54 ICm 1396/2013
Číslo jednací: 54 ICm 1396/2013-24 (KSLB 54 INS 32297/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozhodl samosoudkyní Mgr. Martou Pražákovou ve věci žalobkyně Komerční banka, a.s., IČ 453 17 054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Praha 1, Krakovská 1256/24, PSČ 110 00, proti žalované Ing. Janě Horákové, se sídlem v Liberci 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, insolvenční správkyni dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Světlá pod Ještědem, Rozstání č.p. 125, PSČ 463 43, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem AK Vaněk, Vondřička, Pomališ a partneři, se sídlem Liberec 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, o určení existence pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že část pohledávky žalobkyně ve výši 42.632,94 Kč, přihlášené jako náklady řízení do insolvenčního řízení dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Světlá pod Ještědem, Rozstání č.p. 125, PSČ 463 43, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 32297/2012 a popřené u přezkumného jednání žalovanou co do pravosti, byla přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a vykonatelná poč. P5, s e z a m í t á .

II. U r č u j e s e , že žalobkyně má za dlužníkem Michalem Bímem, anonymizovano , bytem Světlá pod Ještědem, Rozstání č.p. 125, PSČ 463 43, nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku ve výši 78.393,81 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 32297/2012 pod č. P5 jako dílčí pohledávku představující úrok z prodlení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. KSLB 54 INS 32297/2012

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou žalobou ze dne 19. 4. 2013 se žalobkyně domáhala určení, že popření dílčích pohledávek, uplatněných přihláškou P5/1 do insolvenčního řízení dlužníka, a to pohledávky ve výši 42.632,94 Kč a pohledávky ve výši odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 165.931,58 Kč za období ode dne 8. 8. 2007 do 30. 1. 2013, není po právu.

Soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu a rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkovém základu věci, učinil soud z doložených listinných důkazů-smlouvy o úvěru ze dne 13. 7. 2004, č. 0461004222129, Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům ze dne 29. 7. 2003, výzvy k úhradě pohledávky ze dne 29. 11. 2006, rozhodčího nálezu JUDr. Jana Mikše ze dne 3. 1. 2008, č.j. K /2007/02387, z usnesení ze dne 30. 1. 2013, č.j. KSLB 54 INS 32297/2012-A-12, přihlášky P5, protokolu z přezkumného jednání ze dne 25. 3. 2013, a z vyrozumění o popření ze dne 25. 3. 2013, resp. na základě shodných tvrzení účastníků vzal za svá, následující skutková zjištění:

Dne 13. 7. 2004 uzavřela žalobkyně a dlužník smlouvu o úvěru, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr do výše 120.000,-Kč. Z obsahu smlouvy o úvěru vyplývá, že dlužník smlouvu uzavíral jako nepodnikající fyzická osoba (tedy v postavení spotřebitele), přičemž žalobkyně v rámci podané žaloby netvrdila a soud ani z předložených důkazů nezjistil existenci okolností, z nichž by bylo lze usuzovat, že uvedená smlouva souvisela s podnikatelskou činností dlužníka, tedy že by poskytnuté úvěrované finanční prostředky měly sloužit k jeho podnikatelským účelům.

Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky žalobkyně. Z čl. VI. bodu 14. v listinné podobě doložených Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům ze dne 29. 7. 2003 soud zjistil, že mezi smluvními stranami bylo sjednáno, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ 264 21 381, se sídlem v Praze, a to podle jejího jednacího řádu. Podle čl. VII. bodu 1. Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům ze dne 29. 7. 2003 bylo mezi stranami sjednáno, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru je oprávněn sazbu úroků z prodlení vyhlásit a publikovat v Oznámení a takto vyhlášenou sazbu použít pro výpočet objemu úroků z prodlení.

Rozhodčím nálezem JUDr. Jana Mikše ze dne 3. 1. 2008, č.j. K /2007/02387, byla dlužníku uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 197.360,13 Kč s příslušenstvím a dále částku 42.632,94,30 Kč na náhradě nákladů rozhodčího řízení. Z odůvodnění rozhodčího nálezu soud zjistil, že dlužník zůstal v rozhodčím řízení nečinný a žádné námitky v něm neuplatnil.

Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 3. 2008, č.j. 60 Nc 6350/2008-7, byla na základě předmětného rozhodčího nálezu nařízena exekuce pro vymožení částky KSLB 54 INS 32297/2012

197.360,13 Kč s příslušenstvím a částky 42.632,94 Kč; provedením exekuce byl pověřen JUDr. Marcel Smékal, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Praze 1.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 2013, č.j. KSLB 54 INS 32297/2012-A-12, byl zjištěn úpadek dlužníka; žalovaná byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka.

Dne 27. 2. 2013 uplatnila žalobkyně přihláškou č. P5 celkem dvě pohledávky, z toho pohledávku č. 1 v celkové výši 567.121,06 Kč jako vykonatelnou na základě rozhodčího nálezu JUDr. Jana Mikše ze dne 3. 1. 2008, č.j. K /2007/02387. Přihlášená pohledávka se sestávala z částky 197.360,13 Kč na jistině, částky 96.321,77 Kč na smluvním úroku, částky 230,806,22 Kč na smluvním úroku z prodlení a částky 42.632,94 Kč na nákladech rozhodčího řízení.

Při přezkumném jednání konaném dne 25. 3. 2013 insolvenční správkyně předmětnou pohledávku uplatněnou přihláškou č. P5/1 popřela, a to co do pravosti v částce 42.632,94 Kč z důvodu, že uvedená částka představuje náklady rozhodčího řízení, přičemž předmětný rozhodčí nález byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky, a co do pravosti v částce 230.806,22 Kč z důvodu, že se jedná o úroky z prodlení smluvené v rozporu s ustanovením § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Obě pohledávky byly současně přezkoumány jako nevykonatelné s ohledem na nicotnost rozhodčího nálezu (exekučního titulu).

Dne 2. 4. 2013 bylo žalobkyni doručeno vyrozumění o výsledku přezkumného jednání a byla informována o možnosti podat žalobu.

Po právní stránce žalobkyně v žalobě s popěrným úkonem žalované nesouhlasila. Konkrétně namítla, že:

a) pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě vydaného rozhodčího nálezu, a je tudíž na insolvenční správkyni, aby v souladu s § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "IZ"), podala incidenční žalobu,

b) řešení otázky platnosti rozhodčí doložky je tzv. jiným právním posouzením ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, které je tak nepřípustným důvodem popření,

c) postup insolvenční správkyně je v příkrém rozporu s principy právní jistoty a zásadou věci rozhodnuté (res iudicata), neboť insolvenční správkyně přehodnocuje rozhodnutí Okresního soudu v Liberci, který předmětný rozhodčí nález přijal jako bezvadný a na jeho základě též nařídil exekuci.

Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu dne 19. 6. 2013 (č.l. 9) s odkazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu uvedla, že předběžné posouzení otázky vykonatelnosti přihlášené pohledávky je oprávněním insolvenčního správce s tím, že tato otázka může být meritorně řešena právě v zahájeném incidenčním sporu. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3406/10 přitom vyplývá i možnost posouzení platnosti KSLB 54 INS 32297/2012 rozhodčí doložky v insolvenčním řízení, resp. incidenčním sporu. Závěrem žalovaná uvedla, že v souzené věci nemůže být v důsledku popření narušen ani princip právní jistoty na straně žalobkyně, neboť v době kdy bylo žalobkyni přiznáno subjektivní právo rozhodčím nálezem, neexistovala ustálená rozhodovací praxe soudu, která by právní jistotu, resp. legitimní očekávání žalobkyně v nezvratitelnost vydaného rozhodčího nálezu v soudním řízení zakládala (o tzv. overruling zasahující do dobré víry účastníků soudního řízení se zde proto nejedná).

Soud v souladu s ustanovením § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) shledal, že jsou splněny podmínky řízení, když dovodil svou věcnou a místní příslušnost k projednání věci, a rovněž zjistil, že projednání věci nebrání překážka věci zahájené (litispendence) či rozhodnuté (rei iudacatae), a že k návrhu žalobkyně byl vybrán stanovený soudní poplatek.

Žalobkyně (jako insolvenční věřitel, který přihlásil pohledávku, jež byla popřena) i žalovaná (insolvenční správkyně, jež pohledávku na přezkumném jednání popřela) jsou procesně legitimovány k vedení sporu.

Po přezkoumání uplatněných žalobních námitek, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

K námitce přihlášení pohledávky jako vykonatelné (ad a)

Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění.

