50 ICm 2565/2013
Číslo jednací: 50 ICm 2565/2013-254 (KSPH 36 INS 10180/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně a) NEŠTICKÁ-NEŠTICKÝ v.o.s., se sídlem Ječná 1, 120 00 Praha 2, zastupující insolvenční správkyně společnosti RYLES ETS, s.r.o., IČ: 26155389, se sídlem Benediktská 9, 110 00 Praha, a žalobce b) Ing. Dezidera Iľka, , bytem , proti žalovanému Ing. Vladimíru Boučkovi MBA, se sídlem Černokostelecká 3, 100 00 Praha 10, insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužnice ALIVLA s.r.o., IČ: 27127605, se sídlem Ostředek 39, 257 24 Chocerady, o žalobě na vyloučení věcí z majetkové podstaty, takto:

I. Ze soupisu majetkové podstaty dlužnice v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36INS 10180/2010 se vylučují: a. z přílohy A: i. položka 51-stůl nerezový s dvoudřezem a police nad dvoudřezem nerezová ii. položka 52-výlevka kombinovaná nerez 500x700x850 iii. položka 53-digestoř nástěnná iv. položka 67-police s pěti patry (s výjimkou nádobí) v. položka 68-5x police nerezová s jedním patrem a dvě řady dvou polic po celé stěně b. z přílohy C: i. položky 14.1 až 14.5-4x police (s konzolí), 1x pracovní deska ii. položka 26-barový dřez isir.justi ce.cz

II. Ve zbylém rozsahu se žaloba žalobce b) zamítá. III. Žaloba žalobkyně a) se zamítá v plném rozsahu. IV. Žalobkyně a) je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.350,-Kč. V. Žalobce b) je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1.012,50 Kč.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 12. 07. 2013 a doplněnou podáními ze dne 13. 08. 2013 a 01. 05. 2015 domáhali vyloučení kuchyňských technologií, jež byly mimo jiné předmětem podnájemní smlouvy ze dne 07. 02. 2007 uzavřené mezi společnost RYLES ETS, s.r.o. (dále též původní žalobkyně ) a dlužnicí, a dále určení, že žádné další věci náležející do majetkové podstaty dlužnice se nenachází v objektu bývalé restaurace Správná míra, se sídlem Náměstí Smiřických 19, Kostelec nad Černými lesy (dále jen budova restaurace ). Posléze byla žaloba zpřesněna tak, že žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud ze soupisu majetkové podstaty dlužnice vyloučil všechny položky z přílohy A-kuchyňské zařízení (položky č. 43 až 68), z přílohy B-gastronádoby, kuchyňské vybavení (položky 1 až 40), z přílohy C-nábytek a vybavení restaurace (položky 1 až 38), z přílohy D-IT technika (položky 1 až 6) i z přílohy E-vybavení drobnými předměty (položky 1 až 58), a to s přihlédnutím k opakovanému zápisu určitých položek a chybějící posloupnosti číslování.

Soud původně ve věci vydal na základě fikce založené ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. rozsudek pro uznání, který však byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 06. 05. 2014, č. j. 101 VSPH 242/2014-100, zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení s tím, že procesní stanovisko žalovaného je zřejmé již z jeho vyrozumění o zahrnutí sporných movitých věcí do soupisu majetkové podstaty.

Z přílohy odvolání žalovaného soud následně zjistil, že původní žalobkyně žalovanému označila jako svou doručovací adresu poštovní adresu žalobce, z čehož soud dovodil, že výzva k podání vylučovací žaloby byla současně doručena oběma žalobcům zveřejněním nedoručitelné výzvy dne 22. 02. 2013, a proto žalobu odmítl jako opožděnou. Toto usnesení však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 03. 2015, č. j. 102 VSPH 585/2014-135, ve znění opravného usnesení ze dne 06. 08. 2015, č. j. 102 VSPH 585/2014-159, změněno tak, že se žaloba neodmítá, se závěrem, že poučení vyrozumění o zahrnutí sporných movitých věcí do soupisu majetkové podstaty nebylo úplné a podle hlavičky bylo adresováno jen žalobci.

Dne 17. 04. 2015 byl na původní žalobkyni RYLES ETS, s.r.o., prohlášen konkurz. Protože incidenční spor o vylučovací žalobě se podle ustálené judikatury [srov. usnesení Nejvyššího soudu (dále jen NS ) ze dne 28. 05. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2010 (dále též R 24/2010 ) a dostupné (stejně jako ostatní rozhodnutí NS) na webu www.nsoud.cz] prohlášením konkurzu na majetek žalobce nepřerušuje, soud dále v řízení na jejím místě jednal s ustanoveným insolvenčním správcem. Insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Ing. Ivo Hala, se sídlem Italská 24/1583, Praha 2. Vzhledem k tomu, že mu byl pozastaven výkon funkce, byl mu po dobu této trvání této překážky ustanoven zástupce, kterým je společnost NEŠTICKÁ-NEŠTICKÝ v.o.s. a která proto z pozice zastupujícího insolvenčního správce vystupuje na místě účastníka řízení jako žalobkyně.

Žalobci v žalobě a jejích doplněních uvedli, že dne 07. 02. 2007 byla mezi původní žalobkyní a dlužnicí uzavřena podnájemní smlouva, na základě které původní žalobkyně pronajala dlužnici část nemovitosti vedené na LV 1818 v obci Kostelec nad Černými Lesy k provozování restaurace a služeb s tím spojených. Protože dlužnice soustavně dlužila na nájmu a platbách za služby, byla jí smlouva původní žalobkyní vypovězena, s největší pravděpodobností dne 02. 04. 2009. Dle předžalobní výzvy bylo důvodem vypovězení dlužné nájemné ve výši 40.904,-Kč, ke kterému nebyly dále nárokovány žádné úroky, ani další příslušenství. Z důvodu, že se jednatel původní žalobkyně dozvěděl o tom, že po odnosu svých věcí zanechala dlužnice objekt neuzamčený, přistoupil k jeho zajištění. Uvedl, že ještě po tomto zajištění umožnil nejméně ve dvou případech vstup dlužnice (konkrétně manželů Markových, jejich dcery a servírky) do těchto prostor pro odnos dalších věcí. K dalšímu vstupu do objektu a odnosu věcí dlužnicí pak došlo dne 23. 06. 2009, poté, co si k tomu dlužnice přivolala Policii ČR, neboť jednatelem původní žalobkyně došlo toho dne po telefonické konzultaci s právním zástupcem k vyhotovení ručně psaného protokolu o zadržení movitých věcí. Dne 13. 12. 2011 provedl žalovaný za asistence Policie ČR soupis věcí nacházející se v prostorách bývalé restaurace a část z nich zahrnul do majetkové podstaty dlužnice. Žalobci však uvedli, že část věcí zahrnutých v soupisu byla pořízena až po vypovězení podnájemní smlouvy dlužnici a zbylá část věcí zůstala ve vlastnictví původní žalobkyně, neboť dlužnice nesplnila podmínky v čl. II. odst. 2 podnájemní smlouvy, jež byly předpokladem pro převod vlastnictví věcí na dlužnici. Mimo části kuchyňských technologií podléhajících zmiňovanému ustanovení podnájemní smlouvy nezůstaly v prostorách restaurace jiné věci v majetku dlužnice. Posléze upřesnili, že soupis majetkové podstaty evidentně žalovaný sepsal pouze podle toho, co uvedla dlužnice. Odpovídající soupis předtím dlužnice předložila původní žalobkyni s návrhem zápočtu proti dluhu na nájemném. Soupis však neodpovídá skutečnému stavu poté, co si dlužnice v období od dubna 2009 do 05. 09. 2009 vše odstěhovala (suroviny, kuchyňské vybavení a vybavení drobnými předměty, inventář i počítače), protože manželé Markovi otevírali jinou restauraci v nedalekých Černých Voděradech, a neodpovídá ani soupisu provedenému policií dne 25. 09. 2009 (tedy po odstěhování věcí, kdy zůstaly jen věci žalobců) a konečně ani stavu, který žalovaný spatřil na místě dne 13. 11. 2009. Dlužnice si neodstěhovala pouze vybavení, které po zápočtu na dluh bylo v majetku původní žalobkyně a které bylo následně prodáno žalobci jako majiteli budovy, protože se jednalo o součásti trvale spojené s nemovitostí. Policie odpečetila prostory po 3 měsících a od července 2010 byla poté restaurace provozována společností UCO, s.r.o.-paní Janou Štěpánovou. V té souvislosti podle žalobců došlo ke změnám v podobě zřízení prostor pivnice, toalet k pivnici, dostavění haly mezi dvorem a pivnicí, dostavbě dětského koutku, přestavbě baru v prostoru mezi klenbami a pořízení nového vybavení, zbourání a výstavbě nového krbu, pořízení nového teakového nábytku a nábytku TON, vybavení kuchyně novým kuchyňským vybavením, pořízení nového elektronického pokladního systému ABX, vybavení novým inventářem atd. Stav zjišťovaný žalovaným 30 měsíců po opuštění prostor dlužnicí a soupis majetkové podstaty ze dne 25. 09. 2009 tak nemají vůbec nic společného, a pokud žalovaný tvrdí, že dne 13. 11. 2011 tento soupis na místě ověřil, je to podle žalobce naprostý nesmysl. Žalobce je tak nucen navrhovat vyloučení položek ze soupisu, které se ve skutečnosti v daných prostorách nenacházejí, a táže se, zda má jako důkaz dokládat nákupní faktury ke kulatým stolům, jestliže soupis uvádí stoly čtvercové.

Žalobci konkrétně konstatovali, že právo k položkám 43 až 68 přílohy A náleží žalobci, který je jako součásti trvale spojené s nemovitostí odkoupil od původní žalobkyně, na niž byly dlužnicí převedeny započtením proti dluhu na nájemném, přičemž tyto položky odpovídají specifikaci v příloze č. 3 k podnájemní smlouvě. V této příloze se jedná o vestavěné kuchyňské zařízení, které tvoří nedílnou součást výrobní části restaurace, a tedy i nedílnou součást nemovitosti. Jak je uvedeno ve stanovisku ke kolaudačnímu řízení, jednotlivé prvky tvoří celek, který umožňuje využití prostor k účelu restaurace. Jednotlivé prvky jsou pevně přimontované, přilepené, případně zazděné či obkladem dozděné, takže je nelze vymontovat bez porušení stavby, případně jsou napojeny na odpad a vodu nebo na elektroinstalaci. Protože prvky na seznamu jsou specifikované v kolaudaci a kolaudace řeší stavbu, žalobci mají za to, že tyto položky tvoří součást stavby. Jednotlivé skupiny vybavení (pracovní stůl, pracovní stůl s dřezem, lednice, police) tvoří podle kolaudace jednotlivá pracovní místa . Vyjmutí jakékoli části z těchto pracovišť by mělo za následek zastavení provozu, jelikož by se výrobní provoz dostal do rozporu s kolaudačním rozhodnutím a byl by znemožněn účel využití těchto prostor podle kolaudačního rozhodnutí. Pevně spjaté s nemovitostí jsou podle žalobce položky 45, 48-54, 61, 66 a 68, přičemž položky 49, 50, nerezový stůl s dvoudřezem z položky 51 a položka 52 jsou vestavěné a doobložené obkladem, v kolaudační dokumentaci jsou pak zahrnuty (a jejich vyjmutí by znemožnilo užívání nemovitostí v souladu s kolaudací) položky 48-52 (vyjma police nad dvoudřezem z položky 51) a 54-61. Některé z těchto položek však nejsou původní, ale jedná se o náhrady za nefunkční a zlikvidované spotřebiče (položky 55, 57-61). Všechny položky z přílohy B a E podle žalobců neexistují, z protokolu sepsaného policií dne 25. 9. 2009 je patrné, že po odstěhování dlužnice se v prostorách nenacházely a položky zastižené při prohlídce dne 13. 11. 2011 byly pořízeny na základě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a panem Václavem Mocem. Totéž platí pro položky na příloze C s tím, že některé žalobce nabyl koupí i od společnosti UCO, s.r.o. Všechny položky na příloze D náleží žalobci, protože protokol policie IT techniku nezachycuje. Jako poslední položku si pan Marek s dcerou konkrétně odnášel do auta položku Hardware pokladna , na což žalobce výslovně upozorňoval předvolaného policistu, který na přání pana Marka prostory zapečetil. Elektronický pokladní systém spatřený na místě žalovaným pravděpodobně nebyl systém Septim, ale systém ABX pořízený a licencovaný pro společnost UCO, s.r.o., který následně žalobce odkoupil. Žalovaný uvedl, že soupis majetkové podstaty byl sestaven na základě seznamu věcí dlužnice pořízeného policií dne 25. 9. 2009, soupisu věcí dlužnice zjištěných při prohlídce restaurace dne 13. 12. 2011 (jeho sepsání proběhlo za asistence městské policie, jejíž zástupce správnost potvrdil svým podpisem) a faktur zajištěných v účetnictví dlužnice. Zejména pokud jde o věci na příloze A a B, tyto dodala dlužnici ve druhé polovině roku 2007 společnost MATHESS gastro, s.r.o., což je dokladováno fakturami a dodacími listy. Při prohlídce dne 13. 12. 2011 byly také pořízeny fotografie, které odpovídají montážním výkresům dodaného vybavení společností MATHESS gastro, s.r.o. Pokud jde o možné zástavní či zadržovací právo žalobců, to nevzniklo, protože ve smyslu § 672 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. (dále jen občanský zákoník ) nepožádal o soupis věcí soudním vykonavatelem. Podle judikatury se navíc podle ustanovení § 672 občanského zákoníku nedá postupovat v případě dlužných plateb z podnájemního vztahu. Žalovaný považuje dále za neplatné sjednání kauce podle čl. II odst. 2 podnájemní smlouvy, protože vykazuje znaky nepoctivého obchodního styku. Kauce představuje zajišťovací instrument v podobě poskytnutí peněz, které se však nestávají vlastnictvím pronajímatele, nýbrž jsou mu pouze svěřeny do opatrování. Sjednaná kauce však spočívá v převodu movitých věcí do vlastnictví pronajímatele na samém počátku nájemního vztahu, kdy ještě nájemci nevznikl

