54 ICm 3894/2014
Číslo jednací: 54 ICm 3894/2014-78 (KSLB 57 INS 10977/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozhodl soudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobkyně Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem Nový Bor, Gen. Svobody 306, PSČ 473 01, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lidická 405/3, PSČ 466 01, proti žalované ARMEX Oil, s.r.o., IČ 254 03 460, se sídlem Děčín VI-Letná, Mánesova 2022/13, PSČ 405 02, zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou AK Peychlová, Jonáková&Partners se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17 o určení pravosti pohledávky, t a k t o :

I. Žaloba, kterou se žalobkyně Marcela anonymizovano , nar. 14.3.1968, bytem Gen. Svobody 306, 473 01 Nový Bor domáhala určení, že žalovaný ARMEX Oil, s. r. o., IČ 254 03 460, se sídlem Mánesova 1246/21, 405 01, Děčín nemá vůči žalobkyni pohledávku ve výši 4.974.680,61 Kč z důvodu nezaplacené směnky vlastní ze dne 26. 9. 2006 vystavené Jiřím Trpálkem na řad žalované a avalové žalobkyní, splatné 7. 5. 2008, přihlášené žalovanou do insolvenčního řízení žalobkyně vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, pod sp. zn. KSLB 57 INS 10977/2014 přihláškou P16, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 18.066 Kč jako náhradu nákladů řízení, a to k rukám zástupce žalované Mgr. Helena Peychlová, advokátka, se sídlem Na Příkopě 1047/17, 110 00 Praha 1. V insolvenčním řízení se náhrada nákladů řízení pokládá za přihlášenou pohledávku a uspokojí se ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou žalobou ze dne 11. 11. 2014 se žalobkyně domáhala určení, že popření pohledávky žalované, uplatněné pod č. přihlášky P 16 ve výši 4.974.680,61 Kč do insolvenčního řízení žalobkyně a zároveň dlužnice Marcely anonymizovano , anonymizovano , KSLB 57 INS 10977/2014 bytem Nový Bor, Gen. Svobody 306, PSČ 473 01, co do pravosti, bylo učiněno po právu, a že žalobkyně za žalovanou tuto pohledávku nemá.

Při zjišťování skutkového stavu vycházel soud především z nesporných tvrzení účastníků doložených rovněž listinnými důkazy.

Takto zjistil, že 26.09.2006 byla uzavřena rámcová kupní smlouva č. 781/06/KS mezi Jiřím Trpálkem,-AUTODOPRAVA, IČ 44563914, a společností ARMEX Oil, s.r.o., IČ 25403460.

K této smlouvě byl 14.12.2007 uzavřen dodatek č. 1.

Dne 26.09.2006 bylo vyplněno směnečné vyplňovací prohlášení Jiřím Trpálkem, a téhož dne k němu jako avalista přistoupila Marcela anonymizovano . Téhož dne podepsali Jiří Trpálek a jako avalista Marcela anonymizovano vlastní směnku, do této směnky byla na základě směnečného vyplňovacího prohlášení doplněna splatnost dne 07.05.2008 a směnečná suma 3 641 568 Kč.

Dne 16.06.2008 byla k Arbitrážnímu institutu ČR v.o.s., se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1 podána žaloba na zaplacení částky 3 641 568 Kč s příslušenstvím. Na základě této žaloby vydal rozhodce Arbitrážního institutu Mgr. Ing. Jan Vavřina 07.08.2008 rozhodčí nález sp. zn. 1 RI 06/2008, který nabyl právní moci 25.08.2008, a kterým byli žalovaní Jiří Trpálek a Marcela anonymizovano zavázaní uhradit žalobci ARMEX Oil, s.r.o. 3 641 568 Kč úrok 6% ročně z této částky od 13.05.2008 do zaplacení a na nákladech řízení částku 261 785,80 Kč, to vše od právní moci tohoto rozhodčího nálezu.

Dne 11.11.2010 Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 5 Cm 205/2009-57 zamítl žalobu Jiřího Trpálka a Marcely anonymizovano proti žalovanému ARMEX Oil, s.r.o. o zrušení rozhodčího nálezu č.j. 1 RI 06/2008 ze dne 07.08.2008 a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení. Dne 13.10.2011 Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 5 Cmo 77/2011-97 rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 5 Cm 205/2009-57 ve výroku ve věci samé potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 23 Cdo 3892/2012-148 bylo dovolání žalobců Jiřího Trpálka a Marcely anonymizovano proti rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítnuto.

