54 ICm 3270/2012
Číslo jednací: 54 ICm 3270/2012-40 (KSLB 54 INS 13774/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobkyně KONKURSNÍ v.o.s., IČ 254 17 959, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, insolvenční správkyně dlužníka Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec, Polní 510/10, PSČ 461 01, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem AK Vaněk a společníci, IČ 662 24 187, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, proti žalované Československá obchodní banka, a.s., IČ 000 01 350, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, zastoupené Mgr. Jiřím Žákem, advokátem AK Tříska & Žák, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Praha 1, Národní 28, PSČ 110 00, o žalobě na určení popření vykonatelné pohledávky ve výši 334.442,76 Kč,

tak to:

I. U r č u j e s e , že žalovaná ne má za dlužníkem Ivetou anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec, Polní 510/10, PSČ 461 01, pohledávku ve 326.317,75 Kč, přihlášenou jako příslušenství pod č. P9/1 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 13774/2012; ve zbytku, tj. pokud se žalobkyně domáhala určení popření v rozsahu 8.125,01 Kč, se žaloba z a m í t á .

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22.839,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Rudolfa Vaňka, advokáta zastupujícího žalobkyni.

O důvo dně ní :

Řádně a včas podanou žalobou ze dne 8. 11. 2012 se žalobkyně domáhala určení, že popření pohledávky žalobkyně uplatněné přihláškou č. P9/1 v celkové výši 582.336,70 Kč do insolvenčního řízení dlužníka Ivety anonymizovano , anonymizovano , bytem Liberec, Polní 510/10, PSČ 461 01 (dále jen dlužník ), vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 32297/2012, co do výše 334.442,76 Kč, bylo po právu. KSLB 54 INS 13774/2012

Soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci, učinil soud z doložených listinných důkazů-rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2005, č.j. 9 C 432/2005-44, a dále z obsahu insolvenčního spisu, tj. z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 21. 8. 2012, č.j. KSLB 54 INS 13774/2012-A-12, přihlášky P9, protokolu z přezkumného jednání ze dne 15. 10. 2012, resp. na základě shodných tvrzení účastníků vzal za svá, následující skutková zjištění:

Dne 4. 9. 2003 uzavřeli žalobkyně a dlužník smlouvu o úvěru č. 231203SP068U, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout dlužníku úvěr do výše 200.000,-Kč. Z obsahu smlouvy o úvěru vyplývá, že dlužník smlouvu uzavíral jako nepodnikající fyzická osoba (tedy v postavení spotřebitele), přičemž žalovaná netvrdila a soud ani z předložených důkazů nezjistil existenci okolností, z nichž by bylo lze usuzovat, že uvedená smlouva souvisela s podnikatelskou činností dlužníka, tedy že by poskytnuté úvěrované finanční prostředky měly sloužit k podnikatelským účelům na straně dlužníka.

Rozsudkem pro uznání Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2005, č.j. 9 C 432/2005-44, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 247.893,94 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 225.949,77 od 3. 3. 2005 do zaplacení, 12,9% úrok z částky 198.500,-Kč od 3. 3. 2005 do zaplacení, a dále náklady řízení. Z odůvodnění rozsudku přitom vyplývá, že dlužník v pozici žalovaného zcela uznal ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 21. 8. 2012, č.j. KSLB 54 INS 13774/2012-A-12, byl zjištěn úpadek dlužníka; žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka.

Dne 20. 9. 2012 uplatnila žalovaná přihláškou č. P9 několik pohledávek v celkové výši 592.256,70 Kč, z toho vykonatelnou pohledávku č. P9/1 ve výši 582.336,70 Kč představující jistinu 247.893,94 Kč, úroky ve výši 12,9 % z částky 198.000,-Kč za období od 3. 3. 2005 do 21. 8. 2012 v celkové výši 191.337,43 Kč, a úroky z prodlení ve výši 15 % z částky 225.949,77 Kč ode dne 3. 3. 2005 do dne 21. 8. 2012. Současně žalobkyně uvedla, že na úroky přijala platbu dlužníka ve výši 110.146,66 Kč, takže pohledávka z úroků činí jen 81.190,77 Kč.

