50 ICm 2711/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2711/2013-141 (KSPH 37 INS 23815/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně KALESPOL STŘÍBRO s.r.o., IČ: 28045203, se sídlem Plzeňská 250, 349 11 Stříbro, zastoupené Mgr. Lenkou Kaslovou, advokátkou se sídlem Palackého 740/1, 110 00 Praha 1, proti žalovaným 1) Mgr. Monice Cihelkové, insolvenční správkyni žalované 2), se sídlem Lazarská 5, 110 00 Praha 1 a 2) LESS a.s., IČ: 26115271, se sídlem Bohdaneč 136, PSČ 285 25, o žalobě na určení popřené pohledávky

takto :

I. Žaloba se ve vztahu k žalované 2) zamítá. II. Určuje se, že dílčí pohledávky žalobkyně č. P143/15 ve výši 289.292,-Kč, č. P143/16 ve výši 337.745,-Kč a č. P143/23 ve výši 322.276,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 37 INS 23815/2012 jsou po právu. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 06. 08. 2013 domáhá určení, že jí přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení na majetek žalované č. 2 vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS 23815/2012, které v plné výši popřely žalovaná č. 1 z pozice insolvenční správkyně a žalovaná č. 2 z pozice dlužníka v reorganizaci při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 16. 07. 2013, jsou v celé přihlášené výši (289.292,-Kč, 337.745,-Kč a 322.276,-Kč) po právu. Pohledávky žalobkyně měly vzniknout z titulu ručitelského závazku dlužnice za společnost LESS&FOREST s.r.o., IČ 27106632, se sídlem Ostrov 3, 285 22 Zbraslavice (dále jen L&F ) která působila jako subdodavatel žalobkyně při zajišťování lesnických činností pro Lesy České republiky, s. p. (dále jen LČR ), a která v důsledku svého úpadku žalobkyni v rozporu se subdodavatelskou smlouvou nemohla uhradit částky odpovídající uplatněným nárokům ze strany LČR vůči žalobkyni z titulu tzv. ztrát jarního zalesnění. Žalobu podává i vůči žalované 2) s odkazem na § 336 odst. 2 insolvenčního zákona. isir.justi ce.cz

Žalobkyně uvedla, že při přezkumném jednání žalované popřely tři její dílčí pohledávky z důvodu, že představují paušalizovanou náhradu škody, takže mají povahu smluvních pokut, které se podle § 170 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení neuspokojují. S tím však žalobkyně nesouhlasí, neboť podle ní jde o pohledávky z titulu ručitelských prohlášení dlužnice za L&F, a to ručitelského prohlášení k subdodavatelské smlouvě o provádění lesnických činností a prodeji dříví na SÚJ Český Krumlov, č. 202939, a ručitelského prohlášení k subdodavatelské smlouvě o provádění lesnických činností a prodeji dříví na SÚJ Jindřichův Hradec, č. 193111, obou datovaných ze dne 03. 02. 2012. Tato ručitelská prohlášení se vztahovala i na případnou povinnost k náhradě škody či jiné závazky sankční nebo reparační povahy. Žalobkyně namítala, že dlužnice vůči žalobkyni žádnou zákonnou či smluvní povinnost neporušila a dokonce s ní ani do žádného smluvního vztahu zakládajícího právo na smluvní pokutu nikdy nevstoupila. Odkázala též na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1976 (odpovídající rozhodnutí, ať již civilní či trestní, se však podle zjištění soudu touto otázkou vůbec nezabývají), v němž mělo být judikováno, že povinnosti k úhradě závazku témuž věřiteli přímým dlužníkem a ručitelem jsou u každého z nich povinnostmi ze samostatného právního důvodu a titulu bez ohledu na akcesorickou povahu ručení. Přitom ručitel sice může podle § 306 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 202/2012 Sb. (dále jen obchodní zákoník ) uplatňovat vůči věřiteli námitky, ke kterým by byl oprávněn dlužník v rámci zajišťovaného závazku, je však povinen plnit své závazky i v případě, kdy je dlužník v insolvenci nebo též podle § 311 obchodního zákoníku jestliže dlužník zanikne bez právního nástupce. Pokud pak žalovaní namítali, že pohledávky neexistují, protože nebyly vůči žalované č. 2 uplatněny, žalobkyně namítá, že podle § 306 odst. 1 obchodního zákoníku není třeba předchozí výzvy dlužníkovi, jestliže je nepochybné, že svůj závazek nesplní. Za takovou nemožnost je považována i situace, kdy je přímý dlužník v platební neschopnosti. Argumentem a maiori ad minus tedy lze dospět k závěru, že předchozí výzvy není zapotřebí ani v případě probíhajícího insolvenčního řízení. Stejně tak není potřeba ani předchozí výzvy vůči ručiteli, neboť je-li i proti němu vedeno insolvenční řízení, je pohledávka uplatněna přihláškou pohledávky. Navíc s ohledem na dopis žalované č. 2 ze dne 24. 10. 2012 oznamující žalobkyni nemožnost úhrady splatných pohledávek z titulu ručení za L&F z důvodu zahájeného insolvenčního řízení je zřejmé, že nejpozději v tento den ručitelka věděla, že vůči ní žalobkyně sporné pohledávky uplatňuje a mohla zvážit přihlášení podmíněné pohledávky vůči L&F podle § 183 insolvenčního zákona. Pokud by povaha plnění, za něž se dlužnice zaručila, měla význam, žalobkyně zastává názor, že zajištěné závazky L&F se zakládaly na ujednání v čl. XIV subdodavatelské smlouvy nadepsaném titulkem Odpovědnost za vady , v němž bylo zakotveno právo žalobkyně v případě odstranitelných vad reklamovaných LČR uplatnit vůči L&F přednostně shodný nárok, jako vůči ní uplatnily LČR. Toto ujednání přitom v čl. XIV odst. 4 zřetelně rozlišovalo mezi odpovědností za vady a nároky na náhradu škody. LČR přitom na základě smluv se žalobkyní o provádění komplexních lesnických činností a o prodeji dříví (žalobkyně odkazuje na ustanovení čl. XX odst. 2 a 4) provedly volbu uplatňovaného nároku z odpovědnosti za vady, tento nárok uplatnily vůči žalobkyni a ta jej na základě subdodavatelské smlouvy uplatnila vůči L&F. Částka uplatněná žalobkyní vůči L&F nebyla nijak paušalizovaná, způsob jejího určení nebyl dopředu sjednán, naopak vycházela z hodnoty vadně provedené části díla. Podle žalobkyně proto nešlo o paušalizovanou náhradu škody (smluvní pokutu), ale o nárok z odpovědnosti za vady podle uzavřené smlouvy o dílo. Pro případ odlišného stanoviska soudu žalobkyně podpůrně argumentuje v tom směru, že by uvedené částky byly náhradou škody, která žalobkyni vznikla v důsledku vadně provedeného díla ze strany L&F, a to ve výši plnění, které žalobkyně byla nucena uhradit LČR. Protože výši škody bylo nutno v každém konkrétním případě vyčíslovat, nemohlo se pojmově jednat o smluvní pokutu, která plní funkci paušalizované náhrady škody. S ohledem na předchozí závěry proto podle žalobkyně popřené pohledávky nepodléhají režimu § 170 insolvenčního zákona ani z toho důvodu, že ručením zajištěná pohledávka také tomuto režimu nepodléhala. V závěru proto žalobkyně navrhla, aby bylo určeno, že její pohledávky č. 143/15, 143/16 a 143/23 v souhrnné výši 945.313,-Kč jsou pravými pohledávkami. Žalovaná č. 1 (insolvenční správkyně) uvedla, že na druhou žalovanou byl prohlášen konkurz a že tedy vystupuje jako její insolvenční správkyně. K popřeným pohledávkám sdělila, že mají charakter smluvních pokut a nikoliv nároků z odpovědnosti za vady, protože žalobkyně své nároky vůči přímému dlužníku uplatnila z důvodu, že L&F v rozporu se subdodavatelskými smlouvami zalesnění vůbec neprovedla. Nešlo tedy o vadu díla, ale o absenci jeho provedení. Pohledávky jsou tudíž paušalizovanou náhradou škody za neprovedení jarního zalesnění vypočtenou způsobem uvedeným ve smlouvách, tedy smluvní pokutou. Ostatně, pokud je jí známo, žalobkyně v insolvenčním řízení na majetek L&F ani žádné nároky z titulu odpovědnosti za vady neuplatnila. Pokud pak § 170 insolvenčního zákona vylučuje z uspokojení smluvní pokuty splatné až po rozhodnutí o úpadku, je tím v rámci insolvenčního řízení na majetek ručitele analogicky vyloučeno i uspokojení z titulu ručení za smluvní pokuty, což plyne z akcesority ručení jako zajišťovacího instrumentu. Jinak by podle žalované došlo k absurdní situaci, kdy by se v insolvenčním řízení ručitele uspokojovala pohledávka, která je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení na majetek hlavního dlužníka. Proto navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná č. 2 (dlužnice) se v plném rozsahu ztotožnila s vyjádřením insolvenční správkyně. Žalobkyně zareagovala zopakováním žalobní argumentace, již doplnila o odkaz na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 07. 2014, č. j. 3 VSPH 391/2013-P143-11, KSPH 37 INS 23815/2012, v němž tento odvolací soud v souvislosti s dalšími souvisejícími pohledávkami žalobkyně, jejichž podstatou bylo obdobně smluvně koncipované ručení dlužnice za závazky žalobkyně z titulu smluvních pokut uplatněných LČR, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 09. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2169/2008, R 77/2010, aplikovatelný i v poměrech insolvenčního zákona uzavřel, že zásada neuspokojování pohledávek z titulu smluvních sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona se vztahuje pouze na samotný závazek dlužníka např. z titulu smluvní pokuty, nikoliv již na související závazky úpadcových spoludlužníků či ručitelů za jeho závazky, přičemž fakt, že samotný ručitel (zde žalovaná č. 2) je také v úpadku, na tento závěr nemá vliv. Dále pak žalobkyně podrobně specifikovala podstatu uplatněných pohledávek. L&F jménem a na účet žalobkyně na jaře 2012 prováděla pro LČR činnosti podle uzavřených subdodavatelských smluv, mezi nimi i pěstební činnost, a to v souladu s upřesněním smluvních závazků v pěstebních projektech a zadávacích listech pěstebních činností, z nichž bylo možné vyčíst mj. konkrétní místo, v němž má dojít k zalesnění, i s údajem o počtu a druhu sazenic. Veškerá komunikace probíhala přímo mezi pověřenými pracovníky LČR a L&F jako zplnomocněnou zástupkyní žalobkyně, proto L&F věděla o následných reklamacích LČR uplatněných prostřednictvím příslušných lesních správců dříve, než samotná žalobkyně, která tyto informace musela získávat teprve dodatečně od lesních správců, neboť L&F jí vyrozumění o vadách ani doklady o reklamačním řízení nepředávala (proto žalobkyně ani není schopna konstatovat, kdy vůči ní LČR prostřednictvím L&F nároky z vad uplatnily). L&F konkrétně provedla pěstební činnosti podle subdodavatelských smluv, avšak již neprovedla následné odstranění vad provedeného jarního zalesnění, jež spočívaly v tom, že výše ztrát v některých porostech překročila smluvně stanovený limit 10 % vysázeného počtu jedinců každé dřeviny zvlášť na zalesňované ploše. Ceny za provedení prací se řídily ceníky, které byly přílohou smluv a byly shodné jak ve vztahu mezi LČR a žalobkyní, tak ve vztahu mezi žalobkyní a L&F, přičemž ceny se odvíjely od počtu vysazených sazenic. Částky proplacené LČR následně žalobkyně na základě faktur proplatila řádně a včas L&F. Žalobkyně bezodkladně po prohlášení úpadku na L&F kontaktovala příslušné lesní správce, od nichž se dozvěděla, že v průběhu kontroly jarního zalesnění uskutečněné v září 2013 (pozn. soudu: zřejmě míněn rok 2012) bylo zjištěno, že v některých případech nebylo zalesnění provedeno řádně, proto žalobkyně vyzvala dne 08. 