50 ICm 2242/2013
Jednací číslo: 50 ICm 2242/2013-74 (KSPH 39 INS 27230/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5-Smíchov, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně JUDr. Dagmar Říhové, se sídlem 28. října 184, 261 01 Příbram VII, insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužnice Kateřiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Polská 1675, 250 82 Úvaly, proti žalované Anitě Ešpandrové, nar. zastoupené JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou se sídlem Zelený pruh 1294/52, 147 00 Praha 4, o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu

takto :

I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám je jí zástupkyně, JUDr. Evy Winkle rové, na náhradě nákladů řízení částku 6.800,-Kč.

Od ůvo d ně n í

Žalobou doručenou soudu dne 20. 06. 2013 se žalobkyně z pozice insolvenční správkyně domáhá proti žalované jako nabyvatelce členského podílu v Bytovém družstvu Botič, IČ 48031372, se sídlem Adamovská 1061/11, 140 00 Praha 4, spojeného s právem nájmu k bytu č. 32 v 8. nadzemním podlaží budovy č. p. 1061 stojící na pozemku p. č. 1017 v k. ú. Michle a obci Praha (dále jen členský podíl , popř. družstevní byt ) určení, že smlouva o bezplatném převodu členských práv a povinností ze dne 22. 10. 2012 uzavřená mezi dlužnicí a jejím manželem jako převádějícími a žalovanou jako nabyvatelkou (dále jen sporná smlouva ) je vůči věřitelům neúčinná. Žalobkyně uvedla, že žalovaná je dcerou dlužnice. Dlužnice se spornou smlouvou ze dne 22. 10. 2012 uzavřenou jen velmi krátce před zahájením insolvenčního řízení (02. 11. 2012) zbavila majetku bez odpovídajícího protiplnění. Jedná se tak podle ní o úkon zkracující věřitele učiněný ve vztahu k osobě blízké, o němž se podle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona má za to, že byl učiněn v době, kdy byla dlužnice v úpadku. Navíc v době převodu členského podílu již měla dlužnice splatné dluhy vůči nejméně třem svým věřitelům, a to vůči společnosti Pyramidos spol. s r.o. v celkové výši 3.157.747,26 Kč, vůči VZP ve výši 101.099,-Kč a vůči UniCredit Bank ve výši 7.789,71 Kč, aniž by disponovala majetkem, z nějž by mohla pokrýt své splatné dluhy. Navrhla proto, aby soud vyslovil neúčinnost sporné smlouvy. Žalovaná uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. Namítla, že družstevní byt jí chtěla převést její babička Drahomíra Bérová již v roce 1998. Protože ale žalovaná nebyla ještě zletilá, nebyl převod podle regulí bytového družstva možný. Babička (v té době měla zdravotní obtíže, které vyvrcholily operací) proto družstevní byt převedla na matku žalované (dlužnici), ale pod podmínkou, že družstevní byt převede později na žalovanou, až nabude zletilosti. V průběhu jednání žalovaná doplnila, že žaloba by měla být zamítnuta z důvodu, že již předchozí převod členského podílu z její babičky na její matku (dlužnici) byl absolutně neplatný, neboť se odehrál na základě darovací smlouvy podepsané dne 04. 05. 1998, ačkoliv babička mohla se členským podílem disponovat teprve poté, co dne 14. 07. 1998 nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 05. 1998, č. j. 37 D 454/98-13, Nd 63/98. Protože darovací smlouva byla uzavřena v době, kdy babička doposud nebyla výlučným vlastníkem členského podílu, nemohla na dlužnici platně členský podíl převést s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže převádět na jiného více práv nežli sám má. S ohledem na uvedené byla i smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 22. 10. 2012 smlouvou od počátku neplatnou. Vlastníkem členského podílu v bytovém družstvu Botič je totiž stále babička žalované. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za tři úkony právní služby. Proti tomu žalobkyně argumentovala tím, že dědictví se nabývá s účinky již ke dni smrti zůstavitele. Den právní moci rozhodnutí soudu potvrzujícího nabytí dědictví tedy není z hlediska posouzení platnosti či neplatnosti darovací smlouvy. Jinak by tomu bylo samozřejmě v případě, že by byl dědicem určen někdo jiný. Darovací smlouva je proto podle ní platná, ostatně ani bytové družstvo o její platnosti nemělo pochyb, když dlužnici evidovalo jako členku. K nastíněnému stanovisku soudu, že smlouva o převodu členského podílu ze dne 22. 10. 2012 nikdy nenabyla účinků vůči věřitelům dlužnice a že není jasné, jak tudíž mohla vůbec zkrátit majetkovou podstatu, žalobkyně argumentovala tím, že ke zkrácení věřitelů došlo již uzavřením této bezúplatné smlouvy mezi osobami blízkými krátce před podáním insolvenčního návrhu. Otázku doručení smlouvy bytovému družstvu považuje za nerozhodnou, neboť účastníky smlouvy platně zavazovala. Ostatně akceptace takového stavu by podle žalobkyně umožnila obcházet zákon tím, že by účastníci dříve podepsanou smlouvu předložili bytovému družstvu až za trvání konkursu. Na základě důkazního návrhu žalobkyně soud především vyšel z obsahu insolvenčního spisu ve věci dlužnice a dále ze zprávy vyžádané od Bytového družstva Botič. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 03. 2013, č. j. KSPH 39 INS 27230/2012-A-19, soud zjistil, že uvedeného dne byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs, přičemž insolvenčním správcem byla ustanovena žalobkyně. Účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 02. 11. 2012 v 13:18 hodin. Podle soupisu majetkové podstaty dlužnice ze dne 24. 04. 2013 nebyl insolvenční správkyní členský podíl do majetkové podstaty sepsán, sepsán je pouze pozemek a obchodní podíl dlužnice ve společnosti s ručením omezeným se souhrnnou hodnotou odhadovanou na 3.550.000,-Kč. Ze seznamu přihlášených pohledávek pak vyplynulo, že celkem jsou přihlášeny pohledávky v souhrnné výši 3.157.747,26 Kč. K ocenění pozemku sepsaného do majetkové podstaty pak žalobkyně poukázala na skutečnost, že uvedené ocenění je pochybné, neboť se jej již delší dobu nedaří za tuto cenu zpeněžit. Ze zprávy Bytového družstva Botič ze dne 11. 11. 2013 soud dále zjistil, že členství dlužnice v bytovém družstvu nebylo k uvedenému datu ukončeno a k převodu družstevního bytu na žalovanou doposud nedošlo. V době podání této zprávy byla uživatelkou bytu matka dlužnice (babička žalované) na základě podnájemní smlouvy. Dlužnice nebyla společnou členkou družstva, její manžel Petr Novák členem družstva nikdy nebyl. Dlužnice se stala členkou družstva dne 13. 05. 1998 pod tehdejším jménem Kateřina Ludvíková. Výpis z evidence obyvatel v této souvislosti potvrdil, že se dlužnice vdala až po nabytí členství v bytovém družstvu dne 28. 08. 1998. Z družstvem předložené dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 05. 05. 1998 sepsané zjevně na formuláři bytového družstva soud zjistil, že dlužnice nabyla družstevní byt od babičky žalované, paní Drahomíry Bérové, aniž by tento převod byl podmíněn jakoukoliv povinností jeho pozdějšího převodu na žalovanou. Pouze bylo vymíněno právo převádějící užívat byt č. 32 i nadále bez časového omezení a dlužnice prohlásila, že byt spolu s ní bude užívat její dcera (žalovaná). Dohoda byla podle připojené doložky projednána a schválena představenstvem Bytového družstva Botič dne 13. 05. 1998. Z darovací smlouvy ze dne 04. 05. 1998 předložené žalovanou pak soud zjistil, že touto smlouvou babička žalované darovala tentýž členský podíl v družstvu dlužnici, přičemž bylo dohodnuto, že pokud členský podíl dlužnice nepřevede na žalovanou, poté co žalovaná nabude zletilosti, darovací smlouva pozbývá platnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 05. 1998, č. j. 37 D 454/98-13, Nd 63/98, bylo prokázáno, že Josef Bér, manžel Drahomíry Bérové (babičky žalované), zemřel dne 29. 01. 1998 bez zanechání závěti. Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že do bezpodílového spoluvlastnictví prarodičů žalované patřil mj. i sporný členský podíl v Bytovém družstvu Botič. Výrokem I. tohoto usnesení bylo určeno, že veškerý majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů připadl babičce žalované. Usnesení dle připojené doložky nabylo právní moci dne 14. 07. 1998. Ze stanov Bytového družstva Botič ze dne 05. 10. 2005 soud nezjistil, že by podmiňovaly nabytí členství v družstvu v případě převodu členských práv zletilostí nabyvatele členského podílu. Naopak z čl. 18 odst. 1 písm. a) stanov vymezujícího právo volit a být volen do orgánů družstva pouze pro členy starší 18 let jednoznačně plyne, že stanovy členství nezletilých osob zjevně předpokládají, a to nejméně od října 2005. Předchozí stanovy, byť to bylo žádáno, Bytové družstvo Botič soudu nepředložilo. Konečně ze smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 22. 10. 2012 uzavřené mezi dlužnicí jako převádějící a žalovanou jako nabyvatelkou vyplynulo, že tato smlouva převádějící družstevní byt není opatřena potvrzením Bytového družstva Botič o předložení smlouvy, byť je v čl. II smlouvy výslovně konstatováno, že účinky smlouvy nastávají ve smyslu § 230 obchodního zákoníku teprve předložením smlouvy družstvu. Ze smlouvy neplyne, zda jde o smlouvu úplatnou či bezplatnou. Z dodatečné zprávy Bytového družstva Botič ze dne 07. 09. 2014 dále soud zjistil, že dne 15. 08. 2014 (tj. až po prohlášení konkursu) žalovaná uvědomila bytové družstvo o převodu členského podílu a od tohoto data ji bytové družstvo považuje za svou členku namísto dlužnice. Výpis z evidence obyvatel v této souvislosti potvrdil, že žalovaná se vdala již před nabytím členství v bytovém družstvu dne 21. 06. 2014.

Ze záznamu o jednání ze dne 11. 04. 2013 uskutečněného v kanceláři žalobkyně s dlužnicí, jenž je dlužnicí i podepsán, pak vyplynulo, že dlužnice za přítomnosti svého právního zástupce insolvenční správkyni mj. sdělila, že členský podíl v roce 2012 převedla na svou dceru darovací smlouvou. Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona může insolvenční správce podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. Podle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Podle § 240 odst. 3 insolvenčního zákona lze právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že sporná smlouva byla uzavřena pouhých 11 dnů před zahájením insolvenčního řízení. Odpůrčí žaloba pak byla podána cca 3 měsíce od prohlášení úpadku na majetek dlužnice a směřuje vůči dceři dlužnice, která měla nabýt na základě sporné smlouvy bezplatně družstevní byt. Protože dcera je osobou blízkou dlužnice, ve smyslu § 240 odst. 2 insolvenčního zákona věty druhé soud vychází z toho, že smlouvu dlužnice uzavřela v době, kdy byla v úpadku. Tvrzení žalované se ukázala být nepravdivými, neboť převodu družstevního bytu na její osobu stanovy družstva nijak nebránily a obsahem dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 05. 05. 1998 ani žádný závazek dlužnice převést družstevní byt později na žalovanou není. Navíc ani takový závazek by nevylučoval závěr, že převod družstevního bytu na žalovanou je neúčinným právním úkonem, a to podle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť by se splněním tohoto závazku dostalo žalované vyššího uspokojení než ostatním věřitelům dlužnice. Přesto však soud žalobě vyhovět nemohl. Základním předpokladem neúčinnosti právního úkonu je jeho zkracující účinek ve vztahu k věřitelům dlužníka (ke všem v případě právních úkonů bez přiměřeného protiplnění, eventuálně jen k některým v případě právních úkonů zvýhodňujících určitého věřitele). Ke zkrácení věřitelů dochází tehdy, jestliže je majetková hodnota s potenciálem sloužit k uspokojení věřitelů vyvedena z majetkové podstaty dlužníka do majetku jiné osoby. Podle § 230 obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.