Při přezkumném jednání konaném dne 15. 10. 2012 žalobkyně jako insolvenční správce dlužníka předmětnou pohledávku popřela co do výše 334.442,76 Kč odpovídající příslušenství jistiny z důvodu, že uvedená částka představuje úroky z prodlení sjednané v rozporu s kogentním ustanovením § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), dále že úrok z prodlení je počítán i ze smluvního úroku, a jedná se tak o nepřípustný anatocismus, a konečně že žalobkyně použila anuitu na příslušenství úvěru, takže si vymožené plnění ve výši 110.146,66 Kč neoprávněně započítala na úhradu nezákonných úroků z prodlení. Pohledávka byla přezkoumána jako pohledávka vykonatelná. KSLB 54 INS 13774/2012

Po právní stránce žalobkyně v podané žalobě zopakovala důvody popření předmětné pohledávky. Uvedla, že žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 15 % za rok namísto úroku zákonného, který činil v době vzniku prodlení cca 9 % p. a. Rovněž namítla, že úrokem z prodlení byl postižen i smluvní úrok.

Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu dne 28. 12. 2012 (č.l. 7) s popěrným úkonem žalobkyně nesouhlasila a považovala žalobu za nedůvodnou. Konkrétně namítla, že:

a) pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě vydaného rozsudku okresního soudu vydaného na základě uznání nároku ze strany dlužníka; s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011, č.j. 2 VSOL 8/2011-64, uvedla, že řešení otázky výše úroků z prodlení je jiným právním posouzením ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, které je nepřípustným důvodem popření,

b) vymožená částka ve výši 110.146,66 Kč byla započtena na řádné úroky, nikoliv na úroky z prodlení, jak je tvrzeno žalobkyní, a tedy zcela v souladu s § 330 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), podle kterého se placení započte nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak.

Soud v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispendence) či rozhodnuté (rei iudicatae).

Žalovaná (jako insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena) i žalobkyně (insolvenční správkyně, jež pohledávku na přezkumném jednání popřela) jsou tedy procesně legitimovány k vedení sporu.

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek, dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

K námitce jiného právního posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ (ad a)

Podle § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Dle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. KSLB 54 INS 13774/2012

Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (sněmovní tisk č. 1120/0, k dispozici na webových stránkách www.psp.cz) vyplývá, že zákonodárce při formulaci ustanovení § 199 odst. 2 IZ sledoval otevření možnosti přezkumu pohledávek uplatněných mj. i na základě vykonatelných rozhodnutí, jestliže by přiznání nároku nepředcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky, přičemž zpráva příkladmo jmenuje právě rozsudek pro uznání. Jinými slovy podmínkou, která musí být naplněna, aby se ze strany popírajícího insolvenčního správce nejednalo o nepřípustné jiné právní hodnocení vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, je to, aby namítané skutkové či právní okolnosti nebyly v původním (nalézacím či rozhodčím) řízení výslovně řešeny. Jde-li totiž o vykonatelnou pohledávku, pak by nové přezkoumávání otázek, které již byly v původním řízení vyřešeny, bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a principem právní jistoty.

Rozsudek pro uznání v této rovině představuje zvláštní typ soudního rozhodnutí, který na rozdíl od běžných kontumačních rozhodnutí (typicky rozsudek pro zmeškání) staví na tzv. fikci uznání nároku, při níž se uplatněný nárok považuje při splnění stanovených podmínek za oprávněný a soud nemá možnost jej posoudit po právní stránce v souladu se zásadou iura novit curia (srov. též WINTEROVÁ, A. Civilní soudní řízení opět jinak. Právní zpravodaj, roč. 2008, č. 12, s. 14 a násl.). To jinými slovy znamená, že v případě uplatnění pohledávky na základě rozsudku pro uznání nemůže být insolvenční správce limitován podle § 199 odst. 2 IZ, jestliže namítá věcnou (resp. hmotněprávní) neopodstatněnost nároku takovým rozsudkem přiznaného (na rozdíl od řádného rozsudku, v němž se soud hmotněprávní kvalifikací nároku zabývat musí).

