50 ICm 2715/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2715/2013-16 (KSPH 37 INS 6984/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně TRUST IN, v.o.s., se sídlem Washingtonova 17, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníka Lubomíra anonymizovano , anonymizovano , bytem Poděbradská 126, 289 03 Dlouhopolsko, proti žalovanému Mgr. Janu Peroutkovi, soudnímu exekutorovi, se sídlem Revoluční 48, 430 01 Chomutov, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky,

takto :

I. Určuje se, že pohle dávka žalovaného ve výši 14.204,-Kč přihlášená do insolvenčního řízení na majetek dlužníka vedeného Krajským soude m v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 6984/2013 není po právu.

II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se ukládá, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatil České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč

na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 4350271513.

Od ůvo d ně n í :

Žalobkyně se žalobou dodanou do datové schránky zdejšímu soudu dne 07. 08. 2013 domáhá určení, že žalovaným do insolvenčního řízení na majetek dlužníka přihlášená vykonatelná zajištěná pohledávka ve výši 14.204,-Kč z titulu nákladů exekutora není po právu. Žalobkyně po vylíčení průběhu insolvenčního řízení uvedla, že předmětnou pohledávku popírá z důvodu, že v exekučním řízení nebylo ničeho vymoženo a proto není možné se ani domáhat náhrady nákladů na provedení exekuce, neboť takový nárok dosud nevznikl. Poukázala také na ustanovení § 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 45/2013 Sb. (dále jen exekuční řád ), podle nějž náklady exekuce nese povinný (dlužník) pouze v případě úspěšné exekuce, a také na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (dále jen ÚS ), podle níž při nulovém zpeněžení exekuční podstaty nevzniká exekutorovi právo ani na paušální odměnu v minimální výši a na paušální náhradu nákladů. Nárok soudního exekutora se podle ÚS (zde žalobkyně odkazuje na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 8/06, II. ÚS 1540/08, I. ÚS 2930/09 a II. ÚS 3726/11) omezuje pouze na náhradu skutečně vynaložených nákladů, nicméně žalovaný se náhrady skutečných nákladů nedomáhá. Podle žalobkyně žalovanému přímý nárok ještě nevznikl. Žalovaný zrekapituloval, že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 08. 06. 2012, č. j. 23 EXE 6040/2012-15, byla nařízena exekuce na majetek dlužníka a k provedení exekuce byl pověřen žalovaný. Dne 15. 04. 2013 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. 135 EX 3056/12-46, aby mohl pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení vůči povinnému, a náklady exekuce vyčíslil na 14.204,-Kč. Vycházel přitom z ustanovení § 3 odst. 1 exekučního řádu, z nějž plyne, že se soudnímu exekutorovi musí dostat odměny za každou prováděnou činnost (nedopustil-li se pochybení). Při kalkulaci nákladů exekuce vyšel z ustanovení § 87 odst. 1 exekučního řádu a z ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniků a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen vyhláška č. 330/2001 Sb. ).

K judikatuře ÚS žalovaný uvedl, že i v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného ÚS posuzuje podle § 89 věty první exekučního řádu, zda tuto situaci zavinil oprávněný a že § 87 odst. 3 exekučního řádu presumuje procesní zavinění povinného. Vzhledem k tomu, že na nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 nenavázalo přijetí nové právní úpravy výpočtu odměny exekutora v závislosti na složitosti, odpovědnosti a namáhavosti exekuční činnosti, žalovaný si netroufá bez nastavení takových mantinelů odměnu kalkulovat jinak a v případě nesouhlasu účastníků ponechává její určení na výsledku námitkového řízení před exekučním soudem. Tvrzení žalobkyně o možnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce až po úspěšném provedení exekuce považuje za absurdní. Naopak, jde o rozhodnutí vydávané v průběhu exekučního řízení, aby mohla být exekuce vůbec provedena, i co se týče nákladů exekuce. Pokud by bylo vydáno až po provedení exekuce, nebylo by možné náklady exekuce vůbec vymoci. V případě zjištění zavinění oprávněného má procesní korektiv v rukou exekuční soud, neboť může vydat usnesení o zastavení exekuce, jímž bez dalšího pozbude příkaz k úhradě nákladů exekuce účinnosti.

Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů, vyzval soud účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobkyně i žalovaný souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně ve svých písemných podáních. Soud tak ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání, pouze na základě předložených důkazů a tvrzení stran. Z insolvenčního spisu soud ověřil, že usnesením ze dne 03. 05. 2013, č. j. KPSH 37 INS 6984/2013-A-12 byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho oddlužení a insolvenčním správcem byla ustanovena žalobkyně. Dne 28. 05. 2013 byla soudu doručena přihláška žalovaného, kterou do insolvenčního řízení na majetek dlužníka přihlásil vykonatelnou a nemovitostmi dlužníka zajištěnou pohledávku ve výši 14.204,-Kč z titulu nákladů exekuce sestávajících z odměny exekutora podle § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a z náhrady hotových výdajů podle § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Jako důvod vzniku pohledávky bylo označeno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 08. 06. 2012, č. j. 23 EXE 6040/2012-15, a exekuční příkaz ze dne 13. 06. 2012, č. j. 135 EX 3056/12-9, zřizující exekutorské zástavní právo k nemovitostem. Přílohou přihlášky byl mj. i příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. 135 EX 3056/12-46, vydaný žalovaným dne 15. 04. 2013 na částku 14.204,-Kč, jenž obsahuje detailní rozpis jednotlivých položek, z nichž se vypočtené náklady exekutora skládají (paušální odměna, paušální náhrada hotových výdajů, výdaje na znalecké posudky, náhrada za ztrátu času a náhrada za doručení písemností). Při přezkumném jednání konaném dne 06. 08. 2013 popřela žalobkyně z pozice insolvenční správkyně pohledávku žalovaného co do pravosti a pořadí, a to ze shodných důvodů, jako uvádí v podané žalobě.

Na základě všech shora uvedených skutečností a po ověření, že žaloba je dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona včasná, soud přešel k přezkoumání merita věci a došel k následujícím závěrům.

Podle § 90 odst. 1 a 2 exekučního řádu náleží exekutorovi za exekuční činnost a další činnost podle tohoto zákona odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při vedení exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Exekutor a oprávněný mohou uzavřít písemnou smlouvu o vedení exekuce, v níž mohou sjednat smluvní odměnu za vedení exekuce. Smluvní odměna není nákladem exekuce. Tím není dotčeno právo exekutora na odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu za doručení písemností a náhradu za ztrátu času.

Podle § 87 odst. 1 exekučního řádu pak jsou náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času je nákladem exekuce do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Účelně vynaložené cestovní výdaje a ztrátu času přesahující tuto částku hradí exekutorovi oprávněný; o tom musí být poučen ve vyrozumění o zahájení exekuce.

Z uvedených ustanovení plyne, že soudní exekutor má nárok na odměnu za vykonanou činnost a na náhradu vynaložených nákladů vůči oprávněnému, a to ve smluvní výši, jinak ve výši stanovené vyhláškou č. 330/2001 Sb. Tento nárok představuje součást nákladů oprávněného spojených s vedením exekučního řízení, jež exekuční řád umožňuje ve vyhláškou stanovené výši (bez ohledu na jeho výši dohodnutou mezi exekutorem a oprávněným smluvně) z praktických důvodů přímo bez dalšího uspokojit z majetku povinného (dlužníka). Částka vyčíslená v příkazu k úhradě nákladů exekuce tak nepředstavuje nárok exekutora vůči dlužníkovi, nýbrž nárok oprávněného vůči dlužníkovi z titulu náhrady nákladů exekučního řízení (přitom skutečná výše nákladů může být shodná, ale s ohledem na smluvní ujednání s exekutorem může být i vyšší, ovšem bez nároku na úhradu tohoto rozdílu od povinného). Částka vyčíslená v příkazu k úhradě nákladů exekuce tudíž představuje náklady oprávněného spojené s uplatněním pohledávky, jež jsou ve smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku příslušenstvím jeho pohledávky. Oprávněný pak může toto příslušenství přihlásit spolu se svou pohledávkou (nebo i samostatně) do insolvenčního řízení, což potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 05. 09. 2012, č. j. 103 VSPH 111/2012-29, s nímž se Krajský soud v Praze ztotožňuje. Zbývá posoudit, zda z povinnosti exekutora podle § 87 odst. 4 exekučního řádu pohledávku oprávněného vyčíslenou v příkazu k úhradě nákladů exekuce v rámci vedeného exekučního řízení vymoci vyplývá i jeho případné oprávnění tuto pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení na majetek povinného, a to navíc vlastním jménem. V tomto směru podle § 87 odst. 4 exekučního řádu platí, že exekutor náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Podle § 59 odst. 1 exekučního řádu přitom lze exekuci ukládající zaplacení peněžité částky provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) postižením podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, f) správou nemovitosti či g) pozastavením řidičského oprávnění. Je třeba také poznamenat, že podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

