50 ICm 2411/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2411/2013-37 (KSPH 36 INS 4651/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně JUDr. Lenky Žídkové, se sídlem Slezská 11, 120 00 Praha 2, insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužnice VANNEO, s.r.o., IČ: 24786331, se sídlem Huťská 124, 272 01 Kladno, proti žalované KREINER, spol. s.r.o., IČ: 40526160, se sídlem Tylova 49, 301 24 Plzeň, zastoupené Mgr. Janem Křivánkem, advokátem ve společnosti Advokátní kancelář Křivánek, Tomášek spol. s r.o. se sídlem sady 5. května 46, 301 00 Plzeň, o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu,

takto :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 14.362,70 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, Mgr. Jana Křivánka.

Odůvodnění :

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 08. 07. 2013 domáhá určení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího v úhradě závazku dlužnice ve výši 50.512,-Kč na účet žalované a v návaznosti na to i uložení povinnosti žalované vyplatit tuto částku k rukám žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužnice. Žalobkyně uvedla, že žalovaná je vlastníkem 50 % obchodního podílu dlužnice a je tedy ve smyslu platné judikatury osobou blízkou. Žalovaná dodávala dlužnici zboží, která je dále prodávala. Dne 04. 10. 2011 uhradila dlužnice žalované částku 50.512,-Kč, která byla započtena na úhradu faktury žalované č. 311000051, vystavené dne 31. 08. 2011 na částku 243.045,-Kč a splatné dne 14. 09. 2011. To má plynout jednak z účetnictví dlužnice a rovněž i z přihlášky dílčí pohledávky č. 2 podané žalovanou dne 28. 05. 2012. V té době podle žalobkyně již dlužnice evidovala jiné neuhrazené a dříve splatné závazky vůči svým věřitelům, např. z titulu neuhrazených mezd svých bývalých zaměstnankyň, paní Evy Šímové a paní Dany Sobotkové. Tím došlo ke zvýhodnění věřitele (žalované) na úkor jiných věřitelů a tento úkon je proto podle žalobkyně neúčinným podle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť byl učiněn v době, kdy byla již dlužnice v úpadku. Vzhledem k tomu, že žalovaná je ve vztahu k dlužnici osobou blízkou, je tento úkon dle ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona neúčinný bez ohledu na skutečnost, že se jednalo o úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku. Žalovaná ve svém vyjádření namítla, že částka 50.512,-Kč jí nebyla dlužnicí uhrazena, nýbrž vzájemnou dohodou ze dne 27. 09. 2011 došlo k započtení této částky na pohledávku žalované z faktury č. 311000051 vystavené dne 31. 08. 2011 a splatné dne 14. 09. 2011 ve výši 243.045,-Kč. K faktickému zápočtu tak došlo dne 27. 09. 2011 a nikoliv dne 04. 10. 2011, jak se uvádí v žalobě, neboť v uvedený den byl pouze tento zápočet promítnut do účetnictví dlužnice. V době započtení měla dlužnice na svém bankovním účtu částku 80.645,16 Kč, jíž mohla volně disponovat a hradit své závazky. Započtení proto ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona nevedlo k úpadku dlužnice a stav bankovního účtu svědčí též o reálné platební schopnosti dlužnice. Žalobkyně přitom netvrdí ani neprokazuje, že by ke dni zápočtu (27. 09. 2011) byla dlužnice v úpadku. Kromě toho, protože žalované částka 50.512,-Kč nebyla poskytnuta, nelze dovodit, že by z tohoto plnění měla žalovaná prospěch a že by jej podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona byla povinna uhradit k rukám žalobkyně. V replice žalobkyně uvedla, že skutečnost, že dlužnice byla ke dni provedení neúčinného úkonu v úpadku, plyne na základě právní domněnky v § 241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona již z toho, že žalovaná je osobou blízkou vůči dlužnici. Stav bankovního účtu žalobkyně zmíněný žalovanou je jednodenní a nijak nevypovídá o tom, zda dlužnice byla v úpadku. Nepochybné naopak je, kromě již zmíněné zákonné domněnky úpadku dlužnice podle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona, že dlužnice měla za bývalými zaměstnankyněmi