Insolvenční správce v dané věci namítal, že úroky z prodlení byly ze strany žalované uplatněny v nezákonné výši, tedy v rozporu s kogentním ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák., a že úroky z prodlení byly počítány i z příslušenství jistiny (jednalo se tedy o nepřípustný anatocismus) Tyto námitky dlužník v původním nalézacím řízení neuplatnil, a nadto tuto otázku nemohl posuzovat ani nalézací soud, který postupoval dle § 153a odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů může insolvenční správce námitku nezákonné výše úroku z prodlení, resp. nepřípustného anatocismu v incidenčním sporu uplatnit, aniž by se jednalo o nepřípustné jiné právní posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Námitka žalované (ad a) je tudíž nedůvodná.

Soud se z uvedených důvodů dále zabýval věcným přezkumem výše uplatněného příslušenství pohledávky (ad b)-tj. otázkou nepřípustného anatocismu a nezákonné výše úroků z prodlení.

K námitce nepřípustného anatocismu

Z ustanovení § 488 obč. zák. (jež potud platí i pro obchodní závazkové vztahy) plyne, že závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.

Ustanovení § 517 obč. zák. pak určuje, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu KSLB 54 INS 13774/2012 poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění (odstavec 1). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odstavec 2).

Jak přitom rozvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 03. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. Přitom doplnil, že braní úroků z úroků (tzv. anatocismus) bylo zapovězeno již podle tradic římského práva (srov. např. HEYROVSKÝ, L.: Dějiny a systém soukromého práva římského, Právnická fakulta University Komenského v Bratislavě. 7. vydání. Bratislava 1929, str. 412-413 nebo KINCL., J., URFUS, V.: Římské právo. 1. vydání. Panorama Praha 1990, str. 279-280), přičemž totéž platilo v českém právu i historicky; za platnosti obecného zákoníku občanského byl zákaz anatocismu prolomen jen v zákonem výslovně zmíněných případech (srov. k tomu SEDLÁČEK, J.: Obligační právo, Československý akademický spolek Právník. 2. vydání. Brno 1933, str. 94-97 nebo KRČMÁŘ., J: Právo obligační, Všehrd, Praha 1926, str. 69-70).

S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že úrok z prodlení lze oprávněně vyměřit pouze ve vztahu k jistině představující nezaplacené úvěrové prostředky v rozsahu celkem 198.500,-Kč, když mezi účastníky nebyla tato výše nevrácených úvěrových prostředků rozporována, vyplývá z obsahu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2005, č.j. 9 C 432/2005-44, a nadto byla v této výši žalovanou tvrzena i v podané přihlášce pohledávky č. P9.

K námitce nezákonnosti výše úroků z prodlení

Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, byl zaujat závěr, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.

V předmětné věci soud vycházel z toho, že žalovaná v rámci své přihlášky uvedla, že se jedná o úrok z prodlení, přičemž z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 11. 2005, č.j. 9 C 432/2005-44, vyplývá jasně, že se jedná o úrok z prodlení ve výši 15% za dobu od 3. 3. 2005 do zaplacení. Obdobně pak žalovaná postupovala při uplatnění nároku přihláškou, v níž požadovala zaplacení 15% úroku z prodlení za období od 3. 3. 2005 do 21. 8. 2012 (kdy nastaly účinky zjištění úpadku dlužníka). Soud proto vycházel z toho, že žalobkyně uplatnila úroky z prodlení právě za toto období, když tato skutečnost nebyla KSLB 54 INS 13774/2012

žalobkyní v podané žalobě, ani popěrným úkonem zpochybněna. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci je podle shora zaujatých závěry možné přiznat žalované pouze úroky z prodlení stanovené prováděcím předpisem-nařízením vlády č. 142/1994 Sb., jejichž výše nemusí být v souladu s ustanovením § 121 o. s. ř. dokazována, dospěl soud k závěru, že v poměrech projednávané věci není namístě žalobu zamítnout pro předčasnost, ale naopak je třeba žalované jako věřiteli přiznat nárok právě v rozsahu zákonem stanovených úroků z prodlení.

