řízení nelze omezit rozhodnutím soudu nebo správce. Popsaná práva žalovaná nabyla již v květnu 2007 a nepostupovala nijak v rozporu s insolvenčním zákonem. Odkázala i na ustanovení § 140 odst. 2 stejného zákona, který umožňuje započtení dokonce i po rozhodnutí o úpadku a nijak neomezuje započtení po pokračování-3-důsledky jako inkaso pohledávky z účtu dlužníka. Navrhla žalobu zamítnout. Přiložila označenou smlouvu o úvěru včetně přílohy číslo 1, úvěrové obchodní podmínky ČSOB a oznámení o sesplatnění úvěru. Dne 17. srpna 2009 reagovala žalovaná na změnu žaloby tak, že setrvala na svém stanovisku.

Dne 11. září 2009 reagoval na vyjádření žalované žalobce s tím, že napadnutým právním úkonem je dispozice dlužnice s finančními prostředky, které obdržela za zhotovené dílo na základě dohody o narovnání ze dne 19. února 2009. Účastníci dohody sjednali, že společnost Uniga-cz a.s. uhradí na účet číslo 201962740/0300 částku 1.554.225,--Kč, při tom jednatel dlužnice věděl, že k tomuto účtu je veden kontokorentní účet. Vzhledem k debetu kontokorentního účtu musel jednatel předpokládat, že došlé finanční prostředky budou automaticky převedeny k jeho úhradě. Žalobce rozporoval, že nešlo o platební dispozici učiněnou před zahájením insolvenčního řízení a ani o opakující se platbu na základě dřívější platební dispozice. Opakoval, že po vyrovnání debetu byla vymazána zástava v katastru nemovitostí vážící se k pozemku ve vlastnictví uvedeného jednatele dlužnice pana Miroslava Polanského. Ten byl jedinou osobou oprávněnou s účtem nakládat a dobře věděl, že získané prostředky budou použity k úhradě debetu. Jmenovaný tak mohl vědomě uvést číslo zmíněného účtu s cílem zachránit zastavený pozemek v jeho vlastnictví, který by se v okamžiku prohlášení konkursu stal předmětem zajištění pohledávky žalované a v rámci konkursního řízení by byl zpeněžen. Jednatel dlužnice mohl v dohodě o narovnání uzavřené v době, kdy již insolvenční řízení probíhalo, uvést číslo jiného účtu, kde by prostředky zůstaly uloženy. Dohoda o narovnání není nevýhodná nebo nápadně zvýhodňující, a proto nebude napadáno její uzavření, ale dlužnice ji již neměla uzavírat. Na závěr žalobce setrval na žalobě a zdůraznil, že napadnutým právním úkonem došlo ke zvýhodnění jednoho věřitele na úkor jiných a ke krácení majetkové podstaty, do které mohl být zahrnut i pozemek v majetku jednatele a společníka dlužnice. Přiložil nekompletní předmětnou dohodu o narovnání.

Nejdříve se soud zabýval procesní stránkou věci. Jelikož účinky rozhodnutí o úpadku dlužnice nastaly dne 28. dubna 2009 a žaloba insolvenčního správce byla soudu doručena dne 17. července 2009, byla s odkazem na ustanovení § 235 odst. 2 insolvenčního zákona podána oprávněnou osobou a s odkazem na ustanovení § 239 odst. 3 stejného zákona byla podána včas.

Soud vzal za prokázané, že dne 17. prosince 2008 podala dlužnice insolvenční návrh. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly stejného dne, a to vydáním vyhlášky č.j. KSPA 56 INS 5159/2008-A-3. Dne 28. dubna 2009 byl usnesením č.j. KSPA 56 INS 5159/2008-A-31 zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs. Současně byl insolvenčním správcem ustanoven Ing. Martin Fořt, 537 01 Chrudim, Palackého 653.

Dne 20. května 2010 proběhlo ve věci v souladu s ustanovením § 114c zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen o.s.ř. ), ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona, přípravné jednání. Žalobce další tvrzení neuvedl, pro případnou potřebu ověření doby, kdy se dlužnice dostala do úpadku navrhl důkaz přihláškovými spisy a dále navrhl jako důkaz kompletní dohodu o narovnání. Žalovaná předložila své písemné vyjádření ze dne 19. května 2010. Zejména namítala, že dlužnice pokračování-4-

číslo 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nejsou peněžní prostředky na účtu vedeném u peněžního ústavu v majetku majitele účtu, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu spočívá v tom, aby na základě jeho příkazu byly prostředky vyplaceny. Poddlužník byl povinen plnit na účet dlužnice na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 27. ledna 2006 číslo 0311/06/5021, ve znění 3 dodatků. Zastavené byly pohledávky uvedené v seznamu ze dne 13. listopadu 2008, ve kterém jsou i pohledávky za poddlužníkem Uniga-cz a.s. Uvedená smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám byla uzavřena k zajištění pohledávky žalované za dlužnicí vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru ze dne 11. května 2007. Dlužnice byla tak povinna zastavovat ve prospěch žalované všechny své pohledávky a podle smlouvy o úvěru byla povinna vést přes běžný účet u žalované 95 % všech svých příjmů. Všechna ujednání byla uzavřena před zahájením insolvenčního řízení. Poddlužník plnil podle ustanovení § 167 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen občanský zákoník ) zástavnímu věřiteli, tj. žalované. Na závěr uvedla, že nebyla povinna provést formálně právní úkon zápočtu, protože k inkasu byla oprávněna na základě již dříve sjednaných podmínek. Žalovaná k důkazu přiložila dále výpis z historie běžného účtu, smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám včetně 3 dodatků a seznam zastavených pohledávek. Po poučení podle ustanovení § 114c odst. 5 o.s.ř. žalovaná požádala o poskytnutí další 30 denní lhůty, ke koncentraci řízení tak došlo po uplynutí 30 dnů od přípravného jednání. Na závěr přípravného jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích a souhlasili s rozhodnutím věci bez jednání v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř.

Dne 17. června 2010 došlo soudu avizované vyjádření žalované, kterým reagovala mimo jiné i na vyjádření žalobce ze dne 11. září 2009. Namítala, že i kdyby její pohledávka nebyla uhrazena a byla přihlášena do insolvenčního řízení, nemohl by žalobce do majetkové podstaty zapsat nemovitý majetek, kterým měla svou pohledávku zajištěnu, neboť se jedná o nemovitost ve vlastnictví 3. osoby a ne dlužnice. Nemohlo tak dojít ke změně ve skladbě majetkové podstaty ani k nakládání s ní. Ohledně tvrzení žalobce, že jednatel dlužnice měl použít pro dispozici k platbě v dohodě o narovnání ze dne 19. února 2009 jiné číslo účtu zdůraznila, že poddlužníci dlužnice byli povinni na základě ujednání sjednaných před zahájením insolvenčního řízení poukazovat plnění ve prospěch běžného účtu. Pokud je tato skutečnost opětovně uvedena v dohodě o narovnání, není to ujednání nové, ale opakování již dříve sjednaných platebních podmínek. Žalovaná přiložila smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a výpis z katastru nemovitostí. Dne 18. června 2010 pak žalovaná vyjádření doplnila. Namítla započtení vzájemných pohledávek, když žalovaná evidovala za dlužnicí pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 11. května 2007 ke dni 10. března 2010 ve výši 1.309.224,76 Kč (splatnost 6. ledna 2009) a dlužnice měla ke dni 10. března 2009 za žalovanou pohledávku ve výši 1.554.225,--Kč z titulu vedení běžného účtu, dne 10. března 2009 byla splatná. Vzhledem k tomu, že žalovaná i dlužnice měly dne 10. března 2009 vzájemné, splatné, peněžité pohledávky způsobilé k započtení, došlo k zápočtu podle ustanovení § 580 občanského zákoníku a v souladu s ustanovením § 358 zákona číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění (dále jen obchodní zákoník ). Kompenzační úkon byl učiněn žalovanou odesláním výpisu z běžného účtu dlužnice za období od 1. března 2009 do 31. března 2009. Kompenzační projev byl učiněn poté, do se pohledávky způsobilé k započtení setkaly a má účinky zpětně k datu 10. března 2009. K tomuto datu došlo k zániku pohledávky žalované za dlužnicí ve Protože pokračování-5-k započtení došlo před rozhodnutím o úpadku, nevztahují se na něj podmínky uvedené v ustanovení § 140 insolvenčního zákona. Konstatovala, že závazek dlužnice zanikl jednostranným započtením a nikoli zaplacením. Žalovaná přiložila prohlášení o zápočtu ze dne 17. června 2010 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2009, č.j. VSOL 106/2009 B-26.

