54 ICm 2973/2014
Číslo jednací: 54 ICm 2973/2014-68 (KSLB 57 INS 13827/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Omelkou ve věci žalobkyně BP INTEGRALIS LIMITED, reg. č. C255048, Nikósia, Diagorou 4, 1097, Kyperská republika ( ), zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalovanému Petru anonymizovano , anonymizovano , IČ 613 09 541, bytem Liberec VI-Rochlice, Haškova 944/16, PSČ 460 06 zastoupenému JUDr. Danuší Matěnovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Karlín, Sokolovská 101/101b, PSČ: 186 00, v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalobce má za žalovaným-dlužníkem Petr Kykal, anonymizovano , IČ 613 09 541, bytem Liberec VI-Rochlice, Haškova 944/16, PSČ 460 06, nevykonatelnou pohledávku ve výši 346.210,-Kč na úrocích z jistiny z titulu smlouvy o půjčce 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 13827/2014 jako pohledávku č. 2 přihláškou ze dne 30. 7. 2014, evidovanou pod č. P16.

II. Určuje se, že žalobce má za žalovaným-dlužníkem Petr Kykal, anonymizovano , IČ 613 09 541, bytem Liberec VI-Rochlice, Haškova 944/16, PSČ 460 06, nevykonatelnou pohledávku ve výši 301.130,-Kč na úrocích z jistiny z titulu smlouvy o půjčce 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 57 INS 13827/2014 jako pohledávku č. 6 přihláškou ze dne 30. 7. 2014, evidovanou pod č. P16.

III. V části, v níž se žalobce domáhal určení, že má za žalovaným-dlužníkem Petr Kykal, anonymizovano , IČ 613 09 541, bytem Liberec VI-Rochlice, Haškova 944/16, PSČ 460 06, nevykonatelnou pohledávku isir.justi ce.cz KSLB 57 INS 13827/2014

ve výši 3.130,-Kč na zákonném úroku z prodlení z úroků z jistiny z titulu smlouvy o půjčce 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010, přihlášenou v rámci pohledávky č. 2,

ve výši 3.130,-Kč zákonném úroku z prodlení z úroků z jistiny z titulu smlouvy o půjčce 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010, přihlášenou v rámci pohledávky č. 6,

ve výši 16.386,-Kč na smluvní pokutě z titulu smlouvy o půjčce 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010, kterou přihlásil jako pohledávku č. 3 přihláškou ze dne 30. 7. 2014, evidovanou pod č. P16.

ve výši 40.000,-Kč na smluvní pokutě z titulu smlouvy o půjčce 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010, kterou přihlásil jako pohledávku č. 4 přihláškou ze dne 30. 7. 2014, evidovanou pod č. P16.

ve výši 13.533,-Kč na smluvní pokutě z titulu smlouvy o 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010, kterou přihlásil jako pohledávku č. 7 přihláškou ze dne 30. 7. 2014, evidovanou pod č. P16.

ve výši 30.000,-Kč na smluvní pokutě z titulu smlouvy o půjčce 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010, kterou přihlásil jako pohledávku č. 8 přihláškou ze dne 30. 7. 2014, evidovanou pod č. P16.

se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 22.555,75 Kč jako náhradu nákladů řízení, a to k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Ivo Siegel, advokát se sídlem Praha 1, Školská 695/38, PSČ 110 00. V insolvenčním řízení se náhrada nákladů řízení pokládá za přihlášenou pohledávku a uspokojí se ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 10.9.2014, doručenou soudu dne 10.9.2014, se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužníkem:

-pohledávku na jistině ve výši 346.210 Kč z titulu půjčky dle smlouvy č. 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010,-část jistiny, vzniklá kapitalizací úroků sjednaných v této smlouvě, spolu se zákonným úrokem s prodlení ve výši 3 130 Kč,

-pohledávku na smluvní pokutě ve výši 16 386 Kč za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky, KSLB 57 INS 13827/2014

-pohledávku na smluvní pokutě ve výši 40 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení,

-pohledávku na jistině ve výši 301.130 Kč z titulu půjčky dle smlouvy č. 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010,-část jistiny, vzniklá kapitalizací úroků sjednaných v této smlouvě, spolu se zákonným úrokem s prodlení ve výši 3 130 Kč,

-pohledávku na smluvní pokutě ve výši 13 533 Kč za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky,

-pohledávku na smluvní pokutě ve výši 30 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení,

Svoji žalobu opřel o následující tvrzení:

Pohledávky za dlužníkem z titulu jistiny půjčky mají svůj základ ve smlouvách o půjčce č. 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010 a 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010.

Na základě smlouvy 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010 poskytl původní věřitel 1. faktorská s.r.o. dlužníku půjčku 200 000 Kč. Dlužník se zavázal půjčku vrátit ve 240 splátkách po 2.890 Kč, splatných k 28. dni měsíce, počínaje 28.4.2010 a konče 28.3.2030. Podáním insolvenčního návrhu se půjčka stala splatnou v celé výši, a to dle čl. VII. odst. 3 smlouvy ve znění dodatku.

Pohledávka ve výši 346.210 Kč představuje dle žalobce zesplatněné úroky za celou původně sjednanou dobu splácení, přičemž žalobce již na úroky započetl platby dlužníka ve výši 147.390 Kč. Žalobce dále uvedl, že požaduje úrok z prodlení ve výši 3 130 Kč, neboť ve smlouvě bylo ujednáno, že nebude-li úrok uhrazen v den splatnosti, připočítává se k jistině a stává se její součástí.

Pohledávku na smluvní pokutě ve výši 16 386 Kč má žalobce dle č. VII. odst. 1 smlouvy ve znění dodatku, přičemž se jedná o 3% z pozdní platby celé zesplatněné půjčky za dobu od zahájení insolvenčního řízení do zjištění úpadku dlužníka.

Pohledávka za dlužníkem na smluvní pokutě ve výši 40 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení má svůj základ v čl. VII. odst. 9 smlouvy ve znění dodatku. V něm bylo ujednáno, že dojde-li k podání vlastního insolvenčního návrhu dlužníkem, je dlužník povinen oznámit tuto skutečnost věřiteli ve stanovené lhůtě, přičemž za porušení této povinnosti byla stanovena smluvní pokuta ve výši 20% půjčené částky. Dlužník podal insolvenční návrh, avšak ani původnímu věřiteli, ani žalobci tuto skutečnost neoznámil.

Na základě smlouvy 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010, poskytl původní věřitel 1. faktorská s.r.o. dlužníku půjčku 150 000 Kč. Dlužník se zavázal půjčku vrátit ve 240 splátkách po 2.290 Kč, splatných k 28. dni měsíce, počínaje 28.12.2010 a konče 28.11.2030. Podáním insolvenčního návrhu se půjčka stala splatnou v celé výši, a to dle čl. VII. odst. 3 smlouvy ve znění dodatku. KSLB 57 INS 13827/2014

Pohledávka ve výši 301.130 Kč představuje dle žalobce zesplatněné úroky za celou původně sjednanou dobu splácení, přičemž žalobce již na úroky započetl platby dlužníka ve výši 147.390 Kč. Žalobce dále uvedl, že požaduje úrok z prodlení ve výši 3 130 Kč, neboť ve smlouvě bylo ujednáno, že nebude-li úrok uhrazen v den splatnosti, připočítává se k jistině a stává se její součástí.

Pohledávku na smluvní pokutě ve výši 13 533 Kč má žalobce dle č. VII. odst. 1 smlouvy ve znění dodatku, přičemž se jedná o 3% z pozdní platby celé zesplatněné půjčky za dobu od zahájení insolvenčního řízení do zjištění úpadku dlužníka.

Pohledávka za dlužníkem na smluvní pokutě ve výši 30 000 Kč za neoznámení zahájení insolvenčního řízení má svůj základ v čl. VII. odst. 9 smlouvy ve znění dodatku. V něm bylo ujednáno, že dojde-li k podání vlastního insolvenčního návrhu dlužníkem, je dlužník povinen oznámit tuto skutečnost věřiteli ve stanovené lhůtě, přičemž za porušení této povinnosti byla stanovena smluvní pokuta ve výši 20% půjčené částky. Dlužník podal insolvenční návrh, avšak ani původnímu věřiteli, ani žalobci tuto skutečnost neoznámil.

Smlouvu o půjčce i dodatek ke smlouvě o půjčce uzavřela společnost 1. faktorská s.r.o. Žalobce pohledávky nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 14.10.2011.

Žalovaný dne 20.5.2014 učinil u zdejšího soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení

Dne 30.6.2014 bylo vydáno usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení č.j. KSLB 54 INS 13827/2014-A-11.

Žalobce přihláškou doručenou 30.7.2014 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku o celkový výši 1.106.683,-Kč tvořenou celkem osmi dílčími pohledávkami.

Na přezkumném jednání konaném 26.8.2014 IS i dlužník popřeli dílčí pohledávku P16/2 co do pravosti, neboť úroky byly sjednány v rozporu s dobrými mravy, P16/3-4 co do pravosti, neboť smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy, P16/6 co do pravosti, neboť úroky byly sjednány v rozporu s dobrými mravy, a P16/7-8 co do pravosti, neboť smluvní pokuty byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.

Žalobce byl o popření této pohledávky vyrozuměn 28.8.2014.

Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že pohledávky uplatněné jako P16/2 a 6 jsou přihlášeny v rozporu se zákonem. Tyto pohledávky byly vytvořeny tak, že dochází k obcházení ustanovení § 170 písm. a) IZ a pro obcházení zákona jsou smluvní ujednání, na jejichž základě byly pohledávky vyčísleny, absolutně neplatné dle ustanovení § 39 Občanského zákoníku 40/1994 Sb. Pokud jde o dílčí pohledávky P16/3,4,7 a 8, má za to, že takto sjednané smluvní pokuty jsou zcela nepřiměřené a nejsou po právu. Celé smlouvy o úvěrech č. 1F101138/2010 ze dne 18.3.2010 a č. 1F101369/2010 ze dne 22.11.2010, jsou neplatné. Tyto smlouvy jsou v rozporu se zákonem, jelikož čl. 5 uvedených smluv, který umožňuje věřiteli jednou ročně provést valorizaci nesplaceného zůstatku jistiny a to tak, že nesplacený zůstatek jistiny vynásobí koeficientem udávajícím míru inflace od poslední KSLB 57 INS 13827/2014 provedené valorizace, nebo pokud žádná valorizace nebyla provedená, ode dne podpisu této smlouvy tak, jak výši inflace oznámil Český statistický úřad. Výše koeficientu je 1,xx, kde xx je časová inflace vyjádřená v procentech. Úměrně tomu věřitel upraví výši měsíční splátky a to počínaje nejbližší následující měsíční splátkou. Časovou inflací se rozumí míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen za určité časové období, přičemž měsíční inflací se rozumí míra inflace za příslušný kalendářní měsíc. Nebude-li časová inflace zveřejněna, pak se jí rozumí podobný údaj charakterizující všeobecný růst časové roviny v časovém období. V případě delšího časového období se koeficientem rozumí součin měsíčních koeficientů. Pokud jde o kapitalizaci úroků, tvrdí žalovaný, že toto ujednání je v rozporu s ustanovením § 121 odst. 3 OZ v tehdy platném znění, a proto je toto ustanovení neplatné.

