4 VSPH 929/2015-A-12
KSLB 87 INS 9103/2015 4 VSPH 929/2015-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka BURÁK MADE EU, s.r.o., IČO 28998286, sídlem Liberecká 85/67, 466 01 Jablonec nad Nisou, zast. JUDr. Jaroslavem Šantrochem, advokátem, sídlem Veleslavínova 66, 541 01 Trutnov, zahájené na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 87 INS 9103/2015-A-7 ze dne 27. dubna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci č.j. KSLB 87 INS 9103/2015-A-7 ze dne 27.dubna 2015 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci uložil dlužníkovi, jenž se insolvenčním návrhem ze dne 8.4.2015 domáhal vydání rozhodnutí o zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu, aby do 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně cituje § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vyšel ze zjištění, že je dlužník v úpadku, a to v obou jeho formách (předlužení i platební neschopnost), neboť dlužník nemá žádný majetek a má 1 zaměstnance a splatné závazky vůči cca 19 věřitelům ve výši cca 570 tis. Kč. Z toho dovodil, že jediným možným způsobem řešení dlužníkova úpadku bude konkurs, v němž je třeba zajistit dostatečné finanční prostředky pro počáteční činnost insolvenčního správce a úhradu jeho nároků. Proto dlužníkovi vyměřil zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální výši.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil, neboť vyměřenou zálohu není schopen uhradit pro nedostatek finančních prostředků. Vysvětloval, že se rozhodl pro podání insolvenčního návrhu z důvodu, že jiným zákonem stanoveným způsobem nelze docílit jeho zrušení a výmazu z obchodního rejstříku. Proto navrhoval zamítnutí insolvenčního návrhu podle § 144 odst. 1 písm. d) IZ pro nedostatek majetku. Dovolával se dřívějšího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jenž ve věci vedené pod sp. zn. 1 VSPH 254/2008 rozhodl tak, že insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy, pokud dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a § 72 odst. 2 obch. zák.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč (odst. 2). Nebude-li záloha náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Právní úprava insolvenčního zákona doznala změn, jež se promítly mimo jiné v § 144 IZ a s účinností od 1.1.2014 již nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé.

Soud I. stupně proto správně vycházel z toho, že záloha slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Záloha je opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

V daném případě z podaného insolvenčního návrhu (A-1, A-6), z jeho příloh (A-2) i z dlužníkem podaného odvolání je zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek, a eviduje jen závazky ve výši cca půl miliónu Kč vůči více věřitelům, jež byly splatné v letech 2010 až 2015.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem, resp. nepatrným konkursem podle § 314, § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje-v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky 45 tis. Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč.

Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45 000 Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud I. stupně proto nepochybil, když nemajetnému dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši.

Z toho, že řada závazků dlužníka byla splatná v letech 2010 a 2011, vyplývá, že úpadek dlužníka nastal již v roce 2010 a že dlužník podal insolvenční návrh opožděně, když tak učinil až v roce 2015. Ostatně insolvenční návrh mohl dlužník podat též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 IZ). Jinak řečeno, pokud dlužník nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužníka, jenž primárně nesplnil svoji základní povinnost stanovenou v § 98 IZ.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. července 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Berná