54 ICm 2507/2014
Číslo jednací: 54 ICm 2507/2014-66 (KSLB 54 INS 33092/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobkyně KONKURSNÍ v.o.s., IČ 254 17 959, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, insolvenční správkyně dlužníků-manželů Jiřího anonymizovano , anonymizovano , a Zdeňky anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Liberec, Krajová 983, PSČ 463 11, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, proti žalovanému JUDr. Ondřeji Marešovi, LL.M., soudnímu exekutorovi, IČ 662 53 799, se sídlem Litoměřice, Novobranská 269/20, PSČ 412 01, o určení pravosti pohledávky,

tak to:

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužníky- manžely Jiřím Kouřilem, anonymizovano , a Zdeňkou anonymizovano , anonymizovano , vykonatelnou pohledávku ve výši 7 865 Kč z titulu neuhrazených nákladů exekuce, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labe m-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 33092/2013 přihláškou č. P15, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.

O důvo dně ní :

Řádně a včas podanou žalobou ze dne 24. 7. 2014 se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužníky-manžely Jiřím Kouřilem, anonymizovano , a Zdeňkou anonymizovano , anonymizovano (dále jen dlužníci ), vykonatelnou pohledávku ve výši 7 865 Kč z titulu neuhrazených nákladů exekuce, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 33092/2013 přihláškou č. P15. KSLB 54 INS 33092/2013

Soud postupoval dle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci, učinil soud z doložených listinných důkazů-z pověření Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 8. 2013, č.j. 70 EXE 6122/2013-11, z příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., ze dne 17. 4. 2014, č.j. 124 EX 11316/13-42, z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 15. 5. 2014, č.j. KSLB 54 INS 33092/2013-A-15, z přihlášky P15 a z protokolu z přezkumného jednání ze dne 14. 7. 2014, resp. na základě shodných tvrzení účastníků vzal za svá, následující skutková zjištění:

Pověřením Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 8. 2013, č.j. 70 EXE 6122/2013-11, byl k provedení exekuce pověřen JUDr. Ondřej Mareš, LL.M., soudní exekutor Exekutorského úřadu Litoměřice.

Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., ze dne 17. 4. 2014, č.j. 124 EX 11316/13-42, byla dlužnici uložena povinnost uhradit žalovanému náklady exekučního řízení v celkové výši 7 865 Kč. Příkaz k úhradě nákladů exekuce nabyl právní moci dne 3. 5. 2014.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 15. 5. 2014, č.j. KSLB 54 INS 33092/2013-A-15, byl zjištěn úpadek dlužníků-manželů. V témž usnesení byla insolvenční správkyní dlužníků-manželů ustanovena žalobkyně.

Dne 13. 6. 2014 uplatnil žalovaný přihláškou č. P15 pohledávku ve výši 7 865 Kč jako vykonatelnou na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., ze dne 17. 4. 2014, č.j. 124 EX 11316/13-42.

Při přezkumném jednání konaném dne 14. 7. 2014 žalobkyně předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P15 popřela co do pravosti z důvodu, že náhrada nákladů exekutora je vykonatelná pouze v exekučním řízení s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 3 VSPH 111/2012-29. Insolvenční soud rozhodl dle § 191 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen IZ ) o tom, že pohledávka se pro účely jejího přezkoumání pouvažuje za vykonatelnou.

Žalobkyně podala žalobu dne 24. 7. 2014, v níž konkrétně namítla, že náklady exekuce může soudní exekutor vymáhat jen v rámci probíhajícího řízení, a to pouze některým ze způsobů uvedených v § 59 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen EŘ). Dále uvedla, že není dáno na jisto, že dlužnice byla povinna náklady exekuce hradit, když exekuční řízení je ovládáno zásadou procesního úspěchu ve věci a výsledek exekučního řízení má význam nejen pro výši odměny exekutora, ale i pro určení osoby povinné k jejich náhradě. Závěrem uvedla, že exekuci po zahájení řízení lze sice nařídit, nelze ji však provést s odkazem na § 109 odst. 1 písm. c) IZ. KSLB 54 INS 33092/2013

Žalovaný ve svém vyjádření doručeném soudu dne 11. 8. 2014 (č.l. 24) uvedl, že náklady exekuce lze vymoci i mimo insolvenční řízení, s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpnj 200/2005. Dále uvedl, že pohledávku soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce lze v insolvenčním řízení uspokojit z titulu práva na náhradu nákladů řízení, neboť tato pohledávka má základ v procesním právu. Dále uvedl, že náklady exekuce může soudní exekutor vymáhat i jiným způsobem, než uvedeným v § 59 EŘ, s tím, že soudnímu exekutorovi je pouze přiznáno oprávnění náklady exekuce v průběhu exekučního řízení takto vymáhat, nikoliv uložena povinnost. Přičemž dle žalovaného není důvod se domnívat, že by samotný nárok nebylo možné uplatnit (tj. nikoli vymáhat) i v jiném než exekučním řízení. Závěrem žalovaný uvedl, že k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení ho vedla obava z toho, že dlužníci budou následně insolvenčním soudem od všech pohledávek, které nebyly do té doby uspokojeny, osvobozeni, a soudní exekutor by neexistencí zákonného postupu nedosáhl ani na úhradu nákladů účelně vynaložených.

Soud v souladu s ustanovením § 103 občanského soudního řádu shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispendence) či rozhodnuté (rei iudicatae).

Podle § 199 odst. 1, 2 a 3 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Žalobkyně (jako insolvenční správkyně, jež pohledávku na přezkumném jednání popřela) a žalovaný (jako insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena) jsou tedy procesně legitimováni k vedení sporu. Žaloba byla u soudu podána dne 23.7.2014, přezkumné jednání se konalo dne 14.7.2014; je tedy zřejmé, že žaloba byla podána včas.

