54 ICm 4024/2013
54 ICm 4024/2013-48 (KSLB 54 INS 5772/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl soudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, IČ 672 22 544, se sídlem v Děčíně II, Sukova 13, PSČ 405 01, insolvenčního správce dlužnice Drahomíry anonymizovano , anonymizovano , bytem Jenišovice, Jenišovice č.p. 124, PSČ 468 33, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem Děčín, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, proti žalované Bc. Lence anonymizovano , anonymizovano , bytem Neveklovice, Neveklovice č.p. 6, PSČ 294 13, o určení popření vykonatelné pohledávky, t a k t o : I. Určuje se, že žalovaná nemá za dlužnicí Drahomírou anonymizovano , nar, 9.11.1961, pohledávku ve výši 575 000 Kč, kterou přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci přihláškou ze dne 15.8.2013, evidovanou pod č. P1. II. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že pohledávka žalované za dlužnicí Drahomírou anonymizovano , nar, 9.11.1961, ve výši 575 000 Kč není pohledávkou zajištěnou, se žaloba odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 14 143,70 Kč, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Koláře, advokáta, se sídlem Děčín IV, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02.

O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 28.11.2013, doručenou soudu téhož dne, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že vykonatelná pohledávka žalované č. P1 není zajištěnou pohledávkou ani pohledávkou po právu. Žalobce uvedl, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku ve výši 575 000 Kč, sestávající z pohledávky ve výši 500 000 Kč z uznání závazku za hotovostní půjčku a z pohledávky 75 000 Kč z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení. Žalovaná přihlásila pohledávky jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu rozhodce Markéty Pavlovy č.j. 11 R012/2011 ze dne 19.10.2011. Žalobce-insolvenční správce pohledávky popřel co do pravosti a pořadí. Namítl, že pohledávka 500 000 Kč nikdy nevznikla, neboť nedošlo k předání uvedené částky dle Smlouvy o smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Uznání závazku je neurčité, neboť vyplacení exekucí a dluhů není možné považovat za právní důvod vzniku pohledávky. Nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení žalované nevznikl proto, že rozhodčí nález je nicotný, neboť způsob určení rozhodce není dostatečně konkrétní (ohledně tohoto bodu odkázal žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), dále bylo sjednáno, že rozhodce bude rozhodovat dle zásad spravedlnosti, což však není přípustné. Navíc žalobce namítl, že rozhodčí řízení bylo zatíženo vadou, neboť nejprve došlo k přerušení řízení, avšak rozhodce následně, bez toho aniž by ukončil přerušení řízení , vydal rozhodčí nález. Pořadí pohledávky bylo popřeno z důvodu, že žalovaná nedoložila žádné zajištění pohledávky ve smyslu insolvenčního zákona. Dle žalobce vydáním exekučního příkazu č.j. 021 EX 5010-11-11 nedošlo ke vzniku zajišťovacího institutu. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 24.1.2014 uvedla, že ohledně platnosti rozhodčího nálezu je na základě žaloby na zrušení rozhodčího nálezu podaného dlužnicí vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 64 C 1/2012, a proto by soud měl přerušit řízení o incidenčním sporu do doby ukončení tohoto řízení. Žalovaná dále uvedla, že s dlužnicí uzavřela dne 27.4.2011 smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl budoucí prodej nemovitostí (pozemek p.p.č. 153 vč. budovy č.p. 124 a pozemek p.p.č. 29/12 v k.