54 ICm 3284/2014
Číslo jednací: 54 ICm 3284/2014-19 (KSLB 57 INS 10977/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobkyně Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., IČO: 490 99 451, se sídlem Teplice, Přítkovská 1689, PSČ 415 50, proti žalované Marcele anonymizovano , anonymizovano , bytem Nový Bor, Gen. Svobody 306, PSČ 473 01, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Lidická 405/3, PSČ 466 01, v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka- žalované vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 10977/2014 pod č. P1, a popřená u přezkumného jednání žalovanou co do pravosti, byla přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6.413,00 Kč; pohledávka žalobkyně z titulu přiznané náhrady nákladů tohoto řízení se pokládá za přihlášenou a uspokojí se v insolvenčním řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. KSLB 57 INS 10977/2014 ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou žalobou ze dne 1. 10. 2014 se žalobkyně domáhala určení pravosti pohledávky uplatněné přihláškou pod č. P1 ve výši 38.437,00 Kč do insolvenčního řízení dlužnice-žalované, kterou žalovaná popřela co do pravosti na přezkumném jednání konaném u tohoto soudu dne 16. 9. 2014. KSLB 57 INS 10977/2014

Soud v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispedence) či rozhodnuté (rei iudacatae), a že k návrhu žalobkyně byl vybrán stanovený soudní poplatek.

Soud dále konstatuje, že žalobkyně (jako insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena) i žalovaná (dlužnice, která pohledávku na přezkumném jednání popřela) jsou současně procesně legitimovány k vedení sporu.

Soud dále postupoval dle § 115a o. s. ř. a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci (jedinou spornou skutečností zůstalo totiž odebrané množství vody, jak bude dále rozvedeno), učinil soud z doložených listinných důkazů, a to obsahu spisu vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. KSLB 54 INS 10977/2014 (zejména z insolvenčního návrhu, usnesení ze dne 22. 7. 2014, č.j. KSLB 54 INS 10977/2014-A-14, protokolu z přezkumného jednání ze dne 16. 9. 2014, usnesení ze dne 23. 10. 2014, č.j. KSLB 54 INS 10977/2014-B-11, a z vyrozumění o popření pohledávek ze dne 24. 9. 2014), a dále ze smlouvy o dodávce a odvodu vody č. 1011946 ze dne 1. 7. 2002, daňového dokladu č. 2412135300, osvědčení o výsledku ověření č.j. 3282 ze dne 24. 9. 2014, zkušebního protokolu, resp. na základě shodných tvrzení účastníků vzal za svá, následující skutková zjištění:

Dne 1. 7. 2002 uzavřela žalobkyně a žalovaná smlouvu o dodávce a odvodu vody pod č. 1011946, kterou se žalobkyně zavázala vůči žalované k dodávce pitné vody z veřejného vodovodu a odvodu odpadních a srážkových vod, a žalovaná zavázala za odebrané a odvedené množství vody uhradit cenu stanovenou cenovým výměrem. Současně bylo v čl. II. smlouvy sjednáno, že množství odebrané vody bude stanoveno měřidlem umístěným ve sklepě objektu, do něhož měla být voda dodávána. V čl. III. smlouvy bylo dále stanoveno, že v případě úpravy ceny vodného a stočného novým cenovým výměrem bez současného provedení fyzického odečtu měřidla se vyúčtování provede poměrem podle počtu dnů za dané období tak, že vyúčtování za spotřebu od data posledního odečtu k datu změny ceny bude provedeno v původní ceně, a od data změny ceny k novému odečtu v ceně nové.

Cenovým výměrem č. CV.01.13 stanovila žalobkyně s účinností ke dni 1. 1. 2013 cenu za dodávku vody ve výši 39,49 Kč za jeden odebraný m3 vody, a cenu za odvod vody ve výši 37,69 Kč za jeden odvedený m3 vody.

Dne 26. 3. 2013 provedla žalobkyně fyzický odečet měřidla č. 2248171 s údajem odběru vody ve výši 32 m3.

Cenovým výměrem č. CV.01.14 stanovila žalobkyně s účinností ke dni 1. 1. 2014 cenu za dodávku vody ve výši 41,15 Kč za jeden odebraný m3 vody, a cenu za odvod vody ve výši 39,26 Kč za jeden odvedený m3 vody. KSLB 57 INS 10977/2014

Dne 21. 7. 2014 provedla žalobkyně fyzický odečet měřidla č. 2248171 s údajem odběru vody ve výši 485 m3.

Daňovým dokladem (fakturou) č. 2412135300 předložila žalobkyně vyúčtování odebraného množství vody, kdy v souladu s čl. III. smlouvy poměrně rozpočetla spotřebu do období do 31. 12. 2013 s původní cenou a od 1. 1. 2014 s cenou novou, započetla žalovanou odvedené zálohy ve výši 2.530,00 Kč, a zvala žalovanou k úhradě rozdílu (nedoplatku) ve výši 38.437,00 Kč.

K žádosti žalované žalobkyně nechala předmětné měřidlo č. 2248171 přezkoušet u autorizovaného metrologického střediska ULITEP, spol. s r.o., s výsledkem, že předmětné měřidlo splňuje požadavky stanovené technickými předpisy, a odebrané množství vody měří ve stanovených tolerancích.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 22. 7. 2014, č.j. KSLB 57 INS 10977/2014-A-13, byl zjištěn úpadek žalované; insolvenční správkyní žalované byla ustanovena Insolvenční kancelář Vlk v.o.s., IČ 024 13 639, se sídlem Přerov, Č. Drahlovského 871/17, PSČ 750 02.

Dne 5. 8. 2014 uplatnila žalobkyně přihláškou č. P1 pohledávku ve výši 38.437,00 Kč jako nezajištěnou a nevykonatelnou, a to z důvodu neuhrazeného vyúčtovaného nedoplatku za odběr a odvod vody.

Při přezkumném jednání konaném dne 16. 9. 2014 žalovaná předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P1 popřela co do pravosti, neboť měla za to, že pohledávka z důvodu vadnosti měřidla (vodoměru) nevznikla. Pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná.

Dne 27. 4. 2012 bylo žalobkyni doručeno vyrozumění o výsledku přezkumného jednání a byla informována o možnosti podat žalobu.

Po právní stránce žalobkyně v žalobě s popěrným úkonem žalované nesouhlasila. Konkrétně namítla, že žalovaná v období od 26. 3. 2013 do 21. 7. 2014 prokazatelně odebrala a odvedla vodu vždy v množství 453 m3. Doplnila, že měřidlo bylo k žádosti žalované vyzkoušeno, a to s kladným závěrem o správnosti měření.

Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu dne 4. 11. 2014 (č.l. 16) uvedla, že žalobkyně řádně neprokázala oprávněnost svého nároku, když namítla, že udávaná spotřeba vody je enormní a naprosto neodpovídá běžné spotřebě, které odběrné místo dosahovalo v předchozích obdobích.

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud předně zdůrazňuje, že z pohledu insolvenčního zákona je významné rozlišování mezi popřením pohledávky co do pravosti a co do výše. Dle konstantní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne KSLB 57 INS 10977/2014

31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009), která byla převzata i pro poměry insolvenčního zákona, popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Přitom pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvody) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. Zároveň však popírá-li účastník výši pohledávky [ ], musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, [ ] jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Stejně tak účinné popření pohledávky co do její výše umožňuje soudu ve sporu o určení výše pohledávky zkoumat pouze tuto výši, a to pouze v popřeném rozsahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99). Zákonu proto odpovídá i takový postup, jestliže popírající popře pravost pohledávky a pro případ, že toto popření nebude shledáno důvodným, popírá i výši pohledávky, případně její pořadí (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2001, pod číslem 106). V právní teorii jsou uvedené závěry formulovány např. v článku Bureš, J., Drápal, L.: K některým otázkám incidenčních sporů v konkursu, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1998, str. 277-286).

Podle § 193 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ"), o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle § 194 IZ o popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka; ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Přestože insolvenční zákon blíže náležitosti popěrného úkonu nevymezuje, z ustanovení § 192 odst. 1 IZ soud vyvozuje, že popěrný úkon musí vedle obecných náležitostí upravených v § 42 odst. 4 o. s. ř., jejichž naplnění lze vzhledem ke konání popěrných úkonů u přezkumného jednání presumovat, rovněž musí obsahovat označení pohledávky, vůči níž směřuje, přičemž z popěrného úkonu by mělo být věřiteli alespoň zřejmé, co je v daném případě důvodem popření (§§ 193-195 IZ); v případě popření výše pohledávky musí být současně uvedena skutečná výše pohledávky (§ 194 IZ). Z uvedeného rovněž vyplývá, že při podřazení popěrného úkonu pod některý z příslušných způsobů popření vypočtených v §§ 193-195 IZ je třeba dát přednost vždy vylíčeným důvodům popření před formálním označením učiněným insolvenčním správcem či dlužníkem. Jinými slovy jestliže § 193 IZ sám určuje, že o popření pohledávky co do její pravosti se jedná vždy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla, nemůže být v případě námitky neexistence pohledávky bez dalšího určující, že insolvenční správce či dlužník uvedl-byť formálně zcela nesprávně-že popírá pohledávku co do výše. Takový přístup přitom zcela koresponduje i se zásadou vyjádřenou v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř., podle níž je třeba zásadně vycházet z obsahu procesněprávního úkonu a nikoliv z jeho (nesprávného) označení. KSLB 57 INS 10977/2014

