4 VSPH 954/2015-A-10
KSLB 76 INS 9164/2015 4 VSPH 954/2015-A-10

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem v Liberci, České mládeže 135/151, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 76 INS 9164/2015-A-5 ze dne 13. dubna 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 76 INS 9164/2015-A-5 ze dne 13. dubna 2015 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci uložil dlužníkovi Petru Holáskovi (dále jen dlužník) povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 7 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem doručeným dne 8.4.2015 domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Konstatoval, že dlužník podle svého tvrzení působí jako jednatel či člen představenstva v 10 obchodních společnostech, avšak nemá žádný finanční příjem z titulu výkonu těchto funkcí a ani není v pracovním poměru k těmto společnostem. Vyšel ze zjištění, že dlužník je nemajetný, má více věřitelů a peněžité závazky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, přičemž jeho závazky dosahují celkové výše 12.412.578,-Kč. Citoval § 108 odst. 1 větu první insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení, která umožní uhradit zejména odměnu insolvenčního správce a jeho hotové výdaje. Odkazoval na § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška) s tím, že v projednávané věci jsou splněny předpoklady pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, neboť úpadek dlužníka bude řešen konkursem s odměnou pro insolvenčního správce podle § 1 odst. 5 vyhlášky nejméně ve výši 45.000,-Kč bez DPH.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (A-6) a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že zálohu zcela promine, popř. ji přiměřeně sníží na částku 2.000,-Kč. Argumentoval zejména tím, že soudem stanovená částka ve výši 50.000,-Kč je neadekvátní vzhledem k výši jeho příjmů, přičemž považoval proti smyslu insolvenčního řízení, aby si zápůjčkou obstaral potřebné finanční prostředky k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, jelikož se nachází ve stavu úpadku a dále by se zadlužoval proti vůli věřitelů. Zdůrazňoval, že nemá žádný nemovitý majetek ani nedisponuje dostatečným movitým majetkem. Vysvětloval, že jeho jediný příjem plyne z příležitostné činnosti ve výši cca 150.000,-Kč za dané účetní období a přiložil své daňové přiznání za rok 2014. Namítal, že má soudem určenou vyživovací povinnost na své nezletilé děti s celkovou výší výživného v částce 10.000,-Kč, a proto mu nezbývá dostatek finančních prostředků pro zabezpečení jeho základních životních potřeb.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně (odst. 2).

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 8.4.2015 (A-1) domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek, neboť eviduje 6 závazků vůči 5 věřitelům po splatnosti delší než 3 měsíce v celkové výši 12.412.578,-Kč, z toho 2 nevykonatelné závazky ve výši 7.369.350,-Kč a 4 vykonatelné závazky ve výši 5.043.228,-Kč, které není schopen plnit. Vylíčil, že se do úpadku dostal vzhledem ke ztrátě příjmů z podnikatelské činnosti, přičemž nyní nemá žádný finanční příjem z titulu výkonu funkce jednatelů a členů představenstva označených obchodních korporací ani vůči nim není v pracovním poměru, nevlastní žádné movité či nemovité věci, pouze věci osobní potřeby v hodnotě 6.000,-Kč. Ke svému insolvenčnímu návrhu přiložil řádné seznamy závazků, majetku a zaměstnanců.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, resp. nepatrným konkursem podle § 314 a § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje-v případě jejího určení podle § 1 odst. 5 vyhlášky-nejméně částky 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, nedošlo-li v konkursu k žádnému zpeněžení, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd.

Soud prvního stupně proto nepochybil, když nemajetnému dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši postačující na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení. Stanovení zálohy v nižší než maximální výši by přicházelo v úvahu pouze tehdy, jestliže by dlužník vlastnil majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, nicméně z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že vlastní pouze věci osobní potřeby v odhadované výši 6.000,-Kč, které nelze zpeněžit. Dlužno dodat, že vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Nutno vyjít z toho, že po případném zjištění úpadku dlužníka je podle § 140e IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví-to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z toho plyne, že je-li insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu. Potom nelze než insolvenční řízení zastavit.

Z předloženého seznamu závazků (A-2) vyplývá, že úpadek dlužníka nastal již v roce 2011 a že dlužník podal insolvenční návrh opožděně, jestliže tak poprvé učinil až dne 12.6.2014 (viz insolvenční řízení spis. zn. KSLB 39 INS 16153/2014). Ostatně insolvenční návrh mohl dlužník podat též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 IZ). Jinak řečeno, pokud dlužník nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby náklady insolvenčního řízení nesl stát (§ 8 vyhlášky).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 26. listopadu 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová