50 ICm 2830/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2830/2013-25 (KSPH 42 INS 6777/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem Kodaňská 45, 100 00 Praha 10, insolvenčního správce dlužnice Petry anonymizovano , anonymizovano , bytem Pod Táborem 18, 252 61 Jeneč, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti žalované KRUK Česká a Slovenská republika s.r.o., IČ 24785199, se sídlem Československé armády 954/7, 500 03 Hradec Králové, zastoupené JUDr. Peterem Beňou, bytem Ďumbierska 9, 080 01 Prešov, Slovensko, doručovací adresa Lomnického 1705/7, 140 79 Praha 4, o žalobě na popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky,

takto :

I. Žaloba na určení, že žalovaná nemá za dlužnicí vykonatelnou pohledávku ve výši 145.352,60 Kč, se zamítá pro předčasnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 08. 2013 domáhá určení, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice sp. zn. 42 INS 8777/2013 vykonatelnou pohledávku ve výši 145.352,60 Kč z titulu smlouvy o úvěru ve výši 140.000,-

Kč uzavřené dne 21. 07. 2006 mezi dlužnicí a právní předchůdkyní žalované, společností Santander Consumer Leasing s.r.o., na pořízení vozu Renault Thalia Diesel 1,5 dCi. Žalobce uvedl, že pohledávku popřel a žalobu podal z opatrnosti, neboť přihláška pohledávky odvolávající se na rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 5 nespecifikuje dostatečným způsobem z jakých částek se přihlášená pohledávka skládá. Žalobce vyzval žalovanou k odstranění vad přihlášky, ta však s odkazem na nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ) ze dne 29. 08. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2003 (dále též Rc 9/2003 ), vady přihlášky neodstranila. Když však insolvenční správce požádal insolvenční soud v souladu s ustálenou judikaturou Vrchního soudu v Praze (rozsudek ze dne 22. 08. 2012, sp. zn. 103 VSPH 67/2011, KSHK 42 INS 3359/2010, 42 ICm 630/2010) o vydání rozhodnutí podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, byl telefonicky zpraven o tom, že takové rozhodnutí soud vydávat nebude. Insolvenčnímu správci proto nezbylo než vyvolat tento incidenční spor, neboť z doplnění přihlášky pouze plyne, že přihlášená částka sestává z blíže neurčené části jistiny a úroků za dobu po odstoupení, dalších neuhrazených peněžitých závazků včetně jejich příslušenství, smluvních i mimosmluvních majetkových sankcí a úroků, aniž by byla výše těchto jednotlivých nároků specifikována či doložena. Žalobce konečně odkázal na rozsudek NS ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, Rc 45/2006, z nějž plyne, že i v případě pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím je soud povinen se incidenční žalobou zabývat. Žalovaná uvedla, že z přiloženého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 10. 2012, č. j. 25 C 181/2012-35, který představuje exekuční titul, vyplývá, že dlužnice byla zavázána žalované zaplatit částku 94.971,-Kč spolu s úrokem ve výši 7,75 % ročně z částky 86.680,-Kč od 12. 08. 2010 do zaplacení a z částky 8.291,-Kč od 26. 07. 2012 do zaplacení a současně byla žalované přiznána i náhrada nákladů řízení ve výši 32.170,-Kč. Žalovaná proto do insolvenčního řízení přihlásila jak tímto rozsudkem přiznanou jistinu ve výši 94.971,-Kč, tak její příslušenství (součet úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení) ve výši 51.381,60 Kč. Pokud žalobce ve své výzvě požadoval doložení způsobu výpočtu jistiny ve výši 86.680,-Kč zejména průběhem splácení úvěru, aby bylo jasné, kolik dlužnice zaplatila na jistině a kolik na poplatcích, pokutách apod., a pokud žádal specifikaci částky 6.751,-Kč z titulu nákladů vymáhání pohledávky, žalovaná je vskutku nedoplňovala, protože již byly předmětem nalézacího řízení a insolvenční správce nemá podle žalované oprávnění požadovat jejich rozklíčování. Argumentací žalobce by byla nalomena právní jistota, neboť insolvenční řízení by plnilo jakousi funkci odvolacího řízení, což je nepřípustné. Požadavek insolvenčního správce by mohl být oprávněný pouze u pohledávek, které dosud neprošly soudním přezkumem v rámci nalézacího řízení. V tomto směru pak žalovaná zopakovala odkaz na rozsudek NS ze dne 29. 08. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99, Rc 9/2003, a dále též argumentovala tím, že podle § 5 písm. c) insolvenčního zákona nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu či postupem insolvenčního správce. Podanou žalobu označila za šikanózní a navrhla její zamítnutí. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě tvrzení účastníků a na základě jimi navržených listinných důkazů a vyzval proto účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. Účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas (žalovaná mlčky dle § 101 odst. 4 o. s. ř.). Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 22. 05. 2013, č. j. KSPH 42 INS 6777/2013-A-13, Krajský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. Dne 05. 06. 2013 byla soudu doručena přihláška vykonatelné pohledávky žalované v celkové výši 146.352,60 Kč, v níž bylo uvedeno k důvodu vzniku a k dalším okolnostem týkajícím se přihlašované pohledávky následující: Dlužník uzavřel s právním předchůdcem věřitele, společností Santander Consumer Finance a.s. (dnes Consumer Finance Holding a.s.) úvěrovou smlouvu č. 062009350, kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 140.000Kč a dlužník se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky věřiteli s úroky prostřednictvím 72 měsíčních splátek ve výši 3 452Kč. Vzhledem k nehrazení řádných splátek odstoupil předchůdce věřitele dne 28.7.2010 od úvěrové smlouvy a dnem doručení odstoupení-30.7.2010 došlo k sesplatnění dluhu. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2011 uzavřené mezi společností Santander Consumer Finance, a.s. a věřitelem, došlo k postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy č. 062009350 uzavřené mezi společností Santander Consumer Finance, a.s. a dlužníkem na věřitele. Výše převedené pohledávky byla 93 431 Kč-z toho nesplacená jistina 86 680Kč a náklady vymáhání 6 751 Kč. Dne 5.12.2012 nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17.10.2012 s č.j.: 25 C 181/2012-35, který dlužnici ukládá zaplatit 94 971Kč spolu s úroky z prodlení a 32 170Kč náklady řízení. V oddílu přihlášky věnované způsobu výpočtu pohledávky pak žalovaná uvedla: 32 170Kč náklady řízení + 18 680,72Kč úroky z prodleni z částky 86 680Kč-7,75%-od 12.8.2010 do data úpadku + 530.88Kč úrok z prodlení z částky 8 291 Kč-7.75% od 26.7.2012 do data úpadku. V doplnění přihlášky doručeném dne 26. 06. 2013 v návaznosti na předchozí výzvu žalobce ze dne 14. 06. 2013 žalovaná odkázala na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a k částce 86.680,-Kč pouze uvedla, že v souladu s čl. 6.3.5 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen VOP ) sestává z celé dlužné části jistiny a úroků za dobu do odstoupení, dalších neuhrazených peněžitých závazků včetně jejich příslušenství, smluvních i mimosoudních majetkových sankcí a úroků, na které by Právnímu předchůdci věřitele vznikl nárok v případě, že by Úvěrová smlouva nebyla předčasně ukončena. Dále kromě částky ke dni seplatnění vznikl nárok na zaplacení smluvních sankcí, uhrazenému zákonnému pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel a nákladů na vymáhání dlužné částky, které jsou přesněji vyčísleny v odůvodnění pravomocného a vykonatelného rozsudku. Náklady na vymáhání činily částku ve výši 1.540,-Kč, která byla zažalována a rovněž pravomocně přiznána (nikoli nárok ve výši 6.751,-Kč, který byl na věřitele postoupen) a ve skutečnosti se nejedná o náklady vymáhání, ale o náklady věřitele uhrazené na pojistné za dobu po ukončení Úvěrové smlouvy-4 x 385,-Kč (viz doložené daňové doklady). K přihlášce byl přiložen rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 17. 10. 2012, č. j. 25 C 181/2012-35, který podle připojené doložky nabyl vykonatelnosti dne 11. 12. 2012, jenž byl vydán na základě výslovného uznání dlužnice. V jeho odůvodnění se uvádí, že byl vydán na podkladě tvrzení, že dlužnice byla povinna zaplatit společnosti Santander Consumer Finance, a.s., celkovou částku 86.680,-Kč. Dále byla společnost Santander Consumer Finance, a.s. dle čl. 6.3.5 a čl. 7.1 všeobecných smluvních podmínek oprávněna po žalované požadovat zaplacení smluvní sankci ve výši 750,-Kč za zaslanou upomínku, částku odpovídající uhrazenému zákonnému pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel ve výši 7.946,-Kč a náklady uplatněné při vymáhání dlužné částky ve výši 1.540,-Kč. [Dlužnice] je po započtení úhrady ve výši 926,-Kč a dobropisu na zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel ve výši 1.019,-Kč povinna zaplatit částku 94.971,-Kč. Dne 22. 07. 2013 se ve věci konalo přezkumné jednání, během kterého insolvenční správce popřel pravost a výši pohledávky žalované v celé přihlášené výši. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek soud přitom zjistil, že pohledávka byla přezkoumána