V intencích předeslaných právních závěrů tudíž soud rekapituluje, že žalované na příslušenství podle platného práva náleží pouze:

a) smluvní úrok ve výši 12,9 % z částky 198.500,-Kč za období od 3. 3. 2005 do 21. 8. 2012.

Uvedený smluvní úrok pak představuje částku 21.327,06 Kč za období od 3. 3. 2005 do 31. 12. 2005, částku 25.606,50 Kč za každý rok 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, a konečně částka 16.371,-Kč za období od 1. 1. 2012 do 21. 8. 2012, kdy nastaly účinky prohlášení úpadku na osobu dlužníka; celkem tak smluvní úrok činí 81.190,77 Kč.

b) zákonem stanovený úrok z prodlení z částky 198.500,-Kč za období od 3. 3. 2005 do 21. 8. 2012.

Tyto úroky z prodlení pak soud vypočetl metodikou stanovenou v ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění do 27. 4. 2005, tj. ročně dvojnásobek diskontní sazby platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, tedy z částky 198.500,-Kč následovně: úrok z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 198.500,-Kč od 3. 3. 2005 do 21. 8. 2012, celkem ve výši 37.080,90 Kč.

Celková výše příslušenství, jehož výše je předmětem tohoto sporu, tak činí 118.271,67 Kč. S přihlédnutím ke skutečnosti, že dlužník v rámci vykonávacího řízení zaplatil na příslušenství pohledávky celkem částku 110.146,66, když ani tato skutečnost nebyla mezi stranami sporná, soudu nezbylo, než uzavřít, že přihlášená pohledávka č. P9/1 byla ohledně příslušenství přihlášena po právu pouze v rozsahu 8.125,01 Kč. V této souvislosti pak soud pro úplnost uvádí, že se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že žalovaná platbu ve výši 110.146,66 Kč neoprávněně použila na úhradu úroků z prodlení, když naopak z obsahu přihlášky P9 vyplývá, že žalovaná v souladu s ustanovením § 330 odst. 2 obch. zák. platbu započetla nejprve na úroky a potom na jistinu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by dlužník při platbě určil jinak. To však nic nemění na závěru soudu ohledně oprávněného rozsahu přihlášeného příslušenství.

Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku určil, že žalovaná nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 326.317,75 Kč; ve zbývajícím rozsahu 8.125,01 Kč (odpovídající oprávněnému nároku žalované za dlužníkem v rozsahu doposud neuhrazených zákonných úroků z prodlení) pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. KSLB 54 INS 13774/2012

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; přičemž měl-li účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

Výrokem II. tohoto rozsudku byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni, která měla ve věci převažující úspěch, náklady řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním žaloby a dalších úkonů prostřednictvím advokáta. Tyto náklady přitom představují odměnu advokáta ve výši 9.620 Kč (§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky 399/2010 Sb.) a náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč celkem za dva úkony právní služby (§ 13 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky 399/2010 Sb.), to vše zvýšené o DPH ve výši 21 % (§ 21 odst. 5 písm. a/ ve spojení s § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. 2013); tedy v celkové výši 18.875,78 Kč (2 × /9.620,-Kč + 300,-Kč/, násobeno koeficientem 95,14 % odpovídajícímu úspěchu ve věci); zvýšeno o DPH ve výši 21 % tak náklady činí celkem 22.839,70 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 1. srpna 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Denisa Malinová