žádný závazek vůči pronajímateli. Tím má nájemce výrazně slabší postavení proti pronajímateli, protože se nemůže domáhat vydání kauce způsobem obvyklým u hotovostní kauce. Ujednání v podnájemní smlouvě podle žalovaného také odporuje zákazu propadné zástavy v § 169 písm. e) občanského zákoníku, popř. nesplňuje požadavky formulované NS na ujednání o zajištění závazku převodem práva, a je proto absolutně neplatné. Žalovaný současně zpochybnil obsah přílohy č. 3 podnájemní smlouvy, k níž podle něj účastníci smlouvy nikdy nepřipojili své podpisy, a zmínil, že přílohy č. 1 a 2 nebyly dlužnici ani přes opakované upomínky nikdy předány. Také namítal, že hodnota uložených věcí, oceněných dne 25. 09. 2009 na 524.869,80 Kč, podstatně převyšuje výši údajné kauce i výši údajné pohledávky, která ke dni sepsání vylučovací žaloby měla činit 40.904,-Kč. Žalovaný také odmítl tvrzení žalobců, že by si dlužnice většinu zařízení restaurace odvezla, s tím, že je v rozporu s obsahem úředního záznamu policie o vysvětlení paní Libuše Markové sepsaného dne 10. 8. 2009. Žalovaný dále upozornil, že insolvenční správce původní žalobkyně ve zprávě ze dne 08. 01. 2016 u ní nezjistil žádný majetek, tedy vlastnické právo původní žalobkyně popírá. Protože žalobci v tomto insolvenčním řízení nepřihlásili žádnou pohledávku, absentuje zde zcela hlavní závazek dlužnice, k němuž se má vázat akcesorický zajišťovací závazek (např. tvrzená kauce). Žalobci tak ani nejsou účastníky tohoto insolvenčního řízení. Proti tvrzení žalobců o tom, že některé zařízení bylo již nefunkční a zlikvidováno, žalovaný namítá, že dotčené elektrické spotřebiče byly podle dodacího listu dodány dne 15. 06. 2007 a ke dni 01. 04. 2009 tak byly méně než 2 roky staré. Tvrzení o jejich totálním zničení je tak hrubě účelové a nepravdivé. Ostatně stav kuchyně při prohlídce za účasti policie a městské policie ve dnech 13. 12. 2011 a 25. 09. 2009 se shoduje s dodacím listem a instalačním plánem. Pokud jde o kolaudační rozhodnutí, to žalobce nepředložil a to pouze opravňovalo žalobce užívat prostory jako restauraci. Nevypovídalo však nic o tom, kdo je vlastníkem vybavení těchto prostor. Není totiž vlastnickým titulem, a to zejména je-li stávající vybavení nahraditelné jinými předměty. Stroj nebo zařízení, které je upevněno nebo funkčně spjato s nemovitostí patří jako součást věci hlavní vlastníkovi nemovitosti. Podle žalovaného však pod upevněním lze chápat jen takové spojení, které by v případě odejmutí stroje znamenalo znehodnocení nemovitosti, a navíc by se muselo jednat o stroj, který je s nemovitostí spojen i funkčně (např. osobní výtah, transformátor, topný systém apod.). Podle žalovaného je třeba rozlišovat, zda je zařízení připevněno nebo upevněno. Běžné připevnění stroje např. z důvodu stability není považováno za upevnění a takto zajištěný stroj nevykazující trvalé spojení s nemovitostí není její součástí, a to bez ohledu na důkladnost a pečlivost provedeného spojení. Pokud přibetonovaný stroj obstojí v testu funkčnosti (podle povahy nenáleží k budově) a upevněnosti (odejmutí vede k poškození betonu, ale ne budovy, a k drobnému poškození stroje, např. odření, které neovlivní jeho činnost), pak je samostatnou věcí v právním smyslu. Kuchyňské vybavení a stroje sepsané v příloze A soupisu majetkové podstaty proto jsou samostatnými věcmi, které nejsou součástí stavby. Regály a stoly z nerezového materiálu, digestoř aj. jsou připevněny do stěn šrouby v hmoždinkách, a lze je proto bez poškození stavby demontovat. Jejich odstraněním není funkčnost prostoru porušena a ten může být nadále používán i jako kuchyně, bude-li vybavena k tomu účelu vhodným zařízením. V průběhu jednání žalobkyně konstatovala, že se jí nepodařilo v dokumentaci společnosti RYLES ETS s.r.o. dohledat doklady, které by mohly dokládat vlastnické nebo jiné právo této společnosti k sepsaným věcem. Ponechala tedy rozhodnutí na úvaze soudu. Žalobce zopakoval dosavadní argumentaci, zejména pokud jde o odlišnost věcí, nacházejících se v prostorách restaurace v roce 2011, od věci, které se v ní nacházely v roce

2009. S ohledem na výpověď svědkyně (jednatelky dlužnice) zdůraznil, že potvrdila, že i ona byla srozuměna s tím, že jako kauce bude vybavení kuchyně převedeno do majetku původní žalobkyně. Ze vzájemné komunikace mezi advokátními kancelářemi obou stran také nabyl dojem, že ponecháním věcí v majetku původní žalobkyně byly pohledávky z titulu dlužného nájemného vyrovnány. Dále zdůraznil, že pokud jde o položku 51, stoly s dvoudřezem byly spojeny v jeden monolit a přišroubovány do zdi, navíc zasahovaly do obkladů a byly utěsněny silikonem. Staly se tak součástí budovy a nemohly být bez poškození obložení odstraněny. Stoly se v kuchyni stále nacházejí a je možné toto ověřit na místě. Pokud žalovaný namítá, že drobné poškození s tím spojené se dá snadno opravit, stejně by bylo možné argumentovat např. k oknům, která se taky dají vybourat, a po nepříliš náročné opravě bude nemovitost opět nedotčena. Žalovaný v průběhu jednání naopak zdůraznil, že po provedeném dokazování má za prokázáno, že veškeré sepsané věci jsou v majetku dlužnice. Pokud došlo ke změnám vybavení prostor mezi lety 2009 a 2011, tyto změny jsou plně přičitatelné žalobci, který v roce 2009 vyměnil zámek od vstupních dveří a znemožnil dlužnici vstup do prostor, popř. vstup byl umožněn jen za jeho přítomnosti. Vybavení kuchyně považuje za nahraditelné jinými věcmi obdobného charakteru a případné drobné poškození budovy při stěhování by se dalo snadno opravit, takže stavba oddělením věcí by tím nemohla být podstatně poškozena. Pokud se žalobce dovolává kolaudačního souhlasu k prostorám, ten podle žalovaného rozhodně nemůže konstituovat vlastnické právo. I po provedeném dokazování pak nemá za to, že by byl prokázán převod věcí na původní žalobkyni. Klíčové podle něj je, že sepsané věci jsou uloženy v prostorách, které patří nebo jsou ovládány žalobcem. Jak soud ověřil z insolvenčního spisu, usnesením ze dne 15. března 2011, č. j. KSPH 36 INS 10180/2010-A-23, byl zjištěn úpadek dlužnice, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Ze seznamu přihlášených věřitelů dále plyne, že žalobci do insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě nepřihlásili žádnou pohledávku. Soud dále ze soupisu majetkové podstaty ze dne 28. 11. 2012 a jeho příloh zjistil, že do něj byly zahrnuty věci, proti jejichž sepsání brojí žalobci. Vyrozuměním ze dne 26. 01. 2013 oznámil žalovaný žalobci, že do soupisu majetkové podstaty dlužnice ze dne 28. 11. 2012 zahrnul věci, které byly ke dni 02. 04. 2009, resp. 25. 09. 2009 uloženy v budově restaurace ve vlastnictví žalobce. Žalovaný zároveň poučil žalobce o možnosti podat vylučovací žalobu u insolvenčního soudu ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto vyrozumění, toto poučení však nebylo adresováno původní žalobkyni a neuvádělo, proti komu má být žaloba podána. Ve vyrozumění dále žalovaný zmínil, že při prohlídce dne 13. 12. 2011 bylo zjištěno, že část věcí náležejících do majetkové podstaty se stále nachází v budově restaurace a věci jsou využívány v provozu restauračního zařízení Vinárna u sousedů. Podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona se mohou osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Již v rozsudku NS ze dne 30. 05. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, R 27/2003, bylo ve vztahu k právní úpravě zákona o konkurzu a vyrovnání konstatováno, že k předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří že: 1) věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkursní podstaty;

2) excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který prohlásil konkurs [nejde o lhůtou určenou k procesnímu úkonu příslušné osoby v konkursním řízení, nýbrž o lhůtu pro uplatnění práva u soudu, to jest o lhůtu hmotněprávní-srov. cit. stanovisko, bod XXIX., str. 199 (375), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]; 3) žalovaným je správce konkursní podstaty (§ 19 odst. 2 věta první ZKV); 4) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 občanského soudního řádu), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena správcem); 5) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí [srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXIX. stanoviska, str. 374 (198), poslední odstavec a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, pod číslem 71]. K vylučovací žalobě podle zákona o konkursu a vyrovnání NS dále uzavřel v rozsudku ze dne 29. 07. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, R 81/2005, že podstatou vylučovací žaloby je závazným způsobem vyřešit otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Přitom tamtéž zdůraznil, že nejde o úpravu vlastní toliko konkursnímu právu; stejným způsobem (vylučovací žalobou, kterou musí podat ten, kdo se domnívá, že má k věci silnější právo) se totiž řeší (a z historického pohledu v českých zemích vždy řešil) i spor o majetek sepsaný v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce (srov. např. § 267 o. s. ř.).

Podstata vylučovací žaloby přitom nedoznala změn ani v nyní platné úpravě insolvenčního práva. Prostřednictvím vylučovací žaloby podané podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona se pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka (srov. rozsudek NS ze dne 31. 05. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, R 127/2012).

K předpokladům úspěchu nyní podaných žalob soud předesílá, že předpoklady uvedené shora pod body 3 a 4 jsou naplněny, o čemž mezi účastníky není sporu, a o splnění bodu 2 (v modifikované podobě dané zněním § 225 odst. 2 insolvenčního zákona) závazně pro tuto věc rozhodl odvolací soud svým usnesením ze dne 16. 03. 2015, č. j. 102 VSPH 585/2014-135.

Pokud jde o bod 1, tj. otázku totožnosti položek, jejichž vyloučení z majetkové podstaty žalobci požadují, s položkami zapsanými v soupisu majetkové podstaty, není zde o jejich totožnosti pochyb, vzhledem k tomu, že žalobci sporné položky individualizují přímým odkazem na přílohy tohoto soupisu. Pochyby mohou vznikat nanejvýš v otázce, zda položky zahrnuté do soupisu jsou totožné s položkami, které v době vytvoření soupisu byly, popř. dnes jsou uloženy v budově restaurace. To však není v tuto chvíli podstatné-jejich totožnost s předměty posuzovanými v tomto incidenčním sporu (zejm. nedostatečně individualizovanými jako v případě hromadných položek typu sklenic a talířů) by mohla být významná teprve později, kdyby se žalovaný domáhal vydání právě předmětů uložených v budově restaurace s cílem je zpeněžit jako součást majetkové podstaty dlužnice.

Soud se proto zabýval předpoklady uvedenými v bodě 5, tj. otázkou, zda žalobcům svědčí k věcem zahrnutým do soupisu silnější právo a komu ze žalobců takové případné právo skutečně ke dni rozhodnutí soudu náleží. V tomto směru tíží žalobce důkazní břemeno k prokázání právního titulu, na základě nějž mají za to, že jednotlivé sporné věci nemohou spadat do majetkové podstaty dlužnice.

Pokud jde o veškeré položky z přílohy A soupisu (kuchyňské zařízení jako např. myčka, lednice, mrazák, sporák, fritézy, police, nerezové stoly apod.), veškeré položky z přílohy C soupisu (nábytek a vybavení restaurace jako např. jídelní stoly, židle, barový dřez, chladící pult, barové police apod.) a veškeré položky z přílohy D soupisu (IT technika-PC server, pokladna, switch, instalace a software Septim a Sybase SQL), ve vztahu k těmto všem položkám žalobci shodně prohlašují, že tyto věci jsou ve vlastnictví žalobce. Z uvedeného již na základě uplatněných tvrzení je tedy zřejmé, že k těmto položkám musí být žaloba žalobkyně neúspěšná, protože sama tvrdí lepší právo někoho jiného.

Pokud jde o vlastnické právo žalobce, ten jej v případě položek z přílohy A zdůvodňuje tím, že kuchyňské zařízení nejdříve nabyla původní žalobkyně na základě ujednání kauce v podnájemní smlouvě, vlastnické právo jí zůstalo zachováno i po skončení podnájmu na základě započtení proti dluhu na nájemném a ta tyto věci posléze prodala žalobci jako vlastníku budovy, jejíž součástí jakožto věci trvale spojené s nemovitostí tyto položky jsou.

Z ustanovení čl. II druhého odst. 2 (odst. 2 a 4 jsou v článku obsaženy dvakrát s různým obsahem) podnájemní smlouvy uzavřené s odkazem na zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen zákon o nájmu nebytových prostor ) mezi původní žalobkyní jako nájemcem a dlužnicí jako podnájemcem dne 07. 02. 2007 vyplývá, že obě smluvní strany vyjádřily souhlas, že část kuchyňských technologií v hodnotě (kauce) 111.000,-Kč je majetkem původní žalobkyně. Seznam tohoto vybavení obsahuje příloha č. 3 podnájemní smlouvy. Současně bylo ujednáno, že po skončení podnájmu převede původní žalobkyně veškeré vybavení z přílohy č. 3 na dlužnici za předpokladu úplného vyrovnání nedoplatků na nájemném, službách, případně škody převyšující běžné opotřebení prostor. Podle prvého odst. 4 čl. II podnájemní smlouvy bylo dále ujednáno, že převod veškerého vybavení bude proveden do 10 dnů po datu ukončení smlouvy, nejdříve však k datu 29. 02. 2012 (sjednaná doba ukončení podnájmu), a to až po podpisu protokolu o předání předmětu podnájmu.

Příloha č. 3 podnájemní smlouvy (bez podpisů účastníků) obsahuje celkem sedm položek, které by mohly odpovídat kuchyňským zařízením zachyceným na příloze A soupisu majetkové podstaty pod položkami 53 (digestoř nástěnná), 52 (výlevka kombinovaná), 68 (3 x police nerezová) a 49, resp. 50 (stůl nerez, stůl policový nerez). Tuto přílohu potvrdila svědkyně Libuše Marková jako autentický návrh ze strany dlužnice, který však vznikl až později po podpisu podnájemní smlouvy na základě nabídky dodavatele kuchyňského zařízení a nebyl nikdy ze strany původní žalobkyně, resp. žalobce podepsán. Vedle toho žalobce předložil v kopii přílohu č. 2 a 3 podnájemní smlouvy, opatřenou i podpisy za obě smluvní strany a datovanou dne 26. 05.2008. Svůj podpis na tomto dokumentu svědkyně Marková nepopřela, byť si nedokázala vzpomenout na okolnosti podpisu či to, že dokument vůbec podepisovala, nicméně poukázala na to, že jeho položky byly zjevně přepsány pouze z nabídky dodavatele kuchyňských technologií, neboť některé položky byly vyškrtnuty a vůbec do prostor restaurace nikdy dodány nebyly (drtič kuchyňského odpadu, stolní sprcha a pneumatický spínač).

K uvedenému je třeba však konstatovat, že příloha č. 3, ať v té či oné podobě, rozhodně nezachycuje veškeré položky uvedené na příloze A soupisu. I kdyby soud připustil, že zmíněné položky jsou totožné, přesto by nemohla být žaloba úspěšná.

Cílem ujednání obsaženého v čl. II podnájemní smlouvy bylo zjevně sjednání kauce obdobné kauci upravené v ustanovení § 686a občanského zákoníku, jejímž předmětem však neměly být peněžní prostředky, nýbrž vybavení kuchyně. Takové ujednání však s ohledem na text podnájemní smlouvy považuje soud za absolutně neplatné podle § 37 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, resp. snahu jej obejít. Předně je třeba říci, že zákon o nájmu nebytových prostor nijak původní žalobkyni nelimitoval v možnosti sjednat si kauci k zajištění nájemného a dalších smluvních nároků. Z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 11. 01. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, R 40/2012, totiž plyne, že týká-li se smlouva o nájmu nebytových prostor podnikatelské činnosti smluvních stran (o čemž v tomto případě nemá soud pochyb), podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy režimu zákona o nájmu nebytových prostor a ve všem ostatním pro ni platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy zákonem č. 519/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obchodní zákoník ). Již z toho důvodu soud nevidí za patřičné, aby se sjednaná kauce řídila ustanovením § 686a občanského zákoníku, které představuje kogentní úpravu neodpovídající povaze obchodněprávních vztahů.

I přesto je však na věc třeba použít ustanovení občanského zákoníku, a to úpravu obsaženou v ustanovení § 553 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva), a úpravu obsaženou v ustanovení § 169 písm. c) občanského zákoníku, podle níž jsou neplatná ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání, jestliže stanoví, že zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem. Předmětné ujednání totiž tím, že jako kauci stanoví movité věci, k nimž má přejít vlastnictví na původní žalobkyni, dosahuje odlišného cíle, než právní úprava kauce, která je založena na zachování vlastnického práva podnájemce, pro nějž nájemce předmět kauce pouze opatruje a pouze v případě smlouvou či zákonem definovaných situací je oprávněn svou peněžitou pohledávku započíst proti pohledávce podnájemce na vrácení předané kauce. K tomu je třeba také prostřednictvím § 1 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku poukázat na ustanovení § 580 občanského zákoníku, podle nějž započíst lze pouze pohledávky na plnění stejného druhu (tj. nikoliv pohledávku na zaplacení vůči pohledávce nepeněžitého charakteru), a na ustanovení § 364 obchodního zákoníku, podle nějž jiné případy započtení jsou podmíněny dohodou stran. Na rozdíl od vypořádání peněžité kauce, které se může odehrát jednostranným započtením, v případě věcné kauce k takovému vypořádání bez uzavření dohody o započtení dojít nemůže.

Předmětné ujednání je tak třeba podle jeho obsahu posoudit jako ujednání o zajištění závazku zajišťovacím převodem práva, které však může snadno sloužit jako ujednání obcházející zákaz tzv. propadné zástavy. V tomto směru pak velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, R 45/2009, uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli

řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná, a že totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. A právě uvedené nedostatky má i ujednání v podnájemní smlouvě, které je tedy nutno považovat za absolutně neplatné, a to bez ohledu na případnou tehdejší vůli stran být takovým ujednáním vázány. Na základě podnájemní smlouvy tedy původní žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke kuchyňskému vybavení vypočtenému v její příloze č. 3 a nemohla tak tyto věci ani dále převést na žalobce.

Žalobci ani neprospívá zmínka o tom, že na věci v prostorách restaurace uplatnil zástavní právo ve smyslu § 672 občanského zákoníku, protože jednak již soud vysvětlil, že na předmětný vztah se právní úprava nájemní smlouvy v občanském zákoníku nevztahuje a kromě toho judikatura v usnesení NS ze dne 22. 02. 2006, sp. zn. 28 Cdo 311/2006, R 28/2007, uzavřela, že v případě podnájmu bytových (pozn. soudu: natož pak nebytových) prostor nelze institut zástavního práva k movitým věcem za účelem zajištění dlužného nájemného aplikovat.

Nelze se dovolávat ani realizace zadržovacího práva podle ustanovení § 175 až § 180 občanského zákoníku, protože tím by žalobce vlastnické právo k věcem nabýt nemohl a navíc i práva ze zajištění je třeba v insolvenčním řízení podle ustanovení § 165 a § 166 insolvenčního zákona včas uplatnit přihláškou pohledávky (srov. obdobně závěry usnesení NS ze dne 18. 07. 2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012).

Zbývá se zabývat námitkou, zda žalobce není vlastníkem kuchyňského vybavení z titulu, že se jedná o pevně zabudované součásti nemovitosti žalobce. V tomto směru soud z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že žalobce je skutečně vlastníkem pozemků p. č. 225, 226 a 227 v k. ú. a obci Kostelec nad Černými lesy, přičemž součástí prvních dvou pozemků jsou i stavby, mj. i budova s adresou nám. Smiřických č. p. 19. Protože k zabudování věcí do nemovitosti žalobce došlo před 1. lednem 2014, postupoval soud při posouzení, zda se uvedené věci staly součástí věcí jiných či nikoliv, podle příslušných ustanovení občanského zákoníku z roku 1964.

Podle ustálené judikatury NS představované např. rozsudkem ze dne 29. 07. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněným v č. 10 časopisu Právní rozhledy, roč. 2000: Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží," se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila," však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter

"oddělení" zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.

Na tomto podkladě bylo v dané věci rozhodnuto, že třebaže provozní zařízení vodní elektrárny (turbíny aj.) lze oddělit bez jakéhokoliv mechanického poškození pouhou montáží, vzhledem k tomu, že objekt elektrárny je přizpůsoben tomu, aby v něm byla pomocí odpovídajícího zařízení vyráběna elektřina (viz speciální stavby sloužící přívodu vody), je nepochybné, že demontáží tohoto strojního zařízení (tedy oddělením ve smyslu § 120 odst. 1 ObčZ), ztrácí objekt možnost být k tomuto účelu využíván a k jinému účelu nemůže být plnohodnotně používán bez dalších úprav. Okolnost, že vnitřní vybavení je zaměnitelné jiným obdobným zařízením, nemění nic na tom, že jeho oddělením se věc hlavní znehodnocuje tak, že účelu, pro který je určena, vůbec nemůže sloužit. Obdobně již NS v usnesení ze dne 16. 02. 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010, uzavřel, že součástí budovy se zabudováním stává klimatizační jednotka, protože: Demontáž tohoto zařízení, kterou může provést pouze odborná firma, by měla za následek znehodnocení budovy, a to peněžní (hodnota budovy by se vlivem zhoršení její funkčnosti snížila), tak funkční (prostory v budově by nemohly svému účelu sloužit tak kvalitně, jak tomu je s využitím klimatizačního zařízení). Za správný považoval NS v usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, i závěr, že součástí nemovitosti jsou mj. i hasičské přístroje, skříně elektrických rozvaděčů, sloupky na tenis, sloup košíkové, vlajkový stožár či houpačky. Obdobně respektoval názor NS na povahu prvků zabezpečovacího systému (detektorů, infrazávor) či svítidel jako součásti budovy i Ústavní soud v usnesení ze dne 06. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 2950/13.

Z tohoto hlediska se soud zabýval povahou jednotlivých položek na přílohách A, C a D, k jejichž vlastnictví se žalobce hlásí, na základě k důkazu provedené fotodokumentace, především souborů založených ve složce, která se podle označení má týkat prohlídky restaurace provedené dne 13. 12. 2011, a na základě výpovědi svědkyně Libuše Markové. Svědkyně k dotazům soudu jednak potvrdila, že většina vybavení jídelny a baru se mezi lety 2009 a 2011 změnila, tak jak tvrdí žalobce, vybavení kuchyně však poznávala i na fotografiích pořizovaných v roce 2011. Položky uvedené ve výroku I. rozsudku podle ní skutečně byly připevněny k budově vruty, stejně jako tomu bylo i u položek 45 magnetický držák na nože, 61.2 konsole na zeď pro salamander či 66 držák na utěrky, bloky. Položky 4 naléváky na lahve jsou podle ní samostatné, jejich součástí není prkno, do nějž byly připevněny vruty. V případě položky 51 svědkyně potvrdila, že tyto stoly byly spojeny navzájem, nebyla si však vědoma jejich upevnění do zdi, vzhledem k tomu, že zeď nebyla do pravého úhlu (na rozdíl od stolu), musela být v obložení vyříznuta mezera, do níž byla deska stolu přisunuta.

Na základě toho soud dospěl k závěru, že s budovou byly fyzicky spojeny položky uvedené ve výroku I., přičemž oddělením těchto položek by navíc došlo k podstatnému zhoršení funkční použitelnosti předmětných prostor, které s ohledem na své vnitřní dispozice jsou využitelné primárně právě pro účely provozu zařízení restauračního typu (a byť svědkyně uvedla, že si dokáže představit, že by prostory mohly fungovat také jako prodejna) a které navíc jsou zkolaudovány právě jako restaurace (místnosti 1.08 vinárna, 1.06 kavárna, 1.08a a 1.08b kuchyň), jak vyplynulo ze souhlasu s užíváním stavby ze dne 16. 08. 2007, předloženého žalobcem. Pokud jde o položky 45 magnetický držák na nože a 66 držák na utěrky, bloky, ty i přes fyzické spojení s budovou jsou snadno od ní oddělitelné (což sice mají s položkami ve výroku I. společné) a, co je významnější, jejich oddělení by nemělo na reálnou a snadnou použitelnost prostor pro účel předurčený stavebním uspořádáním a zejména kolaudačním souhlasem citelný význam (oproti např. oddělení digestoře, pracovních stolů s dřezem či polic, jež jsou pro funkčnost provozní kuchyně podstatné). V případě podpoložky 61.2 konsole na zeď pro salamander pak bylo pro soud podstatné, že konzole je příslušenstvím salamanderu jako věci hlavní a z tohoto titulu by měla sdílet jeho právní osud, nikoliv naopak. K tomu je třeba doplnit, že za právně významné spojení s budovou soud nepovažuje pouhé zapojení zástrčky do elektrické sítě, snadno demontovatelné připojení na rozvody vody a odpadu či postavení samonosného regálu do kouta. Proto za součást budovy soud rozhodně nepovažoval různé elektrické spotřebiče, byť i ty jsou pro provoz kuchyně, a to i z hlediska podmínek, za nichž byly prostory zkolaudovány, významné. Opačný výklad by byl podle soudu již přepjatý a stával by se již neudržitelným v kontextu praktického každodenního života a běžného právního styku. Stejně tak ovšem z hlediska citované judikatury NS nemůže obstát ani výklad žalovaného, který zdůrazňuje relativní zaměnitelnost položek označených ve výroku I. rozsudku za jiné položky obdobné povahy. Takové kritérium není relevantní, neboť např. i kolo automobilu lze relativně snadno vyměnit za jiné, avšak nečiní to z něj jen proto samostatnou věc, dokud se ji vlastník sám nerozhodne od automobilu jako takového oddělit. Pokud jde o naléváky na lahve, zde u soudu převážila úvaha, že byť jsou přimontovány vruty, jsou přimontovány k prknu, a teprve to je podle potřeby přimontováno ke konstrukci baru (2011) nebo na zeď (2009). Jeví se tak být relativně samostatnými položkami, třebaže ve svém souhrnu jsou nepochybně pro fungování baru významnou položkou. S výjimkou položek specifikovaných ve výroku I. se tedy ostatní položky nestaly vlastnictvím žalobce z titulu zabudování do stavby, neboť nejsou podstatnou měrou spojeny s budovou a v některých případech ani nejsou nezbytné, resp. významné z hlediska účelového určení prostor, v nichž se nacházejí.

K dalším argumentům soud konstatuje, že zcela nepodložený je závěr žalobce, že dlužnice vzala na vědomí předložený zápočet za dluh na nájem -právě naopak ze vzájemné korespondence právní zástupkyně dlužnice se zástupcem žalobce, konkrétně z dopisu Mgr. Janouškové ze dne 08. 10. 2009, vyplývá zásadní nesouhlas s výší dluhu na nájemném a smluvních pokutách uplatňovanou původní žalobkyní a pouze neurčitá (resp. vskutku nesrozumitelná, jak ji v reakci představované dopisem ze dne 20. 05. 2010 označil Jan Kliner) nabídka uzavření dohody o narovnání, podmíněná neúčtováním nájemného ode dne 01. 04. 2009, kdy měl žalobce dlužnici výměnou zámků znemožnit užívání prostor restaurace. Žalobce uzavření odpovídající písemné (srov. § 585 odst. 2 občanského zákoníku) dohody o narovnání ve výsledku ani netvrdil, natož aby jej jakkoliv prokázal. Uzavření takové dohody neodpovídá ani postup manželů Markových (společníků dlužnice), kteří na žalobce v této souvislosti podávali trestní oznámení a ani text samotného insolvenčního návrhu, který znepřístupnění prostor restaurace označuje za nezákonné a za hlavní důvod úpadku dlužnice.

Zjevně nedůvodná je pak žaloba v části, v níž je opřena o tvrzení, že položky zachycené v přílohách B a E soupisu neexistují, popř. o tvrzení, že sepsané položky se nenacházejí v prostorách restaurace, přičemž k (obdobnému) inventáři, který se v prostorách restaurace nachází, žalobce nabízí důkazy, jež mají prokázat jeho vlastnické právo. Pokud sepsané položky neexistují, pak k nim žalobci ani nemůže svědčit jakékoliv právo a tudíž jeho žaloba je nedůvodná. Pokud jsou sepsané položky jinde a žalobce k nim netvrdí a neprokazuje své vlastnické právo, je i žaloba v tomto rozsahu nedůvodná (a zbytečná). Soud se v řízení o podané vylučovací žalobě nezabývá otázkou, zda žalobce je vlastníkem věcí, které podle jeho tvrzení nejsou insolvenčním správcem sepsány. Taková otázka by byla řešena teprve v případě, pokud by žalovaný hodlal přistoupit k prodeji věcí žalobce s přesvědčením (odlišným od nynějšího tvrzení žalobce), že jde o věci shodné s věcmi sepsanými, a to v rámci dohledové činnosti insolvenčního soudu, popř. příslušnými procesními návrhy v souvislosti s uskutečňovanou dražbou věcí.

S ohledem na uvedené tedy soud žalobě žalobce vyhověl pouze v malé dílčí části týkající se sepsaných položek, jež byly zabudovány do budovy restaurace a staly se tak součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobce. Ve zbylé části soud žalobu zamítl. Žalobu žalobkyně pak soud zamítl v plném rozsahu, protože ta ani netvrdila, že by jí k datu rozhodnutí soudu k sepsaným věcem mělo svědčit nějaké právo či jiný důvod vylučující jejich sepsání do majetkové podstaty.

Soud neprovedl řadu navržených důkazů, které se týkaly otázky, zda sepsané (či jiné) věci byly či nebyly (a v jakém rozsahu) dlužnicí odstěhovány z prostor restaurace, popř. zda dnes existují, neboť takové zjištění by bylo irelevantní pro závěr, zda žalobcům k věcem svědčí tvrzené vlastnické právo či nikoliv (např. výslech svědků Novotného, Volavkové, Červenkové, Nechyby a Sobotkové, výslech servírky dlužnice a manželky žalobce aj.). Tvrdí-li žalobci k vlastní tíži neexistenci věcí, pak je nadbytečné takové tvrzení prověřovat důkazně. Pokud jde o navrhované místní šetření a výslech montážníka dodavatele kuchyňských technologií, tyto důkazy soud po zhlédnutí fotografií a výslechu svědkyně Markové již považoval za nadbytečné, neboť nelze předpokládat, že detailnější zjištění skutkového stavu by na závěrech soudu něčeho změnilo. S ohledem na právní posouzení ujednání o kauci a možného zadržení věcí a s ohledem na posouzení některých položek jako součástí budovy považoval soud za zbytečné se zabývat také tvrzenými následnými převody položek, jež buď samostatně převoditelné nejsou, nebo se vůbec tvrzeným způsobem do vlastnictví žalobců dostat nemohly. Soud se v tuto chvíli nemusel zabývat ani nabývacími tituly k věcem, jež se v restauraci nacházejí nyní a jsou podle tvrzení žalobců odlišné od věcí sepsaných (např. kupní smlouvy a nájemní smlouva s UCO s.r.o., kupní smlouva s Václavem Mocem, faktury pro UCO, pořizovací faktury společnosti aperitiv 19 s.r.o., cenová nabídka aj.).

S ohledem na výsledek řízení soud žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v plné výši. Žalobce pak byl úspěšný s ohledem na odhadovanou hodnotu sepsaných věcí úspěšný pouze v rozsahu 13 %, z čehož po odečtení míry úspěchu od míry jeho neúspěchu vyplývá povinnost podle § 142 odst. 2 o. s. ř. uhradit žalovanému náhradu cca 3/4 náklad ů řízení. Náklady nezastoupeného žalovaného představuje devět paušálních náhrad po 300,-Kč podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), c), f) a h) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (odvolání ze dne 29. 11. 2013, vyjádření ze dne 22. 09. 2014, návrh na opravu odůvodnění ze dne 04. 04. 2015, příprava na jednání, účast u jednání dne 06. 04. 2016 v trvání do dvou hodin, podání ze dne

04. 05. 2016, stanovisko ze dne 20. 05. 2016 a účast u jednání dne 01. 06. 2016 v trvání do čtyř hodin), celkem tedy částka 2.700,-Kč. Náhradu však soud žalovanému nepřiznal z důvodu neúčelnosti za podání doplnění odvolání ze dne 19. 01. 2014 a za opravu vad návrhu na opravu odůvodnění ze dne 12. 04. 2015 (argumentace již mohla být uplatněna v prvotním podání) a za návrh na zrušení rozsudku pro uznání ze dne 18. 01.2014 a odvolání do usnesení tento návrh zamítajícího (jde o úkony směřující k uplatnění v právu neexistujícího opravného prostředku). Protože úkony žalovaného se vztahovaly rovným dílem k žalobě každé ze žalobců, uložil soud zcela neúspěšné žalobkyni povinnost žalovanému uhradit polovinu těchto nákladů ve výši 1.350,-Kč a většinově neúspěšnému žalobci3/4 z druhé poloviny nákladů, tj. částku 1.012,50 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 01. června 2016 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení Michaela Svozilová