50 ICm 2484/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2484/2013-64 (KSPH 39 INS 1273/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně TWO ROSES COMPANY, a.s., se sídlem Ríšova 251/2, Žebětín, 641 00 Brno, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem Marie Stejskalové 62, 616 00 Brno, proti žalovanému Ing. Tomáši Pachmanovi, se sídlem Ctiborova 3091, 272 01 Kladno, insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužníka Ing. Ivana Komínka, bytem Husova 5, 602 00 Brno, zastoupenému Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha 1, o žalobě na určení pořadí pohledávky, ve spojení s opravným usnesením

takto :

I. Žaloba na určení, že dílčí pohledávka č. 2 přihlášená žalobkyní do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pod sp. zn. KSPH 39 INS 1273/2012 v aktuální výši 3.772.496,30 Kč je v celé výši zajištěna zástavním právem k pozemku p. č. 1086/3 v k. ú. Soběšice a obci Brno vedenému na LV č. 851 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14.580,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného, Mgr. et Mgr. Jany Sekyrové.

Od ůvo d ně n í :

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 12. 07. 2013 domáhá určení, že její přihlášená dílčí pohledávka č. 2 ve výši 3.772.496,30 Kč je v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 INS 1273/2012 zajištěna zástavním právem k pozemku p. č. 1086/3 v k. ú. Soběšice a obci Brno vedenému na LV č. 851 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město (dále jen pozemek ).

Žalobkyně má za to, že jí náleží právo na uspokojení pohledávky ze zajištění z titulu smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 23. 10. 2001 k tomuto pozemku. Žalobkyně uvedla, že žalovaný insolvenční správce popřel pořadí její pohledávky na přezkumném jednání konaném dne 26. 06. 2013 z důvodu neplatnosti plné moci, na jejímž základě dlužník smlouvu uzavřel. S tím žalobkyně nesouhlasí a poukazuje na ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996 Sb. (dále jen vkladový zákon ), které stanoví zásadu veřejné víry ve stav katastru nemovitostí. Důkazní břemeno ve věci neplatnosti uvedených listin tak nese insolvenční správce, který však ve vyrozumění o popření pohledávky svá tvrzení nijak neprokazuje. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že bez souhlasu manželky dlužníka nemohla být zástavní smlouva platně uzavřena a tento nedostatek nemohl být s ohledem na znění § 161 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 229/2001 Sb. (dále jen občanský zákoník ) zhojen ani zápisem zástavního práva na základě neplatné zástavní smlouvy do katastru nemovitostí. Zatížení nemovitosti dluhem přesahujícím 2 miliony Kč bylo podle žalovaného bezesporu právním úkonem přesahujícím míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a proto vyžadovalo podle § 145 odst. 2 občanského zákoníku souhlas obou manželů. Tento písemný souhlas však nebyl dlužníkovi ke dni podpisu zástavní smlouvy dán, neboť zástavní smlouva byla podepsána nejpozději dne 23. 10. 2001, zatímco plná moc opravňující dlužníka k podpisu zástavní smlouvy i za jeho manželku byla dle ověřovací doložky matriky městského úřadu podepsána manželkou až dne 26. 11. 2001, tedy více jak měsíc poté. Zástavní smlouva je proto podle žalovaného absolutně neplatná. Pokud pak žalobkyně argumentuje ustanovením § 11 vkladového zákona, Nejvyšší soud ČR (dále jen NS ) podle žalovaného již opakovaně judikoval, že musí být naplněna obecná občanskoprávní kritéria dobré víry, tedy že ani při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po osobě s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) tato osoba důvodné pochybnosti o tom, že osobě, jež je jako nositel určitého věcného práva v katastru zapsána, takové věcné právo ve skutečnosti nesvědčí. Přitom žalobkyně měla k dispozici jak zástavní smlouvu (neb tvoří přílohu její přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení na majetek dlužníka), tak v době postoupení pohledávky za dlužníkem ze společnosti HT Floor s.r.o. na žalobkyni dne 04. 04. 2005 již bylo v katastru nemovitostí u předmětné nemovitosti evidováno oznámení manželky dlužníka o podaném žalobním návrhu na určení neexistence zástavního práva. V samotném katastru nemovitostí tak bylo jednoznačně upozorněno na skutečnost, že zástavní právo a zástavní smlouva nemusí být platné. Žalobkyně proto nemohla být za splnění podmínky vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti minimálně na základě této skutečnosti v dobré víře. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobkyně v reakci na to poukázala na spor vedený manželkou dlužníka s žalobkyní před Městským soudem v Brně, sp. zn. 13 C 469/2002, v němž byla žaloba na určení neexistence zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu dlužníka o velikosti ideální 1/2 předmětného pozemku rozsudkem ze dne 08. 01. 2015, č. j. 13 C 469/2002-150, zamítnuta, přičemž účastníci řízení se vzdali práva na odvolání. Konstatovala, že daným soudem bylo rozhodnuto, že zástavní právo je vůči dlužníkovi platné. Protože jde o identické právo, které je předmětem řízení v tomto incidenčním sporu, představuje rozsudek Městského soudu v Brně překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro nynější řízení; otázka mezi jakými účastníky řízení byl spor veden, je v tomto směru podle žalobkyně nerozhodná. Pro případ odlišného právního názoru zdejšího soudu žalobkyně apelovala eventuálně nutností případ posuzovat v kontextu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen nový občanský zákoník ).

V průběhu jednání žalobkyně doplnila, že zmíněným rozsudkem Městského soudu v Brně bylo na základě závazného právního názoru Krajského soudu v Brně konstatováno, že zástavní smlouva byla dlužníkem uzavřena platně, navíc ani v řízení nikdy nebyla prokázána manipulace s plnou mocí k uzavření zástavní smlouvy. Ani v trestním řízení vedeném proti původnímu věřiteli Mgr. Petru Kolářovi nebylo prokázáno, že by bylo něco do plné moci dopisováno. Důvodem neuznání zástavní smlouvy Městským soudem v Brně ve vztahu k podílu manželky dlužníka byla pouze skutečnost, že plná moc byla podepsána později, než došlo k podpisu zástavní smlouvy. Pro posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k uvedenému rozsudku pak podle žalobkyně nemůže být podstatné, že se neshodují účastníci těchto řízení. Podstatné je, že žalobkyně je právním nástupcem společnosti HT Floor, s.r.o., která v daném řízení vystupovala jako žalovaná. Navíc zástavní právo platí ve prospěch každého věřitele pohledávky. Pokud jde o věc samotnou, podle žalobkyně je klíčové, že ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 a § 33 odst. 1 občanského zákoníku manželka dlužníka dodatečně schválila uzavřenou zástavní smlouvu podpisem plné moci dne 26. 11. 2001, čímž napravila možný nedostatek zástavní smlouvy. Teprve po tomto dodatečném schválení byl podán návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Pokud by nebylo možno uzavření zástavní smlouvy dodatečně schválit, pak neměla být zástavní smlouva katastrem nemovitostí zavkladována. V takovém případě by se stát dopustil chyby, za kterou by nesl odpovědnost. Žalobkyně také upozorňuje na to, že nepřichází do úvahy ani relativní neplatnost zástavní smlouvy, neboť se jí nedovolal ani dlužník, ani jeho manželka. Žalovaný naopak namítal, že předkládaný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 08. 01. 2015, č. j. 13 C 469/2002-150, nemůže představovat pro toto řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť v řízení před Městským soudem v Brně vystupovali na obou stranách zcela jiní účastníci, než v tomto incidenčním sporu. Dále poukazuje na to, že jeho výrokem II. byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu dlužníka pouze z toho důvodu, že účastníkem daného řízení nebyl dlužník. Výrok I. o tom, že zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu manželky dlužníka na sporných nemovitostech neexistuje, se podle žalovaného zakládá na závěru soudu, že došlo k manipulaci s plnou mocí udělenou k uzavření zástavní smlouvy. K věci samé žalovaný považoval za klíčové, že v zástavní smlouvě vystupují jako zástavci oba manželé. Z toho důvodu bylo nezbytné, aby podpisy obou dvou byly na zástavní smlouvu připojeny současně. Protože došlo k podpisu plné moci až dodatečně, je v důsledku tohoto zástavní smlouva absolutně neplatná. Podle žalovaného nebylo možné podpis zástavní smlouvy dodatečně schválit a v tomto ohledu žalovaný odkázal na závěry vyslovené v rozsudku NS ze dne 08. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3290/2008. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 28. 02. 2013, č. j. KSPH 39 INS 1273/2012-A-35, Krajský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. Již dne 19. 01. 2012 byla soudu doručena přihláška vykonatelné pohledávky žalobkyně v celkové výši 20.577.825,82 Kč, sestávající z nezajištěné dílčí pohledávky č. 1 ve výši 4.773.207,02 Kč a z dílčí pohledávky č. 2 ve výši 15.804.618,80 Kč zajištěné zástavním právem k pozemku. V obou případech mělo jít o dlužné částky z titulu nesplacených půjček spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně a zákonným úrokem z prodlení. Pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné s odkazem na exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný dne 13. 12. 2002 pod sp. zn. EZ 07/02 soudním exekutorem Mgr. Petrem Kociánem. Následně dne 12. 06. 2013 vzala žalobkyně zpět přihlášku v celém rozsahu přihlášených smluvních pokut, takže dílčí pohledávka č. 2 zůstala přihlášena ve výši 3.772.496,30 Kč. Dne 26. 06. 2013 se ve věci konalo zvláštní přezkumné jednání, během kterého insolvenční správce popřel pořadí dílčí pohledávky č. 2 s odkazem na neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva. Dlužník popřel veškeré pohledávky žalobkyně z důvodu, že nikdy nevznikly. V upraveném seznamu přihlášených pohledávek žalovaný upřesnil, že pohledávku popírá jako nevykonatelnou a namítá neplatnost plné moci, na základě níž dlužník zástavní smlouvu uzavřel. Dlužník v něm uvedl, že mu nebylo nic vyplaceno. Totéž insolvenční správce žalobkyni uvedl ve vyrozumění o popření pohledávky ze dne 27. 06. 2013. S ohledem na uvedená zjištění z insolvenčního spisu tedy soud posoudil žalobu jako včasnou, podanou oprávněnou osobou a usoudil, že žaloba správně směřuje pouze vůči insolvenčnímu správci dlužníka. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 08. 01. 2015, č. j. 13 C 469/2002-150, byla založena překážka věci rozhodnuté pro tento incidenční spor, nelze jí dát za pravdu. Otázka, zda řízení před Městským soudem v Praze se účastnili totožní účastníci řízení, je pro posouzení existence překážky věci rozhodnuté naprosto klíčová, neboť ani rozsudek soudu nemůže (až na výjimky, mezi něž ovšem řízení před Městským soudem v Brně nespadá) zavazovat osoby, jež nebyly účastníkem řízení, v němž byl tento rozsudek vydán (srov. § 159a o. s. ř.). Lze jen podotknout, že v poměrech incidenčního sporu je třeba navíc přihlédnout k tomu, že insolvenční správce (a potažmo i soud) je zpravidla vázán pravomocným rozsudkem, jenž byl vydán ve sporu, jehož byl dlužník účastníkem (srov. rozsudek NS ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2010, jenž je v tomto směru použitelný i v poměrech insolvenčního řízení); ve sporech o pravost, výši nebo pořadí pohledávky se však překážka věci rozhodnuté přesto neprosadí, neboť insolvenční správce je ze zákona nadán právem popírat i vykonatelné pohledávky (srov. § 198 odst. 3 a § 199 insolvenčního zákona). Z žalobkyní předkládaného rozsudku je přitom zřejmé, že účastníkem řízení před Městským soudem v Brně vůbec nebyl dlužník; z tohoto důvodu také nemohlo být meritorně rozhodováno o existenci zástavního práva ve vztahu k jeho osobě. Pokud byla žaloba zamítnuta v části týkající se ideální 1/2 pozem ku patřící dlužníku, bylo tak rozhodnuto v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu proto, že bývalá manželka dlužníka postrádala ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve vztahu k části nemovitosti, která již po vypořádání společného jmění manželů nebyla v jejím vlastnictví (tedy postrádala aktivní legitimaci k podání žaloby). Ve vztahu k dlužníkovi tedy tento rozsudek ve svém výroku meritorně nic nedeklaroval. Pokud jde pak o legitimní očekávání žalobkyně, že v jejím případě bude rozhodnuto obdobně jako v případě bývalé manželky dlužníka s ohledem na skutkovou shodu posuzovaného případu, je také nutno poukázat na fakt, že ve věci neexistence zástavního práva ve vztahu k ideální 1/2 pozemku náležející exmanželce dlužníka bylo rozhodnuto na základě neunesení důkazního břemene právní předchůdkyně žalobkyně. Skutkové posouzení případu tedy nemůže mít přesah do tohoto incidenčního sporu, neboť v něm se otevírá prostor pro nové dokazování, jež může výchozí skutková zjištění a tedy i výsledek sporu posunout. Navíc je třeba konstatovat, že rozsudek Městského soudu v Brně nezavazuje ani žalobkyni, neboť ani ona nebyla účastníkem řízení, třebaže v důsledku postoupení zajištěné pohledávky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 04. 04. 2005 došlo v souladu s ustanovením § 524 odst. 2 občanského zákoníku ke změně v osobě oprávněné ze zástavního práva. V řízení před Městským soudem v Brně tedy vystupovala právní předchůdkyně žalobkyně, aniž by jí sporné zástavní právo v době rozhodnutí soudu ve skutečnosti svědčilo (řízení tak mělo význam pouze pro účely výmazu zápisu v katastru nemovitostí). Proto soud nemohl být uvedeným rozsudkem nijak vázán a zabýval se věcí samou. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že pozemek nabyl dlužník spolu s manželkou kupní smlouvou ze dne 19. 05. 1992. Na základě ohlášení o zániku společného jmění manželů ze dne 23. 01. 2008 pak získali pozemek dlužník a jeho (bývalá) manželka do rovnodílného podílového vlastnictví. K pozemku bylo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 23. 10. 2001 zapsáno zástavní právo smluvní ve výši 2.235.000,-Kč s právními účinky vkladu práva ke dni 27. 12. 2001. Na základě souhlasného prohlášení o změně osoby zástavního věřitele v souvislosti s postoupením pohledávky bylo zástavní právo zapsáno pro společnost HT Floor, s.r.o., IČ 25576691. Dne 09. 12. 2002 byla do katastru zaznamenána poznámka o tom, že manželka dlužníka podala ve vztahu k pozemku žalobu na určení zástavního práva. Ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 10. 2001 soud zjistil, že v ní dlužník potvrdil, že před podpisem smlouvy od Mgr. Petra Koláře převzal částku 2.235.000,-Kč a tuto se mu zavázal uhradit ve třech splátkách s tím, že poslední splátka byla splatná dne 23. 04. 2002. U půjčky nebyl sjednán úrok, byla však zajištěna vysokou smluvní pokutou a vystavením zajišťovací biankosměnky. Dohodou o postoupení pohledávky ve výši 2.235.000,-Kč včetně všech souvisejících práv ze dne 21. 10. 2002 uzavřenou mezi Mgr. Petrem Kolářem jako postupitelem a HT Floor, s.r.o., jako postupníkem a dále smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 04. 04. 2005 uzavřenou mezi HT Floor, s.r.o., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem bylo prokázáno, že dílčí pohledávka č. 2 přešla na žalobkyni. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 23. 10. 2001 soud zjistil, že byla uzavřena mezi dlužníkem a jeho manželkou jako zástavci a Petrem Kolářem jako zástavním věřitelem a na základě ní zástavci poskytli zástavnímu věřiteli jako zástavu za dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 10. 2001 ve výši 2.235.000,-Kč včetně smluvní pokuty ve výši 0,7 % za každý den prodlení pozemek ve společném jmění manželů. Za oba zástavce se podepsal dlužník a připojené podpisy byly dne 23. 10. 2001 podle ověřovací doložky uznány dlužníkem za vlastní. Žalobkyně také předložila plnou moc ze dne 23. 10. 2001, v níž manželka dlužníka zplnomocnila dlužníka k podpisu zástavní smlouvy k pozemku včetně podání návrhu na vklad a přebírání veškerých písemností ve styku s katastrálním úřadem. Podle připojených ověřovacích doložek však manželka dlužníka i dlužník měli plnou moc podepsat před Úřadem městské části Brno-střed až dne 26. 11. 2001. Ověřovací doložka má standardní podobu razítka, na němž je přeškrtnutím vybrána jedna z možností-zda osoba s ověřenou totožností listinu podepsala nebo připojený podpis uznala za vlastní (poslední možnost je přeškrtnuta). Podle § 161 občanského zákoníku, dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Podle § 145 odst. 2 občanského zákoníku obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Podle § 33 odst. 2 věty první občanského zákoníku, překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Podle § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 40a věty první a druhé občanského zákoníku, jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle (mj.) ustanovení § 145 odst. 2, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Podle § 11 vkladového zákona, ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Doložka o ověření pravosti podpisu (legalizace) připojená k tomu příslušným orgánem podle v té době platného zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, je v rozsahu této doložky (ne však již podepisovaného textu-srov. § 4 odst. 4 zmíněného zákona) veřejnou listinou, s níž procesní předpis použitelný na základě § 7 insolvenčního zákona i v řízení vedeném o incidenčním sporu spojuje v § 134 o. s. ř. vyvratitelnou domněnku správnosti v ní uvedených údajů. S ohledem na text doložky tedy lze předpokládat, že plná moc byla bývalou manželkou podepsána až dne 26. 11. 2001, nikoliv dne 23. 10. 2001, jak plyne z textu, k němuž byl její podpis připojen. Z listiny sice plyne, že manželka dlužníka projevila vůli udělit plnou moc manželovi k podpisu zástavní smlouvy zpětně již ke dni 23. 10. 2001, tj. právě ke dni, kdy sporná zástavní smlouva skutečně byla i za ni dlužníkem podepsána. Takový projev vůle si nelze jinak rozumně vysvětlit, než jako dodatečné schválení této plné moci ve smyslu § 33 odst. 2 občanského zákoníku. V tomto směru je však nutno zmínit závěry NS v žalovaným zmíněném rozsudku NS ze dne 08. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3290/2008. V něm NS rozlišil dvě roviny problému dodatečného podpisu zástavní smlouvy k nemovitosti ve společném jmění manželů. K otázce relativní neplatnosti zástavní smlouvy podepsané pouze jedním z manželů, který vystupuje jako jediný zástavce, NS konstatoval, že zastavení nemovitosti patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není běžnou záležitostí a že je proto k němu třeba souhlasu obou manželů. ( ) V případě, že zástavní smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas se zastavením společné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je zástavní smlouva neplatná, jen jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá. V tomto případě by bylo možné s ohledem na dodatečné schválení manželkou dlužníka považovat zástavní smlouvu ze dne 23. 10. 2001 za platnou, pokud by ovšem v této smlouvě jako zástavce vystupoval pouze dlužník. Tak tomu ovšem není, protože zástavní smlouva byla uzavírána oběma manžely v pozici zástavců. Pro tento případ však NS v citovaném rozsudku uzavřel následující: Při zastavení nemovitostí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů jejími vlastníky je však třeba rozlišovat, zda zástavní smlouvu uzavřeli oba manželé nebo jen jeden z nich. Jsou-li zástavci oba manželé, musí také oba smlouvu podepsat; kdyby smlouvu podepsal (a tedy učinil ofertu nebo akceptaci) jen jeden z nich, smlouva (jako celek) by nebyla perfektní. ( ) Jsou-li účastníky zástavní smlouvy, podle které se zřizuje zástavní právo k věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jako zástavci oba manželé a nebyl-li podpis jednoho z nich jeho pravým podpisem (a byl tedy na smlouvě "padělán"), nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Směrodatné totiž je, že podle obsahu zástavní smlouvy byli (měli být) oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, neboť se jedná o falsum, které-v rozporu se skutečností-jen předstírá vůli druhého manžela dát společné nemovitosti do zástavy, ačkoliv takovou vůli ve skutečnosti neměl, popř. ji neprojevil a ani-protože se uzavření smlouvy nezúčastnil-ji projevit nemohl. V judikatuře soudů byl proto přijat závěr, že zástavní smlouva o zastavení věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví, na níž byl podpis jednoho ze zástavců, kteří jsou manžely, "padělán", je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, který byl uveřejněn pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). ( ) Na závěru o tom, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 26.10.1993 je absolutně neplatným právním úkonem, nic nemění ani to, že žalobkyně učinila dne 16.11.1993 u býv. Katastrálního úřadu P. prohlášení, že "zástavní smlouvu vlastnoručně podepsala". Byl-li totiž její podpis na smlouvě-jak soudy zjistily-falsum, nemohla tím být absolutní neplatnost smlouvy "zhojena"; k nápravě mohlo dojít (kromě uzavření nové smlouvy) jen tehdy, kdyby žalobkyně smlouvu opravdu (byť dodatečně) podepsala, k tomu však nedošlo. Z uvedeného se tedy podává, že v situaci, kdy jsou podle smlouvy zástavci oba manželé, smlouva je uzavřena (dojde k akceptaci návrhu zástavního věřitele) teprve až na smlouvu připojí svůj podpis oba manželé. Pokud, jako v tomto případě, zastupuje jeden z manželů druhého na základě plné moci, k akceptaci může dojít teprve připojením podpisu zástupce za druhého manžela poté, co mu byla plná moc udělena. V tomto případě však dlužník zástavní smlouvu podepsal za svou manželku, aniž by mu v tu dobu vůbec plná moc udělena byla. Důsledkem toho je, že zástavní smlouva je jako celek absolutně neplatné, resp. ještě přesněji, tato smlouva nikdy nebyla uzavřena, neboť manželka dlužníka jako jeden z účastníků smlouvy návrh smlouvy neakceptovala, a to ani prostřednictvím zmocněnce (podpis za ni totiž připojila osoba bez jakéhokoliv zplnomocnění za ni jednat). Pozdější udělení plné moci již nemohlo absolutní neplatnost smlouvy zhojit. Mohla být pouze uzavřena smlouva nová na základě podepsání zástavní smlouvy dlužnicí samotnou nebo na základě podpisu smlouvy zplnomocněncem až poté, co mu byla plná moc udělena. K tomu však nedošlo. Protože je přitom absolutní neplatností stižena zástavní smlouva ze dne 23. 10. 2001 jako celek, není pohledávka žalobkyně zajištěna zástavním právem k žádnému ze spoluvlastnických podílů na pozemku. Za tohoto posouzení již bylo nadbytečné se zabývat otázkou relativní neplatnosti zástavní smlouvy podle § 40a a § 145 odst. 2 občanského zákoníku, obzvláště když je zřejmé, že zástavní smlouva ze dne 23. 10. 2001 nepředstavovala právní úkon jednoho z manželů k tíži společného jmění manželů, nýbrž měla být společným úkonem obou z manželů (který však pro chybějící projev vůle jednoho z nich byl stižen absolutní neplatností). Ustanovení § 11 vkladového zákona se pak žalobkyně dovolávat nemůže vůbec, neboť zápis zástavního práva v katastru nemovitostí jí nikdy nesvědčil. Zástavní právo je v katastru nemovitostí již více než 10 let zapsáno ve prospěch společnosti HT Floor, s.r.o. a tento stav trvá. Navíc žalovaný správně poukázal na skutečnost, že v katastru nemovitostí je již od roku 2002 zapsána poznámka spornosti zpochybňující existenci zapsaného zástavního práva. Zcela úspěšnému žalovanému soud přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 14.580,50 Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za čtyři úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 50.000,-Kč (srov. obdobně pro incidenční spory usnesení NS ze dne 27. 06. 2013, sp. zn. 29 ICdo 13/2013), a to třikrát úkon po 3.100,-Kč (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé a účast na jednání soudu v trvání do dvou hodin) a jednou úkon po 1.550,-Kč (odvolání proti usnesení o přerušení řízení) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ze čtyř režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za DPH 21 % z předchozích částek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 2.530,50 Kč.

Pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, je třeba konstatovat, že při vyhlášení rozsudku byla žalovanému ústně přiznána částka 40.500,-Kč. Takto vyhlášená a v protokolu zachycená částka však byla stižena zjevnou chybou v počtech, kdy soud při výpočtu této částky vyšel z trojnásobku odměny, tj. z úkonů po 9.300,-Kč, resp. 4.650,-Kč, aniž by to bylo jakkoliv opodstatněno. Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Protože byly splněny podmínky pro provedení opravy, soud k ní přistoupil v zájmu hospodárnosti již přímo v písemném vyhotovení rozsudku, aniž by bylo nezbytné vydávat samostatné opravné usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 18. března 2015 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Zdeňka Kameníková