50 ICm 2686/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2686/2013-42 (KSPH 39 INS 32533/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5-Smíchov, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobců a) Mgr. Tomáše Záhumenského, se sídlem Tychonova 44/3, 160 00 Praha 6, insolvenčního správce majetkové podstaty žalobce b) a b) Svatopluka anonymizovano , anonymizovano , bytem Pod Hřebenem 203, 267 12 Loděnice, obou zastoupených Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem Tychonova 44/3, 160 00 Praha 6, proti žalované AB 4 B.V., se sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem Blatného 1885/36, 616 00 Brno-Žabovřesky, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky takto :

I. Určuje se, že dílčí pohledávky žalované č. 2 ve výši 66.054,66 Kč a č. 3 ve výši 50.652,-Kč nejsou po právu. II. Ve vztahu k dílčí pohledávce žalované č. 4 ve výši 22.179,30 Kč se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 20.812,-Kč k rukám jejich právního zástupce, Mgr. Jana Dajbycha. IV. Žalované se ukládá, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatila České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 4350268613.

Odůvodnění :

Žalobce a) jako insolvenční správce a žalobce b) jako dlužník se společnou žalobou doručenou soudu dne 02. 08. 2013 domáhají určení, že část vykonatelných pohledávek přihlášených žalovanou do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce b) u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 INS 32533/2012 není po právu, a to konkrétně celá dílčí pohledávka č. 2 z titulu smluvní pokuty ve výši ušlých úroků z úvěru (66.054,66 Kč), celá dílčí pohledávka č. 3 z titulu nákladů rozhodčího řízení (50.652,-Kč) a celá dílčí pohledávka č. 4 z titulu nákladů exekučního řízení (22.179,30 Kč). Přihlášená pohledávka byla žalované postoupena jako dluh žalovaného b) z úvěrové smlouvy č. 3811241901, již dlužník uzavřel dne 24. 11.2008 se společností Home Credit a.s. Žalobci uvedli, že při přezkumném jednání konaném dne 10. 07. 2013 popřeli shora uvedené vykonatelné pohledávky žalované co do pravosti a výše. Pokud jde o smluvní pokutu, žalobci považují ustanovení hlavy 7 § 6 úvěrových podmínek, z nějž smluvní pokuta vychází, za neplatné, a to pro rozpor s dobrými mravy v důsledku její nepřiměřené výše, pro neurčitost tohoto ujednání a také proto, že toto ujednání ve smyslu § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. (dále jen občanský zákoník ) v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Žalobci namítli, že žalované žádný úrok neušel, protože žalovaná je oprávněna požadovat úrok i přes zesplatnění úvěru. Přitom kdyby dlužník splatil úvěr ihned po jeho zesplatnění, byl by úrok mnohonásobně nižší, než uplatněná smluvní pokuta. Z toho tedy plyne její zneužívající charakter a rozpor s dobrými mravy. Protože nárok ze smluvní pokuty nevznikl, nemůže být dlužník ani v prodlení s její úhradou, takže nemohla vzniknout ani pohledávka z titulu úroků z prodlení. V souvislosti s požadavkem žalované na náhradu nákladů rozhodčího řízení žalobci namítli, že rozhodčí doložka je neplatná podle § 39 a § 55 odst. 2 občanského zákoníku a rozhodčí nález tak nemůže mezi účastníky zakládat práva a povinnosti a tedy ani ukládat dlužníkovi povinnost k náhradě nákladů rozhodčího řízení. Žalobci především poukázali, že dlužník při uzavírání úvěrové smlouvy vystupoval jako spotřebitel, a proto se na něj na základě § 262 odst. 4 zákona č. 519/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 230/2008 Sb. (dále jen obchodní zákoník ) vztahovala ochrana poskytovaná v návaznosti na právo EU ustanoveními § 51a a násl. občanského zákoníku. Žalobci uvedli, že rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně a s ohledem na její zakomponování do hlavy 14 § 16 úvěrových podmínek a rozsah těchto podmínek a velikost užitého písma není reálně představitelné, že by dlužník měl vůbec vědomost, že sjednává rozhodčí doložku. Ujednání o volbě rozhodce je navíc neplatné pro obecnost a neurčitost způsobu určení rozhodce, neboť odkazuje na široký okruh osob a oprávnění jeho volby je fakticky přeneseno na věřitele, čímž je obcházeno ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákona č. 7/2009 Sb. (dále jen zákon o rozhodčím řízení ). Rozhodci JUDr. Radimu Kuchtovi navíc nepřísluší vydávat rozhodčí a poplatková pravidla, neboť není stálým rozhodčím soudem. Žalobci v této souvislosti odkazují na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 05. 2009, č. j. 12 Cmo 496/2008-28, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010 (dále též Rc 45/2010 ) a také na rozsudek Soudního dvora EU (dále jen SD EU ) C-168/05 Mostaza Claro, v němž bylo vysloveno, že soudy mají k nicotnosti rozhodčích nálezů přihlížet z úřední povinnosti. K pohledávce z titulu nákladů exekučního řízení pak žalobci uvedli, že s ohledem na závěr o neplatnosti rozhodčí doložky neměla být na základě rozhodčího nálezu ani nařizována exekuce, takže dlužníkovi ani nemohla vzniknout povinnost uhradit náklady věřitele v exekučním řízení. Pohledávky žalované považují žalobci za nevykonatelné.

Žalovaná na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. ve stanovené 30denní lhůtě reagovala vyjádřením, formulovaným (i podle nadpisu) jako vyjádření k žalobě dlužníka na zrušení rozhodčího nálezu a argumentovala v něm výhradně k otázce platnosti rozhodčí doložky. S ohledem na skutečnost, že z podání byl zřejmý nesouhlas žalované s klíčovým východiskem žaloby podané žalobci včetně uvedení důvodů takového stanoviska, neshledal soud podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná konkrétně uvedla, že žalobci ustanovení rozhodčí doložky a ustanovení zákona o rozhodčím řízení interpretují nesprávně. Žalovaná poukazuje na to, že bylo ujednáno, že JUDr. Radim Kuchta vybere rozhodce ze seznamu rozhodců, přičemž bylo výslovně uvedeno, že v seznamu je veden i on sám a je oprávněn určit za rozhodce sám sebe. Obě smluvní strany tak mohly již v době uzavření smlouvy dovodit, že případné spory z úvěrové smlouvy může rozhodovat právě on. Žalovaná dále odkázala na judikaturu soudů známou v době, kdy byla uzavírána smlouva o úvěru, a namítala, že nelze připustit retroaktivní působení pozdějších soudních rozhodnutí. Novější judikatura představovaná rozsudkem Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ) ze dne 11. 05. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, Rc 121/2011, je navíc nepřiléhavá, neboť vychází ze situace, kdy je osoba rozhodce určována právnickou osobou a v době uzavření smlouvy osoba rozhodce známá není. V nynější věci je však rozhodce uveden přímo v textu rozhodčí doložky. Obě strany se měly možnost v době uzavření smlouvy seznámit s pravidly vedení rozhodčího řízení a svým podpisem se jim dobrovolně podřídily. Žalovaná následně po uplynutí stanovené lhůty své vyjádření doplnila a na žalobu reagovala konkrétněji. Uvedla, že dlužník poskytnutý úvěr ve výši 130.000,-Kč nesplácel řádně a včas a proto její právní předchůdkyně úvěr ke dni 09. 11. 2010 zesplatnila a současně dlužníka vyzvala k uhrazení úvěru i smluvní pokuty smluvené v hlavě 7 § 6 úvěrových podmínek, tvořících ve smyslu § 273 obchodního zákoníku nedílnou součást smlouvy o úvěru, a stanovené ve výši smluvního úroku, na který by věřiteli vznikl nárok, pokud by dlužník úvěr splácel řádně v dohodnutých splátkách. Žalovaná považuje výši sjednané smluvní pokuty za přiměřenou a připomenula, že smlouva o úvěru představuje ve smyslu § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku absolutní obchod. Poukázala také na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 09. 2012, č. j. 101 VSPH 171/2012-51, 122 ICm 3058/2011, KSPL 27 INS 5155/2011, který se stejným závěrem řešil skutkově v podstatě shodný případ. S odkazem na rozsudek NS ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, namítla, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích nemůže být považováno za absolutně neplatné ve smyslu § 39 občanského zákoníku pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, neboť v takovém případě je třeba užít moderačního práva soudu podle § 301 obchodního zákoníku, a že důvod absolutní neplatnosti se musí týkat již samotného sjednání smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty podle žalobkyně odpovídá preventivní, uhrazovací i sankční funkci sjednané smluvní pokuty a cituje v této souvislosti z rozsudku NS ze dne 28. 01. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, podle nějž je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. Dále pak žalovaná argumentovala tím, že přihláškou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 % z částky v prodlení delším než 7 dnů vyplývá z hlavy 15 (resp. 16) § 3 úvěrových podmínek a že smluvní pokuta je vzhledem ke svým funkcím přiměřená a zcela v souladu s dobrými mravy. Podotkla také, že nárok na smluvní pokutu jí vznikl ještě před datem prohlášení úpadku a jejímu přiznání, jak dokládá i odkazem na komentářovou literaturu, nebrání ani ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Navrhla proto žalobu zamítnout.

V replice žalobci podotkli, že žalovaná se ve svém vyjádření vůbec nezabývá neurčitostí smluvní pokuty, jejím rozporem s dobrými mravy a také rozporem s § 56 občanského zákoníku. V tomto směru zdůraznili, že žalovanou zastávaná bezvýjimečná aplikace obchodního zákoníku neobstojí s ohledem na speciální úpravu v § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a dále uvedli, že nepřiměřenost výše smluvní pokuty je zmíněna pod písm. e) bodu 1 přílohy ke směrnici č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen směrnice ), jež obsahuje katalog nekalých ujednání. Přiměřenost výše smluvní pokuty je tedy bezesporu možné posuzovat jako jeden z atributů platnosti smluvní pokuty. K otázce neplatnosti rozhodčí doložky žalobci opět poukázali na chybějící argumentaci žalované ve vztahu k čl. 3 směrnice. Dále pak žalobci namítají, že žalovaný podával rozhodčí žalobu až dne 28. 05. 2012, tj. v době, kdy již bylo vydáno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 05. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, Rc 121/2011, a musel tak předvídat následky toho, že jedná na základě neplatné rozhodčí doložky. Přitom JUDr. Radim Kuchta mohl podle rozhodčí doložky sice ustanovit rozhodcem sám sebe, stejně tak ale mohl ustanovit rozhodcem i jinou osobu, takže dlužníkovi nemohlo být zřejmé, jaký rozhodce bude spor na základě rozhodčí žaloby rozhodovat. S ohledem na uvedené tedy žalobci na podané žalobě setrvali. V průběhu jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalovaná však své vyjádření doplnila v tom směru, že ujednání o smluvní pokutě bylo posouzeno jako platné i v nedávném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 06. 2014, č. j. 104 VSPH 133/2014-64, 44 ICm 3743/2012, KSPA 44 INS 20105/2011, s tím, že není překvapivé, je typické pro smlouvy o úvěru a odpovídá úpravě obsažené v § 506 obchodního zákoníku, pročež se ve vztahu k němu neuplatní ani závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu (dále jen ÚS ) ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Dále žalovaná namítala, že institut smluvní pokuty v občanském zákoníku slouží jako paušální náhrada škody a v rozporu s dobrými mravy by byla, jestliže by byla v nepoměru s výší vzniklé škody. V tomto případě však výše smluvní pokuty přesně odpovídá škodě vzniklé právnímu předchůdci žalované. Kdyby dlužník plnil řádně a včas, uhradil by jak jistinu, tak i úrok. V důsledku ujednání o smluvní pokutě je dlužník povinen v případě nesplácení úvěru hradit tutéž částku, tj. jistinu a smluvní pokutu, která nominálně odpovídá sjednanému úroku. Také pokud jde o nominální výši smluvní pokuty, porovnáním výše přihlášené jistiny (112.000,-Kč) a smluvní pokuty (66.000,-Kč) a zbylé doby splácení úvěru v době jeho zesplatnění (čtyři roky z celkových šesti) žalovaná poukazuje na to, že smluvní pokuta činí odhadem 12-13 % jistiny ročně, resp. 0,02-0,04 % jistiny denně, což