10. 2012 L&F k řádnému splnění povinností ze subdodavatelských smluv, L&F však dne 10. 10. 2012 uvedla, že není schopna své závazky dále plnit. Protože žalobkyně sama v dané oblasti nedisponovala personálem ani dalším zázemím pro urychlené provedení náhradního zalesnění, oznámila tuto skutečnost lesním správcům a LČR v návaznosti na to v souladu s čl. XX odst. 2 smluv o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví vyrozuměly žalobkyni, že si uplatněné vady jarního zalesnění odstraní samy svými vlastními zdroji, popř. třetími subjekty a následně vůči žalobci uplatnily náhradu za vyčíslené ztráty jarního zalesnění odpovídající podle čl. XX odst. 4 a 5 součtu ceny potřebných sazenic k náhradě uhynulých jedinců a ceny za práce při náhradním zalesňování podle smluvních ceníků. Tato ustanovení byla ve všech smlouvách o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví uzavřených mezi LČR a žalobkyní shodná a byly známy i L&F, neboť tyto smlouvy byly vždy přílohou odpovídajících subdodavatelských smluv. Stejně tak L&F jako zástupce žalobkyně byla účastníkem reklamačních řízení s LČR, k uplatněným nárokům se vyjadřovala, odsouhlasovala konečné stavy nárokovaných nových sazenic a věděla tak přesně, jaký je rozsah vad (proto by bylo nesmyslné, aby ji v tomto směru žalobkyně vyrozumívala), přičemž v rozporu se svými povinnostmi zástupce ani odpovídající informace žalobkyni nepředala. Vyrozuměním je třeba ve smyslu čl. XI odst. 5 smluv chápat zaslání kopií veškerých faktur obdržených od LČR. Faktury č. 441691 ze dne 25. 10. 2012 na částku 289.292,-Kč, č. 441692 ze dne 29. 10. 2012 na částku 333.745,-Kč a č. 441708 ze dne 30. 10. 2012 na částku 322.276,-Kč společně s kopií odpovídajících faktur LČR znějících na totožné částky žalobkyně zaslala L&F bez zbytečného prodlení emailem i poštou. Proti žalované č. 2 žalobkyně uplatnila odpovídající pohledávky na základě jednotlivých ručitelských prohlášení k subdodavatelským smlouvám č. 202939 a č. 193111 ze dne 03. 02. 2012, v nichž se žalovaná č. 2 zavázala uhradit veškeré závazky L&F vůči žalobkyni ze subdodavatelských smluv včetně náhrady škody či jiných závazků sankční nebo reparační povahy. V tomto případě se jedná o ručitelské závazky za nároky z odpovědnosti za vady odpovídající nároku na slevu ceny díla uplatněnému LČR vůči žalobkyni. Označuje-li žalovaná č. 1 ve svém vyjádření tyto pohledávky zá smluvní pokuty, právní argumenty pro tento závěr nepředkládá. V průběhu jednání obě strany konstatovaly, že skutkový stav je mezi nimi nesporný a liší se pouze jejich právní hodnocení věci. V plném rozsahu přitom odkázaly na svá dosavadní písemná podání ve věci. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 02. 10. 2012, č. j. KPSH 37 INS 23815/2012-A-10, byl zjištěn úpadek žalované č. 2 a insolvenční správkyní byla ustanovená žalovaná č. 1. Dne 31. 10. 2012 byla soudu doručena přihláška žalobkyně, kterou do insolvenčního řízení přihlásila celkem 23 dílčích pohledávek v celkové výši 79.676.692,50 Kč. Nevykonatelné dílčí pohledávky č. 15 ve výši 289.292,-Kč, č. 16 ve výši 333.745,-Kč a č. 23 ve výši 322.276,-Kč byly odůvodněny tím, že LČR uplatnily v rámci reklamace vůči žalobkyni ztrátu jarního zalesnění a náhradu za provedení náhradního zalesnění fakturami ze dne 23. 