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil.

Podle § 198 odst. 3 IZ vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 IZ.

V této souvislosti je třeba uvést, že dle ustálené judikatury vyjádřené například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 327/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 26/2006, jež se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), ale jež se uplatní i pro výklad insolvenčního zákona (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, sen. zn. 1 VSPH 1061/2012), platí, že prvotní (předběžné) posouzení, zda pohledávka přihlášená věřitelem je vykonatelná či nikoli, přísluší právě insolvenčnímu správci, jenž svůj právní názor vyjádří tím, že příslušného věřitele vyzve, aby svůj nárok nebo jeho výši uplatnil u soudu, nebo že sám uplatní své popření. Vyzve-li správce, maje-byť nesprávně-přihlášenou pohledávku za nevykonatelnou, věřitele k uplatnění nároku nebo KSLB 54 INS 32297/2012 jeho výše u soudu, je tím dána i aktivní legitimace tohoto věřitele k podání žaloby ve smyslu § 24 odst. 1 ZKV, resp. v poměrech insolvenčního zákona § 198 odst. 1 IZ. Odlišný názor na (ne)vykonatelnost přihlášené pohledávky tak má pouze ten důsledek, že důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pravá nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, tíží insolvenčního správce (přestože v řízení vystupuje jako žalovaný), který navíc je -obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku-vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel. Uvedeným závěrům ostatně odpovídá i úprava obsažená v § 198 odst. 3 IZ.

Ostatně i podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 07. 2013, sen. zn. 29 NSCR 25/2011, závisí posouzení toho, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, vesměs na skutkových okolnostech dané věci. Kupříkladu ustanovení § 174 odst. 4 IZ předepisuje věřiteli, aby v případě, že pohledávku přihlašuje jako vykonatelnou, v přihlášce uvedl i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá, jakož i ustanovení § 177 věty druhé IZ, podle kterého se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou. Proto závěr, že přihlášená pohledávka není pro účely jejího přezkoumání pohledávkou vykonatelnou, se pak může opírat např. o zjištění, že přihlášený věřitel nedoložil nejpozději v době přezkoumání této pohledávky veřejnou listinu, která vykonatelnost pohledávky prokazuje (např. soudní rozhodnutí opatřené doložkou vykonatelnosti), nebo že rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka věřiteli pravomocně přiznána, se dosud nestalo vykonatelným (neuplynula lhůta k plnění), anebo že formálně bezvadné a vykonatelné rozhodnutí příslušného orgánu je rozhodnutím nicotným apod. Přitom dále platí, že jakkoli prvotní (předběžné) posouzení, zda pohledávka přihlášená věřitelem je vykonatelná, přísluší insolvenčnímu správci, korekci tohoto posouzení je i bez návrhu oprávněn provést insolvenční soud při přezkumném jednání v mezích své dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ a § 11 odst. 1 IZ). Jestliže se tak nestane a vyjde-li v průběhu řízení o žalobě o určení pravosti nebo výše pohledávky popřené jako nevykonatelná pohledávka najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby. Žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199; srov. § 198 odst. 3 IZ.

S ohledem na předeslané dospěl soud k závěru, že námitka žalobkyně (ad a) stran nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a z toho plynoucích důsledků v podobě zjištění insolvenční správkyní popřené (ne)vykonatelné pohledávky je nedůvodná.

K námitce jiného právního posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ (ad b)

Podle § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Ohledně námitky, že popěrné úkony žalovaných jsou jiným právním posouzením, které však není u vykonatelných pohledávek možné, se vyjádřil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 101 VSPH 201/2012, 54 ICm 95/2012. V něm uvedl výslovně, že nesdílí právní názor, podle něhož správci v rámci popření vykonatelné pohledávky nepřísluší popírat neplatnost jednotlivých ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, a může přezkoumávat KSLB 54 INS 32297/2012 vykonatelnou pohledávku doloženou rozhodčím nálezem pouze podle § 35 zákona o rozhodčím řízení, popř. z hlediska § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Takový výklad § 199 odst. 2 IZ označil Vrchní soud v Praze za zužující a dospěl k závěru, že by jej bylo možno připustit pouze v případě, kdy by soud v incidenčním řízení přezkoumával věcnou správnost pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu a svým rozhodnutím tento nález rušil nebo jej měnil.

V dané věci však soud neruší ani nemění rozhodčí nález. V dané věci rozhoduje soud o tom, zda pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem, bude v rámci insolvenčního řízení uspokojena či nikoliv.

Další podmínkou, která musí být naplněna, aby se ze strany popírajícího insolvenčního správce nejednalo o nepřípustné jiné právní hodnocení vykonatelné pohledávky, je to, aby namítané skutkové či právní okolnosti nebyly v původním (nalézacím či rozhodčím) řízením výslovně řešeny. Jde-li totiž o vykonatelnou pohledávku, pak by nové přezkoumávání otázek, které již byly v původním řízení vyřešeny, bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti.

Insolvenční správkyně v dané věci namítá (pouze) neplatnost ujednání o rozhodčí doložce. Tuto námitku dlužník v rozhodčím řízení neuplatnil, neboť v rozhodčím řízení zůstala nečinný. Insolvenční správkyně nebyla účastníkem rozhodčího řízení a tuto námitku v něm tedy ani nemohla uplatnit. Z uvedených důvodů může insolvenční správkyně námitku neplatnosti rozhodčího nálezu v incidenčním sporu uplatnit a nejedná se o nepřípustné jiné právní posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Nadto soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána (viz níže), a proto v dané věci není citovaným ustanovením insolvenční správkyně omezena vůbec. Námitka žalobkyně (ad b) je tudíž nedůvodná.

K otázce platnosti rozhodčí doložky (ad c)

Dále se soud zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky obsažené v čl. VI. bodu 14. Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům ze dne 29. 7. 2003.

Jak již bylo shora uvedeno, dlužník byl při uzavírání smlouvy o úvěru ze dne 13. 7. 2004 v postavení spotřebitele. Tato smlouva je tedy spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 51a a násl. obč. zák.

Jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 27. 6. 2000, ve věci C-240/98 Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero, [2000] I-04941, ochrana poskytovaná spotřebitelům Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále táž jen Směrnice Rady (ES) 93/13/EHS ) vyžaduje, aby v případě, kdy ujednání (sjednaná podmínka) spadá do působnosti směrnice, mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je taková podmínka nepřiměřená. Vnitrostátní soud je povinen při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, toto právo vyložit co možná nejvíce ve světle znění a účelu směrnice (tzv. eurokonformní interpretace). KSLB 54 INS 32297/2012

V rozhodnutí Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006 ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL, [2006] I-10421, bylo vyloženo, že soud má z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě nepřípustné rozhodčí doložky.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyjádřil, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc (pro tento konkrétní případ), respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti jen odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva podle § 39 obč. zák. neplatná pro obcházení zákona.

Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 101 VSPH 201/2012, 54 ICm 95/2012 uvedl, že ujednání o rozhodčí doložce, které neobsahuje jméno rozhodce, který bude spor ze smlouvy rozhodovat, je ujednání obsahově neurčité a současně nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch spotřebitele.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 uvedl, že obecný soud se dopustí porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v exekučním řízení nepřezkoumá otázku pravomoci rozhodce, který vydal rozhodčí nález představující v daném řízení exekuční titul. Není-li přitom spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování.

Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá jasně, že účastník namítal, že rozhodčí nález nemůže být považován na vykonatelný exekuční titul, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl rozhodčí nález vydán, je neplatná (přičemž jako důvod neplatnosti uvedl, že byl vydán rozhodcem nikoliv určeným přímo stranami, ale jmenovaným tedy právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona). Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 uvedl, že i za nastíněného stavu (kdy rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, neboť nebyl dodržen transparentní výběr rozhodce) jde o otázku pravomoci rozhodce, kterou je odvolací soud povinen se (meritorně) zabývat.

Z uvedeného tedy vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje námitku nedostatku pravomoci rozhodce (v případě, kdy rozhodčí nebyla vůbec uzavřena), kterou (ještě) spotřebitel při napadání rozhodčího nálezu v exekučním řízení má, od námitky neplatnosti (v případě, kdy by rozhodčí smlouva uzavřena byla, avšak neplatně), kterou (už) spotřebitel nemá, neboť v takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla a jedinou obranou spotřebitele by bylo podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Uvedené závěry Ústavního soudu se s ohledem na charakter insolvenčního řízení, který v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak prvky exekučního, plně promítnou i v něm.

Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. IV.ÚS 3779/11 uvedl, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 KSLB 54 INS 32297/2012 ze dne 28. 7. 2011 Ústavní soud uvedl, že takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že stěžovatel nedostatek pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení nenamítl.

Aktuálně se k problematice rozhodčích nálezů vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013. Z něj vyplývá, že i Nejvyšší soud opouští od svého závěru, že v případě neplatně sjednané rozhodčí doložky, na jejímž základě lze vydat rozhodčí nález, který lze uplatnit v exekučním řízení, se lze bránit pouze podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud přímo vyslovil, že: Nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž takový závěr platí bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal).

Uvedené závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se s ohledem na charakter insolvenčního řízení, který v sobě zahrnuje jak prvky řízení nalézacího, tak prvky exekučního, plně promítnou i v něm. Soud proto dospěl k závěru, že byť (česká) právní úprava dává účastníku možnost rozhodčí nález odklidit (postupem dle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb.), může být rozhodčí nález (i stran neplatnosti) ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podroben zkoumání i v insolvenčním řízení. Rovněž lze zdůraznit (a to k námitce žalobkyně, že na základě rozhodčího nálezu, který předložila, již byla soudem nařízena exekuce), že shora uvedená rozhodnutí mají být aplikována i v exekučních řízeních v současnosti probíhajících (tj. v těch, kde výkon byl zahájen na základě v minulosti vydaného rozhodčího nálezu) a nikoli jen v těch, která teprve zahájena budou.

Převedeno do dané věci to znamená, že insolvenční soud má možnost přezkoumat rozhodčí nález JUDr. Jana Mikše ze dne 3. 1. 2008, č.j. K /2007/02387. V tomto směru soud shledal rozhodčí nález nicotný, neboť byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky.

Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 7. 6. 2004 (dále jen obch. zák. ), platí, že se tímto zákonem řídí bez ohledu na povahu účastníků mj. závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

Dle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. však platí, že ve vztazích podle § 261 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení, směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není KSLB 54 INS 32297/2012 podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti.

Dle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

V již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 bylo dovozeno, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva [doložka] přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák.

V této souvislosti soud dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka obsažená v čl. VI. bodu 14. Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům ze dne 29. 7. 2003 je absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. právě z důvodu, že neurčuje konkrétní osobu rozhodce ad hoc, nýbrž uvádí, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným Správcem seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ 264 21 381, se sídlem v Praze podle jejího jednacího řádu. Nebyla tedy dána pravomoc rozhodce, rozhodnout tento spor, rozhodčí řízení nemělo být vůbec vedeno a rozhodčí nález je nicotný. Z tohoto důvodu žalobkyni právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení nevzniklo.

S ohledem na uvedené závěry týkající se nedůvodnosti žalobních námitek i neplatnosti rozhodčí doložky soud uzavřel, že žaloba o určení dílčí pohledávky ve výši 42.632,94 Kč představující nárokované náklady rozhodčího řízení není důvodná. Proto žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že částečné popření pravosti pohledávky uplatněné přihláškou P5/1 v částce 42.632,94 Kč do insolvenčního řízení dlužníka není po právu, soud zamítl.

K úrokům z prodlení

Dále se soud zabýval i druhým z uplatněných nároků-pohledávky odpovídající zákonné výši úroků z prodlení z částky 165.931,58 Kč za období ode dne 8. 8. 2007 do 30. 1. 2013, ve vztahu k nimž uvádí soud následující:

