54 ICm 2129/2013
Číslo jednací: 54 ICm 2129/2013-12 KSLB 54 INS 2317/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobkyně Hlista & Pril, v.o.s., IČ 290 59 054, se sídlem v Praze 8, Křivenická 408/6, PSČ 181 00, insolvenčního správce dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Jablonec nad Nisou, Mírové náměstí 3100/19, PSČ 466 01, proti žalované Barlog Capital a.s., IČ 282 10 956, se sídlem Praha 5-Smíchov, Moulíkova 2238/1, PSČ 150 00, o určení neexistence pohledávky,

takto:

I. Řízení o žalobě na určení, že žalovaná nemá za dlužníkem Petrem anonymizovano , anonymizovano , dílčí pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. KSLB 54 INS 2317/2013 v rámci přihlášky č. P7/1 jako paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.000,-Kč, a dále část pohledávky č. P7/2 ve výši 26.796,-Kč, s e z a s t a v u j e .

II. Žaloba na určení, že žalovaná nemá za dlužníkem Petrem anonymizovano , anonymizovano , pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. KSLB 54 INS 2317/2013 v rámci přihlášky č. P7/2 ve výši 13.398,-Kč, s e zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou včasně u soudu dne 14. 6. 2013 se žalobkyně domáhala určení, že popření dílčí pohledávky uplatněné přihláškou P7/1 jako paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.000,-Kč a pohledávky č. P7/2 ve výši 40.194,-Kč představující smluvní pokutu, přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Jablonec nad Nisou (dále jen dlužníka ), vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 54 INS 2317/2013, bylo po právu. KSLB 54 INS 2317/2013

Soud postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci, vzal soud na základě shodných tvrzení účastníků, doložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 7. 12. 2007, č. 32007-3448, obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2012, a obsahu spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. KSLB 54 INS 2317/2013 za zjištěné následující skutečnosti:

Dne 7. 12. 2007 uzavřela právní předchůdkyně žalované, společnost SMART Capital, a.s., jako poskytovatel úvěru s dlužníkem smlouvu č. 32007-3448, v níž se zavázala poskytnout dlužníku úvěr do výše 15.000,-Kč. Z obsahu předmětné smlouvy vyplývá, že dlužník smlouvu uzavíral jako nepodnikající fyzická osoba (tedy v postavení spotřebitele), přičemž žalovaná v rámci procesní obrany netvrdila a soud ani z předložených důkazů nezjistil existenci okolností, z nichž by bylo lze usuzovat, že uvedená smlouva souvisela s podnikatelskou činností dlužníka. Dlužník se zavázal podle smlouvy splatit úvěrované prostředky a odměnu celkem ve 12 splátkách ve výši 1.888,-Kč, to vždy do 30. dne od splatnosti předchozí splátky s tím, že první splátka bude splacena do 10 dnů od uzavření smlouvy.

V čl. 3 obchodních podmínek si smluvní strany dále sjednaly, že pokud dlužník nesplní svůj závazek hradit splátky řádně a včas, je poskytovatel úvěru oprávněn požadovat po dlužníkovi navíc smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru (tento v projednávané věci činil částku 638,-Kč), a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatků za správu úvěru a zákonný úrok z prodlení.

Podle údajů uvedených v přihlášce pohledávky č. P7 dlužník uhradil v prosinci 2007 částku 1.900,-Kč; na úhradu dalších splátek dlužník neposkytl ničeho.

Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 10. 2012 byly pohledávky právní předchůdkyně žalované za dlužníkem vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru (včetně jejich příslušenství) postoupeny na žalovanou.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 27. 3. 2013, č. j. KSLB 54 INS 2317/2013-A-10, byl zjištěn úpadek dlužníka; žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka.

Dne 10. 4. 2013 uplatnila žalovaná přihláškou č. P7 celkem 2 pohledávky v celkové výši 86.282,-Kč, a to pohledávku č. P7/1 odpovídající jistině ve výši 20.756,-Kč, úroku z prodlení ve výši 9.122,-Kč, paušální náhradě nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.000,-Kč, náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 13.210,-Kč, a pohledávku č. P7/2 odpovídající vyúčtované smluvní pokutě ve výši 40.194,-Kč. Obě pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné. KSLB 54 INS 2317/2013

Při přezkumném jednání konaném dne 27. 5. 2013 žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužníka popřela jednak dílčí pohledávku uplatněnou přihláškou č. P7/1 představující paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.000,-Kč co do pravosti, když uvedla, že se nejedná o účelně vynaložené náklady při uplatnění práv vůči dlužníku, a jednak pohledávku č. P7/2 ve výši 40.194,-Kč co do pravosti, když uvedla, že ujednání o smluvní pokutě je jako část smlouvy (§ 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů /dále jen obč. zák. /), neplatné pro rozpor obsahu ujednání s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., jakož i pro nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák.

V tomto směru žalobkyně rovněž formulovala důvody podání žaloby.

Podáním doručeným soudu dne 12. 7. 2013 vzala žalovaná svou přihlášku č. P7 částečně zpět, a to ohledně dílčí pohledávky uplatněné pod č. P7/1 jako paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.000,-Kč, a dále ohledně pohledávky č. P7/2 v rozsahu 26.796,-Kč.

Na tuto skutečnost reagovala žalobkyně podáním doručeným soudu dne 30. 9. 2013, ve kterém vzala částečně zpět žalobu ve shodném rozsahu, tj. ohledně pohledávky uplatněné pod č. P7/1 jako paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 3.000,-Kč, a dále ohledně pohledávky č. P7/2 v rozsahu 26.796,-Kč. Soud proto postupoval dle § 96 odst. 2 o. s. ř. a výrokem I. tohoto rozsudku řízení o žalobě v uvedeném rozsahu zastavil.

Věcným předmětem incidenčního sporu se tak stalo popření pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka pod č. P7/2 ve výši 13.398,-Kč uplatněné z titulu smluvní pokuty dle předmětné smlouvy o úvěru ze dne 7. 12. 2007, č. 32007-3448. Podle § 199 odst. 1 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle § 199 odst. 3 IZ V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

V první řadě se soud zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky obsažené v čl. 11 obchodních podmínek, na něž je ve smlouvě o úvěru v preambuli odkazováno.

Pokud by totiž pohledávka byla vykonatelná, nepřísluší insolvenčnímu správci, aby pohledávku popíral z důvodu jiného právního posouzení (jako je tomu v daném případě, kdy otázka platnosti či neplatnosti ujednání o smluvní pokutě je jiným právním posouzením). KSLB 54 INS 2317/2013

Rozhodčí doložka byla v čl. 11 obchodních podmínek ujednána tak, že spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s., přičemž procesní pravidla, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaný touto společností.

Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků mj. závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. však platí, že ve vztazích podle § 261 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dlužník byl při uzavírání smlouvy o úvěru ze dne 7. 12. 2007 v postavení spotřebitele. Tato smlouva je tedy spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 51a a násl. obč. zák.

Jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 27. 6. 2000, ve věci C-240/98 Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero, [2000] I-04941, ochrana poskytovaná spotřebitelům Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále táž jen Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ) vyžaduje, aby v případě, kdy ujednání (sjednaná podmínka) spadá do působnosti směrnice, mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je taková podmínka nepřiměřená. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice (tzv. eurokonformní interpretace).

V rozhodnutí Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, [2006] I-10421, bylo vyloženo, že soud má z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě nepřípustné rozhodčí doložky.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva podle § 39 obč. zák. neplatná pro obcházení zákona.

Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 101 VSPH 201/2012, 57 ICm 95/2012 uvedl, že ujednání o rozhodčí doložce, které neobsahuje jméno rozhodce, který bude spor ze smlouvy rozhodovat, je ujednání obsahově neurčité a současně nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele. KSLB 54 INS 2317/2013

Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, uvedl, že obecný soud se dopustí porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v exekučním řízení nepřezkoumá otázku pravomoci rozhodce, který vydal rozhodčí nález představující v daném řízení exekuční titul. Není-li přitom spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.

Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá jasně, že účastník namítal, že rozhodčí nález nemůže být považován na vykonatelný exekuční titul, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán, je neplatná (přičemž jako důvod neplatnosti uvedl, že byl vydán rozhodcem nikoliv určeným přímo stranami, ale jmenovaným tedy právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona). Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 uvedl, že i za nastíněného stavu (kdy rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, neboť nebyl dodržen transparentní výběr rozhodce) jde o otázku pravomoci rozhodce, kterou je odvolací soud povinen se (meritorně) zabývat.

Z uvedeného tedy vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje námitku nedostatku pravomoci rozhodce (v případě, kdy rozhodčí nebyla vůbec uzavřena), kterou (ještě) spotřebitel při napadání rozhodčího nálezu v exekučním řízení má, od námitky neplatnosti (v případě, kdy by rozhodčí smlouva uzavřena byla, avšak neplatně), kterou (už) spotřebitel nemá, neboť v takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla a jedinou obranou spotřebitele by bylo podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV.ÚS 3779/11 uvedl, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 ze dne 28. 7. 2011 Ústavní soud uvedl, že takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatel nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítl.

Aktuálně se k problematice rozhodčích nálezů vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Z něj vyplývá, že i Nejvyšší soud opouští od svého závěru, že v případě neplatně sjednané rozhodčí doložky, na jejímž základě lze vydat rozhodčí nález, který lze uplatnit v exekučním řízení, se lze bránit pouze podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud přímo vyslovil, že: Nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž takový závěr platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal). KSLB 54 INS 2317/2013

Uvedené závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se s ohledem na charakter insolvenčního řízení, který v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak prvky exekučního, plně promítnou i v něm. Soud proto dospěl k závěru, že byť (česká) právní úprava dává účastníku možnost rozhodčí nález odklidit (postupem dle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb.), může být rozhodčí nález (i stran neplatnosti) ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podroben zkoumání i v insolvenčním řízení. Soud dále přihlédl k tomu, že shora uvedená rozhodnutí mají být aplikována i v exekučních řízeních v současnosti probíhajících (tj. v těch, kde výkon byl zahájen na základě v minulosti vydaného rozhodčího nálezu) a nikoli jen v těch, která teprve zahájena budou. Proto nelze námitku žalobkyně, že se jedná o retroaktivní výklad, shledat jako důvodnou.

Převedeno do dané věci to znamená, že insolvenční soud má možnost přezkoumat rozhodčí nález Ing. Jiřího Reicha ze dne 6.11.2009, zn. 7135/2008. V tomto směru soud shledal rozhodčí nález nicotný, neboť byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky.

Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., ve znění účinném ke dni 7. 6. 2004 (dále jen obch. zák. ), platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků mj. závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. však platí, že ve vztazích podle § 261 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti.

Dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

V již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 bylo dovozeno, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva [doložka] přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Shodně se vyjádřil Nejvyšší soud v nejnovějším rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10.7.2013.

V této souvislosti soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka v obchodních podmínkách žalované je absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. právě z důvodu, že neurčuje konkrétní osobu rozhodce ad hoc, nýbrž uvádí, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců vedeného ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ KSLB 54 INS 2317/2013

SPOLEČNOSTÍ, a.s. Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout tento spor, rozhodčí řízení nemělo být vůbec vedeno a rozhodčí nález Ing. Jiřího Reicha je nicotný.

S ohledem na shora uvedené není insolvenční správce omezen limitem dle § 199 odst. 2 IZ a může uvádět i důvody spočívající v jiném právním posouzení.

Žalovaná s právními důvody vymezenými v žalobě nesouhlasila. Konkrétně namítla, že smluvní ujednání o smluvní pokutě je projevem autonomie vůle smluvních stran, a jako takové nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků smlouvy. Sama o sobě nemůže být smluvní pokuta chápána jako nemravná či jednostranně znevýhodňující, neboť se jedná o institut upravený zákonem a tedy přípustný. Žalovaná připomněla, že na nepřiměřenost smluvní pokuty není možné usuzovat z její celkové výše, ale je nutné ji posuzovat ve vztahu k celkovým okolnostem posuzovaného právního úkonu, jakož i účelu, který úkon sledoval, neboť v případě dlouhodobého prodlení s plněním povinnosti je logické, že celková výše smluvní pokuty může v důsledku postupného navyšování i několikanásobně přerůst zajištěnou pohledávku. V tomto směru žalovaná upozornila, že dlužník byl v prodlení s plněním svých smluvních povinností po dobu 63 měsíců, tedy od ledna 2008 do března 2013, což je faktor, který je třeba při posouzení přiměřenosti rovněž zohlednit.

Soud v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispendence) či rozhodnuté (rei iudacatae); žalobkyně je jako insolvenční správkyně dlužníka osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek (§ 11 odst. 2 písm. n/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek a procesní obraně žalované dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 544 odst. 1 a 2 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. KSLB 54 INS 2317/2013

Smyslem smluvní pokuty je tedy zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3123/2010, konstatoval: Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.).

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pro naplnění uhrazovací funkce smluvní pokuty je třeba, aby její výše představovala souhrn eventuálně v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007).