Taktéž podle § 601 odst. 2 zákona o obchodních korporacích účinného od 01. 01. 2014 nastávají právní účinky převodu družstevního podílu vůči družstvu dnem doručení účinné smlouvy o převodu družstevního podílu družstvu, ledaže smlouva určí účinky později. Tytéž účinky jako doručení smlouvy má doručení prohlášení převodce a nabyvatele o uzavření takové smlouvy. V tomto směru je situace analogická k případům, kdy jsou převáděny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Samotné uzavření smlouvy k převodu vlastnictví (zde členských práv) nepostačuje, k převodu dochází teprve vložením smlouvy do katastru nemovitostí (zde oznámením ze strany převodce či předložením smlouvy jinou osobou bytovému družstvu). Otázkou možného vyslovení neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitostí, která dosud nebyla vložena do katastru nemovitostí, se zabývala judikatura v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, a to s negativním závěrem. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ) ze dne 18. 07. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2001 (dále též Rc 41/2001 ), byl vysloven závěr, že Smlouva (dohoda) o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví týkající se nemovitosti a smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti představují tzv. nabývací titul (titulus adquirendi). I když, z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, k přechodu vlastnictví podle ní ještě nedochází (srov. § 149a obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, § 133 odst. 2 obč. zák.); ten nastává až vkladem vlastnického práva provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. Z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. jsou významné pouze právní úkony dlužníka, které zkracují uspokojení pohledávky jeho věřitele; jen takovým právním úkonům-jak vyplývá z jeho znění-může věřitel s úspěchem odporovat. Uzavřením smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele ze strany jeho dlužníka (účastníka smlouvy)-i kdyby dlužník ke smlouvě přistoupil s takovým záměrem-ještě nedochází. I když dlužník uzavřením smlouvy projevil vůli převést nemovitost na jiného a i kdyby přitom sledoval zkrácení uspokojení pohledávky svého věřitele, právní sféry dlužníkova věřitele se to ještě nedotýká; nabyvatel se totiž pouhým uzavřením smlouvy (zatím) vlastníkem nemovitosti nestal a dlužníkův věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky (např. cestou výkonu rozhodnutí) i z této nemovitosti, neboť dosud tvoří součást dlužníkova majetku. Zkrácení uspokojení pohledávky věřitele může nastat až tím, že dlužník přestal být vlastníkem převáděné nemovitosti. Jestliže dlužník takovémuto právnímu následku uzavřené smlouvy nezabránil nebo mu nebyl schopen zabránit a jestliže tak bylo celkové právní jednání směřující k převodu nemovitosti na jiného dovršeno (vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí ČR), pak v případě, že tím došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, je odůvodněn závěr, že dlužník učinil právní úkon, významný z hlediska ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., popř. že došlo k takovémuto právnímu úkonu. Nepostačuje tedy, jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, resp. je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele. Platnost tohoto východiska i pro odpůrčí žaloby v režimu konkursního řízení byla akceptována např. v rozsudku NS ze dne 25. 06. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, Rc 100/2013. Odpůrčí žaloby byly v té době projednávány na základě obecného ustanovení § 42a občanského zákoníku, jehož textace se od dikce dnešního ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona v zásadě nijak nelišila, když i v § 42a odst. 1 občanského zákoníku se hovořilo o dlužníkových právních úkonech, které zkracují uspokojení pohledávky věřitele. Také důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu v pasáži věnované ustanovením § 235 a násl. výslovně uvádí, že základní koncepce institutu je zachována, ale jeho úprava je blíže rozvinuta a zpřesněna. Přitom z důvodové zprávy neplyne, že by zákonodárce hodlal změnit přístup ve vztahu k právním úkonům, jejichž účinky nastávají teprve na základě vkladu do katastru nemovitostí. Nic takového nelze dovodit ani z textu insolvenčního zákona, který navíc výslovně počítá v ustanoveních § 236-237 s tím, že vyslovením neúčinnosti právního úkonu vzniká povinnost vydat dlužníkovo plnění osobám od dlužníka odlišným. Za těchto okolností má tedy Krajský soud v Praze za to, že závěry vyslovené NS v Rc 41/2001 jsou aplikovatelné i při výkladu ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Protože dlužnici náležela členská práva ještě v den zahájení insolvenčního řízení na její majetek (02. 11. 2012), spadají tato členská práva do majetkové podstaty dlužnice, byť je do soupisu majetkové podstaty insolvenční správkyně z neznámých důvodů dosud výslovně nesepsala (§ 205 odst. 1 insolvenčního zákona). Předložení sporné smlouvy družstvu, popř. oznámení převodu ze strany dlužnice (tj. modus adquirendi, jenž by finalizoval právní úkon) po tomto datu by bylo ze zákona neúčinným právním úkonem (§ 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 a čl. II zákona č. 294/2013 Sb., podle nějž právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány). Žalobě by bylo možno vyhovět s ohledem na čl. II zákona č. 294/2013 Sb., podle nějž insolvenční zákon ve znění zákona č. 294/2013 Sb. platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a s ohledem na novelizované znění § 235 odst. 2 insolvenčního zákona ještě v případě, kdy by došlo k naplnění modu adquirendi přede dnem prohlášení konkursu (12. 03. 2013), avšak ani k tomu nedošlo. Po tomto datu je třeba již vycházet z ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, které stanoví, že právní jednání, jež dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije. Protože právní úkon, určení jehož neúčinnosti se žalobkyně domáhá, nebyl dokončen oznámením převodu členských práv či předložením sporné smlouvy bytovému družstvu před okamžikem prohlášení konkurzu na majetek dlužnice, není žalovaná v tomto sporu pasivně legitimována a určovací žaloba musí být zamítnuta. Stanoví-li totiž insolvenční zákon v ustanovení § 246 odst. 2 neúčinnost právního jednání ze zákona, předložení smlouvy o převodu členského podílu bytovému družstvu, jejímž obsahem bylo právní jednání dlužnice týkající se majetkové podstaty, již nemohlo vyvolat jakékoliv právní následky, které by zkracovaly uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice v insolvenčním řízení, neboť od okamžiku ztráty dispozičního oprávnění již nemohl dříve učiněný právní úkon dlužnice nabýt právních účinků vůči majetkové podstatě. Třebaže došlo z hlediska subjektů neúčastnících se insolvenčního řízení k dokončení převodu členského práva po prohlášení konkursu na majetek dlužnice došlo, úkon je vůči přihlášeným věřitelům dlužnice a insolvenční správkyni nadále bez dalšího neúčinný. Žaloba je za těchto okolností podána zcela bezdůvodně, neboť žalobkyni nic nebránilo a ani nadále nebrání sporná členská práva v bytovém družstvu bez dalšího sepsat do majetkové podstaty (srov. též důvodovou zprávu k bodu 135 návrhu zákona později publikovaného pod č. 294/2013 Sb.). Ostatně je zarážející, dozvěděla-li se žalobkyně, že bytové družstvo vede jako členku dlužnici, proč nesepsala ihned členský podíl do majetkové podstaty (jde o situaci plně analogickou případu, kdy by dlužnice byla vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, a přesto by tato nemovitost nebyla sepsána). Lze jen dodat, že pokud by žalovaná či její babička nesouhlasila se sepsáním členského podílu, pak se mohou bránit v zákonem stanovené lhůtě podáním vylučovací žaloby.

Za těchto okolností je tedy již nadbytečné se zabývat tím, zda snaha dlužnice (nebýt toho, že se nikdy nestala účinnou vůči věřitelům) byla způsobilá zkrátit majetkovou podstatu. V tomto směru lze pouze obiter dictum uvést, že provedené dokazování bezpochyby prokázalo potenciální zkracující povahu těchto úkonů, tak jak to bylo vylíčeno zástupcem žalobkyně. S ohledem na náklady vzniklé vedením insolvenčního řízení včetně odměny insolvenčního správce a na obtíže při prodeji pozemku sepsaného do majetkové podstaty se ukazuje, že zpeněžením doposud sepsaného majetku nedojde ke 100 % uspokojení věřitelů. Za těchto okolností splnění závazku k bezúplatnému převodu členského podílu na žalovanou nepochybně bylo způsobilé zkrátit uspokojení věřitelů. Pokud jde pak o tvrzenou neplatnost darovací smlouvy, jež byla uzavřena před usnesení potvrzujícího nabytí dědictví babičce žalované, je třeba jednak zmínit § 460 občanského zákoníku, který vede soud k závěru, že na darovací smlouvu bylo třeba hledět jako na darovací smlouvu implicitně obsahující odkládací podmínku v podobě potvrzení nabytí členského podílu soudem, jednak na skutečnost, že členský podíl babička žalované nenabyla dědictvím, nýbrž vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů (součástí pozůstalosti se stala pouze pohledávka z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů). Navíc nelze přehlédnout, že nájem bytu spojený s převáděným členským podílem byl nerušeně babičkou žalované a matkou žalované nepřetržitě užíván až do sporného převodu na žalovanou po dobu více než čtrnácti let a v přesvědčení o platnosti převodu je utvrzovalo i jednání bytového družstva. Lze tedy očekávat, že i v případě neplatnosti takového převodu došlo k vydržení členského podílu. Insolvenční správkyně si skutečnost, že k oznámení převodu členských práv bytovému družstvu před prohlášením konkurzu na majetek dlužnice nedošlo, mohla a měla dotazem u bytového družstva zjistit před podáním této žaloby. Případné nejasnosti ve výkladu ustanovení insolvenčního zákona pak důvodem pro výjimečně nepřiznání náhrady nákladů podle § 150 o. s. ř. být nemohou. Proto soud zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v plné výši, a to v částce 6.800,-Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 50.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 27. 06. 2013, sp. zn. 29 ICdo 13/2013), tedy dvakrát úkon po 3.100,-Kč (převzetí zastoupení, podání vyjádření, účast na jednání soudu v trvání do dvou hodin) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ) a ze dvou režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náhradu za úkon v podobě sepsání vyjádření k žalobě soud žalované nepřiznal, neboť písemné vyjádření bylo předloženo až při jednání soudu a mohlo být (a bylo) tedy předneseno ústně jako součást vlastního jednání před soudem. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 15. října 2014 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Veronika Crhová