Dne 03.09.2008 učinil ARMEX Oil, s.r.o. u OS Česká Lípa návrh na nařízení exekuce pro částku 3 641 568 Kč s příslušenstvím vyplývajícím z rozhodčího nálezu arbitrážního institutu ČR v.o.s. sp. zn. 1 RI 06/2008 a 19.09.2008 Okresní soud v České Lípě usnesením č.j. 9 Nc 8016/2008-4 nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Ing. Jana Vavřiny č.j. 1 RI 06/2008 ze dne 07.08.2008 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3 641 568 Kč s 6% úrokem od 13.05.2008 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 261 785,80 Kč a pro náklady exekuce s tím, že povinní jsou zavázáni společně a nerozdílně na majetek povinných. Pověřil provedením exekuce Mgr. Jana Pánka, exekutorem v Děčíně.

Proti žalobkyni běží u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci insolvenční řízení pod sp. zn. KSLB 57 INS 10977/2014, do kterého žalovaná přihlásila dne 22. 8. 2014 pohledávky v celkové výši 4 974 680,61 Kč-přihláška č. 16, které žalobkyně na KSLB 57 INS 10977/2014 zvláštním přezkumném jednání 20. října 2014 žalobkyně popřela, když popřela jejich pravost, neboť má zato, že tyto pohledávky jsou promlčené.

Tyto argumenty převzala žalobkyně i do podané žaloby. Po právní stránce tak žalobkyně konkrétně namítla, že pohledávka č. P 16 je ke dni podání přihlášky 22. 8. 2014 promlčená, neboť s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky nedošlo rozhodčím řízením ke stavení běhu promlčecí doby a k promlčení tak došlo nejpozději dne 7. 5. 2008.

Rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, když tato v rozporu s názorem v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, neurčovala konkrétní osobu rozhodce.

Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žaloba je nesrozumitelná a nebyla tak podána včas, když se žalobkyně domáhá určení, neexistence pohledávky žalobkyně za žalovanou.

Zejména však nesouhlasí se závěrem žalobkyně o neplatnosti rozhodčího nálezu, když upozornila, že platnost rozhodčího nálezu byla přezkoumávána na základě žaloby žalobkyně a jejího manžela a dne 11.11.2010 Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 5 Cm 205/2009-57 zamítl žalobu Jiřího Trpálka a Marcely anonymizovano proti žalovanému ARMEX Oil, s.r.o. o zrušení rozhodčího nálezu č.j. 1 RI 06/2008 ze dne 07.08.2008 a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení. Dne 13.10.2011 Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 5 Cmo 77/2011-97 rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 5 Cm 205/2009-57 ve výroku ve věci samé potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 23 Cdo 3892/2012-148 bylo dovolání žalobců Jiřího Trpálka a Marcely anonymizovano proti rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítnuto.

Nesouhlasí pak ani s tím, že by došlo k promlčení pohledávky.

Upozornila, že pro přihlášenou pohledávku byla dne 25. 6. 2008 doručena žaloba rozhodčímu soudu a rozhodčí nález sp. zn. 1 RI 06/2008, nabyl právní moci 25.08.2008. Promlčecí doba by pak činila 10 let od okamžiku, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy od 7. 5. 2008.

Dále upozornila, že se pro uvedenou pohledávku vede exekuční řízení ode dne 19. 9. 2008, přičemž dle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění ke dni 29. 9. 2008 (dále jen obč. zák. ), takovým postupem dochází k přerušení běhu promlčecí doby, a to i bez ohledu na případnou neplatnost rozhodčí doložky.

Toto tvrzení prokázala obsahem listin: exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-5, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-7, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-8, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-9, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-33, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-34, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-35, usnesení o nařízení dražebního jednání č.j. 112 EX 3115/08-48, usnesení o odročení dražebního jednání č.j. 112 EX 3115/08-52, usnesení o nařízení dražebního jednání č.j. 112 EX 3115/08-87, usnesení o nařízení elektronické dražby č.j. 112 EX 3115/08-160, usnesení o odročení dražebního jednání č.j. 112 EX 3115/08-166, zpráva Exekutorského úřadu Děčín č.j. 112 EX 3115/08-168, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-177, exekuční příkaz č.j. 112 EX 3115/08-178. KSLB 57 INS 10977/2014

Z něhož soud zjistil, že exekuční řízení bylo vedeno od 19. 9. 2008, ke dni 4. 8. 2014 v něm bylo vymoženo 275.821,07 Kč.

Konečně poukázala i na skutečnost, že i pro případ, že rozhodčí doložka byla shledána neplatnou a nález rozhodce Mgr. Ing. Jana Vavřiny č.j. 1 RI 06/2008 ze dne 07.08.2008 nicotným, nebyla by pohledávka promlčena, neboť námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

Soud v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispedence) či rozhodnuté (rei iudacatae).