Vzhledem k předeslanému pak soud posoudil přiměřenost sjednané smluvní pokuty ve výši 638,-Kč měsíčně, a dospěl k závěru, že v mezích konkrétních okolností daného případu je smluvní pokuta v této výši přiměřená. Soud přihlédl ke skutečnosti, že pokutou byla zajištěna povinnost dlužníka platit (řádně a včas) sjednané úvěrové měsíční splátky ve výši 1.888,-Kč. Výše smluvní pokuty tak představovala oproti předpisu splátky celkem 33,79 % z jistiny, přičemž takové nominální, byť jednorázové, navýšení platební povinnosti nebylo nikterak významné vůči příjmům, které dlužník v rámci úvěrové smlouvy deklaroval ve výši 16.000,-Kč. Soud přitom zohlednil i skutečnost, že v případě úvěrové smlouvy s úvěrovým limitem 15.000,-Kč a nastavenými splátkami ve výši 1.888,-Kč, bylo legitimní, aby se výše smluvní pokuty, pakliže měla plnit preventivní a uhrazovací funkci, pohybovala na úrovni 1/3 splátky, neboť vzhledem k výši splátek by nižší smluvní pokuta nemusela tyto funkce KSLB 54 INS 2317/2013 dostatečně plnit. V této souvislosti soud nesdílí ani úvahy, že při dlouhodobém prodlení by mohla smluvní pokuta několikanásobně převýšit zajišťovanou pohledávku. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007, uvedl, že v občanskoprávních vztazích se obecně uplatňuje princip autonomie vůle subjektů práva, zvláštně pak princip smluvní autonomie (§ 2 odst. 3 obč. zák.), reflektovaný i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99). V těchto rozhodnutích bylo shodně rozvedeno, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí, přičemž důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost, a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp. některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou (důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda). Soud v tomto směru uvádí, že déletrvající prodlení nemohlo být v podmínkách nastavené úvěrové smlouvy legitimně předvídáno. Požadavek poskytovatele úvěru, aby dlužník v následujících 12 měsících hradil měsíční splátky ve výši 1.888,-Kč, nebyl vzhledem k výši příjmu dlužníka (cca 16.000,-Kč), ani vzhledem k obvyklým výdajům domácností, nikterak nepřiměřený, což nutně muselo posilovat jistotu poskytovatele úvěru, že splátky budou v rámci úvěrové smlouvy hrazeny řádně a včas s tím, že pokud k prodlení ze strany dlužníka dojde, bude se jednat o prodlení krátkodobého charakteru, které dlužník ještě v průběhu trvání splácení úvěru zapraví, neboť jeho majetkové poměry budou takové řešení umožňovat. Jestliže se však další osud úvěrové smlouvy omezil na poskytnutí finančních prostředků s tím, že dlužník uhradil pouze první splátku ve výši 1.900,-Kč a na povinnost úhrady dalších splátek zcela rezignoval, jedná se o situaci mimo rámec předvídatelnosti, jež spíše svědčí o lehkovážném počínání dlužníka při sjednávání úvěrové smlouvy, ne-li o postranních úmyslech dlužníka hraničících až s nepoctivým záměrem.

Soud se dále neztotožnil ani s názorem žalobkyně, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků. Z formy předmětné smlouvy, je sice zřejmé, že se v daném případě jedná o formulářovou smlouvu, kterou dlužník nemohl nijak (ze své pozice) ovlivnit. Nelze ovšem odhlížet od skutečnosti, že penzum smluvních podmínek (a to včetně ujednání obsažených v rámci přiložených obchodních podmínek) nebylo v případě předmětné úvěrové smlouvy nikterak obšírné, přičemž zajištění závazku smluvní pokutou bylo možné s ohledem na běžný obchodní styk při poskytování úvěrů očekávat. Pokud dlužník nevěnoval otázce sankcí, které ho při prodlení se splácením úvěrových splátek mohou postihnout, resp. odpovídajícím ujednáním předmětné smlouvy o úvěru, kterou následně uzavřel, náležitou pozornost a péči, pak takové opomenutí nelze přičítat k tíži žalované jako poskytovateli úvěru, neboť platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (jen bdělým náležejí práva). Nadto soud uvádí, že obstát by nemohl ani argument, že smluvní pokuty nebyly sjednány stejnou měrou pro obě smluvní strany. Nelze totiž odhlížet, že poskytnutím úvěrovaných finančních prostředků ze strany poskytovatele úvěru, získává smlouva o úvěru jednostranný charakter, kdy platební povinnost stíhá jen osobu dlužníka, a právě tato povinnost je zajišťována příslušnou smluvní pokutou. Přitom poskytnutí úvěrových prostředků je nezbytným předpokladem aktivace platebních povinností dlužníka, neboť po dobu prodlení poskytovatele úvěru coby věřitele nedochází k prodlení na straně dlužníka, a vůči jeho osobě nejsou uplatněny sankce. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je rovnovážné a nezvýhodňuje značným způsobem poskytovatele úvěru na úkor dlužníka ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. KSLB 54 INS 2317/2013

Popření pohledávky přihlášené pod č. P7/2 jako smluvní pokuty z úvěrové smlouvy co do pravosti nebylo po právu, neboť ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. 3 obchodních podmínek soud posoudil jako platné. Proto soud ve výroku II. rozhodl tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že popření pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka pod č. P7/2 ve výši 13.398,-Kč uplatněné z titulu smluvní pokuty dle předmětné smlouvy o úvěru (tedy v rozsahu zbývajícím po částečném zpětvzetí žaloby), zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Výrokem III. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, které by v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. taková náhrada náležela, účelně vynaložené náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 11. října 2013

Mgr. Marta Pražáková v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Denisa Malinová