ú. Jenišovice), přičemž v čl. 4.1. smlouvy dlužnice potvrdila, že při podpisu smlouvy jí byla vyplacena částka 500 000 Kč. Bylo rovněž uvedeno, že důvodem vyplacení kupní ceny dlužnici ze strany žalované předem bylo to, aby byly uhrazeny výslovně ve smlouvě uvedené závazky dlužnice. Následně téhož dne 27.4.2011 uzavřela žalovaná s dlužnicí dokument nazvaný Uznání závazku , jeho obsahem je uznání dluhu dlužnice- konkrétně dluhu spočívajícího v povinnosti vrátit žalované 500 000 Kč do 27.5.2011. Žalovaná dále zdůraznila, že závazek vyjádřený v uznání dluhu nikdy nezanikl, neboť dlužnice z důvodů na své straně (spočívajících dle žalované v neuhrazení všech exekucí vymáhaných dluhů) kupní smlouvu ve stanoveném termínu neuzavřela a je tak nadále povinna žalované poskytnutou částku vrátit. Ohledně pohledávky ve výši 75 000 Kč žalovaná uvedla, že se jedná o náklady rozhodčího řízení, které jsou po právu, neboť rozhodčí nález je platný a soudem nebylo (a ani nebude) rozhodnuto o jeho zrušení. K pořadí pohledávky žalovaná uvedla, že exekuční příkaz č.j. 021 EX 5010-11-11 je řádným zajištěním pohledávky ve smyslu insolvenčního zákona . Insolvenční soud se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací žalobce k podání žaloby. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 28.6.2013, č.j. KSLB 54 INS 5772/2012-A-38, byl zjištěn úpadek dlužnice; insolvenčním správcem dlužnice byl ustanoven žalobce. Přihláškou ze dne 5.4.2012, evidovanou po č. P1, přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku v celkové výši 575 000 Kč-skládající se z jistiny 500 000 Kč (důvod vzniku byl označen jako uznání závazku) a nákladů rozhodce ve výši 75 000 Kč, a to jako pohledávku vykonatelnou (na základě rozhodčího nálezu č.j. 11 R012-2011-6) a zajištěnou (majetek tvořící zajištění označen nebyl). V doplnění přihlášky pohledávky ze dne 15.8.2013 žalovaná jako důvod vzniku pohledávky uvedla uznání závazku za hotovostní půjčku k vyplacení dluhů, označila majetek tvořící předmětem zajištění jako nemovitosti na LV 237 v k.ú. Jenišovice a doplnila, že důvodem vzniku zajištění je exekuční příkaz č.j. 021 EX 5010/11-11. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná. Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 29.10.2013 žalobce jako insolvenční správce dlužnice předmětnou pohledávku přezkoumal jako vykonatelnou a popřel ji co do pravosti a pořadí s tím, že k předání částky 500 000 Kč nikdy nedošlo, na náhradu nákladů rozhodčího řízení nárok nevznikl, neboť rozhodčí nález je pro nedostatečné určení osoby rozhodce nicotný, a nebyl doložen vznik zajištění pohledávky, neboť vydáním exekučního příkazu č.j. 021 EX 5010/11-11 nedošlo ke vzniku zajištění ve smyslu insolvenčního zákona. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 17.12.2013, č.j. KSLB 54 INS 5772/2012-B-9, bylo schváleno oddlužení dlužnice splátkovým kalendářem. Podle § 198 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) mohou věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. (odst. 1) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

(odst. 2) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199. (odst. 3) Podle § 199 IZ podá insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (odst. 1) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. (odst. 2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. (odst. 3) Podle § 160 IZ se incidenční spor projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. (odst. 1) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat. (odst. 4) Žaloba byla podána 28.11.2013, zvláštní přezkumné jednání se konalo 29.10.2013. Je tedy zřejmé, že žaloba byla podána včas. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce v projednávané věci k podání žaloby byl oprávněn pouze v rozsahu určení pravosti (existence) pohledávky. Žalobu na určení pořadí totiž podává vždy věřitel, a to bez ohledu na to, zda pohledávka byla přihlášena a přezkoumána jako vykonatelná. Již v rozhodnutí sp. zn. 29 NSČR 16/2011 (39 INS 4718/2009) Nejvyšší soud uvedl, že právo věřitele na uspokojení ze zajištění může být (v intencích ustanovení § 195 a § 196 insolvenčního zákona) též odděleno od přihlášené pohledávky samostatným popřením takto uplatněného pořadí pohledávky. V rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 11/2012 (KSPH 41 INS 10743/2010, 41 ICm 1122/2011) pak Nejvyšší soud doplnil: Spor o právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění je svou podstatou sporem o výhodnější (přednostní) pořadí uspokojení přihlášené pohledávky a jako takový je v úpadkovém právu tradičně vnímán jako spor o pořadí pohledávky; srov. v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, např. body I. a XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko), str. 169-170 (345-346) a str. 200-201 (376-377). Tomu pro insolvenční řízení odpovídá dikce ustanovení § 195 insolvenčního zákona, jež určuje, že o popření pohledávky co do jejího pořadí jde i tehdy, je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Spor o pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení je přitom (bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou) vždy sporem zahajovaným věřitelem, který pohledávku přihlásil (přihlášeným věřitelem). To platí i u vykonatelných pohledávek; rozhodnutím, popřípadě listinou, která je exekučním titulem, na základě kterých se pohledávka stala vykonatelnou, byl totiž stanoven jen základ a výše pohledávky. Pořadí ani právo na uspokojení ze zajištění nejsou řešeny (pokryty) exekučním titulem, a proto v tomto směru platí postup, jaký zákon určuje pro podání žalob v incidenčních sporech u nevykonatelných pohledávek. Pro poměry založené zákonem o konkursu a vyrovnání vyložil Nejvyšší soud tuto otázku opět již pod bodem XXXI. stanoviska (str. 203 /379/), přičemž jde o závěry plně uplatnitelné i na popření pořadí pohledávky, včetně popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona. [ ] Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, zda popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění je odůvodněno zánikem zajištěné (byť i vykonatelné) pohledávky nebo (při nezpochybněné existenci zajištěné pohledávky) jen neexistencí zajištění (např. námitkou neplatného vzniku zástavního práva). Jinými slovy, je-li popřeno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění v poměrech předvídaných ustanovením § 196 odst. 2 insolvenčního zákona, pak bez ohledu na důvody popření [tj. bez ohledu na to, zda je popřena (jen) pravost (existence) pohledávky vůči osobnímu dlužníku (odlišnému od zástavního dlužníka, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení), nebo zda je popřeno (jen) právo na uspokojení ze zajištění (aniž by byla zpochybněna existence pohledávky vůči osobnímu dlužníku), popř. zda je popřena jak existence pohledávky, tak i právo na uspokojení ze zajištění], podává žalobu na určení práva na uspokojení pohledávky ze zajištění věřitel pohledávky. Žalobu na popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění podanou insolvenčním správcem, jenž s účinky podle ustanovení § 196 odst. 2 insolvenčního zákona popřel právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, soud jako podanou neoprávněnou osobou odmítne (§ 160 odst. 4 věta první insolvenčního zákona); ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona v daných poměrech aplikovat nelze. V aktuálním rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 13/2012 (KSBR 40 INS 6055/2009, 40 ICm 118/2010) se Nejvyšší soud na posledně citované rozhodnutí odvolal. Insolvenční soud v projednávané věci neshledal důvody pro to, aby se od shora uvedených právních závěrů vyšších soudů odchýlil. Insolvenční správce tedy v projednávané věci nebyl osobou oprávněnou k podání žaloby ohledně pořadí pohledávky žalované, byť se jednalo o pohledávku vykonatelnou. Naopak insolvenční správce měl žalovanou vyrozumět o tom, že pořadí její pohledávky bylo popřeno a poučit ji o možnosti bránit se popření žalobou v rozsahu dle § 198 IZ. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu v části týkající se určení pořadí pohledávky odmítl, neboť byla podána osobou k tomu neoprávněnou. Ohledně určení pravosti (existence) pohledávky však žalobce byl oprávněn žalobu podat, proto se jí soud dále zabýval.