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 46 odst. 7 EŘ ve znění novel-zák. č. 45/2013 Sb., 396/2012 Sb., 45/2013 Sb., 89/2012 Sb., 256/2013 Sb., 303/2013 Sb., 340/2013 Sb., 344/2013 Sb. a 170/2013 Sb. v případě, že exekuční řízení je podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty. KSLB 54 INS 33092/2013

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.

Podle § 87 odst. 1 EŘ jsou náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce závodu, a je-li exekutor nebo správce závodu plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 87 odst. 3 EŘ náklady exekuce hradí exekutorovi povinný.

Podle § 87 odst. 4 EŘ náklady exekuce vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.

Podle § 88 odst. 1 EŘ odst. 1 určuje náklady exekuce exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému.

Podle § 88 odst. 3 EŘ může účastník (ve spojení s § 36 odst. 1 téhož zákona tedy oprávněný či povinný) podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení.

Podle § 89 EŘ v případě, že dojde k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

Žalobkyně argumentovala tím, že v obdobné věci rozhodoval Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 103 VSPH 111/2012-29 (44 ICm 1188/2011, KSUL 44 INS 1443/2010), s tím závěrem, že jediným případem, kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ustanovení § 46 odst. 6 EŘ, a to v situaci, kdy před zahájením insolvenčním řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Vrchní soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že náklady exekuce lze vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Tam, kde bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, k úhradě těchto nákladů je povinen oprávněný. V obdobné věci však rozhodoval Vrchní soud v Praze i pod sp. zn. 101 VSPH 209/2011 (41 ICm 1923/2011, KSPH 41 INS 2788/2011, 101 VSPH 267/2013 (44 ICm 869/2011, KSUL 44 INS 14403/2010) či 102 VSPH 8/2014 (41 ICm 3443/2013, KSPH 41 INS 15910/2010), přičemž z těchto rozhodnutí vyplývá právní názor opačný. Vrchní soud v Praze uzavřel, že náklady exekuce nejsou ničím jiným než náklady (exekučního) řízení. Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5223/2007). Příkaz je ve spojení s pověřením a nařízením exekuce exekučním titulem, který se vykonává především v exekučním řízení, v němž byl vydán (§ 87 odst. 4 EŘ). Dále z citovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že náklady exekutora jsou KSLB 54 INS 33092/2013 pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které je konstitutivní. V případě exekučního řízení je takovým rozhodnutím i exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce. Vrchní soud v Praze rovněž uvedl, že exekutor pak má právo na uspokojení nákladů exekuce i v případě, že v průběhu exekuce nebylo k uspokojení pohledávky oprávněného nic vymoženo, když exekutor je v podstatě honorován za to, že byl exekucí pověřen. Názor, že náklady exekuce mohou být vyčísleny až po jejím skončení a že exekutor má nárok na náhradu nákladů exekuce jen v případě, že na uspokojení pohledávky oprávněného něco vymůže, z exekučního řádu, ani z vyhlášky č.330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, nevyplývá. Soud prvního stupně nemá důvody se odchylovat od shora uvedených právních závěrů odvolacího soudu.

Insolvenční řízení dlužníků bylo zahájeno dne 21. 11. 2013 podáním insolvenčního návrhu; od tohoto okamžiku není možné provést exekuci, neboť tomu brání § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Soud však dospěl k závěru, že vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce (po zahájení insolvenčního řízení) dochází pouze k vyčíslení výše pohledávky exekutora na náhradu nákladů exekuce a nejedná se o úkon, kterým se exekuce provádí. Jak bylo řečeno výše, nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, konkrétně příkazu k úhradě nákladů exekuce ve spojení s pověřením a nařízením exekuce. O tom, že tento postup je možný svědčí i § 46 odst. 6 EŘ, dle něhož exekutor v tam uvedených případech vydává usnesení, kterým rozhoduje o odpočtu nákladů exekuce-jinými slovy stanoví výši nákladů exekuce (přičemž ty si zároveň odpočítá od dosaženého výtěžku). Exekuční řád tedy připouští, aby i po zahájení insolvenčního řízení exekutor vydával rozhodnutí, kterým stanoví náklady exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce je však rovněž rozhodnutím, kterým se stanoví výše nákladů exekuce.

O tom, že pohledávka na nákladech exekuce je peněžitou pohledávkou, není sporu. Pohledávka na nákladech exekuce přitom není ani pohledávkou za majetkovou podstatou, popř. jí na roveň postavenou, ani pohledávkou, kterou by do insolvenčního zákona nebylo nutné dle zvláštního zákona přihlašovat vůbec, aniž by to mělo vliv na její uspokojení v insolvenčním řízení. Insolvenční zákon zároveň ani nezapovídá možnost přihlašovat pohledávky na nákladech exekuce do insolvenčního řízení. Z uvedeného tedy vyplývá, že je-li insolvenční řízení zahájeno, nemá exekutor jinou možnost (a to i s ohledem na blokační efekt § 109 IZ), než svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásit. Insolvenční zákon ani nevylučuje pohledávky na nákladech exekuce z uspokojení v insolvenčním řízení. S ohledem na uvedené proto nelze přijmout závěr žalobkyně, že odkazem na § 87 odst. 4 ve spojení s § 59 EŘ, které stanoví podmínky pro vymáhání nákladů exekuce, lze zpochybnit vznik a existenci nároku exekutora na úhradu nákladů exekuce.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu; účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Výrokem II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, KSLB 54 INS 33092/2013 neboť žalovanému, kterému by v souladu s § 142 odst. 1 občanského soudního řádu taková náhrada náležela, účelně vynaložené náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 5. listopadu 2014

Mgr. Marta Pražáková v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Hübnerová