50 ICm 1536/2013
Jednací číslo: 50 ICm 1536/2013-19 (KSPH 42 INS 16642/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně ACEMA Credit Czech, a.s., IČ 26158761, se sídlem Čimická 780/61, 181 00 Praha 8, zastoupené JUDr. Róbertem Paulovičem, advokátem se sídlem U Libeňského pivovaru 62/2, 180 00 Praha 8 proti žalovanému Mgr. Milanu Edelmannovi, se sídlem Chrustenice 208, 267 12, Loděnice, insolvenčnímu správci dlužníků Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , a Jiřiny anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Libeř 53, 252 44 Libeř, o žalobě na určení pravosti, výše a pořadí popřených pohledávek,

takto :

I. Určuje se, že pohledávky žalobkyně č. P1/1 ve výši 1.066.441,-Kč, č. P1/2 ve výši 88.328,55 Kč, č. P1/3 ve výši 82.600,-Kč, č. P1/4 ve výši 305.622,22 Kč a č. P1/5 ve výši 70.733,42 Kč za dlužníky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn KSPH 42 INS 16642/2012 jsou co do důvodu i výše po právu. II. Žaloba se ve zbývající části, jíž se domáhá určení, že pohledávky žalobkyně č. P1/1 ve výši 1.066.441,-Kč, č. P1/2 ve výši 88.328,55 Kč, č. P1/3 ve výši 82.600,-Kč a č. P1/4 ve výši 305.622,22 Kč jsou pohledávkami zajištěnými a že pohledávka č. P1/7 ve výši 71.800,-Kč je co do pravosti a výše po právu, se zamítá.

III. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í :

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 04. 2013 domáhá určení, že její proti oběma dlužníkům v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn KSPH 42 INS 16642/2012 řádně přihlášené pohledávky z titulu smlouvy o úvěru jsou co do pravosti, výše a pořadí po právu, a to konkrétně ve výši ve znění částečného zpětvzetí přihlášek ze dne 17. 04. 2013. Konkrétně je spor veden o pohledávku zapsanou insolvenčním správcem pod č. P1/1 ve výši 1.066.441,-Kč, č. P1/2 ve výši 88.328,55 Kč, č. P1/3 ve výši 82.600,-Kč, č. P1/4 ve výši 305.622,22 Kč, č. P1/5 ve výši 70.733,42 Kč a č. P1/7 ve výši 71.800,-Kč. Všechny pohledávky jsou přihlášeny vůči oběma dlužníkům ve shodné výši. Ve vyjádření doručeném soudu dne 27. 06. 2013 žalovaný insolvenční správce konstatoval, že snížení přihlášených pohledávek je výsledkem smírného řešení mezi účastníky a že s ohledem na to navrhuje, aby soud žalobě vyhověl, pokud jde o pravost a výši pohledávek č. P1/1 až P1/5. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že s předmětem tohoto řízení mohou strany volně disponovat a smír je tedy přípustný, byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a soud podle toho výrokem I. rozhodl. Sporná zůstala pouze pohledávka č. P1/7 a pořadí pohledávek č. P1/1 až P1/4. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem insolvenčního správce, že zástavní smlouva uzavřená mezi ní a dlužníky k zajištění pohledávek č. P1/1 až P1/5 je absolutně neplatná, neboť má ve skutečnosti představovat propadnou zástavu. Uvedla, že v době uzavření úvěrové smlouvy se snažila svou pohledávku zajistit vůči nemovitosti dlužníka všemi legálními způsoby. Pokud by přesto soud shledal kombinaci předkupního a zástavního práva spolu s věcným břemenem užívání jako právně vadnou, pak by neměly být neplatné všechny zajišťovací instrumenty, nýbrž by měl odpadnout pouze ten nejslabší. Žalobkyně také považovala za oprávněnou svou pohledávku č. P1/7 ve výši 71.800,-Kč představující účelně vynaložené náklady na uspokojení pohledávky vydražením nemovitosti ve vlastnictví dlužníka. Jedná se o náklady vzniklé upuštěním od dražby, již dlužník úmyslně zmařil podáním insolvenčního návrhu 2 týdny před jejím konáním. K tomu žalovaný insolvenční správce argumentoval rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 09. 2012, č. j. 101 VSPH 242/2012-85 (139 ICm 2401/2011, 139 ICm 276/2012), jenž posuzoval obdobnou situaci. Žalobkyně zřídila v rámci zajištění pohledávky smlouvami z téhož data současně zástavní právo a věcné břemeno užívání, ač se jednalo o byt zcela mimo místo podnikání žalobkyně, přičemž k hrazení nákladů užívání nemovitosti byl zavázán vlastník. Ekonomický důsledek v podobě podstatného snížení ceny zastavěné nemovitosti je podle žalovaného stejný jako v případě sjednání propadné zástavy a jedná se tak o obcházení zákazu zakotveného v § 169 písm. e) občanského zákoníku. Pokud jde o pohledávku č. P1/7, žalovaný se domnívá, že úhrada nákladů neprovedené dražby vyplývá ze smluvního vztahu mezi dražebníkem a žalobkyní a jako takovou ji nelze přenášet k tíži dlužníka a ostatních věřitelů. Skutkové okolnosti věci nejsou podle výslovného sdělení žalovaného předmětem sporu, proto se soud koncentroval na právní posouzení věci. Ze skutkového hlediska je podstatné, že podle textu zástavní smlouvy č. 3635 a smlouvy o zřízení věcného břemene č. 3635, obou podepsaných mezi žalobkyní a oběma dlužníky dne 29. 04. 2010, dlužníci smlouvami připravenými na hlavičkovém papíře žalobkyně (původně pod názvem ACM Money Česká republika, a.s.) souhlasili se současným zřízením zástavního práva a věcného břemene užívání budovy a dvou souvisejících pozemků ve svém vlastnictví. Předkupní právo (byť to žalobkyně zmiňuje) těmito smlouvami dohodnuto nebylo. Je však pravdou, že vlastník nemovitostí se zavázal plně hradit veškeré náklady související s provozováním a údržbou nemovitostí. Věcné břemeno má trvat až do úplného splacení pohledávky z úvěrové smlouvy č. 3635 uzavřené téhož dne. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 09. 2012, č. j. 101 VSPH 242/2012-85 (139 ICm 2401/2011, 139 ICm 276/2012) uvedl, že: Tím, že současně se zřízením zástavního práva bylo sjednáno ve prospěch žalovaného i věcné právo osobního užívání zastavených nemovitostí do doby úplné úhrady všech závazků ze smlouvy o půjčce (sjednané na 15 let), došlo k zásadnímu ovlivnění ceny zastavených nemovitostí, neboť nemovitosti by bylo nutno považovat za obsazené a jejich využitelnost pro jinou osobu než pro žalovaného, jemuž svědčí věcné právo jejich užívání (v celém rozsahu), je minimální. Pokud za této situace přistupuje i sjednání věcného předkupního práva ve prospěch žalovaného k zastaveným nemovitostem, pak je jednoznačným důsledkem situace, kdy cena nabídnutá jinou osobou než žalovaným, musí být výrazně nižší než cena těchto nemovitostí bez zřízeného práva osobního užívání. S ohledem na předkupní právo žalovaného by to byl právě on, kdo by si za takto nízkou cenu mohl nemovitosti pořídit, aniž by vůči němu negativně účinkovalo právě uvedené právo osobního užívání, které by v jeho osobě bylo konzumováno právem vlastnickým. Dlužník by tak uvedenou kombinací smluv z prodeje nemovitostí hradil nejen svůj závazek (značně narostlý o nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a hraniční výši smluvního úroku), ale byl by znovu významným způsobem znevýhodněn i při samotné realizaci zástavního práva nízkou prodejní cenou nemovitostí v důsledku odpočtu hodnoty osobního věcného břemene z ceny nemovitostí. Ekonomický důsledek zástavní smlouvy uzavřené za těchto okolností by ve své podstatě proto byl pro dlužníka stejný, jako uzavření propadné zástavy. S ohledem na uvedené pak souhlasil s tím, že takové ujednání slouží k obcházení § 169 písm. e) občanského zákoníku a je proto neplatné dle § 39 občanského zákoníku. K námitce pouze dílčí neplatnosti ujednání pak uzavřel, že: Důvod neplatnosti zástavní smlouvy spočívá právě v okolnostech jejího sjednání (...), které spočívají v uzavření souboru smluv, jejichž důsledek vede ke zneužití postavení žalovaného jako věřitele na úkor dlužníka (...). Proto je zástavní smlouva neplatná jako celek spolu i s ostatními ujednáními o věcném právu předkupním a osobním břemenu užívání. Se shora citovanými závěry Vrchního soudu v Praze se ztotožňuje i zdejší soud. Pokud jde o odlišnost ve skutkových poměrech této věci v podobě chybějící dohody o předkupním právu, soud se domnívá, že