50 ICm 2614/2013
50 ICm 2614/2013-253 (KSPH 39 INS 2983/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci

žalobců: a) Ernst Georg anonymizovano , anonymizovano b) Helena anonymizovano , narozena 17. 08. 1957 oba bytem Sedlice 61, 262 42 Rožmitál pod Třemšínem zastoupeni obecným zmocněncem JUDr. Mgr. Igorem Ulčem, PhD. bytem Sokolovská 108, 323 00 Plzeň proti žalované: FINWAY a.s., IČO: 2842009 sídlem K Brance 1171/11, 155 00 Praha 5 zastoupena advokátem Mgr. Jiřím Kňávou sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc o žalobě na popření výše pohledávky

takto: I. Řízení o přezkoumání pravosti a výše pohledávky žalované č. P3/1 přihlášené do insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 39 INS 2983/2013 ve výši 3.045.991,-Kč a o přezkoumání pravosti a výše pohledávky žalované č. P3/2 v žalobou nenapadené výši 117.000,-Kč se zastavuje. II. Ve výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, se částka 1.661.190,-Kč nahrazuje částkou 1.666.190,-Kč . III. Žaloba na určení, že pohledávka žalované č. P3/2 přihlášená ve výši 1 359 540 Kč není co do částky 1 242 540 Kč po právu, se zamítá pro předčasnost. IV. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: 1 Žalobci jako dlužníci v insolvenčním řízení vedeném na jejich majetek pod sp. zn. KSPH 39 INS 2983/2013 se žalobou doručenou soudu dne 24. 7. 2013 domáhají určení, že žalovanou přihlášená vykonatelná nezajištěná dílčí pohledávka evidovaná v insolvenčním řízení pod č. P3/2 v přihlášené celkové výši 1 359 540 Kč, jež měla vzniknout z titulu smluvních sankcí na základě isir.justi ce.cz

smlouvy o úvěru č. 8110000485 uzavřené dne 29. 8. 2011 mezi dlužnicí a právní předchůdkyní žalované, společností SMART HYPO s.r.o., není po právu co do částky 1 242 540 Kč. Pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení na majetek dlužníka, k němuž bylo následně připojeno insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice (sp. zn. 39 INS 2984/2013), oba dlužníci popřeli pro rozpor s dobrými mravy. 2 Soud poté, co usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, odmítl část žaloby směřující k popření výše přihlášené vykonatelné a zajištěné dílčí pohledávky evidované v insolvenčním řízení pod č. P3/1 v celkové výši 3 045 991 Kč, jež má představovat zesplatněnou jistinu úvěru spolu s kapitalizovaným úrokem a s poplatkem za poskytnutí úvěru s příslušenstvím sníženou o uskutečněné splátky z téže úvěrové smlouvy, co do částky 1 666 190 Kč, rozhodl o zahájení řízení o popření výše pohledávky č. P3/1 v rozsahu odmítnuté části žaloby, a to s přihlédnutím k závěrům rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen SD EU ) ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. C-377/14 anonymizovano a anonymizovano , a na základě zohlednění vůle žalobců být v nenapadnutém rozsahu úvěrovou smlouvou vázáni (v žalobě totiž uvedli, že ve zbylém rozsahu pohledávky uznávají). 3 Po provedeném jednání a meritorním posouzení incidenčního sporu pak rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j.-197, určil, že pohledávka žalované přihlášená pod č. P3/1 není co do částky 1 666 190 Kč po právu a že pohledávka žalované přihlášená pod č. P3/2 není po právu v celé své výši, dále rozhodl o nákladech řízení a uložil neúspěšnému žalovanému uhradit soudní poplatek za podanou žalobu. 4 Žalovaná se proti tomuto rozsudku bránila odvoláním, jemuž usnesením ze dne 19. 10. 2017, č. j. 103 VSPH 957/2016-236, Vrchní soud v Praze vyhověl, rozsudek zdejšího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jeho závěry lze shrnout následovně: 5 Vrchní soud v Praze v první řadě popřel možnost soudu bez jakéhokoliv zákonného podkladu zahajovat z moci úřední řízení o přezkumu pravosti a výše pohledávky s paušálním konstatováním, že analogie v procesním právu je nepřípustná. Potud vrchní soud v odvolacím řízení nejednal ani s insolvenčním správcem jakožto účastníkem řízení zahájeného usnesením zdejšího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, neboť dospěl k závěru, že žádné takové řízení nebylo uvedeným usnesením zahájeno. Vrchní soud současně konstatoval, že v dané situaci absentuje jakákoliv přímo aplikovatelná norma unijního práva, která by umožňovala soudu jednat a rozhodovat v procesní rovině v přímém rozporu s vnitrostátním právem členské země . Vyslovil též názor, že odmítnutím žaloby usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců vznikla v daném případě překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., která soudu brání rozhodovat o nároku žalobců znovu, navíc byly-li pohledávky žalovaného co do pravosti i výše již přezkoumány na přezkumném jednání konaném dne 3. 7. 2013. 6 Vrchní soud popřel i samotný fakt, že by ustanovení § 410 insolvenčního zákona bylo v rozporu s požadavky unijního práva, jak by se mohlo snad podávat z rozsudku SD EU ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. C-377/14 anonymizovano a anonymizovano , vydaného v této věci, neboť na základě doslovného znění právní věty rozsudku vyjádřil názor, že se SD EU vyjadřoval k jiné právní úpravě než k § 410 insolvenčního zákona. Není tedy podle něj pravdou, že by insolvenční dlužníci jako spotřebitelé měli za trvání účinků schváleného oddlužení možnost popírat pohledávky zajištěných věřitelů. 7 Dále pak Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že se zdejší soud nedostatečně zabýval samotnými předpoklady, za nichž se mohl důvodností nároku uplatněného incidenční žalobou vůbec zabývat, a že tím zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Konkrétně se měl zdejší soud zabývat tím, zda přihláška pohledávky nevykazuje vady a zda žalobní tvrzení odpovídají popěrnému úkonu žalobců. Vrchní soud v té souvislosti připomněl, že vadnost či neúplnost přihlášky bylo třeba řešit ještě před přezkoumáním pohledávky výzvou insolvenčního správce

podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona věřiteli k doplnění nebo opravě přihlášky, vady popěrného úkonu pak měl řešit výzvou k odstranění vad insolvenční soud při přezkumu pohledávky. V případě neodstranění těchto vad před zahájením incidenčního sporu by se totiž v průběhu takového sporu jeho účastníci dostali do procesní pasti. Řešením pro takové případy zjištěných vad přihlášky či popěrného úkonu je pak zamítnutí incidenční žaloby pro předčasnost. 8 Pokud jde o přihlášku pohledávek žalované, Vrchní soud v Praze poukázal na to, že není zřejmé, jakými konkrétními nároky je tvořena jistina pohledávky č. P3/1 ani jak byla stanovena její výše, když není pochyb o tom, že přihlášená částka 2 571 251 Kč označená za jistinu částce skutečně poskytnutého úvěru neodpovídá a částka poskytnutého úvěru v přihlášce vůbec uvedena není. Stejně tak podle něj není zřejmé ani to, jak byla stanovena výše příslušenství, mezi něž byla nesprávně započítána smluvní pokuta ve výši 117 000 Kč , neboť není-li z přihlášky jasné, v jaké konkrétní výši byl úvěr poskytnut, pak chybí i tvrzení o tom, z jaké částky je smluvní pokuta vypočtena. 9 Ve vztahu k popěrnému úkonu žalobců pak odvolací soud taktéž konstatuje, že z něj nelze dovodit, jaké konkrétní nároky žalovaného a v jaké výši žalobci popírají, přičemž tyto pochybnosti u něj podporuje i podaná incidenční žaloba, která považovala smluvní pokutu za přihlášenou v rámci pohledávky č. P3/2, ačkoliv ta je přihlášena v rámci dílčí pohledávky č. P3/1, a navazující postup soudu prvního stupně, který se tento rozpor mezi vůlí žalobců a textem žaloby snažil vyložit způsobem, který odvolací soud považuje za spekulace v rozporu s vůlí žalobců, kteří jediní jsou pány daného sporu . 10 S ohledem na zrušení svého předchozího rozsudku tedy soud znovu ve věci nařídil jednání, u nějž žalobci zdůraznili, že z odstavce na přelomu stran 7 a 8 zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze je zřejmý názor odvolacího soudu, že přihláška pohledávek žalované je vadná. Za daných okolností by tedy nejspravedlivější cestou mělo být nařízení zvláštního přezkumného jednání, při němž by mohla být po odstranění vad přihlášená pohledávka znovu přezkoumána. Podotkli též, že v situaci, kdy pohledávky žalované byla v přezkumném řízení zjištěna, neměli jinou možnost, než pohledávku popřít a podat incidenční žalobu. Nakonec také vyjádřili přesvědčení, že přihlášení vyšší částky, než která byla poskytnuta, ze strany žalované jakožto nebankovní úvěrové instituce by mělo být chápáno jako jednání v rozporu s odbornou péčí a s dobrými mravy a mělo by vést k postupu podle § 172 (poznámka soudu: žalobci patrně mají na mysli ustanovení § 182) insolvenčního zákona. 11 Žalovaná naopak za jasné ze zrušujícího usnesení považovala pouze to, že nelze projednávat incidenční žalobu vztahující se k dílčí pohledávce č. P3/1, a v této souvislosti navrhla soudu odmítnout žalobu i ve vztahu ke zbylé částce 5 000 Kč z této pohledávky, na niž usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 25. 5. 2016 nedopadá. Pokud jde o dílčí pohledávku č. P3/2, ve vztahu k ní Vrchní soud v Praze uložil soudu prvního stupně, aby otázku vadnosti přihlášky či popěrného úkonu posoudil. Žalovaná pak považuje přihlášku pohledávky č. P3/2 za řádnou, neboť smluvní pokutu jednoznačně vyčísluje procentem jistiny úvěru. Pokud měla poskytnout úvěr v nižší částce, než bylo přihlášeno, jedná se o důsledek právního posouzení soudu, že zápočet na první splátku úvěru není možný. I kdyby snad uvedený právní názor soudu byl správný, nelze hovořit o rozporu s dobrými mravy, byly-li žalobcům poskytnuty částky v souladu s tím, co si sjednali. Žalovaná má za to, že přihláška pohledávky byla podána řádně a pohledávka byla přihlášena po právu (v tomto směru odkazuje na svou dřívější argumentaci v řízení), a proto by měla být žaloba v neodmítnuté části zamítnuta. Podotýká též, že o nároku, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, nelze znovu jednat. Z důvodu opatrnosti pak soudu navrhla řízení zahájené z moci úřední usnesením ze dne 25. 5. 2016 zastavit, i když Vrchní soud v Praze s insolvenčním správcem jako účastníkem řízení nejednal, neboť odvolací soud jen přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně. 12 Prvním výrokem soud rozhodl o zastavení řízení zahájeného výrokem III. usnesení ze dne

25. 5. 2016, č. j.-175, neboť ze závazného právního názoru Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že žádné takové řízení zahájeno být nemělo. Soud tak učinil čistě z důvodu právní jistoty, aby bylo ukončení takového řízení jednoznačně vysloveno výrokem rozhodnutí, byť si je vědom právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem, že žádné takové řízení ani zahájeno nebylo. Lze konstatovat, že pokud by snad samotné usnesení o zahájení řízení bylo nicotným, pak by nutně nicotným bylo i usnesení o jeho zastavení. Existence takového výroku však v každém případě staví najisto, že takové řízení neběží. Pouze ve vztahu k tomuto výroku by pak eventuálním účastníkem tohoto řízení mohl být insolvenční správce žalobců, JUDr. Přemysl Kamenář, jemuž je proto toto rozhodnutí též zasíláno, ač jinak podle odvolacího soudu účastníkem řízení není. 13 Soud přitom rozhodoval o podané žalobě pouze v rozsahu, v němž nebyla usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, odmítnuta, neboť v tomto rozsahu toto usnesení podle odvolacího soudu naopak existuje a dokonce vyvolává účinky pravomocně rozhodnuté věci. Soud se tedy zabýval pouze tím, zda pohledávka č. P3/2 (přihlášená ve výši 1 359 540 Kč) je či není v rozsahu částky 1 242 540 Kč po právu. 14 Pokud žalovaná uváděla, že soud incidenční žalobu neodmítl ve vztahu k dílčí pohledávce č. P3/1 v rozsahu popření částky 5 000 Kč, není tomu tak. Z odůvodnění usnesení ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, neplyne, že by soud uznával za daného stavu vnitrostátní úpravy právo žalobců podat incidenční žalobu vůči zajištěné pohledávce, kterou je v celém svém rozsahu pohledávka přihlášená pod č. P3/1, v jakékoliv dílčí části. Naopak je z tohoto odůvodnění patrné, že soud hodlal odmítnout žalobu ve vztahu k dílčí pohledávce č. P3/1 jako celek. Je však pravdou, že zatímco žalobci požadovali vyslovení, že pohledávka č. P3/1 není po právu v částce 1 666 190 Kč, v usnesení o odmítnutí žaloby byla nesprávně uvedena částka 1 661 190 Kč. To však zjevně nebylo projevem záměru soudu, nýbrž prosté chyby v psaní. V reakci na toto upozornění žalované proto soud druhým výrokem vydal opravné usnesení, jímž podle ustanovení § 164 ve spojení s ustanovením § 172 odst. 2 o. s. ř. opravil výrok II. usnesení ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, tak, aby odpovídal žalobnímu petitu odmítané části žaloby. 15 Dále soud přistoupil k řešení otázek, k nimž jej odvolací soud vyzval. K samotnému věcnému projednání incidenční žaloby (návrhu na určení pohledávky) soud může přistoupit nejen poté, co ověří formální podmínky k vedení incidenčního sporu dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, tedy včasnost žaloby a podání žaloby osobou oprávněnou, ale též další skutečnosti (jak je v tomto ohledu dovozuje soudní judikatura), které (nejsou-li naplněny) vedou k zamítnutí žaloby pro předčasnost. Takovou skutečností je především zjištění, zda došlo k řádnému přihlášení, přezkumu a popření pohledávky, která je v rámci incidenčního řízení sporná [srov. rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen NS ) ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2002 (dále jen R 76/2002 ), a rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, č. j. 3 VSPH 215/2011-65, 57 ICm 1169/2011, příp. ze dne 22. 8. 2012, č. j. 3 VSPH 86/2011-137, 45 ICm 425/2010]. Z těchto rozhodnutí plynou následující závěry: 16 Přihláška pohledávky musí obsahovat takové skutečnosti, jež pohledávku individualizují tak, aby nebyla zaměnitelná s pohledávkou jinou, neboť jen tak v případě jejího popření by bylo možné v incidenčním řízení postavit najisto, zda se věřitel popřené pohledávky domáhá jejího určení (popř. dlužník či insolvenční správce popření její pravosti či výše) na základě skutečností, jež jako důvod vzniku pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání (§ 198 odst. 2 věta první insolvenčního zákona). 17 Nedostatky přihlášky pohledávky předurčují i kvalitu jejího popření, které je bez pochyb procesním úkonem, jenž musí mít náležitosti ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. a představuje obdobu vyjádření k žalobě. Odstraňování nedostatků přihlášky pohledávky až v incidenčním řízení je

v rozporu s ustanoveními § 198 a § 199 insolvenčního zákona, neboť v incidenčním řízení nemohou být uplatněny jiné skutečnosti než ty, které byly předmětem přezkumu. Zjistí-li soud rozhodující v incidenčním řízení spor o určení pravosti, výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, řádně zahájené včasnou žalobou přihlašovatelem pohledávky (a obdobně též spor o popření pravosti, výše nebo pořadí vykonatelné pohledávky, řádně zahájené včasnou žalobou insolvenčního správce či dlužníka), že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, žalobu musí pro předčasnost zamítnout. Přitom je třeba doplnit, že zamítnutím žaloby není vyřešena základní otázka, zda sporná pohledávka je pravá či nikoliv, nýbrž že se jedná o rozhodnutí pro tentokrát, jež nepředstavuje překážku věci rozsouzené. 18 K takové situaci došlo i v tomto případě. S ohledem na obsah argumentace zrušujícího rozsudku nezbývá soudu než konstatovat, že již samotná přihláška pohledávek žalované vykazuje určité vady, které se nepochybně mohly negativně projevit na možnosti žalobců, popř. i insolvenčního správce řádně a precizně formulovat popěrný úkon. 19 Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2013, č. j. KSPH 39 INS 2983/2013-A-14, byl zjištěn úpadek dlužníků a povoleno jejich oddlužení. Dne 23. 5. 2013 byla soudu doručena přihláška žalované, kterou do insolvenčního řízení na majetek dlužnice přihlásila jako vykonatelné dvě dílčí pohledávky. Pohledávku č. 1 ve výši 3 045 991 Kč přihlásila jako zajištěnou zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice s tím, že se jedná o dlužnou částku podle smlouvy o úvěru č. 8110000485 ze dne 29. 8. 2011 ve výši 2 958 000 Kč sníženou o uskutečněné splátky ve výši 353 749 Kč (tj. 2 571 251 Kč). Jako tvrzené příslušenství měl být podle přihlášky její součástí i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky 2 571 251 Kč za období od 24. 9. 2011 do 25. 4. 2013, paušální náhrada nákladů spojených s vymáháním dlužné částky ve výši 50 000 Kč a smluvní pokuta podle čl. IV bodu 1 úvěrové smlouvy ve výši 117 000 Kč. Pohledávku č. 2 ve výši 1 359 540 Kč přihlásila žalovaná jako nezajištěnou s tím, že ji tvoří smluvní pokuta podle čl. IV odst. 1 smlouvy o úvěru ve výši 0,2 % denně z poskytnuté jistiny 1 170 000 Kč (tj. 2 340 Kč za každý započatý den prodlení) za dobu od 23. 9. 2011 do 25. 4. 2013. 20 Přihlášce pohledávky skutečně lze vytknout, že z ní není jednoznačně patrné, z jakých složek sestávala celková dlužná částka ve výši 2 958 000 Kč, ze které žalovaná výpočtem (odečtením uhrazených splátek) dovodila výši přihlášené jistiny pohledávky č. P3/1 a následně též její příslušenství, mezi něž navíc zcela vadně podřadila i smluvní pokutu, ačkoliv ta rozhodně příslušenství pohledávky z právního hlediska netvoří (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 1 Cmo 744/98, R 5/1998). Že se nejedná o prostou jistinu, vyplývá i z popisu pohledávky č. P3/2, která ve vztahu k témuž úvěru jako o jistině hovoří o částce odlišné (1 170 000 Kč). 21 Vrchní soud má též pravdu v tom, že i jistina, ze které je odvozována výše pohledávky č. P3/2 (přezkoumávané v tomto incidenčním sporu), není skutečnou jistinou úvěru, neboť z úvěrové smlouvy, na kterou přihláška odkazuje, vyplývá, že ve prospěch žalobců (na úhradu jejich závazků vůči třetím osobám) měla být vyplacena pouze částka 1 039 000 Kč soudnímu exekutorovi na úhradu vymáhaného závazku žalobců a částka 13 000 Kč na úhradu nákladů vyhotovení notářského zápisu (z dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě ze dne 18. 09. 2011 vyplynulo, že na úhradu nákladů na vyhotovení notářského zápisu připadla ve skutečnosti částka 13 464 Kč). Následně po zapsání zástavního práva zajišťujícího spotřebitelský úvěr do katastru nemovitostí mělo být zbylých 118 000 Kč (po změně smlouvy jen 117 536 Kč) dlužníkům započteno na úhradu poplatku ve výši 33 000 Kč, první měsíční splátky ve výši 24 375 Kč a eventuální poměrné části následujících splátek, tj. na závazky vůči věřiteli vzniklé teprve v důsledku uzavření úvěrové smlouvy. Již ze smluvní dokumentace je tak zjevné, že žalovaná žalobcům nikdy neposkytla částku 1 170 000 Kč v celé výši, nýbrž jen její dílčí část. Takto nesprávně uvedené údaje v přihlášce pohledávky přitom podle názoru odvolacího soudu (srov. poslední odstavec na str. 7

a první tři odstavce na str. 8 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 103 VSPH 957/2016-236) představují vady přihlášky. K námitkám žalované lze připustit, že odvolací soud uložil zdejšímu soudu posoudit otázku řádného přihlášení pohledávky, neboť shledal v této otázce vydaný rozsudek nepřezkoumatelným, nelze však pominout, že v dokazovaných částech odvolacího rozhodnutí velmi konkrétně sám vyjádřil názor na to, v čem spatřuje nedostatky podané přihlášky a tak také nastavil zdejšímu soudu mantinely, v nichž je povinen se pohybovat. 22 Lze tedy konstatovat ve shodě s premisami nastavenými zrušovacím usnesením odvolacího soudu, že přihláška pohledávek žalobkyně je vnitřně rozporná jak sama o sobě, tak i ve vztahu k podkladovým listinám, jichž se dovolává, přihlášené pohledávky nesprávně strukturuje, pokud jde o přihlášené jistiny a jejich příslušenství, a je též neurčitá, pokud jde o konstrukci jistiny, z níž vychází nejen výpočet příslušenství v pohledávce č. P3/1, ale i smluvní pokuty v dílčí pohledávce č. P3/2. 23 Za takové situace pak již není třeba podrobně hodnotit určitost popěrných úkonů žalobců, neboť ty musely být nutně poznamenány nejasným vyčíslením pohledávek v přihlášce žalované. Lze jen kriticky připomenout, že v protokole o přezkumném jednání není vůbec zaznamenáno stanovisko insolvenčního správce, které se přitom mohlo odlišovat (např. pod vlivem informací vyšlých v průběhu přezkumného jednání najevo) od stanoviska původně vyjádřeného v seznamu přihlášených pohledávek. Vlastním popěrným úkonům žalobců pak lze vytknout naprostou neurčitost v tom, jaké konkrétní složky přihlášených pohledávek popírají, neboť z jejich obsahu lze dovodit pouze celkovou výši pohledávek, kterou uznávají, aniž by bylo možné takto vyjádřenou částku individuálně přiřadit k tomu kterému nároku uplatněnému žalovanou. S ohledem na uvedené tedy nejsou naplněny podmínky pro věcné projednání incidenční žaloby, takže soudu nezbylo, než ji zamítnout jako předčasnou. K tomuto závěru by přitom soud musel dojít i tehdy, kdyby se neřídil názorem odvolacího soudu, který vyjádřil pochyby o řádném přihlášení dílčí pohledávky č. P3/2, neboť zamítnutí žaloby pro předčasnost by bylo odůvodněno i neurčitostí samotného popření dílčí pohledávky č. P3/2 ze strany žalobců. 24 Byť tento závěr může působit relativně přísně, nelze pominout, že zamítnutí žaloby pro předčasnost nekrátí účastníky řízení ani insolvenčního správce na jejich právu na přístup k soudu, neboť jim otvírá novou příležitost lépe a přesněji definovat přihlášenou pohledávku a v návaznosti na to v rámci nového přezkumného jednání přesněji zformulovat jejich eventuální popěrné úkony, které mohou být následně podkladem i pro podání incidenčních žalob, které budou moci být podkladem důkladného meritorního přezkumu pravosti, výše či pořadí pohledávky soudem v incidenčním sporu, a to i se zohledněním práv spotřebitele zakotvených v unijním právu, jež je každý členský stát (a jeho soudy jako součást státu) povinen účinně provádět na vnitrostátní úrovni s ohledem na povinnost loajality zakotvenou v čl. 10 Smlouvy o založení Evropských společenství (tj. v mezinárodní smlouvě podle čl. 10 a 10a Ústavy) a s ohledem na navazující ustálenou judikaturu SD EU (kromě judikatury vztahující se ke směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách citované v rozsudku ze dne 21. 04. 2016, sp. zn. C-377/14 anonymizovano a anonymizovano , lze připomenout i rozsudek ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. C-224/01 Köbler, nebo pro ilustraci toho, jak široké mohou být procesní požadavky plynoucí ze zásady loajality pro soudy členských států, též např. na rozsudek ze dne 19. 6. 1990, sp. zn. C-213/89 Factortame I, nebo ze dne 16. 1. 1974, C-166/73 Rheinmühlen-Düsseldorf). 25 O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. Byť byla v řízení žalovaná formálně vzato úspěšná, neboť žaloba byla zamítnuta, nejedná se o meritorní rozhodnutí ve věci, nýbrž o pouhé navrácení sporu do fáze přezkoumání přihlášky pohledávky v insolvenčním řízení. Důvodem pro toto rozhodnutí přitom byly vady přihlášky podané žalovanou, které insolvenční správce ponechal bez povšimnutí. Nicméně ani popěrný úkon žalobců nebyl prostý vad a stejně tak i jeho vady umožňovaly soudu žalobu zamítnout pro předčasnost. Tyto skutečnosti soud považuje za hodné zvláštního zřetele s tím, že v podílu na výsledku tohoto řízení jsou si obě strany prakticky rovny. Za dané situace tak jediným spravedlivým řešením je stanovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k insolvenčnímu správci v rámci (pro jistotu) zastavovaného řízení zahájeného z moci úřední usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j.-175, by se pak tentýž nákladový výrok uplatnil na základě přiměřeného použití ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť na zastavení řízení nelze shledat procesní zavinění žádného z účastníků. Poučení : Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze. Praha 5. ledna 2018

Mgr. Ing. Petr Šuránek samosoudce