Stran neplatnosti smlouvy poukazuje na to, že není rozhodné, zda ustanovení čl. 5 bylo použito či nikoliv. Má za to, že smlouva je neplatná i v důsledku dalších ustanovení, která jsou pro žalovaného mimořádně nevýhodná a poukazuje na nález Ústavního soudu III. ÚS 4084/2012 z 11.12.2014, z kterého plyne, že v případě zjištění o zajištění pohledávky smluvními pokutami a dalšími sankcemi lze dojít k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná jako celek. Tvrdí, že smlouvy jsou neplatné i proto, že závazek žalovaného je zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví Josefa Kykala, otce žalovaného, které jsou zapsány na LV č. 320 pro k. ú. Holovousy v Podkrkonoší obec Holovousy. Hodnota zástavy několikanásobně přesahuje výši závazku a žalobce přesto, že na oba úvěry dlužníkem je řádně spláceno, podal u Okresního soudu v Jičíně žaloby na zaplacení částek 146.593,-Kč (sp.zn. 11 C 175/2015) a 193.563,-Kč (č.j. 7 C 178/2015).

Žalovaný dále staví svou obranu na tom, smlouvy jsou neplatné, neboť její ustanovení jsou neurčitá. Smlouva je také sepsána tak, že ji dlužník jako neprávník nemohl porozumět, neboť je nepřehledná, když obsahuje množství sankcí a zajišťovacích institutů. Smlouva je nevyvážená, neboť dlužníka sankcionuje za neoznámení podání insolvenčního návrhu a věřitel není sankcionován, pokud neoznámí postoupení pohledávky. Žalobce tak má nárok na to, aby žalovaný vrátil toliko poskytnuté finanční prostředky. Nedoplatky poskytnutých finančních prostředků pak k okamžiku podání přihlášky činily 52 610 Kč u smlouvy ze dne 18.03.2010 a 51 530 Kč u smlouvy ze dne 22.11.2010. K 27.07.2016 je však na obou smlouvách již přeplatek a žalobce by měl žalovanému vrátit 33 545 Kč.

Žalovaný také namítá, že postoupení pohledávek na žalobce mu nebylo notifikováno a nenabylo tak vůči němu účinnost. Práva z těchto pohledávek by tak měl uplatňovat postupitel. Tomu tak odpovídá i úprava v článku 13 smlouvy. Dle článku 5 smlouvy pak měly být postoupeny nesplacené zůstatky jistiny, čemuž jednak neodpovídají pohledávky přihlášené jako P16/1, 5, a jednak výše nominální ceny pohledávky v seznamu postoupených pohledávek. Mám tak za to, že ani pohledávky P16/1, 5 nejsou přihlášeny po právu.

Soud v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispendence) či rozhodnuté (rei iudicatae), a že k návrhu žalobkyně byl vybrán stanovený soudní poplatek. KSLB 57 INS 13827/2014

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci, učinil soud z doložených listinných důkazů, a to obsahu spisu vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. KSLB 57 INS 13827/2014 (zejména z insolvenčního návrhu, vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení, usnesení ze dne 30. 6. 2014, č.j. KSLB 57 INS 13827/2014-A-11, protokolu z přezkumného jednání ze dne 25. 8. 2014, a z vyrozumění o popření pohledávek ze dne 26. 8. 2014), a dále přihláškového spisu pod č. P16 (zejména z obsahu přihlášky, smlouvy o úvěru č. 1F 101138/2010 ze dne 18. 3. 2010, smlouvy o úvěru č. 1F 101369/2010 ze dne 22. 11. 2010, a listiny označené jako podrobný výpočet celkové výše pohledávek), resp. na základě shodných tvrzení účastníků vzal za svá, následující skutková zjištění:

Dne 18. 3. 2010 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, 1. faktorská s.r.o., IČ 267 77 355, se sídlem ve Staré Boleslavi, smlouvu č. 1F 101138/2010, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrovatel (věřitel) zavázala poskytnout žalovanému jako úvěrovanému (dlužníkovi) úvěr do výše 200.000,00 Kč. Z čl. I. odst. 2 citované smlouvy vyplývá, že žalovaný smlouvu uzavíral jako podnikatel, přičemž poskytnuté úvěrované finanční prostředky měly výslovně sloužit k podnikatelským účelům žalovaného. V souladu s čl. III. této smlouvy se úvěrovaný (dlužník) zavázal splácet úvěr v celkem 240 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.890,00 Kč. Úvěrovaný (dlužník) se dále zavázal hradit vedle splátky jistiny i smluvní úrok, úrok z prodlení a sjednané smluvní pokuty s tím, že úhrady se postupně započítávají nejprve na splatné smluvní pokuty, poté na splatné úroky z prodlení, poté na splatné smluvní úroky, a konečně na dlužnou jistinu (čl. III. odst. 11 smlouvy). Dle čl. IV. odst. 2 si smluvní strany sjednaly, že na každý neuhrazený měsíční úrok z úvěru se v den jeho splatnosti hledí jako na nový úvěr, který se k témuž dni slučuje s dosavadní úvěrovou jistinou a stává se její součástí. Dle čl. III. odst. 9 a čl VII. odst. 3 smlouvy vzniká právo na okamžité splacení celého úvěru tehdy, podá-li zavázaná osoba insolvenční návrh sama na sebe, splatnost nastává k okamžiku, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu. Dle čl. VII. odst. 1 smlouvy se úvěrovaný (dlužník) zavázal pro případ prodlení se splacením úvěrového závazku k úhradě smluvní pokuty ve výši 3 % měsíčně z výše opožděné platby počítané od prvního dne prodlení do zaplacení celé dlužné částky. Dle čl. VII. odst. 9 se úvěrovaný (dlužník) zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 20 % z půjčené částky pro případ, že by úvěrovaný (dlužník) porušil povinnost oznámit úvěrovateli (věřiteli) podání insolvenčního návrhu na svou osobu, a to do tří dnů ode dne doručení takového návrhu insolvenčnímu soudu. Podle čl. IX. odst. 1 smlouvy přitom bylo ujednáno, že předávání informací mezi účastníky smlouvy se uskutečňuje osobním jednáním nebo prostřednictvím pošty, případně telefonicky nebo elektronicky.

Žalovaný v souladu se smlouvou č. 1F 101138/2010 čerpal úvěr, a to dne 18. 3. 2010 v částce 3.990,00 Kč, která mu byla vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy, dále dne 8. 4. 2010 v částce 16.000,00 Kč, která byla dle smluvních ujednání vyplacena ve prospěch třetí osoby, a konečně dne 8. 4. 2010 v částce 160.010,00 Kč (tato skutečnost vyplývá rovněž z předložených oznámení o zadaných platebních příkazech).

Dne 22. 11. 2010 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, 1. faktorská s.r.o., IČ 267 77 355, se sídlem ve Staré Boleslavi, smlouvu č. 1F 101369/2010, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrovatel (věřitel) zavázala poskytnout žalovanému jako úvěrovanému (dlužníkovi) úvěr do výše 150.000,00 Kč. Z čl. I. odst. 2 citované smlouvy vyplývá, že žalovaný smlouvu uzavíral jako podnikatel, přičemž poskytnuté úvěrované KSLB 57 INS 13827/2014 finanční prostředky měly výslovně sloužit k podnikatelským účelům žalovaného 2). V souladu s čl. III. této smlouvy se úvěrovaný (dlužník) zavázal splácet úvěr v celkem 240 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.290,00 Kč. Úvěrovaný (dlužník) se dále zavázal hradit vedle splátky jistiny i smluvní úrok, úrok z prodlení a sjednané smluvní pokuty s tím, že úhrady se postupně započítávají nejprve na splatné smluvní pokuty, poté na splatné úroky z prodlení, poté na splatné smluvní úroky, a konečně na dlužnou jistinu (čl. III. odst. 11 smlouvy). Dle čl. IV. odst. 2 si smluvní strany sjednaly, že na každý neuhrazený měsíční úrok z úvěru se v den jeho splatnosti hledí jako na nový úvěr, který se k témuž dni slučuje s dosavadní úvěrovou jistinou a stává se její součástí. Dle čl. III. odst. 9 a čl. VII. odst. 3 smlouvy vzniká právo na okamžité splacení celého úvěru tehdy, podá-li zavázaná osoba insolvenční návrh sama na sebe, splatnost nastává k okamžiku, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu. Dle čl. VII. odst. 1 smlouvy se úvěrovaný (dlužník) zavázal pro případ prodlení se splacením úvěrového závazku k úhradě smluvní pokuty ve výši 3 % měsíčně z výše opožděné platby počítané od prvního dne prodlení do zaplacení celé dlužné částky. Dle čl. VII. odst. 9 se úvěrovaný (dlužník) zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 20 % z půjčené částky pro případ, že by úvěrovaný (dlužník) porušil povinnost oznámit úvěrovateli (věřiteli) podání insolvenčního návrhu na svou osobu, a to do tří dnů ode dne doručení takového návrhu insolvenčnímu soudu. Podle čl. IX. odst. 1 smlouvy přitom bylo ujednáno, že předávání informací mezi účastníky smlouvy se uskutečňuje osobním jednáním nebo prostřednictvím pošty, případně telefonicky nebo elektronicky.

Žalovaný v souladu se smlouvou č. 1F 101369/2010 čerpal úvěr, a to dne 22. 11. 2010 v částce 3.990,00 Kč, která mu byla vyplacena v hotovosti při podpisu smlouvy, dále dne 25. 11. 2010 v částce 9.600,00 Kč, která byla dle smluvních ujednání vyplacena ve prospěch třetí osoby, a konečně dne 25. 11. 2010 v částce 126.410,00 Kč (tato skutečnost vyplývá rovněž z předložených oznámení o zadaných platebních příkazech).

Žalovaný dne 20.5.2014 učinil u zdejšího soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.

Dne 30.6.2014 bylo vydáno usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení č.j. KSLB 54 INS 13827/2014-A-11.

Žalobce přihláškou doručenou 30.7.2014 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku o celkový výši 1.106.683,-Kč tvořenou celkem osmi dílčími pohledávkami.

Na přezkumném jednání konaném 26.8.2014 IS i dlužník popřeli dílčí pohledávku P16/2 co do pravosti, neboť úroky byly sjednány v rozporu s dobrými mravy, P16/3-4 co do pravosti, neboť smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy, P16/6 co do pravosti, neboť úroky byly sjednány v rozporu s dobrými mravy, a P16/7-8 co do pravosti, neboť smluvní pokuty byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.