závazky z titulu dlužných mezd více jak 30 dnů po splatnosti. Provedením zápočtu se tak snížila uspokojitelnost pohledávek věřitelů dlužnice (zaměstnanců). V průběhu jednání žalobkyně doplnila, že o skutečnosti, že k zániku pohledávky mělo dojít započtením a nikoliv úhradou, se dozvěděla teprve z vyjádření žalovaného. Do té doby vycházela z tvrzení uplatněných v přihlášce pohledávek žalované. Ani toto nové zjištění však na věci nic nemění, neboť také započtení je zvýhodňujícím úkonem, neboť se jím žalované dostalo vyššího plnění, než jakého by dosáhla přihlášením své pohledávky do insolvenčního řízení. To plyne ze skutečnosti, že v současnosti není v majetkové podstatě dlužníka žádný majetek. Zápočtem jí také žalovaná znemožnila vymáhat reálné splnění pohledávky úpadce, kterým by se do majetkové podstaty dostalo alespoň nějaké peněžité částky. Žalovaná oproti tomu dodala, že rozhodně netvořila koncern s dlužníkem, neboť nemohla ovlivňovat jeho chod, což hodlá v tomto řízení také prokazovat. Dále hodlá žalovaná prokazovat, že ke dni zápočtu nebyla společnost dlužníka v úpadku. Ve zbytku účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že vyhláška o zahájení insolvenčního řízení byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku (tj. účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly) dne 27. 02. 2012. Usnesením ze dne 20. 07. 2012, č. j. KSPH 36 INS 4651/2012-A-11, Krajský soud v Praze v návaznosti na insolvenční návrh žalobkyní jmenovaných bývalých zaměstnankyň rozhodl o úpadku dlužnice, prohlásil na její majetek konkurs a ustanovil insolvenční správkyní žalobkyni. Usnesení bylo zveřejněno dne 23. 07. 2012. Dne 25. 05. 2012 byla soudu zaslána přihláška tří dílčích pohledávek žalované v celkové výši 339.759,82 Kč opírajících se o faktury č. 111002527 (kupní cena za odebrané zboží ve výši 46.408,-Kč s příslušenstvím), č. 311000051 (nárok ze smlouvy o podnájmu snížený o částku 50.512,-Kč uhrazenou dne 04. 10. 2011 na zbylou částku 192.533,-Kč s příslušenstvím) a č. 311000058 (další nárok z téže smlouvy o podnájmu ve výši 85.587,-Kč s příslušenstvím). Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Z uvedeného vyplývá, že neúčinným může být pouze úkon dlužníka, nikoliv úkon jiné osoby. Započtení může mít povahu dvoustranného i jednostranného úkonu. Pokud by měl být souhlas dlužníka s dohodou o započtení pohledávek neúčinným, je třeba posoudit, zda jde o pohledávky, u nichž je možné započtení jenom dohodou, nebo zda účinky započtení přetrvají i nadále na základě zbylého jednostranného úkonu věřitele směřujícího k započtení pohledávek. Podle § 359 obchodního zákoníku přitom proti pohledávce splatné lze započíst pohledávku nesplatnou, jde-li o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Takové započtení v principu připouští i § 140 odst. 2 insolvenčního zákona, podle nějž započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je přípustné dokonce i po rozhodnutí o úpadku, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Z knihy došlých faktur dlužnice soud dále zjistil, že faktura na částku 243.045,-Kč splatná 14. 09. 2011 měla být podle účetní evidence částečně uhrazena v rozsahu částky 50.512,-Kč dne 27. 09. 2011. Podle inventury závazků mělo dojít k zúčtovacímu datu 27. 09. 2011 k vyrovnání této částky na základě účetního dokladu č. ZAP11005. Dohodou o nefinančním účetním vyrovnání podle § 358-364 obchodního zákoníku ze dne 27. 09. 2011 bylo prokázáno, že se dlužnice se žalovanou dohodli o započtení několika vzájemných pohledávek, v rámci čehož došlo i k započtení částky 50.512,-Kč proti pohledávce z faktury č. 311000051. Pokud jde o formulaci žalobního petitu kombinující požadavek na určení neúčinnosti úkonu spolu s návrhem na uložení povinnosti uhradit částku odpovídající neúčinnému úkonu do majetkové podstaty dlužnice, soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu (dále jen NS ) ze dne 27. 02. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, jímž byla taková formulace žaloby uznána za možnou: posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ("V případech, kdy žalovaný získal z odporovatelných právních úkonů dlužníka majetkový prospěch, může /měla by/ mít odpůrčí žaloba jen podobu žaloby na plnění, směřující k vydání poskytnutého peněžitého plnění nebo k vydání peněžité náhrady ve výši prospěchu získaného odporovatelným právním úkonem. Posouzení případné neúčinnosti odporovatelných právních úkonů je v těchto situacích řešením právní otázky toliko předběžné povahy."). Soud dále musí konstatovat, že žaloba byla podána včas (08. 07. 2013) před uplynutím lhůty jednoho roku od zveřejnění rozhodnutí o úpadku (23. 07. 2012) a s ohledem na zjištěné datum uzavření dohody o započtení (27. 09. 2011) je splněna i lhůta tří let od zahájení insolvenčního řízení (27. 02. 2012) pro napadení účinnosti úkonů zvýhodňujících osoby blízké. Lhůta pro zpochybnění právních úkonů mezi osobami, které nejsou v postavení osob blízkých, však již uplynula. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že dlužnice žádné plnění na úhradu pohledávky žalované neposkytla, neboť došlo pouze k započtení pohledávek dohodou. Navíc z dokazování vyplynulo, že pohledávka žalované vůči dlužnici byla v den započtení (27. 09. 2011) již splatná (14. 09. 2011). Proto i v případě zjištění neúčinnosti souhlasu dlužnice s dohodou o započtení by zde přetrval úkon žalované směřující k započtení pohledávek, který k realizaci započtení postačoval, neboť má-li započítávající věřitel vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nic mu nebrání ji uplatnit k započtení i na svůj závazek vůči dlužníkovi, který dosud splatný ještě není (srov. rozsudek NS ze dne 31. 01. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, publikovaný jako Rc 90/2006). Je tak zjevné, že úkon dlužníka nemohl žádným způsobem žalovanou zvýhodnit či dlužnici poškodit, neboť napadený úkon byl z hlediska zániku pohledávek započtením nadbytečný (irelevantní). V důsledku toho bylo irelevantní zjišťování okolností, zda byl dlužník v době započtení v úpadku, popř. zda tento úkon k jeho úpadku vedl, a též zda byl dlužník nějak s žalovanou svázán. Návrhy účastníků na doplnění dokazování v tomto směru (výpisy z obchodního rejstříku žalované a dlužníka, výpis z běžného účtu dlužníka, účetnictví dlužníka vč. podrobné předvahy, přihlášky pohledávek zaměstnanců dlužníka, výslech zaměstnankyně žalované a znalecký posudek z oboru ekonomie). Zcela úspěšné žalované soud přiznal dle § 163 insolvenčního zákona a § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 14.362,70 Kč, neboť nákladová imunita insolvenčního správce zakotvená v ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona na spory o neúčinnost právního úkonu nedopadá. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 50.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 27. 06. 2013, sp. zn. 29 ICdo 13/2013), tedy třikrát úkon po 3.100,-Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání vyjádření, účast na jednání soudu v trvání do dvou hodin) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ze tří režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady za zmeškaný čas cestou k jednání v rozsahu šesti půlhodin á 100,-Kč dle § 14 advokátního tarifu a z cestovného dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, § 157 zákoníku práce a §§ 1 a 4 vyhlášky 435/2013 Sb. na trase Plzeň-Praha a zpět osobním automobilem při vzdálenosti tam a zpět celkem 177 km (soud zde vyšel ze vzdálenosti mezi sídlem soudu a sídlem advokátní kanceláře dle serveru maps.google.cz), průměrné spotřebě nafty 6,5 l na 100 km, sazbě základní náhrady 3,70 Kč/km a ceně paliva 36,-Kč/l, celkem tedy cestovné 1.070,-Kč. K tomu je připočtena náhrada za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve výši 2.492,70 Kč, celkem tedy 14.362,70 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 20. srpna 2014 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Markéta Kasardová