Následně dne 12. března 2011 předložil žalobce návrh na provedení dalšího důkazu, a to znaleckého posudku ze dne 27. května 2010, číslo zn.p. 1/26/2010, který vypracovala soudní znalkyně Marie Mrkvičková, Žumberk 42, pro potřeby probíhajícího trestního řízení. Dne 2. května 2011 obdržel soud vyjádření žalované ohledně tohoto návrhu. Namítala, že vzhledem ke koncentraci řízení by neměl soud k tomuto důkazu přihlížet. Navíc byl vypracován v trestněprávním řízení a nemůže být jako důkaz znaleckým posudkem v předmětném řízení proveden. Znalkyně nepřihlédla ke smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, k tomu, že k úhradě pohledávky došlo v okamžiku započtení vzájemných pohledávek a to bez dispozice dlužnice. Žalovaná zdůraznila, že znalkyně neměla pro své závěry dostatečné podklady. I kdyby poddlužník plnil do majetkové podstaty, náleželo by plnění ve výši 1.309.224,76 Kč opět žalované jako zástavní věřitelce. Žalovaná své vyjádření doplnila podáním, které soud obdržel dne 6. května 2011. Shrnula v něm své závěry zejména tak, že plněním nebyla zvýhodněna na úkor jiných věřitelů, když obdržela plnění ze zastavené pohledávky.

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 10. března 2009 mimo jiné byla z běžného účtu číslo 201962740/0300 (ČSOB Firemní konto), jehož je dlužnice majitelkou, odepsána částka ve výši 1.309.224,76 Kč, a to ve prospěch čísla účtu 214865501/0300, což je kontokorentní úvěrový účet dlužnice jako majitelky. Úkolem soudu bylo posoudit právní stránku věci, tj. zda dlužnice porušila ustanovení § 111 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a zda splátka kontokorentního úvěru a souvisejícího příslušenství je neúčinným právním úkonem. K posouzení došlo podle znění zákonných ustanovení platných v rozhodné době, která zněla:

Podle ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle odstavce 2 tohoto paragrafu omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Podle odstavce 3 tohoto paragrafu právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.

Ohledně právního posouzení věci byl soud veden těmito úvahami: Podle ustanovení § 229 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona byla dlužnice až do rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na její majetek, což nastalo dne 28. dubna 2009, s dispozičními oprávněními až prohlášením konkursu. Podle ustanovení § 111 odst. 1 pokračování-6-insolvenčního zákona byla dlužnice od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tj. ode dne 17. prosince 2008, ve svých dispozicích omezena a to tak, že byla povinna zdržet se nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Mezi účastníky sporu panovala shoda v tom, že podle předloženého výpisu z účtu dlužnice číslo 201962740/0300 vedeného u Československé obchodní banky, a.s. ze dne 27. července 2009, pro období od 1. března 2009 do 31. března 2009, dne 10. března 2009 došla platba od společnosti Uniga-cz a.s. ve výši 1.554.225,--Kč. Stejného dne byla téměř celá tato částka použita, a to 3 způsoby označenými ve výpisu jako splátka úvěru ve výši 1.309.224,76 Kč, výběr hotovosti ve výši 148.000,--Kč a příkaz k úhradě ve výši 95.241,--Kč. Soud již ohledně výběru hotovosti ve výši 148.000,--Kč (sp.zn. 56 Cm 24/2009) a příkazu k úhradě ve výši 95.241,--Kč (sp.zn. 56 Cm 18/2009) rozhodoval a to tak, že úkony označil za neúčinné. V prvním případě seznal neúčinnost podle ustanovení § 235 a § 241 insolvenčního zákona a ve druhém případě neúčinnost podle ustanovení § 111 odst. 1 tohoto zákona.