představuje jen asi desetinu sazby, která byla v jiných případech v judikatuře vyšších soudů akceptována. Přitom v insolvenčním řízení velmi pravděpodobně nedojde k 100 % uspokojení pohledávky žalované. Ujednání tak podle žalované ani v případě spotřebitele nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o namítanou neurčitost sjednané smluvní pokuty, ze zákona plyne, že postačí pouze určité sjednání způsobu určení výše smluvní pokuty. Způsob určení výše smluvní pokuty byl přitom sjednán jednoznačně, a jak plyne z úvěrových podmínek, lze výši úroku vypočíst součinem výše měsíční splátky ponížené o příp. poplatky a počtem splátek a to celé poníženo o poskytnutou jistinu. S ohledem na toto ustanovení tedy je dlužníku zřejmé, kolik na smluvní pokutě zaplatí a je mu také zřejmé, že zaplatí stejně, ať již plní na smlouvu řádně a včas nebo řádně nesplácí. Žalovaná také zdůraznila, že její právní předchůdce rozhodně neměl v úmyslu vytvořit tzv. predátorskou smlouvu. Dále pak žalovaná namítla, že dlužník není aktivně legitimován k podání incidenční žaloby, neboť toto oprávnění mu zákon výslovně nesvěřuje. V rámci novelizace insolvenčního zákona byla pasivní legitimace dlužníka pro případ incidenčních sporů na určení pravosti výše nevykonatelné pohledávky výslovně zanesena do zákona. Pro případ popření vykonatelné pohledávky dlužníkem však zákon dlužníku aktivní legitimaci k podání incidenční žaloby nesvěřuje. V případě, že by bylo naznáno, že tuto aktivní legitimaci má, tak pro zjištění nebo nezjištění pohledávky nemá jím podaná žaloba žádný význam a tudíž v případném úspěchu ve sporu má žalovaný za to, že dlužník nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jím uplatněná žaloba nebyla podána účelně. Lze také odkázat na komentář JUDr. Kotoučové, v němž je výslovně uvedeno, že při popření vykonatelné pohledávky žalobu podává insolvenční správce. O dlužníku není uvedeno ani slovo. Pokud jde o náklady rozhodčího řízení, zde žalovaná upozorňuje, že v rozhodčí doložce byl rozhodce Radim Kuchta výslovně uveden. Rozhodčí doložka by mohla být neplatná jen při netransparentním výběru rozhodce. S ohledem na výslovné uvedení jeho jména však nejde o takový případ. Dále pokud jde o náklady exekučního řízení, byl-li vydán příkaz k náhradě nákladů exekuce a tento nabyl právní moci, pak zakládá nárok žalované na náhradu nákladů exekučního řízení. Konečně žalovaná popsala korespondenční způsob uzavírání úvěrové smlouvy, který je dosvědčován odlišnou datací podpisů účastníků a podacím razítkem právní předchůdkyně na vyhotovení úvěrové smlouvy, z nějž jasně plyne, že dlužník měl před podpisem úvěrové smlouvy možnost se s ní tři dny řádně seznamovat. Práva na náhradu nákladů řízení se žalovaná vůči dlužníku vzdala. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 25. 03. 2013, č. j. KSPH 39 INS 32533/2012-A-27, o úpadku žalobce b), jako způsob jeho řešení povolil oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalobce a). Dne 19. 04. 2013 byla soudu doručena přihláška čtyř dílčích nezajištěných vykonatelných pohledávek žalované v celkové výši 278.666,77 Kč, sestávající z částky 139.780,71 Kč tvořené zesplatněnou jistinou úvěru, kapitalizovanými úroky a úroky z prodlení (dílčí pohledávka č. 1), částky 66.054,66 Kč tvořené smluvní pokutou sjednanou v ustanovení hlavy 6 § 5 úvěrových podmínek a jejím příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ve výši 0,0212 % denně (dílčí pohledávka č. 2), částky 50.652,-Kč představované náklady nalézacího rozhodčího řízení vyčíslenými v rozhodčím nálezu JUDr. Radima Kuchty ze dne 27. 07. 2012, sp. zn. TON-PPF2-J 222/2012 (dílčí pohledávka č. 3) a konečně z částky 22.179,30 Kč tvořené náklady věřitele v exekučním řízení v exekučním řízení vyčíslenými v exekučním příkazu JUDr. Dalimila Miky ze dne 07. 03. 2013, č. j. 120 EX 62499/12-11 a 120 EX 62499/12-12 (dílčí pohledávka č. 4). Důvodem vykonatelnosti prvních tří dílčích pohledávek byl zmíněný rozhodčí nález JUDr. Radima Kuchty, vykonatelnost poslední z pohledávek pak byla založena zmíněným exekučním příkazem. Prvotním důvodem vzniku přihlášených pohledávek měla být úvěrová smlouva č. 3811241901 uzavřená dne 21. 11. 2008 mezi žalobcem b) a společností Home Credit, a.s. Věřitel pohledávku postoupil na společnost PPF B2 B.V., jejíž obchodní jméno bylo dne 18. 12. 2012 změněno na AB 4 B.V. Dne 10. 07. 2013 se ve věci konalo přezkumné jednání, během kterého insolvenční správce i dlužník popřeli vykonatelné dílčí pohledávky žalované č. 2, 3 a 4 v plné výši z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a že rozhodčí řízení proběhlo na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek je zřejmé, že pohledávky žalované byly přezkoumány jako vykonatelné. V důvodech popření bylo navíc zmíněno, že ujednání o smluvní pokutě i rozhodčí doložka jsou jednostranně zneužívající vůči dlužníkovi. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 07. 2013, č. j. KSPH 39 INS 32533/2012-B-25, bylo schváleno oddlužení žalobce b). S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že pasivně procesně legitimována je v tomto sporu žalovaná, aktivní procesní legitimace pak svědčí oběma žalobcům. Pokud jde o argumentaci žalované popírající žalobní právo dlužníka, jemuž bylo povoleno oddlužení, s tou se soud neshoduje, neboť pomíjí specifický rozsah oprávnění, jimiž dlužník disponuje v případě, je-li jeho úpadek řešen cestou oddlužení. V této souvislosti lze též odkázat s argumentem a contrario na důvody, o něž se opírá usnesení NS ze dne 29. 05. 2014, sp. zn. 29 ICdo 33/2014, v kterém byl vysloven závěr, že dlužník za trvání konkurzu osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí není. V situaci povoleného oddlužení totiž dlužník je osobou, jejíž popěrné právo má vliv na zjištění pohledávky (ustanovení § 410 odst. 2 věty první ve spojení s § 201 odst. 2 insolvenčního zákona), jedná-li se o pohledávku nezajištěnou (což je v tomto případě splněno). Dovození aktivní procesní legitimace dlužníka v tomto typu incidenčního sporu také odpovídá tomu, že procesu oddlužení je osobou s dispozičními právy dlužník a je mu tedy (v mezích daných insolvenčním zákonem) umožněno rozhodovat o svém majetku a závazcích. Umožňuje-li mu insolvenční zákon účinně popírat přihlášené pohledávky, bylo by nelogické a odporovalo by právu na spravedlivý proces, pokud by byl dlužník zbaven možnosti své popěrné námitky uplatnit před soudem. Tím by se stalo popěrné oprávnění dlužníka pouze virtuálním. V tomto směru má proto soud za to, že žalovanou zmiňované závěry komentářové literatury byly soudní praxí překonány a stejně tak neobstojí ani z hlediska výkladu systematického, zejména pak s přihlédnutím ústavním principům zakotveným ve vnitrostátní rovině v ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že pohledávky z úvěrové smlouvy přešly postoupením na žalovanou. Tato skutečnost plyne i z oznámení společnosti Home Credit a.s. ze dne 05. 