Žalobkyně (jako dlužnice, která popřela pohledávku a její popření má s ohledem na způsob řešení jejího úpadku stejné účinky, jako kdyby tak učinil insolvenční správce)) i žalovaná (jako věřitel této popřené pohledávky) jsou tedy procesně legitimovány k vedení sporu.

Žalobkyně uplatnila jako důvod popření vykonatelné pohledávky žalovaného promlčení, tedy důvod předpokládaný § 410 odst. 3 z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dle kterého jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud se zabýval důvodností vznesené otázky promlčení. S ohledem na skutečnost, že v řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by mezi účastníky došlo k dohodě o použití právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 ve smyslu § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z. ), posuzoval soud předmět sporu dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.

Podle § 392 odst. 1 obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).

Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 403 odst. 1 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

Konstantní judikatura Vrchního soudu v Praze však dovodila, že ustanovení § 403 odst. 1 obch. zák. je třeba vykládat tak, že sama neplatnost rozhodčí doložky při zahájení rozhodčího řízení nebrání tomu, aby došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Ke stavení KSLB 57 INS 10977/2014 promlčecí doby ve smyslu tohoto ustanovení totiž nedochází jen v případech, kdy v rozhodčím řízení bylo rozhodnuto, že není dána pravomoc rozhodců k rozhodnutí (§ 15 zákona č. 216/1994 o rozhodčím řízení), či jestliže na návrh kterékoliv strany rozhodčího sporu soud zruší rozhodčí nález proto, že je rozhodčí doložka neplatná (§ 31 zákona o rozhodčím řízení), či jestliže podle § 35 tohoto zákona podala strana, proti níž byl soudem nařízený výkon rozhodčího nálezu (povinný), návrh na zastavení výkonu rozhodnutí pro vadu rozhodčího nálezu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sen. zn. 101 VSPH 102/2015, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2015, sen. zn. 104 VSPH 610/2014)

Konečně podle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

V návaznosti na předeslané úvahy dospěl soud k závěru, že v projednávané věci počala čtyřletá promlčecí doba běžet dne 7. 5. 2008, kdy nastala splatnost směnky, avalované žalobkyní, přičemž dne 25. 6. 2008 došlo v důsledku podání žaloby k rozhodčímu soudu ke stavení jejího běhu. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by nastala některá z vypočtených skutečností, jež by účinek stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 403 odst. 1 obch. zák. vylučovala. Protože následně dne 19. 9. 2008 byla na základě pravomocného rozhodčího nálezu nařízena exekuce na majetek žalobkyně a jejího manžela, a ve výkonu této exekuce bylo řádně pokračováno k 4. 8. 2014, čímž došlo k opětovnému stavění běhu čtyřleté promlčecí doby ve smyslu § 402 obch. zák., je zjevné, že ke dni 20. 8. 2014, kdy žalovaná uplatnila předmětnou pohledávku přihláškou do insolvenčního řízení žalobkyně 2), k uplynutí čtyřleté promlčecí doby nedošlo.

Soud současně zohlednil i platné korektivy uplatnění námitky promlčení, když dospěl k závěru, že určení neexistence pohledávky z úvěrové smlouvy vůči dlužníku v celém rozsahu by neodpovídalo spravedlivému uspořádání práv a povinností. Úkolem soudce v podmínkách materiálního právního je přitom právě nalézání řešení, které by bylo v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. v souladu s přirozenoprávními principy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/2009).

Podle § 2 odst. 3 o. z., které je s ohledem na § 3030 použitelné i pro projednávanou věc, výklad a použití právního předpisu nesmí být mimo jiné v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Obdobně dle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

V souvislosti s uplatněním námitky promlčení lze současně připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ve kterém bylo dovozeno, že [u]platnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil KSLB 57 INS 10977/2014

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 59/2004).

Vazbu principu právní jistoty na jeho konkrétní demonstraci v institutu promlčení lze vysledovat i v odborné občanskoprávní doktríně: "Účelem promlčení je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva (v oblasti závazkového práva pohledávky) a tím předcházet vzniku újmy, neboli aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva, jednak-a to zejména-čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností. Ty totiž jsou-zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby-vždy spjaty s určitou sporností a neurčitostí (konkrétně jde o spornost, zda subjektivní občanské právo již mezitím nezaniklo splněním, započtením atd.) a nakonec i s případnými složitými soudními spory" (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2008. s. 527).