Žalobce byl o popření této pohledávky vyrozuměn 28.8.2014.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.10.2011 soud zjistil, že ji uzavřela spol. 1. faktorská s.r.o. jako postupitel a žalobce jako postupník, že v ní bylo sjednáno, že pohledávky uvedené v příloze se postupují včetně příslušenství a všech práv s nimi spojených KSLB 57 INS 13827/2014 postupníkovi. Z přílohy soud zjistil, že v seznamu jsou uvedeny pohledávky ze smlouvy o půjčce (č. 1F 101138/2010 a 1F 101369/2010). V příloze smlouvy o postoupení pohledávek byly pohledávky označeny číslem smlouvy a nominální výší ceny pohledávky.

Z přílohy soud dále zjistil, že za žalobce (postupníka) podepsal smlouvu Mgr. Ivo Siegel.

Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 23.2.2012 soud zjistil, že tímto bylo dlužníku oznámeno, že pohledávky původního věřitele ze smlouvy o půjčce byly postoupeny žalobci, že však mezi postupníkem a postupitelem bylo ujednáno, že postupitel má pohledávky nadále vymáhat, že se pro dlužníka prakticky nic nemění že tedy dlužník může nadále hradit na původní bankovní účet.

Z podacího archu soud zjistil, že dne 23.2.2012 původní věřitel podal zásilku adresovanou dlužníku.

Z reklamačního protokolu soud zjistil, že není možno prokázat, že zásilka nebyla žalovanému doručena.

Z plné moci ze dne 30. 12. 2013 soud vzal za prokázané, že původní věřitel dne 30. 12. 2013 zmocnil RNDr. PhDr. Vladislava Böhma k zastupování ve všech věcech.

Z odvolání pověření k vymáhání pohledávek ze dne 2. 7. 2014 soud zjistil, že postupník odvolal pověření postupiteli ke správě a vymáhání pohledávek ze smluv 1F 101138/2010 a 1F 101369/2010.

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná částečně. a) K otázce aktivní legitimace žalobce:

Podle § 3028 odst. 2 ve spojení s § 3038 až § 3040 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z. ), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 526 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), je postoupení pohledávky povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení

Podle § 530 odst. 1 a 2 obč. zák. na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Jestliže postoupení pohledávky bylo KSLB 57 INS 13827/2014 oznámeno nebo prokázáno dlužníkovi (§ 526), může postupitel pohledávku vymáhat pouze v případě, že ji nevymáhá postupník, a postupitel prokáže dlužníkovi souhlas postupníka s tímto vymáháním. Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník použít své k započtení způsobilé pohledávky, jež má dlužník vůči postupiteli v době jejího vymáhání, nikoliv však pohledávky, jež má vůči postupníkovi. Je-li postoupení pohledávky dlužníkovi oznámeno, je dlužník povinen plnit postupníkovi, postupník je oprávněn pohledávku vůči dlužníkovi vymáhat.

Pokud má v této době vymáhat pohledávku postupitel, musí být uzavřena dohoda o nepřímém zastoupení, pohledávku nesmí vymáhat postupník a postupitel musí prokázat, že mu dal postupník s vymáháním souhlas. Požadavkem, aby pohledávku nevymáhal současně postupník, brání zákon tomu, aby byla po dlužníkovi pohledávka vymáhána dvakrát. Lze proto dovodit, že pokud začne pohledávku vymáhat vůči dlužníkovi postupník, oprávnění postupitele k vymáhání pohledávky (a s ním i procesní legitimace k vedení řízení) zaniká, takže již nadále není oprávněn po dlužníkovi pohledávku svým jménem vymáhat.(Občanský zákoník-komentář Wolters Kluwer 2009, ISBN: 978-80-7357-395-9)

Je tedy zřejmé, že pokud bylo postoupení žalovanému notifikováno právním předchůdcem žalobce na adresu, kterou udal ve smlouvě, nabylo postoupení pohledávek vůči němu účinnosti. Pokud pak postupník odvolal pověření postupiteli dne 2. 7. 2014, byl oprávněn podat dne 30. 7. 2014 přihlášku pohledávek a tyto dále vymáhat.

b) K pohledávce č. P16/2 a P16/62-jistina a úrok

Podle § 261 z. č. 513/1991 Sb. Obchodního zákoníku (dále jen ObZ) se touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497). Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců

Podle § 497 ObZ se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že byly uzavřeny smlouvy 1F 101138/2010 a 1F 101369/2010, kterými se původní věřitel zavázal poskytnout dlužníku-žalovanému částku 200.000,-Kč, resp. 150.000 Kč pro podnikatelské účely, jež dále nebyly nijak specifikovány.

Z nesporných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že tato částka byla dlužníku skutečně poskytnuta-částečně v hotovosti při podpisu smlouvy a částečně bankovním převodem po podpisu smlouvy. Dlužník se zavázal vrátit peněžité prostředky ve 240 měsíčních splátkách po 2.890,00 Kč, resp. 2.290,00 Kč. Věřiteli však zaplatil pouze částku 147.3902 Kč, resp. 98.470 Kč.

Dne 20. 5. 2014 podal dlužník insolvenční návrh, v důsledku čehož došlo k okamžitému zesplatnění všech splátek. KSLB 57 INS 13827/2014

Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že se v daném případě jedná o smlouvy o úvěru, neboť ve smlouvě bylo ujednáno, že věřitel poskytuje dlužníku 200.000,-Kč, resp. 150.000 Kč a dlužník se zavázal ji vrátit, přičemž k vyplacení částky skutečně došlo.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1386/2006, na které žalovaný poukázal, plyne, že reálné povaze smlouvy o půjčce nebrání skutečnost, že o předmětu půjčky je mezi dlužníkem a věřitelem učiněna dohoda (a to i písemná), byť by tato dohoda případně bezprostředně časově předcházela reálnému poskytnutí smluvené částky peněz. Jak totiž Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (zastupitelných) k volnému nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka.