(v souladu s přihláškou) v celé výši jako vykonatelná a jako důvod popření insolvenční správce uvedl, že nebyl prokázán nárok a jeho výše s tím, že jistina s největší pravděpodobností zahrnuje i nezákonné smluvní odměny, pokuty apod. a úroky od odstoupení by mohly být uplatněny v rozporu s § 170 insolvenčního zákona. Navíc nebyla doložena úvěrová smlouva v čitelné podobě. Dlužnice pohledávku nepopřela. K samotnému věcnému projednání incidenční žaloby (návrhu na určení pohledávky) může soud přistoupit nejen poté, co ověří formální podmínky k vedení incidenčního sporu dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy včasnost žaloby a podání žaloby osobou oprávněnou, ale též další skutečnosti (jak je v tomto ohledu dovozuje soudní judikatura), které (nejsou-li naplněny) vedou k zamítnutí žaloby pro předčasnost. Takovou skutečností je především zjištění, zda došlo k řádnému přihlášení, přezkumu a popření pohledávky, která je v rámci incidenčního řízení sporná (srov. rozsudek NS ze dne 24. 05. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, Rc 76/2002, a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 05. 12. 2012, č. j. 3 VSPH 215/2011-65, 57 ICm 1169/2011, příp. ze dne 22. 8. 2012, č. j. 3 VSPH 86/2011-137, 45 ICm 425/2010). Z těchto rozhodnutí plynou následující závěry: Vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce coby důkazní materiál připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, avšak jedná se o výjimku ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba a jako taková by měla být aplikována restriktivně. Přihláška pohledávky musí obsahovat takové skutečnosti, jež pohledávku individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen tak v případě jejího popření by bylo možné v incidenčním řízení postavit najisto, zda se věřitel popřené pohledávky domáhá jejího určení na základě skutečností, jež jako důvod vzniku pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání (§ 198 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). Nedostatky přihlášky pohledávky předurčují i kvalitu jejího popření, které je bez pochyb procesním úkonem, jenž musí mít náležitosti ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. a představuje obdobu vyjádření k žalobě. Odstraňování nedostatků přihlášky pohledávky až v incidenčním řízení je v rozporu s ustanoveními § 198 a § 199 insolvenčního zákona, neboť v incidenčním řízení nemohou být uplatněny jiné skutečnosti než ty, které byly předmětem přezkumu. Zjistí-li soud rozhodující v incidenčním řízení spor o určení pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, řádně zahájené včasnou žalobou přihlašovatelem pohledávky (a obdobně též spor o popření pravosti, výše nebo pořadí vykonatelné pohledávky, řádně zahájené včasnou žalobou insolvenčního správce či dlužníka), že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, žalobu musí pro předčasnost zamítnout. Přitom je třeba doplnit, že zamítnutím žaloby není vyřešena základní otázka, zda sporná pohledávka je pravá či nikoliv, nýbrž že se jedná o rozhodnutí pro tentokrát, jež nepředstavuje překážku věci rozsouzené. K takové situaci došlo i v tomto případě. S ohledem na argumentaci žalované je třeba předeslat, že z § 199 insolvenčního zákona jasně plyne, že insolvenční správce je oprávněn přezkoumat a popřít i vykonatelné pohledávky přihlášených věřitelů. V odst. 2 je pouze limitován tím, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu může uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření přitom nemůže být jiné právní posouzení věci. Argumentace žalované tím, že popření pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným rozsudkem soudu narušuje nepřijatelným způsobem její právní jistotu, proto neobstojí. Nelze úspěšně argumentovat ani zásadou ochrany dobré víry věřitelů zmíněnou v § 5 písm. c) insolvenčního zákona, neboť ta se i podle výslovného textu tohoto ustanovení uplatní pouze tam, kde zákon nestanoví jinak. Přitom § 199 insolvenčního zákona představuje právě takovou odchylku, která připouští nejen zásah do dobré víry přihlášených věřitelů, ale i přezkum již pravomocných rozhodnutí příslušných orgánů, včetně soudů, byť může jít pouze o přezkum z hlediska těch právních otázek, jež nebyly v řízení před příslušným orgánem ani implicitně předmětem zkoumání, a o přezkum těch skutkových tvrzení, které dlužník v příslušném řízení neuplatnil. Skutečnost, že závěry rozsudku NS ze dne 29. 08. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1248/99, Rc 9/2003, jímž žalovaná argumentuje, nelze vztáhnout na incidenční spory o pravost, výši či pořadí vykonatelné pohledávky, je pak výslovně v jeho textu zmíněna. Důvody proč je přezkum vykonatelných pohledávek možný a nezbytný pak specifikuje důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu, již v odpovídajících souvislostech přehledně cituje rozsudek NS ze dne 18. 07. 2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, Rc 106/2013, na nějž lze v této souvislosti odkázat. Za daného stavu věci proto je třeba trvat na tom, aby i v případě pohledávky přiznané pravomocným rozsudkem soudu věřitel ve své přihlášce podrobně specifikoval skutkové okolnosti, na základě nichž se jeho pohledávka zakládá, a to do té míry podrobnosti, aby insolvenční správce (a v případném incidenčním sporu soud) mohl seznat, z jakých dílčích pohledávek se uplatněná pohledávka skládá a z jakých skutkových okolností je vznik práva na tyto dílčí částky dovozován. Byť insolvenční správce ve vztahu k vykonatelné pohledávce přiznané v důsledku právního omylu příslušného orgánu již nemá možnost dosáhnout nápravy (např. byly-li přiznány smluvní úroky z prodlení na základě skutkového zjištění, že dlužnice jednala z pozice spotřebitelky, či smluvní pokuta v procentní sazbě i do budoucna), může nicméně např. zjistit, že tvrzení věřitele o tom, kdy byla dlužnice vyzvána k úhradě pohledávky (a z toho se odvíjející běh úroků z prodlení a smluvních sankcí), popř. kolik splátek dlužnice (ne)uhradila, s jakou verzí VOP vyslovila souhlas apod. je nepravdivé, a reagovat na to skutkovým tvrzením, že dlužnice nikdy k úhradě vyzvána nebyla, že uhradila více splátek nebo že souhlasila s následnou změnou VOP, která je pro ni příznivější, uplatnit může. Bylo by totiž popřením zásad insolvenčního řízení, pokud by dlužnice svou procesní pasivitou mohla (ať již vědomě či nevědomky) dosáhnout zvýhodnění některého ze svých věřitelů. V tomto směru však žalovaná ve své přihlášce ani ve spojení s jejím doplněním a předloženým rozsudkem pro uznání nesplnila v dostatečném rozsahu svou povinnost vylíčit skutkové okolnosti, o něž se její pohledávka opírá, a to především ve vztahu celkové částce ve výši 86.680,-Kč , neboť ze žádné z předložených listin nelze přesně rekonstruovat, z jakých dílčích částek se tato pohledávka skládá. Nelze ani zjistit, kolik splátek dlužnice vlastně uhradila a s jakým případným zpožděním, aby insolvenční správce mohl zhodnotit správnost výpočtu této částky. Důsledkem nedostatečné specifikace pohledávky, již nelze překlenout ani zjištěními z přiložených listin, je také vágnost popření pohledávky ze strany insolvenčního správce a nekonkrétnost nyní podané incidenční žaloby, což však nelze insolvenčnímu správci vytýkat, neboť je to důsledek neprojednatelnosti přihlášky žalované a vadného postupu insolvenčního soudu, který na žádost insolvenčního správce nijak procesně nereflektoval. Za této situace není možné dospět k jinému závěru, než že spornou pohledávku (ve skutečnosti se jeví, že jde o součet několika samostatných dílčích pohledávek) nelze v tomto incidenčním sporu přezkoumat. Za těchto okolností tedy soudu nezbývá, než podanou žalobu pro předčasnost zamítnout a současně zavázat soudce vedoucího insolvenční řízení povinností postupovat podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona. To samozřejmě platí jen pro případ, jestliže žalovaná ani v reakci na tento rozsudek svou přihlášku odpovídajícím způsobem nedoplní.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Byť byla v řízení žalovaná plně úspěšnou, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Navíc nelze ani přehlédnout, že prvotním důvodem pro neúspěch této žaloby byl postup žalované. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 18. srpna 2014 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Pražáková