50 ICm 1930/2013
Jednací číslo: 50 ICm 1930/2013-37 (KSPH 39 INS 867/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem Kodaňská 45, 101 00 Praha 10, insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Ing. Ervína anonymizovano , anonymizovano , bytem Hřebečská 2595, 272 01 Kladno, zastoupeného JUDr. Evou Halířovou, advokátkou, se sídlem Kroftova 1, Praha 5, proti žalovanému JUDr. Ondřeji Marešovi, LL.M., exekutorovi, se sídlem Masarykova 679/33, 412 01 Litoměřice, o žalobách na popření vykonatelných pohledávek,

takto :

I. Určuje se, že pohledávky žalovaného ve výši 8.046,50 Kč a 7.865,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení na majetek dlužníka vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 867/2013 nejsou po právu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.400,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce, JUDr. Evy Halířové.

III. Žalovanému se ukládá, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatil České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek za žaloby ve výši 10.000,-Kč

na účet Krajského soudu v Praze č. 3703-8729111/0710, VS: 4350193013.

Odůvodnění :

Žalobce se dvěma samostatnými žalobami doručenými zdejšímu soudu dne 30. 05. 2013 domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelné pohledávky ve výši 8.046,50 Kč a ve výši 7.865,-Kč. S ohledem na shodnost účastníků, právní i skutkovou souvislost, spojil soud tyto věci usnesením ze dne 11. 06. 2013, č. j.-10, ke společnému řízení. Dle tvrzení v obou podaných žalobách popřel žalobce tyto pohledávky při přezkumném jednání konaném dne 03. 05. 2013 z důvodu, že exekuční příkazy, na základě kterých žalovaný své pohledávky nárokuje, byly vydány účelově k vytvoření pohledávek, přestože již bylo zahájeno insolvenční řízení, o čemž žalovaný prokazatelně musel vědět. Žalobce dále uvedl, že příkazy k úhradě nákladů exekuce, č. j. 124 EX 7820/10-43 a č. j. 124 Ex 5496/11-39, byly vydány dne 06. 03. 2013, žalovaný přihlásil své pohledávky dne 15. 03. 2013, a tudíž je sporné, zda byla dlužníku ponechána zákonná lhůta pro podání námitek. Dodal, že příkazy byly navíc dlužníku doručeny na adresu, na které se nezdržuje. S odkazem na § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniků a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 330/2001 Sb. ) žalobce konstatoval, že žalovaný v exekučním řízení vedeném proti dlužníku nevymohl ničeho, a tudíž mu ani nepřísluší jakákoliv náhrada nákladů řízení s tím, že si navíc na exekučních příkazech vyznačil sám doložku právní moci. Takovéto počínání žalovaného označil žalobce za postup, který je v rozporu s dobrými mravy, zásadami insolvenčního řízení a poškozuje dlužníka. Pro podložení svých tvrzení žalobce odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 05. 09. 2012, č. j. 103 VSPH 111/2012-29. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 07. 2013 uvedl na svou obranu, že na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2011, č. j. 32 EXE 736/2010-18, které nabylo právní moci dne 01. 05. 2012 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 05. 2011, č. j. 56 EXE 520/2011-16, které nabylo právní moci dne 13. 10. 2011, byl pověřen k provedení exekucí proti dlužníku Ing. Ervínu Linkovi, a tudíž na základě těchto skutečností byl oprávněn přihlásit své pohledávky do insolvenčního řízení. Uvedl, že jeho pohledávky vznikly z titulu příkazů k úhradě nákladů exekuce vydaných dne 06. 03. 2013, které nabyly právní moci dne 31. 03. 2013. Žalovaný zdůraznil, že právo na náhradu nákladů exekuce mu vzniklo již usnesením o nařízení exekuce, přičemž zmiňovanými příkazy byly tyto náklady pouze blíže specifikovány, a dále že příkazy k úhradě nákladů exekuce jsou samostatnými rozhodnutími, která nesouvisí s výkonem exekuce, a tudíž není nikde stanoveno, kdy je lze nebo nelze vydat. Ohledně argumentu žalobce, že žalovaný nevymohl ničeho, a tudíž mu nenáleží ani náhrada nákladů řízení, žalovaný uvedl, že dle § 1 vyhlášky č. 330/2011 Sb. a § 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 45/2013 Sb. (dále jen exekuční řád ) je činnost prováděná exekutorem úplatná, přičemž v této odměně je mimo jiné zahrnuta i náhrada za administrativní a další úkony související s provedením exekuce. Dodává, že dle § 6 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. má exekutor nárok alespoň na minimální odměnu ve výši 3.000,-Kč a zároveň dle § 13 a § 15 vyhlášky č. 330/2001 Sb. na náhradu nákladů za doručování písemností. Ohledně doručovací adresy dlužníka žalovaný uvedl, že dlužník byl nekontaktní osobou, a tudíž byly veškeré písemnosti vyvěšeny dle zákona na úřední desce. Ohledně svého práva na náhradu nákladů exekuce žalovaný odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 01. 2012, č. j. 101 VSPH 209/2011-42 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 03. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007. Závěrem svého vyjádření navrhl, aby soud tuto žalobu zamítl. Ve své replice žalobce zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 03. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, podle něhož je usnesení o nařízení exekuce spolu s exekučním příkazem exekučním titulem, který se vymáhá v exekučním řízení, v němž byl vydán. Rovněž odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 05. 09. 2012, č. j. 103 VSPH 111/2012-29, který stanoví jediný případ, kdy lze vymáhat náhradu nákladů exekuce v insolvenčním řízení, a sice s odkazem na § 46 odst. 7 o. s. ř. jen v případě, že před zahájením insolvenčního řízení má exekutor k dispozici výtěžek z exekuce, z něhož lze náklady vymoci. Závěrem navrhl shodně jako v obou žalobách, aby soud určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávky ve výši 8.046,50 Kč a 7.865,-Kč. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů, vyzval soud účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně ve svých písemných podáních. Soud tak ve věci rozhodl, aniž by nařizoval jednání, pouze na základě předložených důkazů a tvrzení stran. Z insolvenčního spisu soud ověřil, že usnesením ze dne 26. 02. 2013, č. j. KPSH 39 INS 867/2013-A-14 byl zjištěn úpadek dlužníka, povoleno jeho oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Dne 18. 03. 2013 byly soudu doručeny přihlášky žalovaného, kterými do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil nevykonatelné pohledávky ve výši 8.046,50 Kč a 7.865,-Kč z titulu náhrady nákladů exekučního řízení provedeného na základě usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2011, č. j. 32 EXE 736/2010-18 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 05. 2011, č. j. 56 EXE 520/2011-16. Tyto přihlášky byly následně doplněny podáním ze dne 18. 04. 2013, prostřednictvím kterého žalovaný připojil příkazy k náhradě nákladů exekuce s doložkami právní moci, a tudíž pohledávky modifikoval na vykonatelné. Při přezkumném jednání konaném dne 03. 05. 2013 popřel žalobce obě shora uvedené pohledávky z důvodu, že se jedná o náklady exekuce vyměřené exekutorem až po zahájení insolvenčního řízení, aniž by exekutor v rámci nařízené exekuce cokoliv vymohl. Usneseními Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2010, č. j. 32 EXE 736/2010-18 a ze dne 31. 05. 2011, č. j. 56 EXE 520/2011-16, byly nařízeny výkony exekuce na majetek dlužníka. Dne 06. 03. 2013 vyčíslil žalovaný náklady exekuce, k jejichž provedení byl pověřen, a to vydáním příkazů k úhradě nákladů exekuce č. j. 124 EX 7820/10-43 na částku 8.046,50 Kč a č. j. 124 EX 5496/11-39 na částku 7.865,-Kč. Tyto písemnosti byly dle § 50 odst. 2 o. s. ř. vyvěšeny dne 11. 03. 2013 na úřední desce soudního exekutora. Podáním ze dne 18. 04. 2013 žalovaný doplnil své přihlášky právě o výše uvedené příkazy k náhradě nákladů exekuce s doložkou právní moci. Pohledávky tak byly žalovaným označeny jako vykonatelné. Na základě všech shora uvedených skutečností a po ověření, že žaloba je dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona včasná, soud přešel k přezkoumání merita věci a došel k následujícím závěrům. Co se týče vzniku pohledávek a pochybností o poskytnutí lhůty dlužníku k podání námitek proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, je třeba nejprve zmínit ustanovení § 88 odst. 3 exekučního řádu, které bylo rovněž obsahem poučení příkazů vydaných žalovaným, a které mimo jiné říká, že účastník může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Dále dle § 50 odst. 1 o. s. ř. platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. V návaznosti na výše uvedené pak podle § 50 odst. 2 o. s. ř., nelze-li doručit podle odstavce 1, doručující orgán písemnost