50 ICm 1981/2013
Jednací číslo: 50 ICm 1981/2013-65 (KSPH 42 INS 17992/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně BP Integralis Limited, reg. číslo: 255048, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601 PC 1097, Nikósia, Kypr, právně zastoupené Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, 110 00 Praha 1, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Hrnčířovi, se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Masarykova 840, 280 02 Kolín II, zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, o žalobě na určení pravosti, výše a pořadí pohledávky,

takto :

I. Určuje se, že žalobkyně má v insolvenčním řízení sp. zn KSPH 42 INS 17992/2012 za dlužnicí dílčí pohledávky č. P 16/1 ve výši 113.028,06 Kč a č. P 16/2 ve výši 250,-Kč. II. Žaloba na určení, že žalobkyně má v insolvenčním řízení sp. zn KSPH 42 INS 17992/2012 za dlužnicí též dílčí pohledávky č. P 16/3 ve výši 105.768,-Kč, č. P 16/4 ve výši 51.453,-Kč, č. P 16/5 ve výši 20.000,-Kč, č. P 16/6 ve výši 20.000,-Kč a č. P 16/7 ve výši 20.000,-Kč, a že veškeré dílčí pohledávky jsou zajištěny zástavním právem, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 6.776,-Kč k rukám zástupkyně žalovaného, JUDr. Evy Metzkerové. Odůvodnění :

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 05. 2013 domáhá určení, že její pohledávky evidované v insolvenčním řízení na majetek dlužnice pod č. P 16/1, P16/2, P 16/3, P16/4, P16/5, P16/6 a P16/7 a vzniklé z titulu smlouvy o půjčce č. 1F 100226/2006 ze dne 16. 12. 2006, uzavřené mezi její právní předchůdkyní, společností 1. faktorská s.r.o., IČ 26777355, se sídlem (aktuálně) Husitská 107/3, 130 00 Praha 3-Žižkov (dále jen 1. faktorská , popř. věřitel ) v pozici věřitele a dlužnicí, jsou po právu. Soubor pohledávek 1. faktorské z předmětné smlouvy a ze související zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného č. 1F 100226/2006 ze dne 16. 12. 2006, uzavřené mezi 1. faktorskou jako zástavním věřitelem a vedlejší účastnicí úvěrové smlouvy, paní Květuší Libánskou, jako zástavcem (zástavu představovanou budovou č. e. 1020 na st. p. 258 v k. ú. a obci Ledečko následně v dědickém řízení po ní nabyla dlužnice), byl na žalobkyni postoupen postupní smlouvou ze dne 14. 10. 2011. Žalobkyně v žalobě uvedla, že v insolvenčním řízení uplatnila celkem sedm zajištěných nevykonatelných dílčích pohledávek, jež byly žalovaným při přezkumném jednání popřeny v plné výši z důvodu, že žalobkyni nesvědčí aktivní legitimace, neboť neuvedla tvrzení nasvědčující existenci jejího nároku vůči dlužnici. K dílčí pohledávce č. 1 přihlášené jako jistina shora uvedené půjčky ve výši 100.000,-Kč, jež se stala splatnou na základě prodlení dlužnice s úhradou splátky dle čl. III odst. 7 smlouvy uplynutím 15 dnů od doručení výzvy k úhradě doručené dlužnici fikcí dne 01. 06. 2011, tedy dne 15. 06. 2011, spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 13.028,06 Kč uvedla, že předmětem smlouvy o půjčce bylo poskytnutí půjčky ve výši 100.000,-Kč, již měli obě spoludlužnice splatit v 75 měsíčních splátkách po 3.390,-Kč vždy k 6. dni v měsíci, počínaje dnem 06. 01. 2007. Žalobkyně si je vědoma toho, že dlužnice spolu se spoludlužnicí již splatily 154.000,-Kč, což také zohlednila odpovídajícím snížením závazků ze smlouvy o půjčce, a to v souladu s čl. III odst. 8 smlouvy započtením na úhradu smluvních pokut a úroků v rámci dílčí pohledávky č. 2. Žalobkyně tudíž navrhla, aby soud určil, že má vůči dlužnici z titulu jistiny půjčky a souvisejícího úroku z prodlení pohledávku ve výši 113.028,06 Kč. K dílčí pohledávce č. 2 přihlášené jako kapitalizovaný smluvní úrok za celou dobu trvání úvěru ve výši 154.250,-snížený o úhrady úvěru ve výši 154.000,-Kč, žalobkyně uvedla, že v čl. IV odst. 2 smlouvy o půjčce byla sjednána splatnost a kapitalizace úroku ke dni splatnosti jednotlivých splátek a v čl. III. odst. 7 smlouvy o půjčce byla sjednána pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splatné částky či zhoršení zajištění půjčky povinnost dlužnice splatit celou půjčku včetně dosud nesplacených úroků za celou sjednanou dobu půjčky. Tato dílčí pohledávka se stala splatnou před rozhodnutím o úpadku. Žalobkyně tudíž navrhla, aby soud určil, že má vůči dlužnici z titulu kapitalizovaného úroku pohledávku ve výši 250,-Kč. K dílčí pohledávce č. 3 přihlášené jako smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru podle čl. VII odst. 1 smlouvy o půjčce ve výši 10 % splátky (tj. 339,-Kč) za každý započatý měsíc prodlení s úhradou každé řádně a včas nezaplacené splátky splatné přede dnem zesplatnění celé půjčky, jež činí v součtu částku 105.768,-Kč, žalobkyně předestřela tabulku počtu měsíců prodlení dlužnice s úhradou jednotlivých splátek, z níž vyplynulo, že tato smluvní pokuta činí 44.748,-Kč do data zesplatnění celé půjčky a 61.020,-Kč za období od zesplatnění do prohlášení konkursu. Navrhla proto, aby soud určil, že má vůči dlužnici z titulu smluvní pokuty z důvodu prodlení se splacením zesplatněné půjčky pohledávku ve výši 105.768,-Kč. K dílčí pohledávce č. 4 přihlášené jako smluvní pokuta za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky podle čl. VII odst. 2 smlouvy o půjčce ve výši 50 % nesplacené jistiny ke dni zesplatnění, tj. k částce 51.453,-Kč žalobkyně poukázala na to, že tato smluvní pokuta nenahrazuje smluvní pokutu dle čl. VII odst. 1 smlouvy a předestřela tabulku s údaji o splácení půjčky, z níž vyplynulo, že s přihlédnutím ke kapitalizaci úroků a pozdějšímu zesplatnění půjčky jako celku dosahovala ke dni 15. 06. 2011 dlužná částka výše 102.906,10 Kč. Navrhla proto, aby soud určil, že má vůči dlužnici z titulu smluvní pokuty z důvodu prodlení s vrácením zesplatněné půjčky pohledávku ve výši 51.453,-Kč. K dílčí pohledávkám č. 5, 6 a 7 přihlášeným jako smluvní pokuta za zrušení pojištění podle čl. IV odst. 1 a čl. VIII odst. 5 zástavní smlouvy, smluvní pokuta za zrušení vinkulace dle čl. IV odst. 2 a čl. VIII odst. 5 zástavní smlouvy a smluvní pokuta za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu podle čl. VII odst. 9 smlouvy o půjčce ve spojení s IV odst. 2 a čl. VIII odst. 5 zástavní smlouvy, všech dobrovolně snížených věřitelem na částku 20.000,-Kč, žalobkyně uvedla, že pojištění zástavy z důvodu nehrazení pojistného dne 23. 06. 2011 zaniklo, přestože se zástavce v čl. IV odst. 1 zástavní smlouvy zavázal zřídit, vinkulovat ve prospěch věřitele a udržovat pojištění nejméně ve stejném rozsahu po celou dobu trvání pohledávek zástavou zajištěných. Zánikem pojištění a s tím spojeným zánikem vinkulace proto dlužnice porušila svůj závazek, za což žalobkyni v obou případech náležela smluvní pokuta ve výši 200.000,-Kč, kterou však žalobkyně uplatňuje v nižší výši. Totéž platí ve vztahu k porušení povinnosti dlužnice ve lhůtě 3 dnů zástavního věřitele informovat o všech případech, kdy se třetí osoba vůči dlužníkovi domáhá před soudem či rozhodcem plnění ve výši přesahující 5.000,-Kč. Navrhla proto, aby soud určil, že má vůči dlužnici z titulu těchto smluvních pokut tři pohledávky vždy ve výši 20.000,-Kč. Žalovaný po rekapitulaci přihlášky žalobkyně a průběhu jejího přezkoumání setrval na tom, že žalobkyně ve své přihlášce neuvedla žádné tvrzení, z nějž by bylo možné dovodit, že se stala věřitelem pohledávek uplatněných vůči dlužnici, a že jí tedy nesvědčila aktivní legitimace k podání přihlášky. Dále uvedl, že sankční ustanovení a ustanovení o tzv. kapitalizaci úroků (ve skutečnosti vedoucí k dalšímu úročení smluvních úroků) a o možnosti valorizace jistiny půjčky v závislosti na inflaci, jakož i rozhodčí doložka ve smlouvě o půjčce jsou pro dlužnici natolik znevýhodňující, že jsou v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatné. Dílčí pohledávky č. 5, 6 a 7 jsou podle žalobce navíc osobními závazky původního zástavce podle zástavní smlouvy (Květuše Libánská) a nepřešly proto na dlužnici s přechodem vlastnictví k zajištěné nemovitosti na základě usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 02. 2011, č. j. 51 D 1168/2009-49, v dědickém řízení. Zástavní smlouva s předkupním právem zástavce k předmětu zástavy je podle žalovaného fakticky smlouvou o propadné zástavě, jež je podle zákona neplatnou. Konečně žalovaný namítl, že ustanovení související smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy nad míru přiměřenou poměrům jednostranně znevýhodňují dlužníka i zástavce, neboť umožňují i v případě drobných porušení závazků nabytí zajištěné nemovitosti věřitelem fakticky jen za smluvní sankce, aniž by došlo k plné úhradě jistiny. Proto považuje uvedené smlouvy za rozporné s dobrými mravy a namítá jejich absolutní neplatnost. Žalovaný posléze doplnil, že žalobkyně sice tvrdí, že dlužnici poskytla půjčku 100.000,-Kč, z přihlášky ani příloh však neplyne, že by částku poskytovala a smlouvu uzavírala právě žalobkyně. Podle smlouvy o půjčce měla být půjčka vyplacena co do částky 69.772,-Kč úhradou právoplatného platebního rozkazu Okresního soudu v Kolíně čj. 35 Ro 227/2006-23 . V tomto insolvenčním řízení však uplatňuje svou přihláškou jiný věřitel (D&I CONSULTING LIMITED) nárok na pohledávku v podobě jistiny 23.328,-Kč s příslušenstvím, vykonatelnou do výše 56.826,-Kč právě na základě platebního rozkazu Okresního soudu v Kolíně, čj. 35 Ro 227/2006-23, tedy podle stejného titulu, který měla podle svého tvrzení žalobkyně z půjčky poskytnuté dlužnici uhradit. Žalovaný namítá, že není možné, aby dva věřitelé uplatňovali vůči dlužnici nárok z téhož rozhodnutí soudu. V replice žalobkyně poukázala na to, že přílohou přihlášky učinila smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2011 a postoupení smlouvy výslovně zmínila i v příloze přihlášky označené jako Podrobný výpočet celkové výše pohledávky (s komentářem) . Neopomněla jej uvést také v této žalobě. Pokud jde o vyplacení částky 69.772,-Kč, žalobkyně předložila kopii výpisu z bankovního účtu původní věřitelky. Co do rozporu přihlášených pohledávek s dobrými mravy žalobkyně uvedla, že rozhodčí doložka není vůbec předmětem tohoto řízení. Možnost valorizace jistiny v závislosti na vývoji inflace je ujednáním běžným, a to v různých modifikacích i v bankovním sektoru, nejobvykleji formou úpravy úrokové sazby k datu fixace. Nemůže tedy být v rozporu s dobrými mravy, a i kdyby bylo, jedná se o oddělitelné ujednání od zbytku smlouvy, které nemůže způsobit neplatnost smlouvy jako celku. Ani kapitalizace úroků není ujednáním zakázaným, což akceptoval i Nejvyšší soud ČR (dále jen NS ) ve svém rozsudku ze dne 24. 03. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2006 (dále též R 5/2006 ) a dostupném (stejně jako ostatní rozhodnutí NS) na webu www.nsoud.cz. Pokud je tato možnost judikaturou připuštěna, není možno na druhou stranu říci, že by byla v rozporu s dobrými mravy, a to tím spíše, že je kapitalizace úroků připuštěna dokonce i ve spotřebitelských smlouvách. Kapitalizaci úroků připustil i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, R 83/2010. Pokud jde o pojem dobrých mravů, žalobkyně zdůraznila především závěr vyslovený v rozsudku NS ze dne 26. 08. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, podle nějž: Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit především funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Při úvaze o přiměřenosti výše sjednané pokuty je tak třeba posoudit, zda odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti. Smluvní sankce žalobkyně považuje za souladné s dobrými mravy, jelikož zejména jejich preventivní funkce měla za úkol vést dlužnici k plnění jejích smluvních povinností. Pokud pak NS v rozsudku ze dne 28. 01. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, konstatoval, že: Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. , žalobkyně má za to, že u žádného ze smluvních ujednání nelze říci, že by se základním zásadám právního řádu demokratické společnosti příčilo. S tvrzením o propadné zástavě žalobkyně také vyjádřila nesouhlas a upozornila na to, že předkupní právo jí umožňuje přednostní nabytí zástavy v případě jejího prodeje vždy jen za cenu a za podmínek nabídnutých jiným zájemcem. Konstrukce zástavní smlouvy s předkupním právem za žádných okolností nemohla vést k tomu, že by zástava mohla propadnout ve prospěch žalobkyně nebo že by ji žalobkyně mohla (byť nepřímo) získat za předem určenou cenu, a nemohl být tak vytvořen stav předpokládaný ustanovením § 169 písm. e) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 443/2006 Sb. (dále jen občanský zákoník ). Mylná je podle žalobkyně i představa žalovaného, že na dlužnici nepřešly smluvní pokuty jako osobní závazky zástavce, neboť § 579 občanského zákoníku stanoví, že smrtí dlužníka povinnost nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Povinnosti plynoucí ze zástavní smlouvy však rozhodně nemají povahu, která by vylučovala jejich splnění jinou osobou. V průběhu jednání žalovaný prosazoval názor, že tvrzení věřitele musí být v úplnosti obsažena v textu přihlášky a nelze je doplňovat v přílohách přihlášky. S ohledem na to podle něj žalobkyně netvrdila včas a řádně svou aktivní legitimaci. Žalobkyně naopak doplnila svou argumentaci o odkaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 05. 2014, č. j. 104 VSPH 88/2014-81, v němž byla za přípustnou označena kapitalizace úroku i pro spotřebitelské smlouvy. Žalovaný však i nadále namítal nepřípustnost kapitalizace úroků, když poukazoval na neaplikovatelnost závěrů Vrchního soudu v Praze s ohledem na odlišný kontext nynější věci, představovaný zahrnutím úroků do dále úročené jistiny a jejich zahrnutí do základu sjednaných smluvních pokut a dalších sankcí, což ve své kumulaci naráží na limit dobrých mravů a právní úpravy na ochranu spotřebitele. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že usnesením ze dne 18. 02. 2013, č. j. KPSH 42 INS 17992/2012-A-21, byl zjištěn úpadek dlužnice, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Dne 20. 03. 2013 byla soudu doručena přihláška žalobkyně, kterou do insolvenčního řízení na majetek dlužnice přihlásila nevykonatelnou a zástavou nemovitostí zajištěnou pohledávku v celkové výši 330.499,06 Kč sestávající z dílčích pohledávek č. 1 až 7 popsaných shora v rámci žalobních tvrzení. Podle protokolu z přezkumného jednání konaného dne 29. 04. 2013 popřel žalovaný z pozice insolvenčního správce co do pravosti i výše celou pohledávku žalobkyně. Z upraveného seznamu přihlášených pohledávek nicméně vyplynulo, že žalovaný pohledávky žalobkyně (s výjimkou dílčí pohledávky č. 2 a příslušenství pohledávky č. 1, jež popírá jen co do výše) popřel co do pravosti, výše i pořadí, a to s jednotným důvodem, že věřiteli nesvědčí aktivní legitimace, neboť neuvedl tvrzení nasvědčující existenci jeho nároku vůči dlužníkovi. Pouze v případě příslušenství pohledávky č. 1 bylo popření opřeno o skutečnost, že půjčená jistina byla uhrazena a nárok na úrok z prodlení tudíž nevznikl. Dlužnice dílčí pohledávky č. 1 až č. 4 popřela také s odkazem na splacení jistiny pohledávky. Vyrozumění o popření pohledávky podle připojené kopie doručenky převzal zástupce žalobkyně dne 10. 05. 2013. S ohledem na termín přezkumného jednání a datum podání žaloby je tedy žaloba včasná a s přihlédnutím k prohlášení konkursu je správně směřována pouze proti žalovanému insolvenčnímu správci. Žalobkyně se v přihlášce pohledávky ani v rámci jejího podrobného vyčíslení nedomáhala ani valorizace jistiny pohledávky ani vykonatelnosti pohledávky s odkazem na rozhodčí nález. Těmito otázkami se tedy soud nemusel zabývat, neboť pro věc nemají význam. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že pohledávka přešla postoupením na žalobkyni, což potvrdil i text smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2011 a její příloha, které byly přiloženy i k přihlášce pohledávky (spor je veden pouze o to, zda žalobkyně toto tvrzení řádně a včas uplatnila). Tato skutečnost byla podle zjištění soudu skutečně uvedena v přiloženém Podrobném výpočtu celkové výše pohledávky (s komentářem) . Ačkoliv tedy ze samotného textu přihlášky vůbec neplyne, kdo peníze půjčoval a že pohledávky věřitele byly postoupeny na žalobkyni, z příloh je tento závěr zřejmý. Byť není povinností insolvenčního správce domýšlet důvody přihlášené pohledávky z přiložených smluv, příloha nadepsaná jako Podrobný výpočet celkové výše pohledávky (s komentářem) má zjevně již podle svého označení povahu nikoliv důkazu dokládajícího existenci pohledávky, nýbrž doplňujících tvrzení k samotnému textu přihlášky a jako s takovou je třeba s ní nakládat. Soud má za to, že žádné ustanovení zákona nevylučuje, aby tvrzení věřitele byla obsažena také v příloze podané přihlášky. Hovoří-li se v ní o půjčce a o tom, že pohledávky byly postoupeny na