Ve věci se konalo jedno ústní jednání, na němž byly provedeny důkazy navržené účastníky, kromě spisu rozhodce, a to pro nadbytečnost, a výslechu žalované, a to pro nesplnění podmínek dle § 131 odst. 1 občanského soudního řádu. Na ústní jednání nařízené na den 9.7.2014 byla žalovaná řádně předvolána. Podáním ze dne 4.7.2014, doručeným soudu dne 8.7.2014, požádala žalovaná o odročení jednání z důvodu, že z titulu své funkce místostarostky obce Neveklovice se musí dne 9.7.2014 zúčastnit jednání se Státním zemědělským intervenčním fondem ohledně dotace pro obec. Soud jednání odročil na 20.8.2014, k němuž žalovanou předvolal na adrese jejího bydliště. Předvolání bylo žalované doručeno náhradním způsobem ve smyslu § 49 odst. 4 občanského soudního řádu dne 21.7.2014. Kromě toho soud následně odeslal vyrozumění o odročení jednání i na adresu obecního úřadu obce Neveklovice, neboť bylo možno předpokládat, že zásilka bude žalované jako místostarostce předána, což se nestalo, ovšem na účinky doručení předvolání žalované na adrese bydliště to nemá vliv. Žalovaná se k jednání nedostavila, svou nepřítomnost neomluvila, o odročení jednání nepožádala, proto soud projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti. Ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27.4.2011 soud zjistil, že je podepsána dlužnicí jako budoucí prodávající a žalovanou jako budoucí kupující, že dle čl. 2.1. se strany zavazují, že do 28.4.2011 (tj. následujícího dne) uzavřou kupní smlouvu za podmínek, jež obsahuje její neúplné znění dohodnuté mezi stranami, které je připojeno v příloze č. 1 této smlouvy , přičemž kupní smlouvou prodá dlužnice žalované za cenu 500 000 Kč nemovitosti-pozemek st.p.č. 153 se stavbou p.č. 124 a pozemek p.p.č. 29/12, vše v k.ú Jenišovice. V čl. 2.2. smlouvy je uvedeno, že kupní smlouva bude uzavřena pouze za podmínky, že kde dni jejího podpisu nebude v katastru nemovitostí na listu vlastnictví vyznačeno žádné omezení vlastnického práva nebo jeho výmaz bude v jednání. A dále je v tomtéž článku smlouvy uvedeno, že nedojde-li k uzavření kupní smlouvy nejpozději do 28.4.2011 z důvodu nesplnění uvedené podmínky, je žalovaná oprávněna od této smlouvy odstoupit. V čl. 4.1 je uvedeno, že žalovaná uhradila kupní cenu 500 000 Kč v den podpisu této smlouvy hotově k rukám dlužnice s tím, že mají být vyplaceny pohledávky váznoucí na LV 237 i mimo něj -dne 28.4.2011 měly být hotově vyplaceny pohledávky u soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky v úhrnné výši 232 524 Kč a pohledávka u 1. faktorské s.r.o. ve výši 40 000 Kč, zbývající částka 227 476 Kč měla být použita k dorovnání ostatních dluhů dlužnice nejpozději do 7.5.2011. V čl. 5.4. byla ujednána rozhodčí doložka tak, že spory z této smlouvy bude rozhodovat rozhodce Markéta Pavlova nebo jiný rozhodce ustanovený Sdružením nezávislých rozhodců o.s. a určený stranou žalující, a to dle zásad spravedlnosti, na základě písemných podkladů, bez nutnosti konání ústního jednání.

Z uznání závazku ze dne 27.4.2011 soud zjistil, že se jedná o dvoustranný právní úkon mezi žalovanou jako věřitelkou a dlužnicí, v němž je uvedeno, že dlužnice uznává závazek ve výši 500 000 Kč z důvodu vyplacení exekucí a dluhů, přičemž ke dni 27.5.2011 zbývá uhradit 500 000 Kč. V čl. IV. byla ujednána rozhodčí doložka tak, že spory z této smlouvy bude rozhodovat jediný a samostatný rozhodce jmenovaný Sdružením nezávislých rozhodců o.s., a to dle zásad spravedlnosti a v duchu dobrých mravů. Z rozhodčího nálezu č.j. 11R012/2011-6 soud zjistil, že byl vydán dne 19.10.2011 Markétou Pavlovou jako samostatným rozhodcem, ustanoveným Sdružením nezávislých rozhodců o.s. ve věci žalované (v pozici strany žalující) a dlužnice (v pozici žalované). Dlužnici byla uložena povinnost uhradit žalované 500 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z této částky od 8.5.2011 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení a odměnu rozhodce ve výši 75 000 Kč. Z odůvodnění je zřejmé, že rozhodce svou pravomoc dovodil z rozhodčí doložky uzavřené z uznání závazku ze dne 27.4.2011. Dále je zřejmé, že rozhodce rozhodoval o žalobě na zaplacení dlužné částky, která vznikla nezaplacením závazku-půjčky na bydlení a že bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem pro zmeškání. Z usnesení rozhodce č.j. 11R012/2011-3 ze dne 9.8.2011 soud zjistil, že rozhodce řízení přerušil po dobu šetření Policie ČR . Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6.1.2014, č.j. 64 C 1/2012-28, soud zjistil, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Markétou Pavlovou, ze dne 19.10.2011, č.j. 11R012/2011-6, se zrušuje. Rozsudek nabyl právní moci dne 5.3.2014. Z výslechu svědka-dlužnice soud zjistil, že v roce 2011 měla problémy s dluhy a přišla jí tehdy nabídka žalované, že vyplácí exekuce. V té době dlužnici hrozilo, že bude provedena v exekuci dražba domu, proto žalovanou oslovila. Proběhly mezi nimi dvě jednání-na jedno si žalovaná s sebou vzala ještě jednu ženu. Žalovaná dlužnici přislíbila, že vyplatí exekuce a že bude jednat za dlužnici na exekutorském úřadě v Klatovech. Při druhém jednání odvezla žalovaná dlužnici (a jejího syna) do Liberce s tím, že potřebuje podepsat nějaké dokumenty, aby mohla jednat za dlužnici na exekutorském úřadě v Klatovech, a tyto podpisy ověřit na poště. Dlužnice uvedla, že jí žalovaná nikdy dokumenty, které na poště podepisovala, nedala k dispozici, že jí při podpisu žalovaná vždy nalistovala stranu, kde se má podepsat, a to tak, že dlužnice nikdy neviděla celou stranu, kterou podepisuje. Dlužnice uvedla, že nevěděla a ani nyní neví, co podepsala. Žalovaná jí sdělila, že se jedná o dokumenty potřebné k tomu, aby ji mohla zastupovat u jednání na exekutorském úřadě v Klatovech. Dokumenty si dlužnice nepřečetla, neboť žalovaná pospíchala a řekla jí, že se ozve ve čtvrtek. Dlužnice uvedla, že peníze od žalované nikdy nepřišly, že účet nemá a žalovaná jí nikdy nic nepředala. Dodala, že se jedná o velké peníze a ty se na ulici nepředávají. Dále uvedla, že žalovaná nikdy nemluvila o tom, jak jí dlužnice vrátí vyplacené exekuce, pouze jí sdělila, že to spolu vyřeší ve čtvrtek. Dlužnice následně volala do 1. faktorské s.r.o., kde jí řekli, že jim žalovaná nikdy nevolala.

Žalovanou se následně snažila telefonicky kontaktovat, ale bezúspěšně; žalovaná se ani nedostavila ve čtvrtek, jak slíbila. Z výslechu svědka Martina Poláčka, syna dlužnice, soud zjistil, že při podepisování dokumentů stál na poště o kousek dál a slyšel, že žalovaná dlužnici říká, že má podepsat nějaké papíry. Žalovaná pospíchala. Společně pak jeli na střední školu, kde měl zápis, pak zpátky do Turnova, kde jim žalovaná řekla, že se ozve, což se nestalo. Svědek uvedl, že na poště to probíhalo tak, že žalovaná a dlužnice šly k přepážce, kde se ověřují podpisy, kde žalovaná překládala dlužnici dokumenty na místech, kde je má podepsat. Nikdy však neukázala celý dokument. Svědek uvedl, že žalovaná dlužnici žádné peníze nedala. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Pravost listin nikdo nenamítal, proto z nich soud vycházel jako z pravých. Svědecké výpovědi soud hodnotil jako věrohodné a nezkreslené, a to zejména s ohledem na osobní projev a vystupování svědků při podání výpovědi, v nichž soud nezaznamenal žádné známky zaváhání či přednášení naučených textů. Neprojevily se ani žádné rozpory ve výpovědi svědků. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému zjištění, že dlužnice podepsala žalované dva dokumenty-smlouvu o smlouvě budoucí kupní a uznání závazku, které ji žalovaná předložila, o nichž však nevěděla, co obsahují, neboť žalovaná jí je k dispozici nedala. Nelze proto dospět k závěru, že čl. 4.1. smlouvy o smlouvě kupní, v němž je uvedeno, že žalovaná dlužnici hotově uhradila 500 000 Kč, prokazuje, že dlužnice částku od žalované skutečně převzala. Ze svědecké výpovědi dlužnice a jejího syna bylo zjištěno, že při podpisu smlouvy a uznání závazku žalovaná dlužnici žádné peníze nepředala. Vzhledem k tomu, že žalovaná se na jednání nedostavila, nebylo jí možno dát poučení dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, aby ke svým tvrzením o poskytnutí finančních prostředků označila důkazy. O tom, že celý postup žalované nedával valného smyslu svědčí rovněž to, že dne 27.4.2011 předložila žalovaná dlužnici smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž je stanoven termín uzavření kupní smlouvy na den následující (28.4.2011), přičemž podstatnou podmínkou bylo to, aby byly vymazána všechna omezení vlastnického práva v katastru nemovitostí (nebo o výmazu bylo vedeno řízení), což vzhledem k tomu, že dle tvrzení žalované měly být závazky dlužnice vyplaceny jejím věřitelům v tento den (28.4.2011), nebylo možno rozumně očekávat. Navíc jak vyplynulo ze svědecké výpovědi dlužnice, dlužnice žalovanou následně telefonicky nezastihla a ačkoli žalovaná dlužnici slíbila, že ještě jednou přijede k ní vyřešit finanční otázky, nikdy se tak nestalo. Dále soud dospěl ke skutkovému zjištění, že na základě rozhodčí doložky obsažené v uznání závazku byl vydán Markétou Pavlovou rozhodčí nález, který však byl příslušným soudem pravomocně zrušen. I kdyby byla smlouva o smlouvě budoucí kupní posouzena jako platná dle § 50a obč. zák. a žalovaná zároveň prokázala, že dlužnici vyplatila na jejím základě 500 000 Kč jako kupní cenu, pak vzhledem k tomu, že od smlouvy budoucí kupní nebylo odstoupeno (tuto skutečnost nikdo v řízení netvrdil), byla by tato nadále platná a jediným nárokem žalované z této smlouvy by bylo to, že by po dlužnici mohla požadovat uzavření smlouvy kupní, příp. rovněž náhradu škody, nikoli však vrácení částky 500 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaná dlužnici žádné peněžité prostředky neposkytla, nebylo by ani uznání závazku způsobilé k založení domněnky trvání dluhu, neboť soudní praxe se ustálila na závěru, že uznat lze jen závazek existující (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2565/2009). Nadto však dospěl soud k závěru, že předložené uznání dluhu nemá náležitosti dle § 588 obč. zák. a nebylo by ani tak způsobilé vyvolat mezi účastníky právní účinky dle cit. ustanovení, neboť postrádá konkrétní označení důvodu dluhu. Důvod vzniku dluhu (závazku) byl v uznání ze dne 27.4.2011 uveden jako vyplacení exekucí a dluhů . Taková identifikace dluhu je však zcela neurčitá a nezajišťuje dostatečně nezaměnitelný popis uznávaného dluhu-nejsou určeny ani konkrétní exekučně vymáhané částky, ani označeny exekuční řízení, není určeno, jaké a čí konkrétní dluhy (vzniklé z jakých konkrétních důvodů či právních titulů) byly vyplaceny a kdo je vyplatil. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4036/2011 uvedl: Vzhledem k tomu, že uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který tento jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, jemuž byl tento úkon adresován, byl zřejmý jak důvod, tak výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné již z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a soud nemůže interpretací obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. učiněný písemný projev vůle měnit či nahrazovat. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná za dlužnicí pohledávku ve výši 500 000 Kč nemá. Ohledně částky 75 000 Kč přihlášené jako náklady rozhodčího řízení bylo zjištěno, že rozhodčí nález, kterým byla náhrada nákladů přiznána, byl pravomocně příslušným soudem zrušen. Soudní praxe přitom dospěla k závěru, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 238/2007). Uvedený závěr lze vztáhnout i na rozhodčí řízení-tam bude platit, že nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení vzniká rozhodnutím rozhodce, tj. rozhodčím nálezem. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález v projednávané věci byl odklizen pořadem práva, není zde žádného rozhodnutí, které by žalované zakládalo vůči dlužnici nárok či právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Proto se soud nezabýval dále ani námitkou žalobce, že rozhodčí řízení bylo zatíženo vadou řízení.

Nadto je zapotřebí uvést, že i kdyby zde takové rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu nebylo, byla by rozhodčí doložka uvedená v uznání závazku (na jejímž základě dovodil rozhodce Markéta Pavlova svou pravomoc) považována za neplatnou. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž vyjádřil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva podle § 39 občanského zákoníku neplatná pro obcházení zákona. Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout spor mezi dlužnicí a žalovanou, rozhodčí řízení nemělo být vůbec vedeno a rozhodčí nález vydaný Markétou Pavlovou je nicotný. Zahájila-li žalovaná rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, která byla obsažena v její vlastní smlouvě, pak to jde pouze k její vlastní tíži. Nárok na úhradu nákladů za vedení takového řízení by jí však nikdy nevznikl.

Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaná za dlužnicí pohledávku ve výši 75 000 Kč nemá. Podle § 163 IZ rozhodne insolvenční soud o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f) IZ. Žalobce byl ve sporu zcela úspěšný a náleží mu plná náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., platí, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem občanského soudního řádu. Incidenční spor o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zák. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 43/2013 či Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 407/2013, 57 ICm 605/2012), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Zástupce žalobce učinil 3 úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast u jednání (dne 20.8.2014). Dále zástupci žalobce náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon. Celkem tedy za 3 úkony náleží částka 10 200 Kč = 3 x (3 100 Kč + 300 Kč). Dále zástupci žalobce náleží náhrada za ztrátu času za cestu Děčín-Liberec a zpět v trvání 6 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, v celkové výši 600 Kč (6x100 Kč), a náhrada jízdného motorovým vozidlem zn. Škoda Superb, RZ 7U22246, za cestu Děčín-Liberec a zpět v délce jedné zpáteční cesty 142 km v celkové částce 889 Kč (spotřeba dle TP 8,9/5,6/6,8 l/100 km, při vyhláškové ceně PHM NM v částce 36 Kč) Celkem vznikly žalobci náklady řízení ve výši 11 689 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce doložil, že jeho právní zástupce je plátcem DPH, přísluší k nákladům žalobce i náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, odpovídající celkem částce 2 454,70 Kč. Žalobci tedy vznikly celkem náklady tohoto řízení ve výši 14 143,70 Kč včetně DPH. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, l z e podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 22. srpna 2014

Mgr. Marta Pražáková v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Hurdálková