10. 2012 a 25. 10. 2012. Na základě subdodavatelských smluv ze dne 03. 02. 2012 o provádění lesnických činností a prodeje dříví na SÚJ Český Krumlov, č. 202939, resp. SÚJ Lužná, č. 179201, a SÚJ Jindřichův Hradec, č. 193111, na období 2012-2015 žalobkyně náhrady za provedení náhradního zalesnění uplatnila vůči L&F, ta je však neuhradila, aktuálně je v úpadku a proto žalobkyně pohledávky uplatňuje po žalované č. 2 jako ručitelce. Na základě výzvy insolvenční správkyně žalobkyně přihlášku doplnila o přesnou specifikaci ručitelských prohlášení žalované č. 2. Usnesením ze dne 31. 01. 2013, č. j. KPSH 37 INS 23815/2012-B-60, soud povolil reorganizaci žalované č. 2. Při zvláštním přezkumném jednání konaném dne 16. 07. 2013 popřeli oba žalovaní v plné výši dílčí pohledávky žalobkyně č. 15, 16 a 23. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek vyplývá, že pohledávky popřeli co do pravosti i výše s tím, že paušalizované náhrady za neprovedení jarního zalesnění jsou smluvními pokutami, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Pokud by pak eventuálně šlo o nároky z odpovědnosti za vady jarního zalesňování, tyto nebyly vůči dlužníku uplatněny, takže nároky nikdy nevznikly. Vyrozumění o popření dílčích pohledávek č. 15, 16 a 23 byla žalobkyni podle připojené dodejky doručena dne 24. 07. 2013. Usnesením ze dne 27. 05. 2013, č. j. KPSH 37 INS 23815/2012-B-108, bylo Krajským soudem v Praze rozhodnuto o přeměně reorganizace žalované č. 2 v konkurs. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že žaloba je podána včas, nicméně z důvodu, že následně došlo k přeměně reorganizace dlužnice na konkurs, je žaloba proti žalované č. 2 podána zcela nedůvodně. Dlužník v konkursu totiž není osobou s dispozičními oprávněními a jeho popření nemá účinky srovnatelné s účinky popření pohledávky insolvenčním správcem. V souladu s ustálenou praxí tedy soud neshledal důvodnou incidenční žalobu proti dlužnici, neboť její popření (v důsledku prohlášeného konkursu již) nebrání uspokojení pohledávek žalobkyně v insolvenčním řízení. Žaloba směřující proti žalované č. 2 tak byla bez dalšího zamítnuta. Podrobněji se pak soud zabýval důvodností žaloby proti žalované insolvenční správkyni. Z ručitelských prohlášení k subdodavatelským smlouvám o provádění lesnických činností a prodeji dříví na SÚJ Český Krumlov, č. 202939, na SÚJ Jindřichův Hradec, č. 193111 na období 2012-2015 a na SÚJ Lužná, č. 179201 (dále jen ručitelská prohlášení ), sepsaných vždy dne 03. 02. 2012 s odkazem na ustanovení § 303 obchodního zákoníku a opatřených úředně ověřenými podpisy Ing. Tomáše Zmeškala, člena představenstva dlužnice, soud zjistil, že se jimi dlužnice v pozici ručitele žalobkyni závazně a neodvolatelně zaručila za L&F bez protestů a námitek bezpodmínečně uhradit v plné výši do dvou týdnů od doručení písemné výzvy žalobkyně každou pohledávku plynoucí ze zmíněných subdodavatelských smluv, včetně plateb za dřevo, veškerých sjednaných smluvních pokut, závazků z titulu předčasného ukončení smlouvy, řádného nepředložení bankovní garance, náhrady škody či jiných závazků sankční nebo reparační povahy, a to včetně jejich příslušenství, pokud pohledávku v době jejich splatnosti nesplní L&F. Dlužnice současně prohlásila, že bere na vědomí a je srozuměna s tím, že přebírá ručení za pohledávky, jejichž výše není předem známa a může se v průběhu zajištění měnit, a že je jí obsah té které subdodavatelské smlouvy znám. Ze subdodavatelských smluv o provádění lesnických činností a prodeji dříví na SÚJ Český Krumlov, č. 202939, na SÚJ Jindřichův Hradec, č. 193111 a na SÚJ Lužná, č. 179201, (dále jen subdodavatelské smlouvy ) uzavřených vždy dne 03. 