V projednávaném případě však soud seznal, že situace je odlišná od výše uvedených dvou žalob. Žalovaná poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 2004, sp.zn. 35 Odo 801/2002. Ten citoval, že účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu podle ustanovení § 708 až § 715 obchodního zákoníku a peněžní prostředky na účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Z toho vyplývá, že částka poukázaná poddlužníkem na běžný účet dlužnice číslo 201962740/0300 dne 10. března 2009 ve výši 1.554.225,--Kč nebyla v jejím majetku, nýbrž v majetku žalované, vůči níž měla dlužnice pohledávku (nárok na výplatu). Podle ustanovení § 229 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona byla dlužnice až do rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na její majetek, což nastalo dne 28. dubna 2009, osobou s dispozičními oprávněními ke všemu majetku. Takovým majetkem je podle ustanovení § 206 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona i zmíněná pohledávka. Dlužničina dispozice s touto pohledávkou však byla dne 10. března 2009, tj. v době kdy již nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a nebyl ještě zjištěn úpadek dlužnice a prohlášen konkurs na její majetek, determinována smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám číslo 0311/06/5021 ze dne 27. ledna 2006. Právě na tuto smlouvu odkazoval článek III. bod 1 písm. c) smlouvy o úvěru číslo 1152/07/5021 ze dne 11. května 2007. Ke smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 27. ledna 2006 byly uzavřeny 3 dodatky. Dodatek číslo 2 uzavřený dne 11. května 2007 odkazoval v bodu 1 přímo na to, že zástavní právo se zřizuje i k zajištění pohledávek vyplývajících z předmětné smlouvy o úvěru a stejně tak i bod 1 dodatku číslo 3 uzavřený dne 20. července 2007. Žalovaná prokázala přílohou ze dne 19. listopadu 2008 ke smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávkám, že pohledávky za společností Uniga-cz a.s. byly předmětem zajištění. Obě strany přitom shodně uváděly, že příchozí platba ve výši 1.554.225,--Kč došla právě od této společnosti. Jejím právním důvodem byla dohoda o narovnání ze dne 19. února 2009, o níž žalobce výslovně uvedl, že z pohledu insolvenčního řízení nebyla nevýhodná nebo nápadně zvýhodňující. Žalovaná Československá obchodní banka, a.s. tak měla ještě před podáním insolvenčního návrhu postavení zástavní věřitelky a podle ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona byla tak věřitelkou zajištěnou a svá práva by pak měla uplatňovat v o úvěru ze dne 11. května 2007 byl kontokorentní úvěr poskytován formou napojení na běžný účet číslo 201962740/0300. pokračování-7-

Čerpání a splácení kontokorentního úvěru se tak uskutečňovalo automaticky, bez další součinnosti dlužnice spočívají např. v zadávání příkazů k úhradě. Soud proto konstatuje, že napadený právní úkon, tj. splátka kontokorentního úvěru a souvisejícího příslušenství učiněná dne 10. března 2009, nebyl vůbec úkonem, který učinila dlužnice. Dlužnice se pouze k takovým splátkám na základě smluvních ujednání z roku 2006 a 2007 zavázala. Proto se ustanovení § 111 insolvenčního zákona nemůže na daný případ vztahovat, neboť by se v daném případě muselo jednat o aktivní úkon dlužnice učiněný od 17. prosince 2008 dále. K žalobním tvrzením spočívajícím v tom, že dlužnice mohla v dohodě o narovnání uvést číslo jiného účtu, soud konstatuje, že pokud by tak dlužnice učinila, jednala by v rozporu se smluvními ujednáními, které dříve uzavřela a navíc uvedla číslo účtu, kterého byla majitelkou. Peníze tak nikam přímo nevyváděla a dohoda ani není žalobcem klasifikována jako nevýhodná nebo nápadně znevýhodňující. Napadeným právním úkonem je až dispozice dlužnice s finančními prostředky, které obdržela a nikoliv její chování před tím. Co se týká dalšího tvrzení žalobce, že jediný jednatel dlužnice pan Miroslav Polanský v dohodě o narovnání vědomě uvedl číslo běžného účtu, aby zachránil zastavený pozemek v jeho vlastnictví, je nutno konstatovat, že podle ustanovení § 205 odst. 4 insolvenčního zákona by v rámci insolvenčního řízení tento majetek nebyl zpeněžen. Podle článku III. bod 1 písm. a) smlouvy o úvěru číslo 1152/07/5021 ze dne 11. května 2007, bylo sjednáno zajištění i ve formě zástavního práva na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 11. května 2007 číslo 1153/07/5021, která byla zapsána do katastru nemovitostí. Podle smlouvy bylo sjednáno zástavní právo k pozemkové parcele číslo 1801/1-orná půda o výměře 4215 m2 tak, jak je zapsáno u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, na listu vlastnictví číslo 11721 pro obec a katastrální území Chrudim. Do majetkové podstaty by se tento pozemek mohl však zapsat až případně jako plnění z neúčinného právního úkonu. Insolvenční zákon neobsahuje totiž ustanovení obdobné ustanovení § 27 odst. 5 zákona číslo 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, které umožňovalo v rámci konkursního řízení zpeněžit majetek, který zajišťoval pohledávky oddělených věřitelů. Proto vyvázání zástavního dlužníka z jeho závazku nemá na výši uspokojení ostatních věřitelů žádný přímý negativní dopad.