Jak vyplývá z protokolu o přezkumném jednání ze dne 16. 9. 2014, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec pod sp. zn. 57 INS 10977/2014, byla předmětná pohledávka žalobkyně popřena v celém rozsahu s odůvodněním, že pohledávka z titulu nedoplatku nevznikla, neboť byl vadný vodoměr (sic!); žalovaná přitom žádným způsobem nenaznačila, že by pohledávku žalobkyně z titulu nedoplatku uznávala pouze v části (konkretizované výši). V této souvislosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně skutečně popřela přihlášenou pohledávku žalobkyně co do pravosti z důvodu její neexistence.

V intencích předeslaného právního názoru se pak soud dále při zaujetí rozhodnutí omezil pouze na otázku, zda žalobkyně v předmětném období odebrala a odvedla vodu, a vznikl jí tak dle uzavřené smlouvy závazek k úhradě ceny za dodávku, bez toho aby se blíže zabýval výší takto vzniklé pohledávky dodavatele.

Insolvenční soud vzal v potaz, že žalovaná v rámci popěrného úkonu ani procesní obrany v incidenčním sporu nezpochybňovala, že by v rozhodném období vodu neodebrala a neodvedla. Z vyjádření žalované rovněž vyplývá, že z hlediska rozhodných tvrzení, výslovně odkazovala na spotřebu udávanou v minulých obdobích. Žalovaná rovněž nezpochybnila, že by na zálohách uhradila toliko částku 2.530,00 Kč, ani nerozporovala cenu stanovenou cenovými výměry. Z daného stavu soud provedl kontrolní výpočet, a dospěl k závěru, že žalované skutečně vznikl závazek k doplatku ceny za dodávku a odvod vody. I při zohlednění průměrné spotřeby za předcházející období ve výši cca 108,76 m3 [= (109,1 + 113 + 104,2)/3] by totiž uhrazené zálohy ve výši 2.530,00 Kč zjevně nepostačovaly k pokrytí celé ceny za dodávku. Při dělení koeficientem získaným z podílu spotřeby v rozhodném období a průměrné spotřeby předcházejících období ve výši 8,6230 [= 937,9 / 108,76] by se úroveň nedoplatku ve vztahu k vyúčtované celkové ceně 40.967,00 Kč pohybovala v úrovni cca 2.200,00 Kč až 2.250,00 Kč [=40.967,00 Kč / 8,6230-2.530,00 Kč]. Jinými slovy, i pokud by byla žalovaná schopná prokázat svá tvrzení, že skutečná spotřeba vody za rozhodné období odpovídala průměrné spotřebě v předchozích obdobích, ničeho by to neměnilo na závěru, že pohledávka z titulu nedoplatku vznikla. Takový závěr je však pro soud z hlediska uplatněných popěrných důvodů (toliko co do pravosti) v tomto incidenčním sporu určující, neboť pro další úvahy o výši takto vzniklé pohledávky věřitele již procesní prostor vytvořen nebyl.

Nad rámec uvedeného však soud dodává, že navržené a předložené důkazy ani nesvědčí ve prospěch tvrzení žalované, že by tato vodu ve vyměřeném objemu nespotřebovala (neodebrala a neodvedla). Naopak z dostupných důkazů se věrohodným způsobem podává, že spotřebované množství vody bylo skutečně ze strany žalované odebráno a odvedeno, když žalobkyně předložila i přesvědčivé důkazy na podporu tvrzení o správné funkci předmětného měřidla (vodoměru).