Soud dále dospěl k závěru, že z textu smlouvy1F 101138/2010 je zcela jasné, kolik je půjčeno, kolik bude dlužník splácet měsíčními splátkami a jak dlouho. Z těchto údajů lze potom za použití základních počtů zcela jednoznačně získat údaj o tom, kolik zaplatí na úroku.

Dlužník měl vrátit 240krát 2.890 Kč, což celkem činí 693.600 Kč. Vzhledem k tomu, že 200 000 Kč byla půjčená jistina, je zřejmé, že úrok (tj. to, co dlužník zaplatí navíc ) odpovídá v kapitalizované výši částce 493.600 Kč. Při sjednávání smlouvy si tento zcela jednoduchý propočet mohl (a měl) dlužník provést. Skutečnost, že za poskytnutí částky 200 000 Kč zaplatí 2,5 násobně více, odpovídá tomu, že splátky byly rozvrženy do doby 20 let, což je v porovnání k výši poskytované půjčky doba relativně dlouhá. Žádný právní předpis však nepředepisuje u menších půjček dobu jejich splácení. Je zcela na vůli smluvních stran, jak si dobu splácení samy sjednají. Po přepočtení kapitalizovaného úroku na procentní sazbu vychází v projednávaném případě sazba ročního úroku na 17,93%. Tomu pak ostatně odpovídá i RPSN, jak byla uvedena ve smlouvě. S ohledem na to, co bylo zjištěno ze statistických dat ČNB, dospěl soud k závěru, že úrok byl sjednán ve výši přiměřené-odpovídal cca dvojnásobku sazby úroku, jež v té době požadovaly bankovní instituce. Z ustálené judikatury-viz kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005-je zřejmé, že závazek s dlužníkem, který je osobou nacházející se v obtížné finanční situaci, je pro věřitele více rizikový, a proto lze připustit jako přiměřený i úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry požadované běžně bankami. Soud tedy dospěl k závěru, že úrok byl sjednán platně.

Na uvedeném nic nemění to, že v čl. IV./1. smlouvy je zcela zavádějícím a nesrozumitelným způsobem uvedeno cosi o úroku nejprve ve výši 1,36%, která má odpovídat přepočtené výši 1,03% měsíčně. Uvedené ustanovení je neplatné pro neurčitost, neboť z něj není jasné vůbec nic. Jak ale již bylo shora řečeno, lze prostým matematickým výpočtem vycházejícím z údajů v čl. III./1. a 2. smlouvy dosáhnout jasného určení úroku v kapitalizované výši. Nelze tedy říci, že v důsledku neplatného ujednání v čl. IV./1. smlouvy nemá věřitel nárok na úrok. Soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce byla podepsána za KSLB 57 INS 13827/2014 stranu věřitele platně, neboť žalobce doložil, že na smlouvu byla připojena ověřovací doložka (uznání podpisu za vlastní).

Soud dále dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky mezi původním věřitelem a žalobcem obsahuje dostatečné určení postupované pohledávky, a to odkazem na smlouvu o půjčce. Judikatura se ustálila na závěru, že určit postupovanou pohledávku odkazem na jinou listinu je možné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1433/2006, 33 Cdo 1614/2011). Žalobce rovněž poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v jeho věci, sp. zn. 1 VSPH 1072/2013 (KSPH 39 INS 13310/2013), v němž je uvedeno, že identifikace skrze přílohu k postupní smlouvě nelze vyloučit, a s ohledem na to, že v příloze byla uvedena čísla smluv postupovaných pohledávek spolu s cenou pohledávky, nelze smlouvu o postoupení pohledávky považovat za neplatnou. Soud neshledal důvody, pro které by se od uvedených závěrů měl v projednávané věci odchýlit.

Soud se neztotožnil ani s námitkou žalovaného, že ujednání o okamžitém zesplatnění celé půjčky v důsledku podání insolvenčního návrhu obchází ustanovení § 170 písm. a) z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dle kterého se v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí.

Soud vycházel z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 03. 2014, č. j. 104 VSPH 29/2014-87, který konstatoval, že kapitalizovaný úrok z prodlení přirostl k dluhu před rozhodnutím o úpadku, jedná se o ujednání běžné a bylo přitom učiněno s takovým předstihem, že nemůže představovat obcházení ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona. Z porovnání § 503 odst. 3 věty druhé a § 263 odst. 1 obchodního zákoníku plyne, že povinnost platit úroky pouze do doby vrácení úvěru je stanovena jen dispozitivně a není tak vyloučeno ujednání o povinnosti uhradit úroky bez ohledu na eventuální předčasné splacení úvěru (srov. též Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1155-1157). Z pohledu obchodního práva takové ujednání podle názoru soudu obstát může, neboť jeho účel v podobě zajištění práva věřitele na očekávaný zisk v podobě sjednaného úroku za dobu poskytnutí úvěru, zejména v situaci, kdy půjčenou částku od dlužníka dosud neobdržel, se jeví jako legitimní.

Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce měl právo na zaplacení částky 493 600 Kč na (kapitalizovaném) úroku. Vzhledem k tomu, že dlužník uhradil 147.390 Kč, má žalobce za dlužníkem pohledávku na úroku ve výši 346.210 Kč (pohledávka P16/2).