Žalovaná namítala i započtení pohledávek. Soud dává žalované za pravdu v tom, že evidovala za dlužnicí pohledávku ze smlouvy o kontokorentním úvěru ke dni 10. března 2010 celkem ve výši 1.309.224,76 Kč, která se na základě oznámení o sesplatnění úvěru ze dne 2. ledna 2009 stala splatnou ke dni 6. ledna 2009. Dlužnice, jako majitelka běžného účtu číslo 201962740/0300, vedeného žalovanou, měla ke dni 10. března 2009 za žalovanou pohledávku v celkové výši 1.554.225,--Kč, která byla tento den splatná. Z ustanovení § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona vyplývá, že až do rozhodnutí o úpadku lze provést započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele volně, a to podle příslušných zákonných ustanovení (§ 580 až 581 občanského zákoníku a § 358 až 364 obchodního zákoníku). Soud si je vědom ustanovení § 361 obchodního zákoníku o omezení započtení z prostředků na účtu pouze ve výši pohledávky, kterou má banka vedoucí účet vůči majiteli účtu podle smlouvy o vedení účtu, toto je však ustanovení dispozitivní a bylo prolomeno právě výše uvedenou smlouvou o úvěru ze dne 11. května 2007. V daném případě se jednalo o vzájemné pohledávky stejného druhu a jejich započtení bylo přípustné. Ustanovení § 580 zmiňuje projev směřující k započtení, který je účinný, jakmile dojde do sféry adresáta. Forma takového úkonu není předepsána, musí však splňovat obecné náležitosti stanovené v pokračování-8-ustanovení § 34 a následující občanského zákoníku a z jeho obsahu musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 336/2005). Soud je toho názoru, že pokud může mít kompenzační úkon libovolnou formu, je za takový úkon možno považovat i výpis z běžného účtu číslo 201962740/0300 (ČSOB Firemní konto) ze dne 27. července 2009, který je úkonem vážným, určitým a srozumitelným. Je z něho patrno, že dlužnice má za žalovanou pohledávku ve výši 1.554.225,--Kč splatnou dne 10. března 2009, žalovaná, že má za dlužnicí pohledávku z titulu splátky úvěru ve výši 1.309.224,76 Kč a že došlo ke kompenzaci. Předmětný výpis z účtu se prokazatelně dostal do sféry dlužnice, když jako důkaz byl předložen žalobcem jako insolvenčním správcem dlužnice. Sout tak uzavřel, že zánik pohledávek poté nastal v rozsahu, v jakém se kryly, tj. v částce 1.309.224,76 Kč a to okamžikem, kdy se poprvé setkaly, tj. okamžikem splatnosti později splatné pohledávky (den 10. března 2009).

A i kdyby tomu tak nebylo, soud je toho názoru, že vzhledem k zásadě uvedené v ustanovení § 5 písm. c) insolvenčního zákona nelze v daném konkrétním případě práva žalované nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezovat rozhodnutím insolvenčního soudu ani insolvenčního správce. Žalovaná jako věřitelka řádně dbala na ochranu svých majetkových práv, kdy si je zavčas zajistila zástavními právy k pohledávkám a k nemovitosti. Pokud by nedošlo k zániku pohledávky započtením ke dni 10. března 2009, realizací zástavního práva by žalovaná nezkrátila možnost uspokojení ostatních věřitelů, neboť by byla považována za věřitelku zajištěnou. V rámci insolvenčního řízení by byla z předmětu zajištění, tj. uhrazených pohledávek uspokojena. Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by některý z ostatních věřitelů zástavní právo k pohledávkám uplatnil.

Pro úplnost je nutno uvést, že i kdyby napadený právní úkon byl úkonem přímo dlužnice, ze shora popsaných důvodů by se nemohlo jednat ani o úkon, kterým by zkracovala uspokojení věřitelů nebo zvýhodňovala věřitele na úkor jiných tak, jak je stanoveno v ustanovení § 235 insolvenčního zákona za použití jednoho z ustanovení § 240 až § 242 tohoto zákona. Uvedené závěry nemohl zvrátit ani předložený znalecký posudek ze dne 27. května 2010 číslo zn.p. 1/26/2010, který vypracovala Marie Mrkvičková, bytem Žumberk 42, znalkyně z oboru ekonomika-odvětví účetní evidence, odvětví mzdy, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, neboť k jeho zpracování neměla znalkyně potřebné relevantní podklady, např. předmětnou smlouvu o úvěru ze dne 11. května 2007 a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 27. ledna 2006.

O nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodl soud za použití ustanovení § 163 insolvenčního zákona podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl. Žalovaná sice plný úspěch ve věci měla, ale žádnou náhradu nákladů nepožadovala.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 23. května 2011.

JUDr. Marie Pavlíčková, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Andrea Pfeiferová