na výsledku věci nic nemění. I v takto nastolené situaci totiž v době uzavření předmětných smluv zůstávala zachována výhoda žalobkyně jako osoby oprávněné ze zřízeného věcného břemene. Přitom žalobkyni z pozice oprávněné osoby nic nebrání, aby se účastnila případné dražby nemovitostí a tyto nemovitosti sama vydražila (srov. ustanovení § 336h o. s. ř. a contrario použitelné plně i v poměrech exekučního řízení nebo pro poměry nedobrovolné dražby § 3 a § 36 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách a contrario). Pro žalobkyni je při takové dražbě hodnota nemovitosti vždy vyšší než pro jakéhokoliv jiného dražebníka, neboť na rozdíl od ostatních osob nebude ve vlastnictví nemovitosti omezována věcným břemenem ve prospěch třetí osoby. I bez sjednání předkupního práva tudíž žalobkyně může předmětné nemovitosti prakticky nabýt do svého vlastnictví za cenu nižší než obvyklou (není-li zohledněn vliv věcného břemene) kdykoliv se jí zamane, neboť v dražbě nikdy nebude zájemce, který by jí mohl konkurovat (resp. bude-li vůbec v dražbě jakýkoliv zájemce o takto účelově právně znehodnocenou nemovitost). Krajský soud v Praze tedy uzavírá, že současné uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemeno opět vede k obcházení zákazu sjednání propadné zástavy a (současně) z hlediska dobrých mravů k nepřijatelnému poškozování práv dlužníka. Protože příčinou neplatnosti jsou obě ujednání v souhrnu, je důsledkem takového stavu absolutní neplatnost obou těchto smluv. Z uvedeného plyne, že pohledávky žalobkyně č. P1/1 až P1/4 nejsou zajištěné, neboť zástavní smlouva, jíž se žalobkyně dovolává, je absolutně neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy má přímý dopad na pravost pohledávky č. P1/7. Náklady vymáhání pohledávky žalobkyně představují příslušenství pohledávky (srov. § 121 odst. 3 občanského zákoníku). Pokud by žalobkyně byla oprávněna pohledávku vymáhat v rámci dražby zastavených nemovitostí, pak by nepochybně náklady na toto vymáhání představovaly příslušenství pohledávky, a to i v případě, kdy by účelnost vynaložení těchto nákladů byla zmařena zaviněným jednáním dlužníka nebo pokud by právě v důsledku zmaření dražby vznikly věřiteli bez jeho spoluzavinění náklady další (odpovědnost za škodu podle § 420 občanského zákoníku). V tomto případě však věřitel vydal náklady na pokus o dražbu nemovitostí dlužníka na základě absolutně neplatné smlouvy o zřízení zástavního práva, tj. usiloval o v danou chvíli právně nepřípustné zpeněžení věcí dlužníka. Takový pokus při řádném postupu by měl být již z principu pokusem marným a takto vynaložené náklady nejsou náklady účelnými, jež by bylo možno požadovat k náhradě po dlužníkovi. Jejich vynaložení totiž způsobil sám věřitel, který nevyčkal naplnění zákonných podmínek pro uspokojení jeho pohledávky nucenou dražbou. Z uvedeného tudíž plyne, že pohledávka č. P1/7 jako celek není po právu. Mimo pohledávek, jež žalovaný uznal, proto musel soud podanou žalobu zamítnout (výrok II.). O náhradě nákladů soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci a zohlednil poměr úspěchu účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla zcela úspěšná, pokud jde o pravost a výši, u pěti ze šesti sporných pohledávek. Oproti tomu žalovaný byl úspěšný, pokud jde o pravost a výši, jen ve vztahu k jedné ze šesti pohledávek. Byl však zcela úspěšný při obhajobě popření pořadí všech sporných pohledávek. Za těchto okolností soud vnímá úspěch obou stran jako přibližně stejný. V důsledku toho žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání proti výroku I. lze však podle § 205b o. s. ř. odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen (ledaže místo samosoudce rozhodoval senát), anebo skutečnostmi či důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 27. srpna 2013 Mgr. Ing. Petr Šuránek, v.r. Samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Pražáková