vrátí odesílajícímu soudu a v místě doručení o této skutečnosti zanechá písemné oznámení. Odesílající soud doručí písemnost vyvěšením na úřední desce soudu; písemnost se považuje za doručenou desátým dnem po vyvěšení. Stejně se postupuje, nelze-li v místě doručení zanechat oznámení. Protože se občanský soudní řád použije vůči exekučnímu řádu subsidiárně, platí ustanovení o doručování dle výše citovaných ustanovení i pro exekuční řízení. Na základě připojených kopií doručovacích obálek žalovaným soud zjistil, že z důvodu absence domovní či jiné adresátem užívané schránky se příkazy k úhradě nákladů exekuce nepodařilo doručit vhozením do takové schránky, a tak žalovaný postupoval dle citovaného § 50 odst. 2 o. s. ř. a písemnosti vyvěsil na úřední desce dne 11. 03. 2013. Za doručené je tedy nutno tyto písemnosti považovat ode dne 21. 03. 2013 (čtvrtek), který je rozhodným dnem pro počátek běhu osmidenní lhůty pro podání námitek. Posledním dnem této lhůty byl pátek 29. 03. 2013, a tudíž příkazy k úhradě nákladů exekuce po marném uplynutí lhůty nabyly právní moci dne 30. 03. 2013. Exekuční příkazy tedy byly pravomocnými. To však není pro věc rozhodující. Rozhodující je otázka, komu nárok vyčíslený exekučními příkazy náleží. Podle § 90 odst. 1 a 2 exekučního řádu náleží exekutorovi za exekuční činnost a další činnost podle tohoto zákona odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při vedení exekuce, náhrada za doručení písemností, a je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Exekutor a oprávněný mohou uzavřít písemnou smlouvu o vedení exekuce, v níž mohou sjednat smluvní odměnu za vedení exekuce. Smluvní odměna není nákladem exekuce. Tím není dotčeno právo exekutora na odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu za doručení písemností a náhradu za ztrátu času. Podle § 87 odst. 1 exekučního řádu pak jsou náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času je nákladem exekuce do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Účelně vynaložené cestovní výdaje a ztrátu času přesahující tuto částku hradí exekutorovi oprávněný; o tom musí být poučen ve vyrozumění o zahájení exekuce. Z uvedených ustanovení plyne, že soudní exekutor má nárok na odměnu za vykonanou činnost a na náhradu vynaložených nákladů vůči oprávněnému, a to ve smluvní výši, jinak ve výši stanovené vyhláškou č. 330/2001 Sb. Tento nárok představuje součást nákladů oprávněného spojených s vedením exekučního řízení, jež exekuční řád umožňuje ve vyhláškou stanovené výši (bez ohledu na jeho výši dohodnutou mezi exekutorem a oprávněným smluvně) z praktických důvodů přímo bez dalšího uspokojit z majetku povinného (dlužníka). Částka vyčíslená v příkazu k úhradě nákladů exekuce tak nepředstavuje nárok exekutora vůči dlužníkovi, nýbrž nárok oprávněného vůči dlužníkovi z titulu náhrady nákladů exekučního řízení (přitom skutečná výše nákladů může být shodná, ale s ohledem na smluvní ujednání s exekutorem může být i vyšší, ovšem bez nároku na úhradu tohoto rozdílu od povinného). Částka vyčíslená v příkazu k úhradě nákladů exekuce tudíž představuje náklady oprávněného spojené s uplatněním pohledávky, jež jsou ve smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku příslušenstvím jeho pohledávky. Oprávněný pak může toto příslušenství přihlásit spolu se svou pohledávkou (nebo i samostatně) do insolvenčního řízení, což potvrdil Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 05. 09. 2012, č. j. 103 VSPH 111/2012-29, s nímž se Krajský soud v Praze ztotožňuje. Zbývá posoudit, zda z povinnosti exekutora podle § 87 odst. 4 exekučního řádu pohledávku oprávněného vyčíslenou v příkazu k úhradě nákladů exekuce v rámci vedeného exekučního řízení vymoci vyplývá i jeho případné oprávnění tuto pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení na majetek povinného, a to navíc vlastním jménem. V tomto směru podle § 87 odst. 4 exekučního řádu platí, že exekutor náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Podle § 59 odst. 1 exekučního řádu přitom lze exekuci ukládající zaplacení peněžité částky provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) postižením podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, f) správou nemovitosti či g) pozastavením řidičského oprávnění. Je třeba také poznamenat, že podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. Z uvedených ustanovení podle přesvědčení Krajského soudu v Praze jasně plyne, že k takovému postupu soudní exekutor oprávněn není. Soudní exekutor při provádění exekuce má postavení orgánu veřejné moci a může tak činit jen to, co je mu zákonem dovoleno (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení jako způsob provádění exekuce exekuční řád přitom v § 59 neupravuje. V důsledku toho je zjevné, že soudní exekutor není oprávněn pohledávku, jejíž výši v exekučním příkaze k náhradě nákladů exekuce sám stanovil, přihlásit do insolvenčního řízení. Navíc podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona by soudní exekutor ani nebyl oprávněn exekuci přihlášením pohledávky do insolvenčního řízení provést. K jím přihlášené pohledávce by tak mohlo být v insolvenčním řízení přihlédnuto jen tam, kde by pohledávku přihlašoval na základě plné moci v zastoupení oprávněného v rámci další činnosti (již soukromoprávní povahy) podle § 74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu. Lze ostatně poznamenat, že již Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 10. 03. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, konstatoval, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán. Byť tak uvedl v trochu jiných souvislostech, Krajský soud v Praze se s ním shoduje v tom, že nárok konstitutivně založený usnesením o nařízení exekuce a následně vyčíslený v příkazu k úhradě nákladů exekuce je nárokem uplatnitelným soudním exekutorem pouze v daném exekučním řízení a nemá tak (v rukou daného exekutora) přesah do jiných řízení, ať již má jít o jiné vykonávací či exekuční řízení, nebo o řízení insolvenční. To respektuje i ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, podle kterého, je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci. Oprávnění exekutora při vymáhání nákladů exekučního řízení se tak vztahuje pouze na částky, které vymohl na základě již provedených exekučních úkonů. Pro úplnost lze podotknout, že mimo exekuční řízení může exekutorovi vzniknout nárok na odměnu a náhradu vynaložených nákladů včetně případné náhrady za DPH, avšak pouze v situaci, kdy se tyto náklady nepodaří v jím vedeném exekučním řízení uspokojit a kdy mu bude jejich náhrada přiznána v konečném usnesení o zastavení exekuce podle § 89 exekučního řádu, a to vůči tomu, kdo zastavení exekuce zavinil, resp. vůči oprávněnému, pokud důvodem zastavení exekuce byla nemajetnost povinného. O takový případ však v tomto incidenčním sporu nejde. Krajskému soudu v Praze je známo, že na danou problematiku existují protichůdná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zmiňovaná oběma účastníky, nicméně z důvodů shora uvedených za nejpřiléhavější považuje postup akceptovaný v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 05. 09. 2012, č. j. 103 VSPH 111/2012-29. S ohledem na uvedené tedy soud oběma žalobám spojeným ke společnému řízení plně vyhověl a určil, že žalovaným (soudním exekutorem) přihlášené pohledávky nejsou po právu. Tyto pohledávky sice existují, ale do insolvenčního řízení je mohl přihlásit pouze oprávněný. Zcela úspěšnému žalobci soud přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 8.400,-Kč. Přiznaná částka sestává z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby z částky 35.000,-Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), tedy třikrát úkon po 2.500,-Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby a replika), a ze tří režijních paušálů po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náhradu za 21 % DPH soud žalobci nepřiznal, neboť právní zástupkyně neuvedla a nedoložila, že by byla plátcem DPH. Posledním výrokem soud uložil neúspěšnému žalovanému zaplatit v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních poplatcích ) soudní poplatek za obě podané žaloby ve výši 2 x 5.000,-Kč podle položky 13 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků, neboť žalobce je podle § 11 odst. 2 písm. q) zákona o soudních poplatcích osvobozen a žalovanému náhrada nákladů nepřísluší a osvobozen od soudních poplatků není. Podle § 2 odst. 3 věty prvé zákona o soudních poplatcích totiž platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 26. listopadu 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Kateřina Štamfestová