V první řadě soud cítí potřebu vyjádřit se k námitce žalované, že žalobce v podané žalobě svůj nárok řádně nespecifikoval, když pouze uvedl, že netrvá na přihlášené smluvní výši úroku z prodlení, když touto žalobou žádá určit, že přihlášené úroky z prodlení jsou po právu pouze v zákonné výši. Soud zcela souhlasí s názorem, že žalobkyně by měla v rámci podané žaloby dostatečně konkretizovat uplatněný nárok, takže v poměrech projednávané věci by bylo korektní očekávat, že žalobkyně vyčíslí zákonnou výši úroků z prodlení tak, aby byla jasným a určitým způsobem vymezena peněžní částka, o níž je jako o předmětu řízení veden spor. To platí zejména za situace, kdy žalobkyně uplatnila své právo a žalobou KSLB 54 INS 32297/2012 uplatnila nárok v jiné výši, než jak původně učinila přihláškou. Soud nicméně shledal, že bazírování na splnění takové povinnosti by za dané situace bylo nepřípustným přepjatým formalismem, jenž by byl způsobilý zasáhnout do práva žalobkyně na přístup k soudu. Výši jistiny (částku 165.931,58 Kč) a období, za které má být úrok z prodlení přiznán (od 8. 8. 2007 do 31. 1. 2013), lze totiž spolehlivě převzít z obsahu přihlášky žalobkyně do insolvenčního řízení, přičemž žalovaná z pozice insolvenční správkyně tyto údaje ani nerozporovala, a podstatou sporu učinila pouze výši úroků z prodlení. Soud proto vycházel právě z těchto údajů.

Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, byl zaujat závěr, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.

O takový případ se jedná i v souzené věci, kdy podle čl. VII. bodu 1. Obecných podmínek Komerční banky, a.s., pro úvěry občanům ze dne 29. 7. 2003 byl mezi stranami sjednán úrok z prodlení ve výši 25 %. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná v insolvenčním řízení dlužníka popřela pohledávku představující smluvní úrok z prodlení ve výši 230.806,22 Kč (v celém přihlášeném rozsahu) co do pravosti, postupoval soud v intencích právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 05. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněného pod č. 81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Popření pohledávky konkursního věřitele správcem konkursní podstaty (insolvenčním správcem) co do požadované sazby úroku z prodlení umožňuje soudu, aby-shledá-li výhradu neplatnosti ujednání o sazbě úroku z prodlení důvodnou-žalobu o určení pravosti pohledávky zamítl (jen) v rozsahu, v němž požadovaná sazba úroku z prodlení převyšovala zákonnou sazbu úroku z prodlení. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že v předmětné věci je třeba žalobkyni přiznat úroky z prodlení stanovené prováděcím předpisem-nařízením vlády č. 142/1994 Sb., jejichž výše nemusí být v souladu s ustanovením § 121 o. s. ř. dokazována, tedy v rozsahu zákonem stanovených úroků z prodlení tak, jak je ostatně žalobkyně sama v podané žalobě uplatnila.

Tyto úroky z prodlení pak soud vypočetl metodikou stanovenou v ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění do 30. 6. 2010, tj. ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí; tedy z jistiny 165.931,58 Kč za období od 8. 8. 2007 do 31. 1. 2013 následovně: úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 8. 8. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 6.471,33 Kč, úrok z prodlení ve výši 10,5 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 8.663,80 Kč, úrok z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 8.967,56 Kč, úrok z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 7.611,26 Kč, úrok KSLB 54 INS 32297/2012 z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 7.110,05 Kč, úrok z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 6.582,71 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, ve výši 6.482,70 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, ve výši 6.377,00 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011, ve výši 6.482,70 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012, ve výši 6.394,71 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 6.256,57 Kč, úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 165.931,58 Kč od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2013, ve výši 993,54 Kč, celkem tedy ve výši 78.393,81 Kč.

Soud tedy v části, jíž se žalobkyně domáhala určení existence pohledávky ve výši 42.632,94 Kč (náklady rozhodčího řízení), shledal žalobu zcela nedůvodnou, a proto výrokem I. tohoto rozsudku žalobu v této části zamítl. Naproti tomu v části, jíž se žalobkyně domáhala určení existence pohledávky představující zákonný úrok z prodlení, soud shledal žalobu důvodnou, a proto výrokem II. tohoto rozsudku určil, že žalobkyně má za dlužníkem nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku ve výši 78.393,81 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 54 INS 32297/2012.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.; účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; přičemž měl-li účastník úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). To vše ve spojení s § 202 odst. 1 IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky však nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Výrokem III. tohoto bylo tudíž rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyni by v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. (jako účastnici, která měla ve věci převažující úspěch) taková náhrada náležela proti žalované-insolvenční správkyni dlužníka.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, a to písemně, dvojmo, k Vrchnímu soudu v Praze, prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec.

Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny dobrovolně, m ů ž e oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Liberci dne 16. září 2013

Za správnost vyhotovení: Mgr. Marta Pražáková v. r. Jana Klimešová samosoudkyně