žalobkyni, lze s jistou dávkou tolerance takto postavená tvrzení akceptovat. Byť by bylo možné (při odhlédnutí od znalostí insolvenčního správce z jiných insolvenčních řízení o podstatě a obchodním modelu pohledávek přihlašovaných žalobkyní jako jedním z opakovaně se objevujících věřitelů) nahlížet na přihlášku jako na vadnou (když ani v příloze žalobkyně netvrdí, kdo byl původním věřitelem a jaké částky v rámci půjčky vyplatil), žalovaný by v takovém případě musel žalobkyni nejdříve k odstranění vad vyzvat a při její pasivitě případně navrhnout, aby soud určil, že se k přihlášce nepřihlíží (§ 188 insolvenčního zákona). Pokud takto ale nepostupoval, soud má za to, že na přihlášku není s časovým odstupem nutno nahlížet takto formalisticky a že ji lze přezkoumat v tomto incidenčním řízení v kontextu uplatněných tvrzení a skutečností na první pohled plynoucích z doložených důkazních listin. V takto vnímaném kontextu soud konstatuje, že žalobkyně v podané žalobě netvrdí žádné skutečnosti, jež by vybočovaly z limitů daných ustanovením § 189 odst. 2 insolvenčního zákona. Ze smlouvy o půjčce č. 1F 100226/2006 ze dne 06. 12. 2006 (dále jen smlouva o půjčce ), soud zjistil, že byla uzavřena mezi 1. faktorskou v pozici věřitele a dlužnicí v pozici dlužníka a Květuší Libánskou (zastoupenou na základě plné moci dlužnicí) jako vedlejším účastníkem. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí půjčky dlužnici ve výši 100.000,-pro soukromé účely, jež měla být splácena v pravidelných měsíčních splátkách o výši 3.390,-Kč po dobu 75 měsíců vždy k 6. dni v měsíci (počínaje 06. 01. 2007), což odpovídá RPSN ve výši 43,04 %. Dlužnice prohlásila, že přijala v hotovosti částku 10.000,-Kč, věřitel se zavázal převést na účet určený dlužnicí částku 20.228,-Kč a dlužnice pověřila věřitele k tomu, aby za ni uhradil na účet č. 35-4410750267/0100 pod variabilním symbolem 20060573 částku 69.772,-Kč na úhradu právoplatného platebního rozkazu Okresního soudu v Kolíně čj. 35 Ro 227/2006-23 . V této souvislosti z platebního rozkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 10. 2006, č. j. 35 Ro 227/2006-23, soud zjistil, že jím byla dlužnici uložena povinnost uhradit společnosti D&I CONSULTING LIMITED, registrační číslo 04867734, se sídlem Dunstan Close 10, N2 OUX, Londýn, Spojené Království, pohledávku ve výši 23.628,-Kč s 24 % úrokem ročně od 25. 07. 2006 až do zaplacení a se splatným úrokem ve výši 33.198,80 Kč a dále povinnost uhradit jí náhradu nákladů řízení ve výši 10.708,-Kč. Podle připojené doložky nabyl platební rozkaz právní moci dne 10. 02. 2007. V čl. III odst. 7 smlouvy o půjčce bylo dohodnuto, že dlužnice v případě porušení svých smluvních závazků, zejména v případě prodlení s úhradou jakékoliv splatné částky či v případě zhoršení zajištění půjčky, je na výzvu věřitele povinna zaplatit celou dosud nesplacenou část půjčky včetně dosud nesplacených úroků za celou sjednanou dobu půjčky a včetně veškerého dalšího dosud nesplaceného příslušenství a ostatních dosud nesplacených oprávněných nároků věřitele, tj. úroků z prodlení, smluvních pokut a dalších oprávněných nároků věřitele, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy k zaplacení (dále též okamžité splacení celé půjčky , neboli všech sjednaných splátek, případných úroků z prodlení, smluvních pokut a ostatních oprávněných nároků věřitele snížených o již zaplacenou část pohledávky věřitele za dlužnicí). V případě, že důvodem této výzvy k zaplacení je zhoršení zajištění půjčky, dlužnice může ve stejné lhůtě nabídnout jiné zajištění půjčky, a pokud věřitel toto zajištění akceptuje, výzva k zaplacení se stane neúčinnou. Čl. III odst. 8 smlouvy o půjčce bylo dále stanoveno, že v případě, že věřitel bude v souladu s touto smlouvou nárokovat úroky z prodlení, smluvní pokuty a další své oprávněné nároky nad rámec původní jistiny půjčky a řádného úroku z půjčky, úhrady dlužnice věřiteli se započítávají postupně na tyto další nároky, na smluvní pokuty, na úroky z prodlení, na úroky z půjčky a nakonec na úhradu jistiny. Podle čl. IV odst. 2 smlouvy o půjčce se úroky z půjčky počítají a jsou splatné vždy jednou měsíčně, a to v den pravidelné splátky půjčky. Nebude-li úrok z půjčky uhrazen v den splatnosti, hledí se na něj jako na novou půjčku věřitele dlužnici, která se k témuž dni slučuje s dosavadní půjčkou, tj. připočítává se k jistině dosavadní půjčky a stává se její součástí. Podle čl. IV odst. 3 smlouvy o půjčce se smluvní pokuty a další nároky stanovují a jsou splatné ke dni, kdy vznikla příčina k jejich stanovení. V čl. VII odst. 1 smlouvy o půjčce byla dále sjednána pro případ prodlení s úhradou některé pravidelné splátky smluvní pokuta ve výši 10 % opožděné splátky, a to za každý započatý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení. Čl. VII odst. 2 smlouvy o půjčce obsahuje ujednání, podle kterého prodlení dlužnice s vrácením půjčky a jejího příslušenství a ostatních oprávněných nároků věřitele zakládá právo věřitele na smluvní pokutu ve výši 50 % nesplacené části jistiny, přičemž tato pokuta nenahrazuje smluvní pokutu sjednanou v ustanovení předchozího odstavce. Prodlením s vrácením půjčky se rozumí, že půjčka včetně příslušenství a ostatních oprávněných nároků věřitele, nebo její část, nebyla splacena nejpozději v termínu stanoveném v příslušném bodu čl. III. V čl. VII odst. 3 smlouvy o půjčce bylo mj. výslovně sjednáno, že zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok na náhradu případné skutečné škody v celém rozsahu a na úroky z prodlení, přičemž povinnost k zaplacení smluvní pokuty není vázána na zavinění. V čl. IX odst. 1 smlouvy o půjčce bylo konstatováno, že v důsledku ujednání o povinnosti zajistit přebírání poštovních zásilek (čl. VII odst. 7) se má za to, že každá správně adresovaná poštovní zásilka je doručena. Za den doručení se považuje den jejího převzetí adresátem, nejpozději však třetí pracovní den po jejím odeslání. Platí, že zásilka je správně adresována, je-li zaslána na poslední adresu k tomuto účelu prokazatelně oznámenou věřiteli dlužnicí, přičemž první oznámenou adresou se rozumí adresa uvedená v záhlaví této smlouvy. Ze zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva č. 1F 100226/2009 uzavřené dne 06. 12. 2006 (dále jen zástavní smlouva ), jež byla předložena pouze ve strojopisu bez připojených podpisů, soud zjistil, že měla být uzavřena mezi 1. faktorskou v pozici zástavního věřitele a vedlejší účastnicí zastoupenou na základě plné moci dlužnicí jako zástavcem a že touto smlouvou vedlejší účastnice měla poskytnout věřiteli na zajištění veškerých pohledávek ze smlouvy o půjčce a též z této zástavní smlouvy, a to budovou č. e. 1020 na st. p. 258 v k. ú. a obci Ledečko (dále jen zástava ). V čl. II odst. 10 zástavní smlouvy se vedlejší účastnice zavázala informovat zástavního věřitele o všech případech, kdy se třetí osoba bude u soudu nebo před rozhodcem domáhat z jakéhokoliv důvodu od vedlejší účastnice plnění, jehož výše přesahuje 5 000,-Kč, a to nejpozději do tří dnů ode dne, kdy se o tom dozví. V čl. IV odst. 1 zástavní smlouvy se vedlejší účastnice dále zavázala pojistit zástavu na pojistnou částku ve výši ceny nemovitosti, a to do tří dnů od podpisu zástavní smlouvy a zavázala se udržovat pojištění nejméně ve stejném rozsahu po celou dobu trvání pohledávek zástavou zajištěných. V návaznosti na to se vedlejší účastnice v čl. IV odst. 2 zástavní smlouvy zavázala pojistné plnění vinkulovat ve prospěch zástavního věřitele. V čl. VIII odst. 5 zástavní smlouvy pak bylo ujednáno, že porušení nebo nesplnění smluvních povinností vedlejší účastnice uvedených mj. v článcích II. a IV. zakládá zástavnímu věřiteli právo na smluvní pokutu ve výši 200.000,-Kč za každé jednotlivé porušení nebo nesplnění jedné povinnosti, přičemž jednou povinnosti se rozumí povinnost pojmenovaná jedním slovem nebo slovním spojením, kterou je možno naplnit nebo porušit či nesplnit nezávisle na jiné povinnosti. V čl. VI odst. 1 bylo dále sjednáno, že vedlejší účastnice současně zřizuje ve prospěch zástavního věřitele předkupní právo k zástavě jako právo věcné. Z výzvy 1.faktorské ze dne 23. 5. 2011 adresované dlužnici na adresu uvedenou v záhlaví smlouvy o půjčce ve spojení s kopií doručenky dále vyplynulo, že s odkazem na již několikeré neuhrazení splátek půjčky věřitel dlužnici i vedlejší účastnici vyzval ke splacení všech dosud nesplacených splátek včetně příslušenství a smluvních pokut ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Podle doručenky byla dlužnice o uložení poštovní zásilky s upomínkou vyrozuměna dne 30. 05. 2011 a po uplynutí úložní doby byla dne 10. 06. 2011 zásilka vrácena zpět odesílateli. Z kopie výpisu z kontokorentního účtu č. 428795369/0800 vedeného pro společnost 1.faktorskou má soud za doložené, že dne 11. 12. 2006 původní věřitel z půjčky vyplatil jak částku 69.772,-Kč, tak i částku 20.228,-Kč na účty určené ve smlouvě o půjčce včetně uvedení ujednaného variabilního symbolu a navíc i jména a rodného čísla dlužnice. Nejdříve se soud zabýval otázkou platnosti zástavní smlouvy, tj. otázkou pořadí přihlášených pohledávek. V této souvislosti považuje soud za podstatné, že platností zástavních smluv formulovaných 1.faktorskou se již zabýval NS v rozsudku ze dne 26. 03. 2014, sp. zn. 21 ICdo 14/2014 (KSPL 20 INS 5145,5146/2011; 139 ICm 2401/2011, 276/2012) se závěrem, že taková zástavní smlouva se nedostává do rozporu se zákazem tzv. propadné zástavy (tyto závěry jsou plně aplikovatelné i pro tuto věc). Současně však NS dospěl k závěru o neplatnosti takové zástavní smlouvy jako celku pro rozpor se zákonem. V daném případě však předmětem posuzování byla varianta zástavní smlouvy z roku 2008, která vedle zástavního práva a práva předkupního současně zřizovala ve prospěch zástavního věřitele i věcné břemeno osobního užívání. Nyní posuzovaná zástavní smlouva však věcné břemeno osobního užívání nezřizuje. Je tedy nutné posoudit, zda rozpor smluvního ujednání s dobrými mravy lze dovodit jen na základě kombinace zástavního práva a věcného předkupního práva. NS v odůvodnění uvedeného rozsudku konkrétně konstatoval: Zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě mělo podle vůle účastníků "zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27. 11. 2008 sloužit-jak vyplývá zejména z bodu VIII. odst. 3 smlouvy, podle něhož zástavní právo, předkupní právo jako právo věcné a právo věcného břemene užívání "zanikají společně, a to jen a pouze tím, že pohledávky zástavního věřitele, zajištěné zástavním právem podle této zástavní smlouvy, budou plně uspokojeny, případně zajištěny jinou zástavou nebo jiným vhodným zajištěním, případně vzdá-li se zástavní věřitel uvedených práv, případně uzavřou-li smluvní strany dohodu o zániku zástavního práva, předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání"-k zajištění pohledávek žalované označených v bodě I. Smlouvy, k tomuto účelu však tato práva-objektivně vzato-sloužit nemohla; zřízení těchto práv samo o sobě neskýtá (a z jejich povahy vyplývá, že ani nemohou poskytnout) možnost uspokojení pohledávek žalované ze zástavy. Skutečný smysl zřízení těchto práv byl již zmíněn výše; jejich účelem zřejmě bylo dlužníkům zamezit nebo alespoň značně ztížit možnost prodeje nebo jiného zcizení zástavy třetí osobě a dosáhnout tak, aby dlužníci F. K. a L. K. setrvali v postavení zástavního dlužníka-nedošlo-li by k jiné dohodě-až do zániku zajištěné pohledávky, a tedy dlužníky v rozporu se zákonem omezit (po celou dobu do zániku zajištěných pohledávek) v možnostech nakládání se zástavou. Podle dovolacího soudu je za této situace na místě závěr, že "zástavní smlouva o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27. 11. 2008 je v ujednáních o zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě ve prospěch žalované neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. ( ) I když je třeba při výkladu ustanovení § 41 obč. zák. dávat podle zásady favor negotii přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy, a i když-obecně vzato-neplatnost jednotlivých ujednání obsažených v zástavní smlouvě zpravidla nečiní neplatnou celou zástavní smlouvu, je podle názoru dovolacího soudu v projednávané věci nepochybné, že z okolností, za nichž došlo k "zástavní smlouvě o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27. 11. 2008, a z účelu, který žalovaná jejím uzavřením sledovala, vyplývá závěr o obsahové neoddělitelnosti neplatné části smlouvy od zbytku tohoto právního úkonu; neplatná ujednání o zřízení předkupního práva a věcného břemene k zástavě ve prospěch žalované vtiskly "zástavní smlouvě o zřízení zástavního práva se smlouvou o zřízení předkupního práva jako práva věcného a práva věcného břemene užívání č. 1F 100595/2008" ze dne 27. 11. 2008 takové vlastnosti (zejména v důsledku šikany dlužníků při zajištění pohledávek žalované a pro snahu o získání nepřiměřeného prospěchu z nesplacené půjčky), pro které nemůže obstát jako celek. [poznámka: podtržení doplněno zdejším soudem]. V této souvislosti soud přihlédl k čl. II odst. 6 zástavní smlouvy, podle nějž se zástavce zavazuje, že po dobu trvání zástavního práva podle této zástavní smlouvy bez předchozího souhlasu zástavního věřitele zástavu nebo její část smluvně nepřevede, nepronajme, nezatíží věcným břemenem a nezřídí k ní nebo její části ani předkupní, nájemní nebo jiné užívací právo ve prospěch třetích osob. Významné je též ujednání v čl. VI odst. 2 zástavní smlouvy, které již dopředu vylučuje, aby povinná nabídka uplatnění předkupního práva obsahovala jakékoliv jiné omezující podmínky než samotnou kupní cenu, a které umožňuje proti kupní ceně započítat veškeré dosud nesplacené pohledávky za dlužnicí i za zástavcem. V čl. VII odst. 2 zástavní smlouvy je pak po zástavci vyžadováno podání společného návrhu na vklad zástavního a předkupního práva do katastru nemovitostí a čl. VII odst. 3 zástavní smlouvy pak jednoznačně uvádí, že zástavní právo a předkupní právo jako právo věcné zanikají společně. S ohledem na tato ustanovení soud má za to, že právní názor NS o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dopadá i na nyní posuzovanou smlouvu, neboť třebaže v ní není sjednáno zřízení věcného břemene, i tato smlouva zásadním způsobem omezuje zástavce v nakládání s nemovitostí po celou dobu do zániku zajištěných pohledávek, neboť mu v rozporu s podstatou a smyslem zástavního práva (a pod sankcí smluvní pokuty) znemožňuje fakticky zástavu převést na jinou osobu (vyjma samotné dlužnice), když ujednává zástavnímu věřiteli privilegium svým nesouhlasem převod vlastnictví znemožnit a současně i naprosto odrazuje od převodu zástavy tím, že si vyhrazuje právo na kupní cenu zástavy (jakožto jedinou možnou podmínku v nabídce) započíst jakékoliv závazky dlužnice ze smlouvy o půjčce, tj. i závazky dosud nesplatné. Převod zástavy tak zástavnímu věřiteli umožňuje nabýt zástavu při současném předčasném uhrazení celé smlouvy o půjčce, přičemž dlužnice by i nadále byla oprávněna splácet za ujednaných podmínek, byť přímo zástavci, který by se tak dostal do pozice nabyvatele práv ze smlouvy o půjčce, v tuto chvíli však již nezajištěné zástavním právem. Taková konstrukce smluvního vztahu také odporuje zákonné úpravě zástavního práva a je tedy podle § 39 občanského zákoníku od počátku neplatná. Jedná se přitom o neplatnost zástavní smlouvy jako celku, neboť i tato smlouva v čl. VII odst. 2 a 3 vyjadřuje jednoznačně vůli po společném osudu zástavního a předkupního práva. Důsledkem dovozené neplatnosti je tedy skutečnost, že přihlášené pohledávky žalobkyně jsou nezajištěné, tedy nedůvodnost žaloby co do otázky pořadí pohledávek. Současně neplatnost zástavní smlouvy vede k závěru o neexistenci dílčích pohledávek č. 5, 6 a 7, neboť také nemohou ve smyslu § 41 občanského zákoníku samostatně obstát v situaci, kde je neplatný samotný závazek zřídit zástavní právo a předkupní právo. Předmětné smluvní pokuty totiž závazek plynoucí ze zástavního práva nepřímo zajišťují tím, že zástavce motivují k pojištění zástavy ve prospěch zástavního věřitele a k neprodlenému informování zástavního věřitele o možném riziku ohrožení majetku zástavce. S ohledem na uvedené je tedy již nadbytečné řešit, zda takové závazky mohly či nemohly přejít ze zástavce na dlužnici. Dále se soud zabýval dílčími pohledávkami č. 3 a 4. Předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou, což je podstatná okolnost pro posuzování přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. V této souvislosti je významné ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Je třeba přihlédnout také k ustanovení § 56 občanského zákoníku, podle nějž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se však nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odst. 2). Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná. Předně je třeba konstatovat, že při vlastním hodnocení platnosti (§ 39 občanského zákoníku) sjednání smluvní pokuty je třeba brát do úvahy její sjednanou výši, nikoliv výši skutečně uplatněnou. Následný postup může mít vliv pouze na posouzení toho, zda výkon (byť platně sjednaného) práva není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku) a zda jako takový požívá či nepožívá soudní ochrany (§ 2 o. s. ř.). Dále je třeba konstatovat, že ve spotřebitelských smlouvách platí zákaz moderace nepřiměřené smluvní pokuty rozhodnutím soudu, a to i v těch případech, kdy si účastníci sjednali režim obchodního zákoníku (srov. rozsudek SDEU ze dne 30. 05. 2013, C-488/11 Dirk Frederik Asbeek Brusse, odst. 58-59). Při zjištění nepřiměřené smluvní pokuty soud vysloví i bez návrhu neplatnost klauzule, jejímž cílem nebo následkem je uložit spotřebiteli, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné (tamtéž, odst. 40 a 55), a to v návaznosti na bod 1 písm. e) přílohy ke směrnici č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, který jako možný příklad podmínky, která může být pokládána za nepřiměřenou, výslovně zmiňuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Byť ustanovení § 56 odst. 3 občanského zákoníku nepřejalo toto ustanovení do výčtu (automaticky) nepřípustných a tedy neplatných smluvních ujednání, nelze odhlédnout od toho, že směrnice ve svém čl. 8 pouze připouští, že členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější než směrnicí požadovaná ustanovení, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele, a dále od povinnosti eurokonformního výkladu vnitrostátního práva. V důsledku toho je namístě považovat ustanovení spotřebitelské smlouvy žádající po spotřebiteli úhradu nepřiměřeně vysokého odškodného (mj. i paušální formou smluvní pokuty) za typově podezřelé z hlediska možného porušení obecného ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Nebude-li nalezen významný a spravedlivý důvod vyvažující takto vysokou sankci v podobě obdobně významné výhody poskytnuté spotřebiteli, bude takové ustanovení absolutně neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku. Přitom nelze opomenout kumulativní účinek ujednaných smluvních pokut, tj. nelze hodnotit každou ze sjednaných pokut pouze izolovaně bez přihlédnutí k dalším sjednaným sankcím, které souběžně v dané situaci zkoumaný smluvní komplex zakládá. Současně i přes zjištěnou neplatnost dílčích smluvních klauzulí není namístě od nich při hodnocení kumulativního účinku dalších dílčích klauzulí odhlížet. Směrnice ukládá členským státům povinnost-jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1-zajistit přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli . Pokud by přitom soud při hodnocení zneužívající povahy klauzulí obsah posuzované smlouvy měnil zohledněním zneplatnění dílčích klauzulí v takových smlouvách, splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice by mohlo být ohroženo, jelikož by došlo k oslabení odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívajícího v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní (srov. opět analogicky rozsudek SDEU ze dne 30. 05. 2013, C-488/11 Dirk Frederik Asbeek Brusse, odst. 58). V čl. VII odst. 3 smlouvy o půjčce se věřitel pokusil prolomit ustanovení § 545 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, která dispozitivně podmiňují povinnost uhrazení smluvní pokuty zaviněním dlužníka a vylučují právo na náhradu škody vzniklé v souvislosti s porušením povinnosti, kterou zajišťuje sjednaná smluvní pokuta. Taková dohoda však musí být absolutně neplatná, neboť v důsledku úpravy obsažené v § 55 odst. 1 občanského zákoníku je třeba na § 545 odst. 3 občanského zákoníku nahlížet jako na úpravu jednostranně kogentní ve prospěch spotřebitele. Přesto je však nutno k takovému ujednání přihlížet při kumulativním hodnocení ujednaných sankcí. V případě dílčí pohledávky č. 3 je sankcionováno prodlení dlužnice s včasným splacením každé dílčí splátky smluvní pokutou ve výši 10 % každé splátky v prodlení a to za každý i jen započatý měsíc. Zde zaráží již samotná výše smluvní pokuty, která dosahuje 120 % ročně, nehledě na nezávisle vznikající nárok věřitele na úrok z prodlení. Současně je s prodlením byť i jen s jedinou splátkou a byť i jen o jediný den v čl. III odst. 7 spojeno právo věřitele okamžitě zesplatnit půjčku jako celek. Přitom je nevýznamné, zda prodlení dlužnice zavinila, a věřitel ještě vedle smluvní pokuty může požadovat náhradu vzniklé škody. Je zjevné, že taková kumulace sankcí s prodlením při splácení je extrémně zatěžující pro stranu dlužnice a toto mimořádné břemeno neodpovídá tomu, jaký dopad prodlení se splacením jedné splátky by mělo pro věřitele pohledávky. Ujednání čl. VII odst. 1 smlouvy o půjčce tedy soud vyhodnotil jako neplatné podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku. Obdobný závěr je třeba učinit i v případě dílčí pohledávky č. 4 odpovídající smluvní pokutě ve výši 50 % nesplacené jistiny pro případ, že dlužnice na základě výzvy věřitele k okamžitému zesplatnění celé půjčky tuto půjčku nesplatí v poskytnuté lhůtě 15 dnů. Aniž by bylo třeba opakovat závěry z předchozího odstavce, postačí poukázat na to, že takový následek lze přivodit i při prodlení se splacením jediné splátky o jediný den, přičemž nelze očekávat, že by dlužnice byla schopna do 15 dnů získat náhradní úvěrování. I toto ustanovení je v kombinaci s ostatními ujednáními zjevně znevýhodňující pro dlužnici a je proto neplatné podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku. Zbývá tedy posoudit pravost a výši dílčí pohledávky č. 1 představované nesplacenou jistinou ze smlouvy o půjčce a dílčí pohledávky č. 2, která se opírá o ustanovení čl. III odst. 7 smlouvy o půjčce, jímž byla ujednána povinnost dlužnice v případě zesplatnění půjčky uhradit úroky z poskytnuté půjčky za celou dobu jejího smluveného trvání. Zde je třeba zohlednit, že podle tvrzení žalobkyně dlužnice za celou dobu splácení uhradila celkem částku ve výši 154.000,-Kč. Přitom v čl. III odst. 8 smlouvy o půjčce se žalobkyně zavázala započítat platby dlužnice nejdříve (pomine-li soud neplatné smluvní pokuty) na úroky z prodlení, poté řádné úroky a nakonec na jistinu. Vzhledem k tomu, že sjednaná výše úvěru spolu s úroky za celou dobu jeho trvání je představována částkou 75 x 3.390,-Kč, tj. celkem 254.250,-Kč, úroky skutečně představují částku 154.250,-Kč. K sjednanému přirůstání nesplacených úroků k jistině pohledávky soud nepřihlížel, neboť takové ujednání považuje za neplatné podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku, neboť jak plyne z ustálené judikatury, občanský zákoník ve své dispozitivní úpravě tzv. anatocismus (úročení úroků) neuznává. Odchylná dohoda pak směřuje v neprospěch spotřebitele a není tedy přípustná. Na druhou stranu z žaloby je zřejmé, že ani žalobkyně k ujednanému anatocismu (vyjma výpočtu smluvní pokuty přihlášené jako dílčí pohledávka č. 4) nepřihlížela. Pokud jde o ujednanou kapitalizaci celého budoucího úroku, tato úprava v podstatě kopíruje úpravu v ustanovení § 506 odst. 3 obchodního zákoníku, a jak opakovaně uzavřel Vrchní soud v Praze (srov. např. rozsudek ze dne 08. 12.2014, č. j. 104 VSPH 397/2014-105, 34 ICm 1963/2012, KSPH 38 INS 2417/2012), není žádného právního ani věcného důvodu, proč by toto ujednání nebylo možné uzavřít i v rámci smlouvy o půjčce. Byť samotný Krajský soud v Praze v minulosti v této souvislosti několikrát vyslovil pochybnosti o souladu takové úpravy s požadavkem vyváženosti spotřebitelských smluv ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku, v tomto případě, kdy se jedná o půjčku na dobu pouze mírně přes 6 let trvání a kdy k jejímu zesplatnění došlo v reakci na nehrazení závazků dlužnicí až v pátém roce jejího trvání, v samotném požadavku na úhradu budoucích úroků v případě předčasného zesplatnění půjčky potřebnou intenzitu nevyváženosti ujednání neshledal a neshledal ani žalovaným namítaný rozpor s dobrými mravy. V situaci, kdy žalobkyně vůči dlužnici žádný úrok z prodlení za období před zesplatněním půjčky jako celku neuplatnila, postupovala správně, jestliže úhradu dlužnice započetla přednostně na úhradu úroku. Dílčí pohledávku č. 2 ve výši 250,-Kč tedy soud považuje za správně vyčíslenou a tedy i přihlášenou po právu v celém rozsahu. Protože úhrada dlužnice nepostačovala na úhradu celého kapitalizovaného úroku, je logické, že nedošlo dosud ani k úhradě samotné jistiny, která je v pořadí úhrad až poslední položkou za řádným úrokem. Přihlásila-li tedy žalobkyně jako dílčí pohledávku č. 1 celou poskytnutou jistinu půjčky ve výši 100.000,-Kč, postupovala správně. Pokud jde o přihlášený úrok z prodlení, je zřejmé, že dlužnice měla možnost se s výzvou k úhradě celé půjčky do 15 dnů seznámit dne 30. 05. 2011, kdy byl učiněn pokus o její doručení na adrese jejího pobytu a kdy jí byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Pokud žalobkyně odvozuje běh 15denní lhůty až od data 01. 06. 2011 na základě absolutně neplatného ujednání o fikci doručení, postupuje ve prospěch dlužnice a nelze tomu nic vytknout. S ohledem na uvedené a s ohledem na správný výpočet zákonného úroku z prodlení je po právu přihlášeno i příslušenství dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13.028,06 Kč. Lze jen doplnit, že tvrdil-li žalovaný absolutní neplatnost smlouvy o půjčce jako celku, tento jeho názor soud nesdílí, neboť samotné jádro smlouvy o půjčce očištěné o nevyvážená sankční ustanovení může samostatně obstát. To ostatně odpovídá ustálené judikatuře Vrchního soudu v Praze. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně byla úspěšná se žalobou na určení pravosti a výše pohledávek v rozsahu částky 113.278,06 Kč (dílčí pohledávky č. 1 a č. 2) z celkové přihlášené sumy 330.499,06 Kč, tj. v rozsahu 34 %. Se žalobou na určení pořadí pak byla zcela neúspěšná. Celkový úspěch tedy lze určit přibližně v rozsahu 1/6 (určení pravosti a výše a určení pořadí soud přiřazuje shodnou váhu 50 %). Odečtením úspěchu žalovaného (5/6) od úspěchu žalobkyně (1/6) je tedy nutno dovodit právo žalovaného na náhradu nákladů řízení v rozsahu 2/3. Náklady žalovaného v celkové výši 10.164,-Kč tvoří mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby týkající se tarifní hodnoty 35.000,-Kč (srov. obdobně usnesení NS ze dne 30. 05. 2013, sp. zn. 29 ICdo 19/2012), tedy třikrát úkon po 2.500,-Kč (příprava a převzetí věci, sepis vyjádření a účast u jednání v trvání do dvou hodin) podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), ze tří režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % z předchozích částek podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 1.764,-Kč. Soud nepřiznal žalovanému odměnu za doplnění vyjádření ze dne 09. 11. 2013, protože nic nebránilo tomu, aby příslušné námitky byly zahrnuty již v původním vyjádření ze dne 23. 08. 2013. Dvě třetiny vynaložených nákladů tak odpovídají částce 6.776,-Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 12. srpna 2015 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Marcela Švejdová