50 ICm 2433/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2433/2013-39 (KSPH 42 INS 23384/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně STAV-INVEST střešní systémy s.r.o., IČ: 63986361, se sídlem Polaneckého 931/12, 197 03 Praha 9, zastoupené JUDr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem Běluňská 258/68, 193 00 Praha 9, proti žalovanému JUDr. Danielu Kaplanovi, LL.M., se sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1, insolvenčnímu správci dlužnice Ing. Markéty anonymizovano , anonymizovano , bytem Spravedlnosti 1185, 271 01 Nové Strašecí, zastoupeného JUDr. Tadeášem Petrem, advokátem ve společnosti HÁJEK ZRZAVECKÝ advokátní kancelář, s.r.o., IČ 28255283, se sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1, o žalobě na určení pravosti a výše pohledávky, takto :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyni se ukládá zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6.776,-Kč k rukám zástupce žalovaného, JUDr. Tadeáše Petra.

Odůvodnění :

Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 10. 07. 2013 domáhala určení, že její pohledávka z titulu ručení dlužnice za úhradu kupní ceny střešní krytiny dodané dne 07. 04. 2011 společnosti Real Invest Franc s.r.o., IČ: 27119351, se sídlem Pobřežní 370/4, 186 00 Praha 8-Karlín (dále jen kupující ) sestávající z kupující neuhrazené části ceny ve výši 100.000,-Kč a ze smluvního úroku z prodlení o sazbě 0,1 % denně ve výši 80.265,-Kč, je co do pravosti i výše po právu.

Žalobkyně uvedla, že dne 20. 04. 2010 uzavřela s kupující rámcovou smlouvu o dodávkách střešní krytiny. Součástí rámcové smlouvy byly i všeobecné obchodní a dodací podmínky žalobkyně (dále jen VOP ), jimiž byla ve smyslu § 273 odst. 1 zákona č. 519/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 420/2009 Sb. (dále jen obchodní zákoník ) upravena část obsahu rámcové smlouvy a dílčích kupních smluv, jež byly na základě rámcové smlouvy následně uzavírány. V rámci VOP přitom dlužnice prohlásila, že jako ručitel uspokojí žalobkyni, jestliže kupující vůči žalobkyni nesplní jakýkoliv závazek vyplývající ze smluv, jejichž obsah je určován těmito VOP. Dále pak žalobkyně vylíčila konkrétní okolnosti dodávky ze dne 07. 04. 2011, průběh jejího pouze částečného splacení, způsob výpočtu úroku z prodlení a též skutečnost, že vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 02. 2012, č. j. 56 Cm 184/2011-18, jí byla tato pohledávka vůči kupující přisouzena. S ohledem na uvedené považovala žalobkyně popření pohledávky ze strany žalovaného za nedůvodné. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že k převzetí ručení dlužnice za závazky kupující nikdy platně nedošlo. Podpisy rámcové smlouvy i VOP dlužnice činila jako jednatelka kupující jménem kupující a nikoliv v pozici fyzické osoby. Podpisy tedy mohly vyvolat právní následky pouze a jen pro kupující a nikoliv pro dlužnici osobně. Ručitelské prohlášení vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat přesnou identifikaci toho, kdo jej činí. Prohlášení dlužnice v čl. 10 VOP nelze v žádném případě považovat za osobní a výslovné ručitelské prohlášení, jež by bylo kryto jejím podpisem jako fyzické osoby. Při podpisu smluvní dokumentace také nebyly dlužnicí detailně studovány VOP, neboť měla za to, že předložená smluvní dokumentace reflektuje sjednané parametry, zejména tedy že nezakládá žádný její osobní závazek vůči žalobkyni. Ujednání ve VOP bylo pro dlužnici naprosto překvapivé a snadno přehlédnutelné. Navíc jde o ujednání v obchodním styku neobvyklé a jako takové nemůže dle žalovaného požívat právní ochrany pro rozpor s poctivým obchodním stykem a s dobrými mravy, což vede k jeho absolutní neplatnosti. Pokud by dlužnice o existenci čl. 10 VOP věděla a nespoléhala by na to, že do smluvní dokumentace byly vtěleny dojednané smluvní podmínky, smluvní dokumentaci by samozřejmě nepodepsala. Při podpisu smlouvy jednala v omylu, vycházeje ze skutečnosti, jež byla pro podepsání smlouvy rozhodující, přičemž je evidentní, že tento omyl vyvolala žalobkyně, resp. o něm musela vědět, neboť se jednalo o její návrh smlouvy. V této souvislosti žalovaný navrhl provedení důkazu svědeckou výpovědí dlužnice. Žalovaný požadoval, aby žaloba byla zamítnuta. Žalobkyně v replice ocitovala ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé, § 66 odst. 7, § 303 a § 304 odst. 2 obchodního zákoníku a uvedla, že při podepisování za právnickou osobu se vždy jedná o podpis konkrétní fyzické osoby, jemuž je druhotně přiznán atribut jednání jménem právnické osoby. Dlužnice v rámci VOP, jež navíc ještě zvláště podepsala, prohlásila v závěru čl. 10 následující: Osoba jednající při uzavření smlouvy s dodavatelem jménem odběratele nebo za odběratele jako jeho zástupce, svým podpisem prohlašuje, že jako ručitel uspokojí dodavatele, jestliže odběratel vůči němu nesplní jakýkoli závazek vyplývající ze smluv, jejichž obsah je určován těmito VOP. Toto ustanovení s ohledem na jeho dikci nelze podle žalobkyně vyložit jinak, než že osoba, která podepíše rámcovou smlouvu, neboť jedná při uzavření smlouvy jménem odběratele nebo za odběratele jako jeho zástupce, a s jejímž podpisem § 13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku spojuje jednání jménem nebo v zastoupení jiného, současně tímto svým podpisem (neboť o podpis této konkrétní osoby vždy jde) také činí předmětné ručitelské prohlášení. Okolnost, že dlužnice uzavřela rámcovou smlouvu jménem společnosti, proto s ohledem na výslovnou formulaci čl. 10. obchodních podmínek, jež dlužnice rovněž opatřila svým podpisem, přičemž právě k tomuto podpisu je ručitelské prohlášení výslovně vztahováno, v daném případě nemůže bránit platnosti ručitelského prohlášení. Není obtíž ani s přesnou identifikací osoby činící ručitelské prohlášení, neboť dlužnice byla jediným jednatelem kupující toho jména a její nacionále jsou veřejně přístupné v evidenci obchodního rejstříku. S ohledem na dikci čl. 10 VOP pak nelze mít pochybnosti ani o tom, že toto prohlášení učinila přímo dlužnice. Tvrdí-li žalovaný překvapivost ujednání, jeho snadnou přehlédnutelnost a nevědomost dlužnice o existenci tohoto ustanovení, žalobkyně namítá, že takový neodpovědný přístup dlužnice, jež je navíc statutárním orgánem právnické osoby-podnikatele, nemůže jít k tíži žalobkyně. Je nepochybně povinností statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným ve smyslu § 194 odst. 5 věty první ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku detailně prostudovat předložený návrh smlouvy dříve, nežli bude smlouva uzavřena. Žalobkyně také odmítla tvrzení o rozporu ujednání s poctivým obchodním stykem a o předložení návrhu smlouvy s cílem uvést dlužnici v omyl. Podle jejího přesvědčení byl ručitelský závazek formulován zcela jasně, zřetelně, bez zastírání jakýchkoli skutečností a v graficky naprosto shodné podobě jako ostatní text obchodních podmínek. Ostatně žalovaný také existenci omylu (ať již skutkového, či právního) ani řádně netvrdí, natož aby ji prokazoval. Na závěr pak žalobkyně podotkla, že potřeba zajištění pohledávek za kupující se ukázala být nejen důvodná a hospodářsky opodstatněná vzhledem k úpadku kupující, ale také jako zcela nedostatečná vzhledem k úpadku dlužnice. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě tvrzení účastníků a na základě jimi předložených listinných důkazů a vyzval proto účastníky, aby sdělili, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. Účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 24. 01. 2013, č. j. KPSH 42 INS 23384/2013-A-20, byl zjištěn úpadek dlužnice, na její majetek byl prohlášen konkurs s tím, že bude řešen jako nepatrný, a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Odvolání dlužnice proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 04. 2013, č. j. 2 VSPH 428/2013-A-23, odmítnuto. Dne 15. 02. 2013 byla soudu doručena přihláška žalobkyně, jíž do insolvenčního řízení na majetek dlužnice přihlásila jako nevykonatelnou shora zmíněnou pohledávku z titulu ručení dlužnice za úhradu kupní ceny střešní krytiny dodané dne 07. 04. 2011 kupující, a to v celkové výši (včetně příslušenství v podobě smluvního úroku vypočteného do dne prohlášení úpadku) 180.265,-Kč. Při přezkumném jednání konaném dne 14. 06. 2013 popřeli jak žalovaný z pozice insolvenčního správce, tak i dlužnice pohledávku žalobkyně co do pravosti a výše v rozsahu celé přihlášené částky. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek přitom vyplynulo, že důvodem popření bylo stanovisko, že dluh existuje vůči obchodní společnosti věřitele, nikoliv vůči věřiteli jako fyzické osobě . Vyrozumění o popření pohledávky oznamovalo stejný důvod popření (v němž je zjevně zaměňován pojem dlužník za pojem věřitel) a bylo doručeno žalobkyni dne 19. 06. 2013. S ohledem na termín přezkumného jednání a datum podání žaloby je tedy žaloba včasná a je správně směřována s ohledem na prohlášený konkurs pouze proti insolvenčnímu správci. Z kopie rámcové smlouvy o dodávkách střešní krytiny ze dne 20. 04. 2010 uzavřené mezi žalobkyní jako dodavatelem a kupující jako odběratelem (založené v připojeném spise Krajského soudu v Praze sp. zn. 56 Cm 184/2011) zjistil, že tato smlouva v čl. 18 označuje za svou nedílnou součást VOP a uvádí je jako přílohu smlouvy. V čl. 6 a 7 rámcové smlouvy je pak dohodnuta splatnost závazků odběratele 20 dnů od vystavení faktury a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % dlužné částky denně. Smlouva je za kupující podepsána dlužnicí. Současně je každá ze čtyř stran smlouvy opatřena vpravo dole nad označením za odběratele parafou, jež se odlišuje od plného podpisu dlužnice na konci rámcové smlouvy.

Z kopie VOP předložené žalobkyní soud zjistil, že se jedná o dokument psaný drobným písmem na dvou stranách formátu A4, z nichž každá ze stran je opět opatřena vpravo dole nad označením za odběratele parafou, jež se shoduje s parafou, jíž opatřila dlužnice jednotlivé strany rámcové smlouvy. Na druhé straně VOP se v čl. 10 nadepsaném Ostatní ustanovení ve třetím a posledním odstavci nachází ujednání citované žalobkyní v replice. Z výpisu z obchodního rejstříku kupující soud zjistil, že dlužnice a její manžel byli za celou dobu existence společnosti jedinými jednateli kupující a každý z nich disponoval polovičním podílem na základním kapitálu kupující. Z úřední činnosti je soudu známo, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 02. 2013, č. j. KSPH 42 INS 18186/2012-A-45, byl na kupující prohlášen konkurs. Kupující podnikala v oblasti stavebnictví. S ohledem na skutečnost, že insolvenční správce (vyjma formálního popření pohledávky i co do její výše) žádným způsobem nezpochybňuje výši přihlášené pohledávky, soud se věnoval pouze otázce pravosti pohledávky, tj. otázkou, zda se dlužnice stala na základě ujednání v čl. 10 VOP ručitelkou za kupující, či nikoliv. Pokud jde o formulaci předmětného ujednání, zde se soud plně shoduje s žalobkyní v tom, že je z ní zjevné, že dané prohlášení činí osoba jednající jménem kupující sama za sebe, byť zbylá ustanovení VOP, resp. rámcové smlouvy jinak akceptuje právě v pozici statutárního orgánu kupující. Soud zde s ohledem na zjevnou souvislost VOP s rámcovou smlouvou ze dne 20. 04. 2010 nemá pochyb ani o jasnosti a srozumitelnosti ručitelského závazku, ani o tom, kdo jej činí (dlužnice-blíže a nezaměnitelně označená v záhlaví rámcové smlouvy, popř. ve spojení s údaji zapsanými v obchodním rejstříku). Z písemného ručitelského prohlášení (jako podpis zde vystupuje jednak parafa na VOP, jednak podpis rámcové smlouvy, jejíž jsou VOP součástí) je zjevné, kdo jej činí, za koho přejímá ručení a též na jaké závazky se toto ručení vztahuje. Dále je z textu rámcové smlouvy zjevné, že dlužnice při sjednávání smlouvy vystupovala jménem kupující jako podnikatele a při ručitelském prohlášení jako jednatelka kupující, tj. nikoliv jako spotřebitel. Na posouzení platnosti ručitelského prohlášení tedy nelze jakkoliv vztáhnout ustanovení na ochranu spotřebitele. Z tohoto hlediska pak dlužnici nemůže pomoci ani tvrzení žalovaného, že vlastně VOP ani nečetla, neboť v rámci péče řádného hospodáře, k níž byla jako jednatelka kupující povinna, se měla seznámit i s textem VOP. Byť při porušení péče řádného hospodáře by dlužnici stíhala odpovědnost jen ve vztahu ke kupující, nic to nemění na tom, že za daných okolností, kdy rámcovou smlouvu a VOP dlužnice signovala v pozici jednatelky kupující, se měla řádně s textem smlouvy a VOP před podpisem seznámit. Je ovšem pravdou, že existence ručitelského prohlášení statutárního orgánu, popř. jakékoliv kupujícím zplnomocněné osoby v textu VOP je ujednáním krajně neobvyklým a z hlediska obvyklé praxe v obchodním styku překvapivým. Byť v praxi bývají v případě významnějších závazků (zejm. v případě úvěrových nebo leasingových smluv o vyšší hodnotě) vyžadována ručitelská prohlášení fyzických osob skrývajících se za právnickou osobou, jedná se primárně o ručitelská prohlášení majoritních společníků, což bývají mnohdy i osoby vystupující v pozici statutárních orgánů právnické osoby. Požadavek na ručitelské prohlášení statutárních orgánů, natožpak osob jednajících za společnost na základě eventuální plné moci, je zcela neobvyklý. Navíc v případech, kdy se v obchodním styku ručitelská prohlášení fyzických osob za osobu právnickou vyskytují, jsou formulována jako samostatné dokumenty a jejich povaha je navenek zřetelně avizována již v jejich označení (nadpisu).

Existence takového prohlášení však v nyní posuzovaném případě není avizována nejen v nadpisu VOP, ale ani v dílčích nadpisech jednotlivých článků. Navíc je skryta až jako třetí a poslední odstavec ostatních ustanovení , k němuž ani pozornější osoby nemusí při letmém zkoumání obsahu VOP vůbec dojít, zejména když se jedná o uzavírání rámcové kupní smlouvy, jež není z hlediska kupující jako společnosti zabývající se výstavbou klíčová anebo ojedinělá (nejedná se ani o obchodní podmínky ke kupní smlouvě s výhradním dodavatelem kupující nebo na výjimečně významnou dodávku v řádu desítek milionů Kč ani o obchodní podmínky ke smlouvě o dílo, jež by měla kupující živit po několik příštích let; naopak takových smluv musela kupující uzavírat v průběhu své činnosti s řadou dílčích dodavatelů možná až desítky). Existenci ručitelského prohlášení nelze vyčíst ani z žádného ustanovení rámcové smlouvy. Kombinace skrytosti ujednání o ručení osoby jednající jménem odběratele ve spojení s jeho krajní neobvyklostí je z hlediska osoby znalé pravidel obchodního styku zákeřné. Pokud by ručení bylo zřetelně avizováno např. v nadpisu VOP, neměl by soud vůči takovému ujednání ani přes jeho neobvyklost žádných námitek. Stejný závěr by bylo možno učinit i v případě, kdy by se jednalo o ujednání zakotvené do smluvního ujednání, na jehož tvorbě se obě strany (včetně osoby zavazující se takto k ručení) aktivně podílely. V situaci, kdy se však jedná o skryté, krajně neobvyklé ujednání v textu VOP jako vedlejšího dokumentu ke smlouvě jednostranně připraveného pouze žalobkyní, přičemž se nejedná ani o smlouvu z hlediska kupující obzvláště významnou, se soud shoduje se žalovaným v tom, že výkon práva založeného na takové smluvní klauzuli je rozporný se zásadami poctivého obchodního styku. Protože se pohledávka žalobkyně zakládá právě na takovém ujednání, nebylo možno právu žalobkyně ve smyslu ustanovení § 265 obchodního zákoníku přiznat před soudem právní ochranu. Za daných okolností proto soud podanou žalobu zamítl, aniž považoval za nezbytné vyslýchat k návrhu žalovaného dlužnici k okolnostem uzavření rámcové smlouvy, neboť by se jednalo o důkaz nadbytečný. Zcela úspěšnému žalovanému soud přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení. Náklady žalovaného v celkové výši 6.776,-Kč tvoří mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 35.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 30. 05. 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012), tedy dvakrát úkon po 2.500,-Kč (příprava a převzetí zastoupení, účast u jednání v trvání do dvou hodin) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ze dvou režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % z předchozích částek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 1.176,-Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve čtyřech vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 14. ledna 2015 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Zdeňka Kameníková