04. 2012 adresovaného žalobci b). Z úvěrové smlouvy č. 3811241901 podepsané žalobcem b) dne 24. 11. 2008 a zástupcem společnosti Home Credit dne 21. 11. 2008 soud zjistil (nutno zdůraznit, že se značnými obtížemi, neboť i přes relativně dobrou kvalitu přiložené kopie smlouvy je drobné písmo smlouvy a úvěrových podmínek na samé hranici čitelnosti), že jejím předmětem bylo poskytnutí bezúčelového úvěru ve výši 130.000,-Kč, jenž měl být splácen v 72 pravidelných měsíčních splátkách o výši 3.555,-Kč (jejich splatnost v důsledku nevyplnění příslušné kolonky ve formuláři nebyla sjednána, lze tedy mít za to, že nejpozději do konce měsíce) při RPSN ve výši 28,9 %. Za nedílnou součást úvěrové smlouvy byly označeny úvěrové podmínky a dlužník svým podpisem potvrdil, že je obdržela, seznámil se s nimi a přeje si být jimi vázán. V hlavě 14 § 16 úvěrových podmínek byla sjednána rozhodčí doložka následujícího znění Smluvní strany se dohodly, že majetkové spory vzniklé z této ÚS, ze Smlouvy o RÚ I. či Smlouvy o RÚ II nebo v souvislosti s nimi budou rozhodovány s konečnou platnosti jediným rozhodcem. Jediný rozhodce bude určen JUDr. Radimem Kuchtou, IČ 66203813, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 6, a to ze Seznamu rozhodců vedeného JUDr. Radimem Kuchtou. JUDr. Radim Kuchta je v Seznamu rozhodců též uveden a je tedy oprávněn rozhodcem určit sám sebe. Pro rozhodčí řízení vedené jediným rozhodcem budou závazná Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla, obě platná ke dni zahájení rozhodčího řízení. Rozhodčí pravidla, Poplatková pravidla a Seznam rozhodců jsou publikovány na internetové stránce a současně jsou uloženy k nahlédnutí v sídle advokáta JUDr. Radima Kuchty. Obě smluvní strany berou na vědomí, že rozhodčí řízení je neveřejné, zpravidla pouze písemné, a že nevyjádří-li se žalovaný do sedmi kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla doručena žaloba, jsou veškeré skutečnosti vyjádřené v žalobě považovány za nesporné. Veškeré písemnosti jsou doručovány doporučeným dopisem do vlastních rukou na poslední známou adresu účastníka řízení s tím, že vrácením nevyzvednuté zásilky se zásilka považuje za doručenou. Nesdělí-li účastník řízení rozhodci nebo druhé smluvní straně doporučeným dopisem změnu adresy, platí fikce trvání adresy původní. Pro případ, že by JUDr. Radim Kuchta z vážných důvodů nemohl jediného rozhodce určit, určí jediného rozhodce ze Seznamu rozhodců žalobce. Pro případ, že jediný rozhodce nebude moci z vážných důvodů spor rozhodovat, odmítne tento spor projednávat nebo se funkce rozhodce vzdá, se smluvní strany dohodly, že JUDr. Radim Kuchta stanoví nového jediného rozhodce ze Seznamu rozhodců. V případě, že tímto jediným rozhodcem bude sám JUDr. Radim Kuchta, stanoví nového jediného rozhodce ze Seznamu rozhodců žalobce.

Rozhodčí pravidla a Poplatková pravidla jsou závazná i pro jediného rozhodce určeného žalobcem a nového jediného rozhodce. Soud se v prvé řadě musel zabývat otázkou, zda popřená pohledávka žalované je pohledávkou vykonatelnou, jak tvrdí, neboť tím by byl značně omezen rozsah přezkumné činnosti soudu pouze na otázky skutkové či otázky právní, jež nebyly řešeny v rozhodčím nálezu. V této souvislosti však soud přisvědčuje žalobcům v tom, že rozhodčí nález je datován dnem 27. července 2012, tj. v době, kdy již změna judikatury NS k platnosti rozhodčích doložek již byla známa, což jasně plyne i z faktu, že usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 05. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121 již v roce předchozím (2011). Není namístě proto argumentovat retroaktivitou soudní judikatury. Navíc je taková argumentace tak jako tak nesprávná, což potvrzuje i ustálená judikatura ÚS, která umožňuje odklon od pozdějšího správného výkladu právního předpisu v zájmu zachování právní jistoty připouští jen ve zcela výjimečných případech, mezi něž však nynější standardní případ žalované rozhodně nespadá (blíže viz nález ÚS ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11). Dále je pak třeba poukázat, že platností shora citované rozhodčí doložky se již NS (byť ve vztahu k jiné úvěrové společnosti, která ji ve své smlouvě použila) zabýval, a to v usnesení ze dne 28. 01.2014, sp. zn. 30 Cdo 2191/2013. V tomto usnesení NS učinil ve vztahu k rozhodčímu nálezu vydanému přímo JUDr. Radimem Kuchtou závěr, že na způsob volby rozhodce lze vztáhnout právní názor NS vyjádřený v usnesení ze dne 14. 09. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, protože rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, odkaz na Seznam rozhodců vedený u JUDr. Kuchty, který byl publikován na internetové stránce, nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce akceptovat a tento seznam mohl být jiný v době uzavírání rozhodčí smlouvy a jiný v době vzniku majetkového sporu. S uvedeným hodnocením se ztotožňuje i zdejší soud a proto uzavírá, že rozhodčí nález se zakládá na neplatné rozhodčí doložce a jako takový jej tedy nelze akceptovat. Popřené pohledávky tedy jsou pohledávkami nevykonatelnými a je namístě je přezkoumat v plném rozsahu, tj. včetně jejich právního základu. Je již nadbytečné se tedy zabývat přípustností rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách v očích směrnice (byť si soud neodpustí připomínku, že právo EU v obecnosti naopak řešení sporů formou rozhodčího řízení podporuje). V hlavě 7 § 3 úvěrových podmínek byla sjednána povinnost dlužníka na požádání věřitelky celý úvěr splatit v případě, že se dostane do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce [písm. a)], v případě, že sdělila společnosti nepravdivé údaje [písm. b)], v případě, že dlužnice porušila některou z dalších povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy [písm. c)] nebo v případě, že bylo zahájeno exekuční, insolvenční nebo jiné řízení na majetek klienta [písm. d)]. V § 6 téže hlavy pak navazuje ujednání o povinnosti dlužníka v takovém případě uhradit věřitelce současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, na který by věřitelce vznikl nárok, pokud by byl úvěr splácen v dohodnutých splátkách. Povinnost úhrady smluvní pokuty se však nevztahuje na případy podle hlavy 7 § 3 písm. d) úvěrových podmínek (v tomto směru soud konstatuje, že odkaz žalované v podané přihlášce na hlavu 6 § 3 úvěrových podmínek je chybný a-jak je soudu z předchozí rozhodovací činnosti známo -platil by na pozdější verzi úvěrových podmínek žalované). V hlavě 14 § 3 úvěrových podmínek byla navíc sjednána pro případ prodlení s úhradou splátky úvěru povinnost dlužníka zaplatit věřitelce smluvní úrok z prodlení ve výši 0,08 % dlužné částky za každý započatý den prodlení, nejméně však 300,-Kč za každý měsíc prodlení, a také smluvní pokutu ve výši 8 % každé splátky dlužné více než 7 dnů po splatnosti. Na to navázalo ujednání, podle nějž kterékoliv ustanovení o smluvní pokutě nemá vliv na právo věřitelky vyžadovat na dlužnici náhradu škody v plné výši vedle smluvní pokuty. Vedle toho byla v § 4 sjednána povinnost dlužníka v případě prodlení uhradit věřitelce poplatek za upomínku ve výši 100,-Kč. Pokud jde o spornou pohledávku č. 2, předmětné ujednání soud posoudil podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Je třeba přihlédnout také k ustanovení § 56 občanského zákoníku, podle nějž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se však nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odst. 2). Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Tato ustanovení se na základě výslovného a kogentního ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku použijí i na smlouvy, jež mají povahu absolutního obchodu nebo pro něž je sjednán režim obchodního zákoníku dobrovolně. Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku se totiž ve vztazích podle § 261 [včetně jeho odst. 3 písm. d)] nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle § 262 odstavce 1 použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, také nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Ustanovení § 262 odst. 4 je zjevně normou speciální k normě obecné obsažené v ustanovení § 261, popř. § 262 odst. 1 obchodního zákoníku. Je současně ustanovením, které představuje transpozici unijního práva do českého vnitrostátního práva, tudíž musí být vykládáno co možná nejvíce v souladu s unijním právem. Unijní právo požaduje, aby bez ohledu na to, v jakém vnitrostátním předpise je úvěrová smlouva upravena, byla vždy, pokud splňuje kritéria smlouvy uzavřené ve smyslu směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách mezi spotřebitelem a prodávajícím , resp. poskytovatelem , poměřována i normami na ochranu spotřebitele, a to jako ucelený soubor smluvních ujednání. Ostatně právě za účelem harmonizace s komunitárním právem byl obchodní zákoník zákonem č. 370/2000 Sb., který sem vložil nový text nynějšího § 262 odst. 4, novelizován. V opačném případě by soud jednal v rozporu s příslušnou směrnicí a potažmo i Smlouvou o fungování Evropské unie a potenciálně zakládal odpovědnost státu za škodu tím způsobenou. Z toho důvodu se soud nemohl ztotožnit s (nijak nevysvětleným) závěrem Vrchního soudu v Praze, který v usnesení ze dne 11. 03. 2014, č. j. 104 VSPH 29/2014-87, 33 ICm 3868/2012, KSPH 42 INS 19847/2012, s odkazem na skutečnost, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka-spotřebitele je absolutním obchodem (v daném případě dle § 261 odst. 4 obchodního zákoníku), aplikovatelnost norem spotřebitelského práva odmítl. Stejně tak se soud nemohl ztotožnit se závěry vyslovenými v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 09. 2012, č. j. 101 VSPH 171/2012-51, 122 ICm 3058/2011, KSPL 27 INS 5155/2011, podle nichž ujednání o smluvní pokutě není součástí smlouvy o úvěru a není smlouvou spotřebitelskou, nýbrž samostatnou smlouvou o zajištění závazku z úvěrové smlouvy. I kdyby se jednalo o samostatný smluvní typ (s čímž zdejší soud nesouhlasí, neboť toto ujednání nemá samostatnou povahu a je pouze jedním z dílčích ujednání v předpřipraveném balíku podmínek navázaných a podmíněných poskytnutím úvěru), jednalo by se o smlouvu uzavřenou mezi fyzickou osobou nejednající v rámci své podnikatelské činnosti či samostatného výkonu svého povolání (spotřebitelem) na straně jedné a osobou jednající v rámci své podnikatelské činnosti (dodavatelem) na straně druhé, tedy právě o spotřebitelskou smlouvu podle definice v § 52 občanského zákoníku, z jejíhož pohledu je irelevantní, zda předmětem smlouvy je poskytnutí nějakého plnění, zajišťovací závazek či cokoliv jiného. Předmětná smlouva je tedy zjevně smlouvou spotřebitelskou, když věřitel úvěr poskytoval v rámci předmětu svého podnikání, zatímco dlužník nevystupoval v pozici podnikatele, a to ani ve vztahu k ujednání o smluvní pokutě. Důsledkem spotřebitelské povahy uzavřené smlouvy o úvěru je mj. také zákaz moderace nepřiměřené smluvní pokuty rozhodnutím soudu [srov. rozsudek Soudního dvora EU (dále jen SDEU ) ze dne 30. 05. 2013, C-488/11 Dirk Frederik Asbeek Brusse, odst. 58-59]. Při zjištění nepřiměřené smluvní pokuty soud vysloví i bez návrhu neplatnost klauzule, jejímž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné (tamtéž, odst. 40 a 55), a to v návaznosti na bod 1 písm. e) přílohy ke směrnici č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, který jako možný příklad podmínky, která může být pokládána za nepřiměřené, výslovně zmiňuje požadavek, aby spotřebitel, který neplní svůj závazek, platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Byť ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku nepřejalo toto ustanovení do výčtu (automaticky) nepřípustných a tedy neplatných smluvních ujednání, nelze odhlédnout od toho, že směrnice ve svém čl. 8 pouze připouští, že členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější než směrnicí požadovaná ustanovení, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele. V důsledku toho je namístě považovat ustanovení spotřebitelské smlouvy žádající po spotřebiteli úhradu nepřiměřeně vysokého odškodného (mj. i paušální formou smluvní pokuty) za typově podezřelé z hlediska možného porušení obecného ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Nebude-li nalezen významný a spravedlivý důvod vyvažující takto vysokou sankci v podobě obdobně významné výhody poskytnuté spotřebiteli, bude takové ustanovení v návaznosti na námitku spotřebitele (popř. v poměrech incidenčního sporu insolvenčního správce) neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku. Závěry žalovanou zmiňovaného usnesení NS ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4960/2008, jakož i dalších uváděných rozhodnutí se tak v poměrech vztahu mezi spotřebitelem a dodavatelem prosadit nemohou (ostatně uvedená rozhodnutí se skutkově netýkala spotřebitelské smlouvy, popř. se týkala ujednání uzavřených před vstupem ČR do EU). Při hodnocení sjednané smluvní pokuty nelze opomenout kumulativní účinek smluvních ujednání, tj. nelze hodnotit každou ze sjednaných pokut pouze izolovaně bez přihlédnutí k dalším sjednaným sankcím, které souběžně pro danou situaci zkoumaný smluvní komplex zakládá. Současně i přes zjištěnou neplatnost dílčích smluvních klauzulí není namístě od nich při hodnocení kumulativního účinku dalších dílčích klauzulí odhlížet. Směrnice ukládá členským státům povinnost-jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1-zajistit přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli . Pokud by přitom soud při hodnocení zneužívající povahy klauzulí obsah posuzované smlouvy měnil úmysl žalobkyně zohledněním zneplatnění dílčích klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (srov. opět analogicky rozsudek SDEU ze dne 30. 05. 2013, C-488/11 Dirk Frederik Asbeek Brusse, odst. 58).