Z uvedených ustanovení podle přesvědčení Krajského soudu v Praze jasně plyne, že k takovému postupu soudní exekutor oprávněn není. Soudní exekutor při provádění exekuce má postavení orgánu veřejné moci a může tak činit jen to, co je mu zákonem dovoleno (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení jako způsob provádění exekuce exekuční řád přitom v § 59 neupravuje. V důsledku toho je zjevné, že soudní exekutor není oprávněn pohledávku, jejíž výši v exekučním příkaze k náhradě nákladů exekuce sám stanovil, přihlásit do insolvenčního řízení. Navíc podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona by soudní exekutor ani nebyl oprávněn exekuci přihlášením pohledávky do insolvenčního řízení provést. K jím přihlášené pohledávce by tak mohlo být v insolvenčním řízení přihlédnuto jen tam, kde by pohledávku přihlašoval na základě plné moci v zastoupení oprávněného v rámci další činnosti (již soukromoprávní povahy) podle § 74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu. Lze ostatně poznamenat, že již Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 10. 03. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, konstatoval, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán. Byť tak uvedl v trochu jiných souvislostech, Krajský soud v Praze se s ním shoduje v tom, že nárok konstitutivně založený usnesením o nařízení exekuce a následně vyčíslený v příkazu k úhradě nákladů exekuce je nárokem uplatnitelným soudním exekutorem pouze v daném exekučním řízení a nemá tak (v rukou daného exekutora) přesah do jiných řízení, ať již má jít o jiné vykonávací či exekuční řízení, nebo o řízení insolvenční.

To respektuje i ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, podle kterého, je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.

Oprávnění exekutora při vymáhání nákladů exekučního řízení se tak vztahuje pouze na částky, které vymohl na základě již provedených exekučních úkonů. Pro úplnost lze podotknout, že mimo exekuční řízení může exekutorovi vzniknout nárok na odměnu a náhradu vynaložených nákladů včetně případné náhrady za DPH, avšak pouze v situaci, kdy se tyto náklady nepodaří v jím vedeném exekučním řízení uspokojit a kdy mu bude jejich náhrada přiznána v konečném usnesení o zastavení exekuce podle § 89 exekučního řádu, a to vůči tomu, kdo zastavení exekuce zavinil, resp. vůči oprávněnému, pokud důvodem zastavení exekuce byla nemajetnost povinného. O takový případ však v tomto incidenčním sporu nejde. Krajskému soudu v Praze je známo, že na danou problematiku existují protichůdná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, nicméně z důvodů shora uvedených za nejpřiléhavější považuje postup akceptovaný v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 05. 09. 2012, č. j. 103 VSPH 111/2012-29. S ohledem na uvedené se tedy soud s žalobkyní shoduje v tom, že žalovanému dosud proti dlužníkovi přímý nárok nevznikl, neboť k tomu by mohlo dojít teprve při zastavení exekučního řízení. Žalobě proto soud plně vyhověl a určil, že žalovaným (soudním exekutorem) přihlášená pohledávka není po právu. Tato pohledávka sice existuje, ale do insolvenčního řízení je mohl přihlásit pouze oprávněný. Zcela úspěšné žalobkyni by náležela podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů řízení. Protože však žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Posledním výrokem soud uložil neúspěšnému žalovanému zaplatit v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních poplatcích ) soudní poplatek za obě podané žaloby ve výši 2 x 5.000,-Kč podle položky 13 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků, neboť žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích osvobozen a žalovanému náhrada nákladů nepřísluší a osvobozen od soudních poplatků není. Podle § 2 odst. 3 věty prvé zákona o soudních poplatcích totiž platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 26. listopadu 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Lucie Ostrówková