Soud se dále zabýval otázkou, zda žalobce má pohledávku na úroku z prodlení ve výši 3.130 Kč z kapitalizovaného smluvního úroku 346.210 Kč. Obecně platí zásada zákazu braní úroků z úroku (tzv. anatocismus). V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002 (R 5/2006), na které poukazuje žalobce, je uvedeno, že není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru srov. § 497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny (že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz /fructus civiles/) a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina KSLB 57 INS 13827/2014 a nikoli příslušenství pohledávky. Z čl. IV./2. smlouvy je zřejmé, že toto ujednání směřovalo k cíli, jak překonat zákaz anatocismu. Soud však dospěl k závěru, že tento postup, aprobovaný Nejvyšším soudem, lze použít pouze v obchodních vztazích a nikoli ve vztazích se spotřebiteli. V posledně uvedených se uplatní ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Jestliže tedy má občanský zákoník v § 121 odst. 3 kogentní ustanovení definující příslušenství pohledávky, které mezi příslušenství neřadí úrok z úroku, pak je zřejmé, že ujednání o tom, že dlužné (řádné) úroky se přičítají k jistině, stávají se její součástí a následně se opět úročí (úrokem z prodlení), představuje odchýlení od zákona v neprospěch spotřebitele. Soud tedy dospěl k závěru, že ujednání v čl. IV./.2 smlouvy je neplatné podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Žalobce tedy nemá za dlužníkem pohledávku na úrokách z prodlení ve výši 3.130 Kč.

Obdobně, pokud jde o smlouvu 1F 101369/2010 měl vrátit 240krát 2.290 Kč, což celkem činí 549.600 Kč. Vzhledem k tomu, že 150 000 Kč byla půjčená jistina, je zřejmé, že úrok (tj. to, co dlužník zaplatí navíc ) odpovídá v kapitalizované výši částce 399.600 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný uhradil 98.470 Kč, má žalobce za žalovaným pohledávku ve výši 301.130 Kč. Naopak nemá, opět při stejné argumentaci jako shora pohledávku ve výši 3.130 Kč jako pohledávku z úroků z prodlení.

c) K pohledávce P16/3 a 7 a P16/4 a 8-z titulu smluvních pokut z důvodu prodlení s vrácením celého zesplatněného úvěru a z důvodu neoznámení zahájení insolvenčního řízení

Ohledně smluvní pokuty dle čl. VII/1. ve výši 3% z částky odpovídající zesplatněné půjčce za dobu od 20.5.2014 do 30.6.2014 v kapitalizované výši 16 386 Kč (P16/3) a v kapitalizované výši 13 533 Kč (P16/7) dospěl soud k závěru, že tuto pohledávku žalobce za dlužníkem nemá.

V daném případě dospěl soud ke skutkovému zjištění, že žalobce přihlásil jistinu i celý zesplatněný úrok za celou (původně) sjednanou dobu splatnosti půjčky, neboť mu to umožňovalo smluvní ujednání. V takovém případě však jakákoli smluvní pokuta nemá na dlužníka žádný (další) motivační dopad, neboť motivujícím je již jen to riziko, že bude muset hradit celou částku (jistinu i úrok) najednou a v krátké době, a postrádá i sankční prvek, neboť i tento prvek v sobě zahrnuje v dostatečné míře již zesplatnění celé částky včetně úroku. Uhrazovací funkci smluvní pokuta v projednávaném případě rovněž nenaplňuje, neboť věřitel měl svou pohledávku od počátku dostatečně zajištěnou zástavním právem. V takovém případě je smluvní pokuta konstruována pouze jako nástroj ke generování zisku žalobce (resp. k zajištění si vyššího uspokojení v rámci insolvenčního řízení). K tomu však smluvní pokuta sloužit nemá a nesmí.

Taková smluvní pokuta je tedy nadbytečná a neplní žádnou ze shora uvedených funkcí. Nadto je zapotřebí zdůraznit, že žalobce přihlásil smluvní pokutu za dobu od zahájení insolvenčního řízení do zjištění úpadku. V tomto období nemá dlužník vůbec možnost postupovat tak, aby žalobci uhradil celou dlužnou částku zesplatněné půjčky, neboť v takovém případě byl upřednostňoval (pouze) jednoho ze svých věřitelů. Uplatněním takové smluvní pokuty žalobce nerespektuje příkaz daný v § 5 písm. d) insolvenčního zákona, podle KSLB 57 INS 13827/2014 něhož je povinen zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jeho pohledávky mimo insolvenční řízení.

Soud tedy dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v okamžiku, kdy pro její legitimnost okolnosti nesvědčily, neboť věřitel měl svou pohledávku od počátku dostatečně zajištěnou jinak (věcným právem) a v důsledku ujednání o předčasné splatnosti ani nemohl být zkrácen na jistině a úroku (za celou sjednanou dobu splatnosti). Výkonu práva z ujednání o takové smluvní pokutě nelze poskytnout ochranu a žalobci ji přiznat, a to i s ohledem na § 5 písm. d) insolvenčního zákona.

Soud proto rozhodl tak, že žalobce tuto pohledávku za dlužníkem nemá, neboť ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 39 občanského zákoníku.

Pokud jde o nárok ve výši 20.000,-Kč (20 % z půjčené částky) jako smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu věřiteli, jak vyplývá z ujednání článku VII. odst. 9 smluv o úvěru č. 1F 101138/2010 a 1F 101369/2010.

Podle ustanovení § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 544 odst. 1 občanského zákoníku sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle odst. 2 smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Ačkoliv ustanovení § 544 odst. 1 občanského zákoníku výslovně neuvádí, musí být smluvní pokuta vždy přiměřená významu a hodnotě zajišťované povinnosti.

Pokud by újma způsobená zaplacením smluvní pokuty a tomu na druhé straně odpovídající prospěch věřitele byly ve vzájemném nepoměru, byla by taková smluvní pokuta rozporná s dobrými mravy, což by vedlo k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 39 občanského zákoníku.

Ujednání o smluvní pokutě je prostředkem zajištění závazku dlužníka vůči věřiteli a má plnit i další funkce, jako je funkce preventivní, uhrazovací nebo sankční. Smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení povinnosti jako záruku řádného a včasného plnění povinností vyplývajících ze smlouvy. Ustanovení § 544 a 545 obč. zák. nevylučují možnost sjednání smluvní pokuty za prodlení s placením peněžitého závazku.

V dané věci soud posoudil, že uplatňovaná smluvní pokuta postihuje případ porušení povinnosti dlužníka oznámit věřiteli podání insolvenčního návrhu k soudu do tří dnů od jeho uplatnění. Je proto zapotřebí zodpovědět otázku, zda a jaké zajištění závazku tím bylo věřiteli poskytnuto dlužníkem v daném případě. KSLB 57 INS 13827/2014

Soud přihlédl k tomu, že povinnost zaplatit smluvní pokutu vznikne dlužníku podle tohoto ujednání teprve poté, co podá insolvenční návrh k soudu a do tří dnů od jeho podání tuto skutečnost věřiteli neoznámí.

Podání přihlášky k insolvenčnímu soudu lze shodně jako podání žaloby (přihláška má shodné účinky jako podání žaloby) chápat jako právo věřitele uplatnit pohledávku u soudu a současně jako povinnost respektovat ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) IZ.

Soud se zabýval otázkou, do jaké míry předmětné ujednání o smluvní pokutě posiluje postavení věřitele v daném závazkovém vztahu a jakou záruku mu smluvená sankce nabízí. Nesplnění povinnosti, k níž se dlužník ve smlouvě zavázal, nemohlo v žádném ohledu zasáhnout do práva věřitele přihlásit pohledávku v zahájeném insolvenčním řízení.

Dlužník podle názoru soudu nemůže rovněž převzít odpovědnost za povinnost věřitele přihlásit pohledávku v insolvenčním řízení, jak mu ukládá ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) IZ. a je na místě připomenout zásadu, že právo přeje bdělým. Uhrazovací funkci takto dohodnutá smluvní pokuta neplní, neboť v případě nepřihlášení pohledávek věřitele včetně pohledávky ze smluvní pokuty by ani pohledávka z této smluvní pokuty nemohla být vypořádána v rámci insolvenčního řízení.

Soud je tedy názoru, že žádnou ze zákonem předpokládaných funkcí předmětná smluvní pokuta nenaplňuje, nýbrž jejím účelem je pouze snaha věřitele navýšit pohledávku. Podle názoru odvolacího soudu se věřitel snaží získat nepřiměřenou majetkovou výhodu nejenom na úkor dlužníka, ale i na úkor jiných věřitelů. Smluvní pokuta ve fixní výši 20.000,-Kč není v žádné relaci k výši konkrétního dluhu po splatnosti, ani k délce prodlení s placením. Takovému ujednání nelze proto poskytnout ochranu a je nutno jej shledat v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle ustanovení § 265 obch.z. s důsledkem neplatnosti právního úkonu dle ustanovení § 39 obč. zák.(viz VS Praha 57 ICm 2583/2012, 104 VSPH 88/2014-81, (KSLB 57 INS 1726/2012).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu se základními zásadami poměru úspěchu ve věci, vyjádřenými v ustanoveních § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.

V souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., platí, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

Při rozhodování o nákladech řízení spočívajících v odměně advokáta v incidenčním sporu se pro úkony učiněné do 31. 12. 2012 použije ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zák. č. KSLB 57 INS 13827/2014

177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AdvT ) a pro úkony učiněné po 1. 1. 2013 se použije § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, neboť incidenční spor o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky je sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 43/2013, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 407/2013, 57 ICm 605/2012).

Tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. c) AdvT ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., u právních úkonů poskytnutých od 1. 1. 2013 činí částku 50.000,-Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. AdvT) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby.

Vzhledem k tomu, že žalobce měl ve věci úspěch částečný, když byly shledány pohledávkami po právu pohledávky dosahující 85,91% z těch jejichž určení se žalobce domáhal, a na nákladech vyčíslil částku v celkové výši 31.405,94 Kč, která spočívá v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5.000 Kč (Položky 13 bod. 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků), odměna 5 úkonů právní služby (převzetí věci, žaloba, účast na jednání ve dnech 25. 5., 2. a 31. 8. 2016) po 3.100 Kč, režijní paušál 5 x 300 Kč, náhradu za ztrátu času cestal Praha Liberec a zpět po 2 hod. 18 minutách, t.j. 6 hodin 54 minut, neboli 14 x půlhodina po 100 Kč, cestovní výdaje ve výši 4.141,94 Kč jelikož bylo doloženo, že právní zástupce žalobce je plátcem DPH náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.733,80.

S ohledem na výše uvedený poměr úspěchu žalobce mu tak náleží částka 22.555,75 Kč.

Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec. Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Lhůta k podání odvolání však začíná běžet ode dne, kdy byl tento rozsudek doručen zvlášť v písemném vyhotovení (§ 74 odst. 2 IZ). Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 31. srpna 2016

Mgr. Martin Omelka v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marcela Hübnerová