Principu právní jistoty se však lze dovolávat a lze ho považovat za korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se jej dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho případě působit ani princip právní jistoty jakožto korektiv ochrany legitimního očekávání, resp. tento princip nemůže být v rovině ústavněprávní důvodem pro omezení ochrany legitimního očekávání stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, odst. 22; příp. též nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, odst. 37-38). Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, odst. 40, přitom [v] dobré víře nemůže být subjekt, který má povědomost o tom, že si přivlastňuje majetek náležející jinému.

Soud přitom zohlednil i závěry zaujaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11, týkajících se požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti právní úpravy. S odkazem na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 1275/10 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 59, str. 581) Ústavní soud konstatoval, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Ústavní soud v tomto nálezu současně zdůraznil, že tzv. intertemporální soudcovské právo (v důsledku změny dosavadní judikatury-označované jako overruling), obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, vyžaduje přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti, přičemž tato hlediska musí zohlednit rovněž ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, nastávají však situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své KSLB 57 INS 10977/2014 právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 45 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 38, str. 367). Zásada souladu práv, respektive jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti a ekvity (srov. nález ze dne 25. 5. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2842/10 a nález ze dne 5. 9. 2012 ve věci sp. zn. II. ÚS 3/10).

Soud proto uvádí, že i v případě, kdy by formálně k uplynutí promlčecí doby došlo, by bylo nutné zohlednit uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. To vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně se coby úvěrovatelka domáhala ochrany svých práv prostřednictvím rozhodčí žaloby dne 16. 6. 2008, tedy v době předcházející vydání sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Proto by bylo možné uzavřít, že pokud žalobkyně v projednávané věci podala rozhodčí žalobu, činila tak nepochybně v legitimním očekávání, že takovým jednáním odvrátí nepříznivý účinek běhu promlčecí doby, a proto by soudu nezbylo, než i touto cestou konstatovat nedůvodnost uplatněné námitky promlčení.

S ohledem na uvedené závěry stran běhu promlčecí doby, resp. nelegitimity uplatněné námitky promlčení, proto soudu nezbylo, než konstatovat, že námitka promlčení nebyla vznesena důvodně.

Námitkami stran neplatnosti rozhodčí doložky a nicotnosti nálezu rozhodce Mgr. Ing. Jana Vavřiny č.j. 1 RI 06/2008 ze dne 07.08.2008 se soud nezabýval, neboť nebyly dle § 410 odst. 3 IZ relevantními námitkami. Stejnou argumentaci, jako v této žalobě uváděla žalobkyně také v žalobě podané u Městského soudu v Praze, a dále v odvolání podaného u Vrchního soudu v Praze a také v dovolání podaného u Nejvyššího soudu České republiky. Všemi těmito soudy byla platnost rozhodčího nálezu potvrzena, a to z důvodu, že k výzvě rozhodčího orgánu, aby se vyjádřila, vůbec nereagovala, neboť celou věc považovala za podvod.

O náhradě nákladů řízení tak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Žalovaná měla ve věci plný úspěch.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., platí, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. KSLB 57 INS 10977/2014

Při rozhodování o nákladech řízení spočívajících v odměně advokáta v incidenčním sporu se použije ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, neboť incidenční spor o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 43/2013, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 407/2013, 57 ICm 605/2012).

Tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. c) AdvT ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., u právních úkonů poskytnutých od 1. 1. 2013 činí částku 50.000,-Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. AdvT) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby.

Zástupce žalobkyně učinil 4 úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 AdvT, a to vyjádření žalované k žalobě dne 28. 11. 2014, sepis vyjádření dne 29. 3. 2016 a účast na jednání ve dnech 16. 3., 10. 5. 2016. Dále zástupci žalobkyně náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 3 AdvT ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Dle § 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 AdvT jí náleží též náhrada za promeškaný čas na cestě Praha-Liberec a zpět, strávený cestami na jednání ve dnech 16. 3. a 10. 5. 2016, celkem 10 půlhodin po 100 Kč. Dle § 13 odst. 4 AdvT náleží zástupci žalované i cestovní výdaje-2 x jízdné bus Praha-Liberec a zpět na jednání ve dnech 16. 3. a 10. 5. 2016 celkem 400 Kč. Celkem tedy zástupci žalobkyně náleží částka 18.066,-Kč = ((4 x (3.100,-Kč + 300,-Kč) + (10x100Kč))*1,21) + 400; jelikož právní zástupce žalované předložil doklad o registraci plátce DPH, náleží mu DPH ve výší 21 % z částky odměny, náhrady hotových výdajů a náhrady zmeškaného času. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalované zaplatit tuto částku na náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobkyně. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 10. května 2016

Mgr. Martin Omelka v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Bc. Jana Bublová