Jak je z uvedeného zřejmé, při hodnocení platnosti ujednání je nutné zkoumat znění těchto ujednání, tak jak je poskytovatel úvěru formuloval a jak vyjádřil svou vůli při jejich sestavení, a to bez ohledu na to, zda jsou sjednané podmínky následně poskytovatelem skutečně v plné šíři využity v konkrétním posuzovaném případě. Cílem směrnice a tedy i úpravy v § 56 občanského zákoníku je podle přesvědčení zdejšího soudu totiž v konečném důsledku zamezit tomu, aby poskytovatelé vůbec vadná ujednání spotřebitelům předkládali k podpisu, a tomu, aby tak v případech, jež budou vyřešeny bez ingerence soudu, eventuálně mohli svá domnělá práva vůči spotřebitelům s odkazem na podepsaná ujednání uspokojovat. V tomto směru lze mj. odkázat i na rozšířenou praxi (samu o sobě právu EU ani ČR neodporující, v určitých skutkových situacích však kritizovanou ze strany ÚS-srov. nález ze dne 04. 06.2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13) užívání odklonů k rozhodčímu řízení, v němž bohužel podle dosavadních zkušeností zdejšího soudu je na jakoukoliv aplikaci kogentních ustanovení svědčících ve prospěch žalovaného spotřebitele rezignováno (typicky jde o přiznávání libovolně vysokého smluvního úroku z prodlení nebo přisouzení smluvní pokuty pro futuro i za dobu po vydání rozhodčího nálezu, o aplikaci ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku pak vůbec nemluvě). V této souvislosti je třeba podotknout, že soud zde neaplikuje směrnici přímo, ale vykládá vnitrostátní právo eurokonformním způsobem (tzv. nepřímý účinek směrnice), tj. s přihlédnutím k cíli vyžadovanému směrnicí. Povinnost takového výkladu není omezena pouze na vztahy vertikální mezi státem (jako subjektem, jejž směrnice zavazuje) a osobami od státu odlišnými, jimž směrnice povinnosti přímo ukládat nemohou, ale v plné šíři i na vztahy horizontální. Ustanovení § 262 odst. 4 a § 301 obchodního zákoníku stejně jako § 56 odst. 1 občanského zákoníku takový výklad umožňují a soud je jím s ohledem na výklad čl. 6 odst. 1 směrnice zastávaný SDEU povinován (rozsudek SDEU ze dne 30. 05. 2013, C-488/11 Dirk Frederik Asbeek Brusse, odst. 44-46 a předchozí judikatura tam uváděná). Nelze nepostřehnout, že sjednání smluvní pokuty ve výši celého budoucího úroku z úvěru je ustanovením pro spotřebitele velmi tvrdým, jež s cílem úplné garance plánovaného zisku poskytuje žalované okamžité právo na kompletní úhradu splátek, jichž by se jí při standardním průběhu transakce dostalo v průběhu dalších až 6 let (aniž by došlo k zohlednění časové hodnoty peněz diskontováním úroků původně splatných až za několik let). Jedná se o ujednání, jež by se při posouzení z hlediska obchodněprávní úpravy smlouvy o úvěru odchylovalo v neprospěch spotřebitele od ustanovení § 503 odst. 3 obchodního zákoníku a bylo by v takové situaci neplatné pro rozpor s § 55 odst. 1 občanského zákoníku. Tvrdost takového ustanovení může být vyrovnána na straně spotřebitele jen extrémně závažným porušením jeho povinností, které současně vážně zkracuje naději žalované na vrácení poskytnutého plnění a přiměřeného zisku. Zesplatněním půjčky včetně všech budoucích úroků přitom mohlo být podle ujednání sankcionováno porušení libovolné povinnosti dlužníka, nejenom tedy prodlení se splácením úvěru, jako v tomto případě. Navíc, jak plyne z poslední věty hlavy 7 § 6 úvěrových podmínek, uplatnění této smluvní pokuty ještě neznamená, že by dlužník nebyl povinen i nadále úrok z dosud nevráceného úvěru platit. Je totiž pouze na uvážení věřitelky, zda takový úrok bude požadovat vedle smluvní pokuty, nebo se jej vzdá. Již s ohledem na snadnost naplnění podmínek vzniku nároku na smluvní pokutu a na nepřiměřenou výhodu, kterou toto ujednání poskytuje žalované, se jeví být ujednání o smluvní pokutě ve výši veškerého budoucího úroku z úvěru poměrně nevyváženým, jež v rozporu s požadavkem dobré víry nepřiměřeně postihuje spotřebitele. Jeho protiváhou v tomto konkrétním případě je zásadní porušení povinností ze strany dlužníka v podobě úplného ukončení splácení přijatého úvěru. Jak ovšem plyne z úvěrové smlouvy, žalovaná současně sjednala úroky a související poplatky v rozsahu, který odpovídá RPSN mezi 28,9 %, tj. ve výši, která již obsahuje relativně vysokou rizikovou přirážku s ohledem na poměry dlužníka (poskytnutí bezúčelového úvěru osobě s poměrně vysokým čistým příjmem ve výši 34.000,-Kč měsíčně, když partner má další příjem 15.000,-Kč měsíčně a je sjednáno zajištění dohodou o srážkách ze mzdy vyplácené dlužníku). Nelze odhlédnout ani od toho, že žalovaná v hlavě 14 § 3 úvěrových podmínek také (byť absolutně neplatně) sjednala jako důsledek prodlení dlužníka povinnost hradit smluvní úrok z prodlení z dlužných částek ve výši 0,08 % denně (této sazbě odpovídá sazba 29,2 % ročně, zatímco zákonný úrok z prodlení dosahoval v době sjednání smlouvy pouze 7,75 % ročně, tedy byl v podstatě čtvrtinový) a dále další smluvní pokuty ve výši 8 % z každé částky dlužné více než 7 dnů po splatnosti. Současně bylo sjednáno, že smluvní pokuty nemají vliv na právo věřitele dožadovat se náhrady způsobené škody. Žalovaná byla současně oprávněna si účtovat i 100,-Kč za každou upomínku, přičemž tuto upomínku (jak plyne z přehledu plateb) si opakovaně účtovala vždy při každém i jen dílčím nesplnění splatnosti každé jednotlivé splátky úvěru. Při zohlednění kumulativního účinku ujednané sazby úroku z prodlení, vysoké rizikové přirážky sjednaného smluvního úroku a souběžně přetrvávající povinnosti dlužníka uhradit veškerou škodu způsobenou nesplácením úvěru již nemůže ani zásadní provinění dlužníka v podobě nesplácení úvěru vyvážit účinek takto sjednaného komplexu smluvních podmínek. Sjednaná smluvní pokuta (která dle úvěrových podmínek ani nevylučuje uplatnění požadavku na náhradu škody, k jejímuž krytí údajně dle žalobkyně měla sloužit) za takových podmínek je zjevným případem, kdy bylo sjednáno nepřiměřeně vysoké odškodné k tíži spotřebitele (zde jako smluvní pokuta, tj. paušální odškodné) ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy ke směrnici č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Z hlediska § 56 odst. 1 občanského zákoníku tak jde o ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a jako takové je v návaznosti na § 55 odst. 2 občanského zákoníku ujednání takové smluvní pokuty neplatné. Za daných okolností je již nadbytečné se zabývat souladem ujednání o výši smluvní pokuty s dobrými mravy. Pokud jde nicméně o argumentaci žalované uplatněnou při jednání, je třeba opětovně žalované vytknout pouze izolovaný pohled na jednu dílčí část komplexu ujednání (zejm. opomenutí dle splátkového kalendáře reálně uplatněných smluvních pokut ve výši 8 % každé více než 7 dnů opožděné platby) a z ekonomického hlediska nepřesné tvrzení o shodné hodnotě ujednané okamžitě splatné smluvní pokuty ve výši ušlého budoucího úroku s ušlým, teprve v budoucnu splatným úrokem z úvěru v důsledku pominutí tzv. časové hodnoty peněz. S výjimkou zmíněného soud k nominálnímu vyčíslení roční a denní výše smluvní pokuty námitek nemá a musí konstatovat, že čistě z hlediska rozporu s dobrými mravy by uplatněná smluvní pokuta hodnocená v kontextu dalších uplatněných nároků k datu rozhodnutí o úpadku v zásadě obstála a s ohledem na uplynutí téměř celé původní splatnosti úvěru (aniž by byl ve zbytku uhrazen) by nejspíše ani nebyl shledán důvod pro její moderaci. Lze dodat, že soud rozhodně právní předchůdkyni neobviňuje z toho, že jejím cílem bylo formulovat tzv. predátorskou smlouvu, jejímž cílem by bylo dlužníka ekonomicky zcela vyčerpat na podkladě vysokých smluvních sankcí. Smluvní podmínky společnosti Home Credit a.s. rozhodně patří při srovnání úvěrových smluv, s nimiž se soud v rámci vedených incidenčních sporů setkává, mezi ty nejméně problematické a lze je, co do přísnosti na spotřebitele, směle přirovnat k podmínkám uplatňovaným v bankovním sektoru. Problém je spíše dán tím, že změna právního prostředí v důsledku přistoupení ČR k EU (v oblasti spotřebitelských smluv lze v podstatě hovořit o změně paradigmatu) nebyla a dosud stále není plně vstřebána právní praxí, což se projevilo a projevuje v nepřijatelně vysoké kumulaci ustanovení nevyváženě poškozujících spotřebitele všeobecně ve smluvním instrumentáriu uplatňovaném poskytovateli půjček v celém tržním odvětví, nevyjímaje z toho (v dílčí části) ani sektor bankovní. To je samozřejmě dáno i zpožděním v recepci autoritativního výkladu evropského práva ze strany SD EU vnitrostátními soudy a také nevyhnutelným časovým rozdílem mezi dobou formulace smluvních podmínek a dobou, kdy jsou explicitně z hledisek ochrany spotřebitele zkoumány vrcholnými soudy a kdy jsou obecné formulace zákona blíže vyloženy a stabilizovány judikaturou. Byť se tedy právní předchůdkyně žalobkyně formulací svých úvěrových podmínek pohybovala nepochybně v té lepší polovině, z důvodů shora konkrétně vysvětlených musí soud konstatovat, že i přesto zůstala stále za čarou . Takové zjištění pak soud nutně musí vést k závěru, který byl vyjádřen v první části výroku tohoto rozsudku. Pokud jde o argumentaci žalobců stran neurčitosti ujednání o výši smluvní pokuty, s tím se naopak soud (ve shodě s argumentací žalované) neztotožňuje. Byť úvěrová smlouva ani úvěrové podmínky nikde konkrétní úrokovou sazbu neuvádí, výše úroku je určitelná. Ostatně hlava 5 § 1 věta druhá úvěrových podmínek výslovně uvádí, že výše úroků je zjistitelná jako rozdíl součinu výše měsíční splátky snížené o poplatek za vedení úvěrového účtu a v případě pojištění o výši úhrady za pojištění, a počtu splátek a výše poskytnutého úvěru dle údajů v úvěrové smlouvě. S ohledem na nulovou výši poplatku za vedení účtu a sjednané pojistné ve výši 106,-Kč měsíčně je tedy zjevné, že v rámci měsíční splátky 3.555,-Kč šlo na úhradu jistiny a úroku úvěru 3.449,-Kč. Vynásobením této částky počtem splátek (72) a následným odečtením výše poskytnutého úvěru tak lze zjistit celkovou výši úroků z úvěru za celou dobu splácení (v tomto případě 118.328,-Kč). Má-li být pak zjištěna výše zbylých úroků v konkrétní okamžik nebo v konkrétní splátce, je třeba zohlednit konkrétní historii splácení úvěru a pořadí zápočtu plateb dlužníka stanovené buď ad hoc věřitelkou nebo podpůrně sjednané v hlavě 5 § 7 úvěrových podmínek. Teprve na základě znalosti těchto kritérií (která se zde vyjevila v přehledu plateb předloženém jako příloha přihlášky žalované) lze určit, jaká je výše zbylého úroku v konkrétním okamžiku. Takto flexibilní pravidla však ještě bez dalšího neznamenají neurčitost příslušného smluvního ujednání, znamenají pouze to, že je jasně dána absolutní výše sjednaného úroku jako pevná částka za celou dobu trvání úvěrové smlouvy a záleží na věřitelce, jakým způsobem na něj bude jednotlivé platby dlužníka započítávat (v případě aplikace podpůrného pravidla v hlavě 5 § 7 úvěrových podmínek a řádného splácení úvěru lze např. jednoznačně dovodit, že by úrok byl uhrazen prvními 35 splátkami a počínaje 35. splátkou by začala být umořována jistina úvěru). Neplatnost z důvodu neurčitosti ujednání o smluvní pokutě tedy soud neshledává. Pokud jde o dílčí pohledávku č. 3 ve výši 50.652,-Kč, je nasnadě, že s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky nemohou být oprávněné ani náklady rozhodčího řízení uplatněné žalovanou. Tato pohledávka také není po právu. Za oprávněnou však soud považuje dílčí pohledávku č. 4 na náhradu nákladů žalované v exekučním řízení na majetek dlužníka ve výši 22.179,30 Kč. Judikatura (např. usnesení NS ze dne 10. 03. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007) dovozuje, že příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy. Příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vymáhá v exekučním řízení, v němž byl vydán (viz § 87 odst. 4 a § 88 odst. 1 a 2 exekučního řádu), přičemž způsob provedení exekuce je stanoven v exekučním příkazu [viz § 47 odst. 1 a § 48 písm. f) exekučního řádu]. Pouze v případě podání námitek proti tomuto příkazu některým z účastníků, jestliže jim zcela nevyhoví sám exekutor, přenáší se rozhodování o nákladech exekuce na soud, který rozhodne o důvodnosti námitek (viz § 88 odst. 3 a 4 exekučního řádu). Jsou-li tedy náklady exekuce pohledávkou z titulu práva na náhradu nákladů řízení, jsou v dané věci aplikovatelné i závěry právní teorie (např. Drápal, L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář I. vydání Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1009) a judikatury

(např. rozsudek NS ze dne 27. 09. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007), podle nichž nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní povahu. V případě exekučního řízení se jedná o pravomocné soudní rozhodnutí nebo o exekutorem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž je mezi účastníky exekučního řízení rozhodnuto o výši nákladů exekuce. V tomto směru z příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Klatovech, ze dne 18. 04. 2013, č. j. 120 Ex 62499/12-22, jenž podle připojené doložky nabyl právní moci dne 18. 04. 2013, jednoznačně vyplynulo, že soudní exekutor vyměřil dlužníkovi povinnost k úhradě nákladů oprávněného ve výši 22.179,30 Kč sestávajících z odměny a paušální náhrady hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby včetně náhrady za DPH. Tímto exekučním příkazem tedy byla založena povinnost dlužníka jako povinného uhradit žalované jako oprávněné náklady exekučního řízení. Oprávněná pak může toto příslušenství přihlásit spolu se svou pohledávkou (nebo i samostatně) do insolvenčního řízení, což potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 05. 09. 2012, č. j. 103 VSPH 111/2012-29, s nímž se Krajský soud v Praze ztotožňuje (na rozdíl od protichůdných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, např. ze dne 20. 02. 2014, č. j. 101 VSPH 73/2014-36, které dovozují, že tento nárok vzniká soudnímu exekutorovi). Na rozdíl od rozhodčího nálezu představuje zmíněný příkaz k náhradě nákladů exekuce skutečně pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu-zde soudního exekutora pověřeného ze strany soudu k provedení exekuce-a na jeho základě je dílčí pohledávka č. 4 pohledávkou vykonatelnou. Jako důvod popření její pravosti nebo výše tudíž nelze v důsledku omezení zakotveného v § 199 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona použít jiné právní posouzení věci, než bylo základem tohoto rozhodnutí. Přitom otázka, zda sporný rozhodčí nález je vykonatelným titulem, jednoznačně musela být předmětem právní úvahy soudního exekutora, resp. jej pověřujícího Okresního soudu v Berouně v usnesení ze dne 30. 01. 2013, č. j. 14 EXE 1199/2013-10. Ve vztahu k této dílčí pohledávce tedy žalobcům námitka neplatnosti rozhodčí doložky, potažmo nezávaznosti rozhodčího nálezu nepřísluší a soud ji z hledisek namítaných žalobci nemůže přezkoumat. V této části proto soud žalobu musel zamítnout. S ohledem na shora uvedenou argumentaci, zejména pokud jde o otázku aktivní procesní legitimace dlužníka, soud v převážném rozsahu úspěšným žalobcům (jde o úspěch v rozsahu 84 %) přiznal dle § 142 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 20.812,-Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za čtyři úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 35.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 30. 05. 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012) při zastupování dvou osob, tedy osmkrát úkon po 2.000,-Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepsání žaloby, podání repliky a účast na jednání v trvání do dvou hodin) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 390/2013 Sb. (dále jen advokátní tarif ), ze čtyř režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % z předchozích částek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 3.612,-Kč. Posledním výrokem soud uložil neúspěšné žalované zaplatit v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních poplatcích ) soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 5.000,-Kč podle položky 13 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků, neboť oba žalobci jsou podle § 11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích osvobozeni od placení soudních poplatků a žalované náhrada nákladů nepřísluší a osvobozena od soudních poplatků není. Podle § 2 odst. 3 věty prvé zákona o soudních poplatcích totiž platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 20. srpna 2014 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Kateřina Štamfestová