4 VSPH 953/2015-A-31
KSHK 40 INS 3101/2014 4 VSPH 953/2015-A-31

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , IČO: 70175659, bytem 503 33 Praskačka 196, zastoupeného JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 1484, 530 02 Pardubice, zahájené k návrhu navrhovatele Hypoteční banka, a.s., IČO: 13584324, sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 3101/2014-A-23 ze dne 31. března 2015

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 3101/2014-A-23 ze dne 31. března 2015 se v bodě III. výroku p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové ve výroku označeným usnesením zamítl návrh věřitele (navrhovatele) na zahájení insolvenčního řízení na majetek Romana anonymizovano (dále jen dlužník; bod I. výroku), navrhovateli uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod II. výroku), dále navrhovateli uložil povinnost uhradit dlužníku náklady řízení v celkové výši 13.076,47 Kč včetně DPH do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právní zástupkyně dlužníka (bod III. výroku) a rozhodl o vrácení navrhovateli složené zálohy na úhradu nákladů insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč po právní moci usnesení a po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se do řízení přihlásil se svou pohledávkou pouze navrhovatel, dlužník při jednání předložil doklady o přijatých platbách v hotovosti a uvedl, že bylo vše zaplaceno, čímž doložil, že je v platební schopnosti. Soud uzavřel, že navrhovatel neprokázal existenci dalších dlužníkových věřitelů a naproti tomu dlužník prokázal, že uhradil pohledávky tvrzené navrhovatelem. O nákladech řízení soud rozhodl podle jeho výsledku dle § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž náklady řízení úspěšného dlužníka spočívaly v nákladech právního zastoupení advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, a to za odměnu za právní zastoupení ve výši 9.300,-Kč za 3 úkony právní služby (převzetí věci, 2x účast na jednání u soudu) dle § 9 odst. 4 vyhlášky, za paušál v celkové výši 900,-Kč (3 x 300,-Kč) a za cestovné ve výši 607,-Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky, navýšené o DPH, neboť právní zástupkyně dlužníka doložila, že je jejím plátcem.

Proti tomuto usnesení, a to jen proti bodu III. výroku, se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud v napadeném rozsahu zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí, případně aby sám rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uváděl, že v insolvenčním návrhu tvrdil další tři věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami, a to Okresní správu sociálního zabezpečení Hradec Králové, Finanční úřad v Hradci Králové a PPF B1 B.V., a jako důkaz navrhoval jejich sdělení k dotazu soudu. Namítal, že v rozporu s vyšetřovací zásadou ovládající insolvenční řízení soud tyto věřitele nevyzval k podání informací o splatných pohledávkách, a tedy se sám nepokusil ověřit tvrzenou mnohost věřitelů, která nadto byla v průběhu řízení prokázána, jelikož dlužník nepopřel dluh u Finančního úřadu v Hradci Králové. Dále namítal, že vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu je od 5.5.2014 vedeno v insolvenčním rejstříku jako nedostupné s tím, že se pracuje na jeho převodu do digitální podoby. Rovněž namítal, že soud ponechal dlužníku více než rok k vyřešení závazků, jelikož k projednání insolvenčního návrhu nařídil několik jednání a více než rok po zahájení insolvenčního řízení prokázal dlužník úhradu pohledávek uvedených v insolvenčním návrhu. Namítal, že soud postupoval v rozporu se zásadami a smyslem insolvenčního řízení, neboť-ač byl dle přesvědčení navrhovatele osvědčen úpadek dlužníka-nevydal usnesení o zjištění úpadku, nýbrž poskytl dlužníku lhůtu přesahující jeden rok k úhradě dluhů či uzavření dohod o změně splatnosti závazků. Uváděl, že přeje dlužníku konsolidaci jeho finanční situace, a proto nebrojí proti zamítnutí insolvenčního návrhu. Nesouhlasil však s uloženou povinností k náhradě nákladů řízení, a to z důvodů hodných zvláštního zřetele dle § 150 o.s.ř., jež spatřoval v přílišné benevolenci soudu vůči dlužníku, jejímž důsledkem byl neúspěch jeho insolvenčního návrhu. Uváděl, že by bylo vůči němu nespravedlivé, aby byl povinen nést náklady dlužníka ze svého.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Odvolací soud vyšel především z toho, že bod I. výroku o zamítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele pro neosvědčení úpadku dlužníka nebyl odvoláním napaden a v této části je rozhodnutí soudu I. stupně pravomocné. Za této situace je proto namístě aplikace § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

V daném případě odvolací soud ze spisu zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 7.2.2014 na návrh navrhovatele a po celou dobu byl dlužník omezen účinky spojenými se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 insolvenčního zákona; dále jen IZ). Odvolací soud v dané věci neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo lze procesně úspěšnému dlužníkovi nepřiznat náhradu jeho nákladů dle § 150 o.s.ř. Nadto za situace, kdy navrhovatel byl v řízení pasivní, na žádné ze dvou nařízených jednání se nedostavil, přičemž pokud by se na ně dostavil, nic by mu nebránilo v reakci na výsledek důkazního řízení vzít insolvenční návrh zpět nebo jej doplnit o nová tvrzení o úpadku dlužníka a po dlužníku pak právem žádat náhradu nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. Pokud se navrhovatel o osud svého insolvenčního návrhu řádně nestaral a byl srozuměn s jeho zamítnutím, není žádný důvod postupovat podle § 150 o.s.ř.

Odvolací výhrady navrhovatele jsou z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení irelevantní. Třeba zdůraznit, že insolvenční řízení není primárně určeno k uplatnění nebo vymáhání pohledávky navrhovatele, ale jeho předmětem je výlučně řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka (za podmínek zákonem stanovených) a oddlužení dlužníka (§ 1 IZ).

Veden výše vyslovenými právními názory postupoval odvolací soud dle § 219 o.s.ř. a usnesení soudu I. stupně v napadeném bodě III. výroku jako věcně správné potvrdil; ostatní body I., II. a IV. výroku usnesení nebyly odvoláním dotčeny.

Stejnou úvahou byl pak veden i při rozhodování o nákladech řízení odvolacího. Vzhledem k tomu, že dlužníku prokazatelně žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud o jejich náhradě podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario tak, jak ve výroku uvedeno.

Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dodává, že odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu o nákladech řízení, za něž se soudní poplatek nevybírá podle položky 22 bodu 14. Sazebníku poplatků. V dalším řízení proto bude soud I. stupně postupovat podle § 10 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a vrátí navrhovateli zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,-Kč, neboť jej navrhovatel zaplatil (A-27) na základě nesprávné výzvy soudu (usnesením ze dne 23.4.2015; A-26).

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 28. ledna 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková