50 ICm 2922/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2922/2013-40 (KSPH 42 INS 8502/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové, insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Střednice 51, 277 24 Vysoká, zastoupeného JUDr. Milanem Václavíkem, advokátem, se sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ: 61860069, se sídlem Jindřišská 29/941, 110 00 Praha 1, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky, takto :

I. Žaloba na určení, že vykonatelné pohledávky č. 1 v rozsahu částky 107.845,-Kč, č. 2 ve výši 36.458,-Kč a č. 3 ve výši 19.299,-Kč přihlášené žalovanou do insolvenčního řízení na majetek dlužníka, sp. zn. KSPH 42 INS 8502/2013, nejsou po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 21. 08. 2013 domáhá určení, že vykonatelné pohledávky žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru nejsou po právu. Dílčí pohledávka č. 1 tvořená nezaplacenými a zesplatněnými splátkami v přihlášené výši 151.034,-Kč není podle žalobce po právu co do částky 107.845,-Kč a dílčí pohledávka č. 2 představovaná nezaplacenými smluvními pokutami podle čl. 12.1 písm. a) a b) a čl. 12.5 smluvních ujednání ke smlouvě o revolvingovém úvěru v přihlášené výši 36.458,-Kč, stejně jako dílčí pohledávka č. 3 odpovídající smluvní pokutě podle čl. 12.8 smluvních ujednání v přihlášené výši 19.299,-Kč nejsou podle žalobce po právu v celé své výši. Žalobce namítá, že smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100518926 ze dne 18. 02. 2012, na základě níž měl být dlužníkovi poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 38.000,-Kč, který však byl podle čl. II odst. 4 smlouvy navýšen o tzv. souhrnný poplatek ve výši 88.183,-Kč, a v jejímž čl. III a IV byla sjednána úroková sazba ve výši 99,24 % p. a. a

RPSN 118,25 %, představuje nepřiměřenou lichvu. Ujednání o výši úroků stejně jako i sjednání smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 128.660,-Kč od 19. 02. 2013 do zaplacení jsou podle žalobce absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 a § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 204/2011 Sb. (dále jen občanský zákoník ), a to bez ohledu na jejich přiznání rozhodčím nálezem. Pokud jde o hodnocení předmětné smlouvy, žalobce bez dalšího odkázal na závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 02. 2010, č. j. 13 Cmo 3/2009-68 a v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 02. 06. 2011, č. j. 101 VSPH 41/2011-99, 40 ICm 433/2010, KSHK 40 INS 2229/2010 a ze dne 22. 09. 2011, č. j. 102 VSPH 43/2011-70, 42 ICm 268/2010, KSHK 42 INS 364/2010. Žalovaná ve svém vyjádření navrhovala žalobu zamítnout, neboť žalobce nerespektuje ustanovení § 199 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona, jež mu zapovídá popírat vykonatelnou pohledávku jen z důvodu jiného právního hodnocení. Poukázala pak na rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 02. 02. 2012, č. j. 12 VSOL 35/2011-69, 36 ICm 2130/2010, KSOS 36 INS 11470/2010, a ze dne 16. 02. 2012, č. j. 12 VSOL 59/2011-102, 30 ICm 1056/2011, KSBR 30 INS 685/2011, v nichž bylo judikováno, že posouzení platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy je také právní kvalifikací, která je nepřijatelným důvodem popření vykonatelné pohledávky. Popření uplatněné žalobou insolvenčního správce se přitom podle žalované zakládá výlučně na jiném právním posouzení věci. Žalovaná má za to, že v insolvenčním řízení dostatečně doložila vykonatelnost přihlášených pohledávek přiloženým rozhodčím nálezem. Pokud chtěl dlužník jakkoliv rozhodčí doložku zpochybňovat, měl podat ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu u příslušného soudu návrh na jeho zrušení; to však neučinil. Dále žalovaná zdůraznila, že rozhodčí nález zakládá překážku věci rozsouzené, že právo EU ani české právo ve spotřebitelských vztazích rozhodčí doložky nezakazují a že rozhodčí doložky žalované byly mnohokráte předmětem soudního přezkumu a v něm obstály [zde žalovaná konkrétně odkazuje na desítky rozhodnutí vrchních soudů, Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ) a Ústavního soudu ČR (dále jen ÚS )]. Ostatně žalobce rozhodčí doložku žádnými skutečnostmi nezpochybňuje. Podpůrně žalovaná uváděla, že smlouva o revolvingovém úvěru a související smluvní ujednání jsou platná, neboť dlužník měl možnost se s jejich textem řádně seznámit a měl možnost v případě nesouhlasu požádat o finanční prostředky i jinou osobu. Odkázala též na rozsudek NS ze dne 31. 05. 2010, sp. zn. 29 C do 1610/2007, který připouští možnost platně sjednat, že se příslušenství pohledávky v podobě úroků, ale i úroků z prodlení stává součástí jistiny. Ve vztahu ke smluvním pokutám argumentovala, že právo na ně vzniká až při velmi závažném prodlení dlužníka a že smluvní pokuta má konstantní výši po celou dobu prodlení dlužníka. Přiměřenost pohledávky je třeba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytováním půjček a úvěrů v nebankovním sektoru spojeno a na to, že úvěr nebyl zajištěn žádným majetkem či jiným účinným způsobem. Výše smluvní pokuty pak odpovídá možné škodě, která žalované může vzniknout, přičemž s ohledem na zahájení insolvenčního řízení lze očekávat, že z majetku žalované poskytnutá částka (stejně jako i náhrada ušlého zisku a nákladů spojených s administrací a vymáháním pohledávky) jí nikdy nebudou vráceny. Při posouzení souladu smluvní pokuty s dobrými mravy je třeba přihlížet k celkovým okolnostem úkonu a na vzájemný poměr jednotlivých povinností z posuzované smlouvy (zde žalovaná odkazuje na rozsudek NS ze dne 31. 08. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008), žalobce se však podle ní vůbec nezabýval tím, že dlužník mohl žalované zatajit údaje o své finanční situaci a uvést nepravdivé údaje ohledně jeho závazků. Žalovaná také poukázala na judikaturu NS shledávající s ohledem na okolnosti konkrétního případu přiměřenou smluvní pokutu převyšující i několikanásobek zajištěné pohledávky ročně. S ohledem na uvedené je tedy pro žalovanou nepochopitelné, z jakých důvodů insolvenční správce usoudil, že ujednání o úroku a smluvní pokutě jsou v rozporu s dobrými mravy.

Žalobce repliku nepodal. V průběhu jednání žalovaná doplnila argumentaci odkazem na rozsudky NS ze dne 24. 09. 2014, sp. zn. 33 C do 1354/2014 a ze dne 29. 09. 2014, sp. zn. 33 C do 1616/2014, v nichž byla v zásadě totožná rozhodčí doložka posouzena jako platná, a ze dne 18. 07. 2013, sp. zn. 29 IC do 7/2013, publikované jako Rc 106/2013, a ze dne 31. 07. 2013, sp. zn. 29 C do 392/2011, v nichž bylo judikováno, že překážkou odlišného právního hodnocení věci v incidenčním sporu je i skutečnost, že vykonatelnost popřené pohledávky se zakládá na pravomocném rozhodčím nálezu. Žalovaná uvedla, že předložila rozhodčí nález, který má potřebné náležitosti a je opatřen doložkou právní moci. Žalobce oproti tomu prosazoval názor, že vykonatelnost pohledávky je třeba posuzovat nejen formálně, ale je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že v daném případě jde o spotřebitelský vztah a že rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který byl v podstatě jednostranně určen ze strany žalované. Žalobce měl za těchto okolností, že předložený rozhodčí nález nelze posoudit jako veřejnou listinu a z tohoto důvodu není limitováno jeho popěrné právo ve smyslu ustanovení § 199 insolvenčního zákona. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 29. 05. 2013, č. j. KSPH 42 INS 8502/2013-A-11, Krajský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Dne 13. 06. 2013 byla soudu doručena přihláška vykonatelné pohledávky žalované v celkové výši 206.791,-Kč, sestávající z dílčí pohledávky č. 1 ve výši 151.034,-Kč (nezaplacené a zesplatněné splátky dle smlouvy o revolvingovém úvěru spolu s náklady rozhodčího řízení a zákonným úrokem z prodlení), dílčí pohledávky č. 2 ve výši 36.458,-Kč (smluvní pokuty podle čl. 12.1 písm. a) a b) a čl. 12.5 smluvních ujednání ke smlouvě o revolvingovém úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení) a dílčí pohledávky č. 3 ve výši 19.299,-Kč (smluvní pokuta podle čl. 12.8 smluvních ujednání). Pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné s odkazem na přiložený rozhodčí nález. Dne 26. 07. 2013 se ve věci konalo přezkumné jednání, během kterého insolvenční správce částečně popřel pohledávky žalované co do pravosti a výše v rozsahu částky 163.602,-Kč (uznal ji pouze do výše 43.189,-Kč). Dlužník pohledávku uznal v plné výši. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek soud přitom zjistil, že pohledávky žalované byly přezkoumány (v souladu s přihláškou) v celé výši jako vykonatelné, dílčí pohledávky č. 2 a 3 byly popřeny v plné výši a dílčí pohledávka č. 1 v rozsahu částky 107.845,-Kč. Ve všech třech případech bylo jako důvod popření uvedeno, že Nárok na smluvní pokuty a zákonný úrok z prodlení (popř. na úhradu finančních prostředků v popřené výši v případě pohledávky č. 1) nevznikl, smluvní pokuty jsou sjednány v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč.zák.) a ustanoveními o spotřebitelských smlouvách. K přihlášce byla jako příloha č. 4 přiložena samostatná rozhodčí smlouva uzavřená dne 18. 02. 2012 mezi žalovanou a dlužníkem, podle níž se veškeré spory vzniklé ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100518926 uzavřené téhož dne strany zavazují řešit v rozhodčím řízení, přičemž jako rozhodce zde byla (mimo jiné) přímo určena JUDr. Eva Vaňková. Přílohou přihlášky č. 8 byl pak rozhodčí nález vydaný JUDr. Evou Vaňkovou dne 25. 04. 2013, č. j. Va 11-83/2013-11, jímž byl dlužník vůči žalované zavázán z důvodu neplnění svých závazků podle smlouvy o revolvingovém úvěru k zaplacení částky 164.584,-Kč spolu se 7,05 % úrokem z prodlení z této částky od 13. 03. 2013 až do zaplacení, smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z částky 128.660,-Kč od 19. 02. 2013 až do zaplacení a též spolu s náklady rozhodčího řízení ve výši 20.460,-Kč. Podle připojené doložky nabyl tento rozhodčí nález vykonatelnosti dne 09. 05. 2013. Z odůvodnění rozhodčího nálezu je zřejmé, že se jedná o totožné částky, jež žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení. S ohledem na skutečnost, že judikatura uzavřela, že typově obdobná rozhodčí doložka ve formulářové smlouvě žalované o revolvingovém úvěru je platná (srov. např. usnesení ÚS ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12), považuje i zdejší soud rozhodčí doložku za platnou a s ohledem na přiznání pohledávky žalované rozhodčím nálezem je třeba tuto pohledávku považovat za vykonatelnou. Za těchto okolností tedy žalobci nepřísluší, aby přihlášené pohledávky popíral s odkazem na jiné právní hodnocení věci (§ 199 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona). Soud se tedy zabýval v první řadě otázkou, zda žalobce popírá pohledávky pouze z tohoto hlediska. V této souvislosti je třeba podotknout, že z ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona plyne, že žalobce může proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel, tj. v podané žalobě ani v průběhu jednání před soudem již není možné jakkoliv popěrné důvody rozšiřovat, pouze lze již zmíněné důvody popření podrobněji rozvést a precizovat. Jak již bylo konstatováno, z upraveného seznamu přihlášených pohledávek vyplývá, že žalobce pohledávky žalované popřel pouze ze dvou důvodů, a to že smluvní pokuty odporují dobrým mravům a že odporují normám spotřebitelského práva. To je ovšem čistě právní hodnocení, neboť žalobce se v popěrném úkonu nedovolal jakékoliv změny skutkového stavu-ten akceptuje, pouze jej jinak právně hodnotí. Lze tedy uzavřít, že žalobce pohledávky popřel na základě argumentace, která mu s ohledem na § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nepřísluší. Pokud pak v podané žalobě byla argumentace rozvinuta o odkazy na právní hodnocení vyslovená v žalobcem zmiňovaných rozsudcích Vrchního soudu v Praze, je třeba připomenout, že v daných věcech byly předmětem přezkumu nevykonatelné pohledávky, u nichž soud není omezen v jiném právním hodnocení. Navíc nové popěrné důvody v případě vykonatelných pohledávek nemohou být žalobcem účinně vzneseny až v podané žalobě, takže k nové argumentaci (stejně jako k argumentaci nedostatkem náležitostí rozhodčího nálezu vznesené až u jednání soudu) soud také přihlížet nemohl. S ohledem na argumentaci, jež zazněla při jednání, soud považuje za klíčové, že sám žalobce popřenou pohledávku považoval v návaznosti na předložený rozhodčí nález za vykonatelnou, jak plyne z upraveného seznamu přihlášených pohledávek i ze skutečnosti, že v tomto sporu vystupuje v pozici žalobce. Nemůže tedy nově tvrdit, že se o vykonatelnou pohledávku nejedná (snad jen s výjimkou, pokud by se jednalo o okolnosti, jež nastaly až po uskutečnění přezkumného jednání). I v tomto rozsahu na žalobce koncentrace popěrných bodů v ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona dopadá. Ve zbytku pak soud vyjadřuje shodu se závěry, jež byly vysloveny v rozhodnutích NS, na něž žalovaná v průběhu jednání poukázala. S ohledem na uvedené proto soudu nezbylo, než podanou žalobu zamítnout, neboť postrádá projednatelné důvody, jež by pohledávky žalované zpochybňovaly. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle nějž ve sporu o pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. V daném případě byla sice žalovaná ve věci zcela úspěšná a náhrada nákladů řízení by jí podle zásady procesního úspěchu ve věci náležela. Protože je však žalobce insolvenčním správcem, nemohl soud žalované náhradu nákladů přiznat. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 12. listopadu 2014 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marcela Engelová