02. 2012 na období 2012-2015 mezi žalobkyní v pozici dodavatele a L&F v pozici subdodavatele (za niž podepisoval Ing. Tomáš Zmeškal jako jednatel) bylo dále zjištěno, že v nich žalobkyně prohlásila, že jako smluvní partner LČR podepíše smlouvy o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví na zmíněné SÚJ (dále též smlouvy s LČR ) na období do 31. 12. 2015 včetně všech příloh, že však má zájem soustředit svou činnost a kapacity na jiné SÚJ, jež byly předmětem veřejné zakázky LČR, a rozhodla se využít nabídky L&F, že zajistí za žalobkyni plnění veškerých povinností ze smluv s LČR. L&F se subdodavatelskými smlouvami zavázala za žalobkyni plnit veškeré její závazky ze smluv s LČR, a to za podmínek shodných jako stanovují smlouvy s LČR a jejich přílohy. Konkrétně rozsah a specifikace podmínek provádění pěstebních činností budou v průběhu smluvního vztahu dále upřesňovány LČR prostřednictvím pěstebních projektů a zadávacích listů pěstebních činností a L&F se zavázala služby poskytovat vždy v závislosti na upřesňování požadavků ze strany LČR vůči žalobkyni. Žalobkyně se zavázala udělit L&F plnou moc tak, aby ji L&F mohla při plnění smlouvy s LČR zastupovat. L&F se zavázala provádět lesnické činnosti řádně, včas a s odbornou péčí na vlastní odpovědnost v souladu se smlouvami s LČR, a to za ceny stanovené smlouvami s LČR a zavázala se též informovat žalobkyni o všech podstatných okolnostech, jež by mohly mít za následek sankci ze strany LČR či jsou podstatnou změnou či porušením smluv s LČR nebo by mohly mít vliv na postavení žalobkyně jako smluvního partnera LČR. V čl. XIV L&F se zavázala mít vůči žalobkyni stejné povinnosti jako žalobkyně vůči LČR podle čl. XX odst. 4 smluv s LČR a poskytnout záruku za jakost pěstebních činností dle porostních skupin ve stejném rozsahu jako poskytuje žalobkyně LČR podle čl. XX odst. 3 smluv s LČR. Žalobkyně se zavázala vůči L&F v případě odstranitelných vad reklamovaných LČR přednostně uplatnit stejná práva jako uplatnily LČR vůči žalobkyni. V případě, že odstranění vady provedou na vlastní náklady LČR, zavázala se L&F zaplatit žalobkyni částku požadovanou LČR. Nedílnou součástí smluv byly (dosud nepodepsané) smlouvy s LČR včetně jejich příloh. Z výňatků ze smluv o provádění komplexních lesnických činností a prodeji dříví na roky 2012-2015 a veřejné zakázky č. 202939 (Český Krumlov) a č. 193111 (Jindřichův Hradec) uzavřených vždy dne 07. 02. 2012 mezi LČR a žalobkyní soud zjistil, že v čl. XX odst. 2 bylo ujednáno, že v případě odstranitelných vad mají LČR na základě předchozího vyrozumění žalobkyně právo na odstranění vady vlastními zaměstnanci či třetími osobami na náklady žalobkyně a žalobkyně se zavazuje takto vyúčtované náklady LČR zaplatit. V čl. XX odst. 3 poskytla žalobkyně LČR záruku za jakost pěstebních činností s tím, že záruka za jarní zalesnění trvá (mimo vad způsobených extrémním přísuškem, požáry, povodněmi, dobytkem, zvěří a spálením výhonů pozdním mrazem, nezapříčinila-li vznik těchto vad žalobkyně a mimo nedodržení jakosti v důsledku působení hmyzích škůdců, hlodavců či projevů vandalismu, ledaže ochrana proti nim byla součástí dodávky) do konce měsíce září téhož kalendářního roku. Podle čl. XX odst. 4 přitom zalesnění musí být provedeno v souladu s právními předpisy, přičemž úhyn na zalesňování nesmí překročit 10 % vysázeného počtu jedinců každé dřeviny zvlášť na zalesňované ploše. V případě překročení tohoto limitu byla žalobkyně povinna provést náhradní zalesňování v celém rozsahu úhynu, a to v nejbližším termínu pro zalesňování stanoveném LČR. Pro případ neprovedení náhradního zalesňování do konce smluvního vztahu bylo ujednáno oprávnění LČR požadovat po žalobkyni úhradu částky odpovídající součtu ceny sazenic potřebných k provedení náhradního zalesňování a ceny za náhradní zalesňování podle ceníku pěstebních činností, který je přílohou smlouvy. Z kopie dopisu lesního správce LČR Ing. Václava Markese ze dne 09. 10. 2012 bylo zjištěno, že LČR uplatnily vůči žalobkyni dle čl. XX odst. 4 smlouvy s LČR č. 193111 (Jindřichův Hradec) nárok na provedení náhradního zalesnění u porostů specifikovaných v příloze dopisu s tím, nechť žalobkyně sdělí, zda náhradní zalesnění provede do 2. kvartálu 2013 nebo jej mají provést LČR ve vlastní režii, za což bude žalobkyně povinna uhradit částku odpovídající součtu ceny sazenic potřebných k provedení náhradního zalesňování a ceny za náhradní zalesňování podle aktuálního ceníku pěstebních činností. Z faktury č. 1219300206 ze dne 23. 10. 2012 soud ověřil, že LČR, lesní správa Jindřichův Hradec, žalobkyni vyfakturovala k úhradě částku 322.275,-Kč jako náhradu za provedení náhradního zalesnění. V příloze pak byly podrobně specifikovány tyto práce a jejich ceny odpovídající v součtu fakturované ceně bez DPH. Fakturou č. 441708 ze dne

30. 10. 2012 následně žalobkyně vyfakturovala L&F shodnou částku náhrady za provedení náhradního zalesnění, přičemž přílohou byla odpovídající faktura LČR. Z kopie dopisu lesního správce LČR Ing. Radka Kordače ze dne 22. 10. 2012 bylo zjištěno, že LČR uplatnily vůči žalobkyni dle čl. XX odst. 2 a odst. 4 smlouvy s LČR č. 202939 (Český Krumlov) požadavek na úhradu vyčíslených ztrát jarního zalesnění u porostů specifikovaných v příloze dopisu. Z faktury č. 279 ze dne 23. 10. 2012 dále vyplynulo, že LČR, středisko Český Krumlov, žalobkyni vyfakturovalo k úhradě částku 289.292,-Kč jako náhradu za provedení náhradního zalesnění. Fakturou č. 441691 ze dne 25. 10. 2012 následně žalobkyně vyfakturovala L&F shodnou částku náhrady za provedení náhradního zalesnění, přičemž přílohou byla odpovídající faktura LČR. Z faktury č. 1217900182 ze dne 25. 10. 2012 soud ověřil, že LČR, lesní správa Lužná, žalobkyni vyfakturovala k úhradě částku 333.745,-Kč jako náhradu za provedení náhradního zalesnění (v příloze pak byly podrobně specifikovány tyto práce a jejich ceny s odkazem na smlouvu s LČR č. 179201). Fakturou č. 441692 ze dne 29. 10. 2012 následně žalobkyně vyfakturovala L&F shodnou částku náhrady za provedení náhradního zalesnění, přičemž přílohou byla odpovídající faktura LČR. Žalobkyně dále předložila sadu protokolů o předání ploch z jarního zalesnění, v nichž jako dodavatel vystupuje L&F (revíry Bílichov, Bor, Haná, Lužná, Pšovlky, Tři Stoly), v nichž je provedena evidence a výpočet ztrát jarního zalesnění (kontroly v září 2012). Dopisem žalobkyně ze dne 08. 10. 2012 bylo dále prokázáno, že se žalobkyně obracela na L&F s výzvou k bezodkladnému plnění závazků ze tří shora zmíněných subdodavatelských smluv. Konečně z dopisu žalobkyně ze dne 22. 10. 2012 soud ověřil, že se žalobkyně již v minulosti obracela na dlužnici s výzvou ke splnění ručitelského závazku k jiným pohledávkám zakládajícím se na třech shora zmíněných subdodavatelských smlouvách. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že právní hodnocení sporných pohledávek ze strany žalované insolvenční správkyně neodpovídá skutečnosti. Základem uplatněných pohledávek je nárok LČR z titulu odpovědnosti za vady díla, kdy ve smlouvách s LČR bylo nad rámec dispozitivní úpravy v obchodním zákoníku ujednáno oprávnění LČR odstranit vady svými zaměstnanci či třetími osobami a následně po dodavateli (žalobkyni) požadovat náhradu nákladů na odstranění vady-v tomto případě náhradu nákladů náhradního zalesnění. Jejich výše se přitom zcela transparentně zakládá na smluvních cenících, z nichž vycházela odměna dodavatele za provedení díla. Subdodavatelskými smlouvami pak byly ve své podstatě práva a povinnosti ze smluv s ČR převedeny na L&F, která při jejich plnění vystupovala jako zástupce žalobkyně. Dlužnice jakožto mateřská společnost L&F se pak ručitelskými prohlášeními za úhradu závazků L&F z titulu odpovědnosti za vady provedeného díla žalobkyni zaručila, že povinnost L&F v případě její platební neschopnosti či nevůle vůči žalobkyni namísto ní splní. Přitom žalovaná č. 1 se mýlí, tvrdí-li, že se jedná o odpovědnost za neprovedení jarního zalesnění (nedodání díla) a nikoliv za vady díla. Z předložených listin plyne, že dílo bylo provedeno, avšak došlo k nadměrnému úhynu dodaných sazenic, tedy jednoznačně k vadnému plnění ve smyslu uzavřených subdodavatelských smluv. Zde soud musí dále poukázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 07. 2014, č. j. 3 VSPH 391/2013-P143-11, KSPH 37 INS 23815/2012, které vysvětlilo, že ani ručitelský závazek za úhradu smluvní pokuty nelze ztotožňovat se smluvní pokutou. Tímto usnesením byla vyvrácena sama podstata argumentace žalované č. 1 a zdejší soud se s jeho závěry ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje. Navíc pak dodává, že i kdyby uvedené neplatilo, stejně by žalovaná č. 1 popřela sporné pohledávky neoprávněně, neboť se nezakládají na smluvní pokutě (paušální náhradě škody), nýbrž se jedná o ručitelský závazek za závazky L&F z neodstranění vad provedeného díla. Podle § 170 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení. Z citovaného ustanovení insolvenčního zákona neplyne, že by byly z uspokojení vyloučeny ručitelské závazky a stejně tak nejsou z uspokojení vyloučeny ani závazky z titulu odpovědnosti z vad. Pokud žalovaná 1) v popěrném úkonu tvrdila, že vůči dlužnici nárok z titulu vad díla nebyl uplatněn a tedy neexistuje, pomíjí, že dlužnice je pouze ručitelem za L&F a vůči L&F byl požadavek z titulu vad díla uplatněn včas. Je tak zjevné, že popření pohledávek nebylo oprávněné. S ohledem na uvedené tedy soud podané žalobě v plném rozsahu vyhověl. Zcela úspěšné žalobkyni by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náležela náhrada nákladů řízení proti žalované č. 1 v plném rozsahu. S ohledem na nákladovou imunitu žalované č. 1 zakotvenou v ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona nicméně soud musel rozhodnout tak, že se ve vztahu mezi nimi žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. Stejně soud rozhodl i ve vztahu k řízení o žalobě směřované proti žalované č. 2, v němž byla sice žalobkyně z procesních důvodů zcela neúspěšná, žalované č. 2 však žádné náklady s účastí v řízení (fakticky se jej vůbec nezúčastnila; s ohledem na zřejmý nedostatek pasivní legitimace však nebylo namístě na její neúčast u jednání soudu reagovat vynesením rozsudku pro zmeškání) nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 1. června 2016 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Alžběta Čejková