Konečně žalované lze jistě dát za pravdu, že naměřená spotřeba vody je ve vztahu k odběrnému místu zcela enormní, a s největší pravděpodobností mohla být způsobena úniky v místě odběru. Ani taková skutečnost by však dle názoru soudu nemohla být přičítána k tíži žalobkyně. Soukromé právo v doktrinálně formulovaných zásadách i v řadě zákonných ustanovení akcentuje povinnost účastníků soukromoprávních vztahů řádně se starat o své záležitosti a aktivně dbát o ochranu svých práv a oprávněných zájmů. Například ustanovení § 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vytváří KSLB 57 INS 10977/2014 legitimní předpoklad, že od každé osoby lze v jakémkoliv právním styku očekávat schopnost běžné péče a opatrnosti. Podle § 3 odst. 2 písm. c) o. z. spočívá soukromé právo mimo jiné na zásadě, že nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Obdobně úprava § 3 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), ukládala fyzickým a právnickým osobám povinnost dbát o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů. Obě citované právní úpravy pak generálně ukládaly povinnost účastníků předcházet škodám (viz § 415 obč. zák. a § 2900 o. z.). Jinými slovy bylo nepochybně v možnostech žalované, aby v případě daného odběrného místa prováděla běžnou kontrolu technického stavu nemovitosti a zde umístěných zařízení, a to včetně případného zhodnocení naměřené spotřeby dodávaných energií a vody; uvedené platí zejména za situace, kdy se na odběrném místě nacházelo volně přístupné měřidlo (vodoměr), takže taková činnost nemohla být technicky ani časově nákladná, a nevyžadovala ani žádné zvláštní znalosti či schopnosti žalované. Pokud by tedy skutečná příčina vysoké spotřeby vody spočívala v únicích v objektu žalované, musel by soud z hlediska proporcionality přesto pohledávku žalobkyně uznat jako oprávněnou. Odlišná situace by nastala jedině za předpokladu, že by žalovaná prokázala vědomost žalobkyně o neobvyklé spotřebě, přičemž žalobkyně by z takto kontrolovaného stavu neoprávněně těžila. Žádné takové skutečnosti však žalovaná netvrdila, a v řízení ani nevyšly najevo.

S ohledem na uvedené závěry týkající se nedůvodnosti popěrného úkonu a uplatněné procesní obrany žalované soud uzavřel, že žaloba je důvodná. Proto ve výroku I. tohoto rozsudku určil, že pohledávka žalobkyně přihlášená do insolvenčního řízení žalované coby dlužnice vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 10977/2014 pod č. P1, a popřená u přezkumného jednání žalovanou co do pravosti, byla přihlášena po právu. V této souvislosti soud rovněž doplnil, že se jedná o pohledávku nezajištěnou a nevykonatelnou, když v otázce vykonatelnosti a pořadí nevznikl mezi účastníky insolvenčního řízení spor.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu se základními zásadami poměru úspěchu ve věci, vyjádřenými v ustanoveních § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.

V souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle § 151 odst 3 o. s. ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně, která nebyla v řízení zastoupena, měla plný úspěch ve věci, rozhodl soud o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení, a to ve výroku III. tohoto rozsudku. Tyto náklady, které žalobkyně nevyúčtovala, pak představuje v první řadě paušální náhrada nákladů podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby, neboť žalobkyně nebyla v řízení zastoupena. Žalobkyně učinila v průběhu řízení 1 úkon právní služby ve smyslu § 1 odst. 3 písm. a), a to podání žaloby. KSLB 57 INS 10977/2014

Celkem tedy za 1 úkon náleží žalobkyni právě částka 300,-Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada za uhrazený soudní poplatek dle § 137 odst. 1 o. s. ř. ve výši 5.000,00 Kč. V průběhu řízení bylo doloženo, že žalobkyně je plátcem DPH, proto soud připočetl náhradu za daň z přidané hodnoty. Celková výše náhrady tak činí 6.413,00 Kč [= (300,00 Kč + 5.000 Kč) × 1,21].

Podle § 202 odst. 1 věty druhé IZ se náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Citované ustanovení se přitom uplatní i v případě, kdy je v incidenčním sporu rozhodováno proti dlužníku coby osobě, která v řízení vystupuje jako samostatný účastník (srov. závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015, sen. zn. 104 VSPH 497/2015). Proto soud tuto skutečnost převzal i do výroku rozhodnutí o nákladech řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Lhůta k podání opravného prostředku však začíná běžet ode dne, kdy bylo toto usnesení doručeno v písemném vyhotovení (§ 74 odst. 2 IZ).

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 2. února 2016

Mgr. Martin Omelka v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Bc. Jana Bublová