4 VSPH 89/2016-A-13
MSPH 91 INS 28227/2015 4 VSPH 89/2016-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení dlužnice Top Building, a.s., sídlem Praha 10, Chudenická 1059/30, IČO: 28181013, zahájené k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č.j. MSPH 91 INS 28227/2015-A-8

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č.j. MSPH 91 INS 28227/2015-A-8, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužnici Top building, a.s. (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 8 dnů ode dne jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužnice návrhem doručeným mu dne 11.11.2015 domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a vyšel ze zjištění, že dlužnice vlastní pouze nemovitý majetek, na němž vázne zástavní právo exekutorské, že nelze jinak zajistit prostředky ke krytí prvotních výloh souvisejících s řízením a že ze složené zálohy budou hrazeny zejména hotové výdaje insolvenčního správce, které mu vzniknou bezprostředně po jeho ustanovení do funkce. Proto uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil. V odvolání toliko uvedla, že v současné době nemá k dispozici žádné finanční prostředky ke krytí zálohy ve výši 50.000 Kč a že má nemovitý majetek, jehož hodnota v případě zpeněžení postačí na úhradu nákladů insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá

žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 10.11.2015, doplněným dne 23.11.2015, domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Z návrhu (A-1), jeho doplnění (A-7) a z jeho příloh (A-3, A-7) vyplývá, že dlužnice podle svého tvrzení eviduje splatné závazky minimálně vůči 6 věřitelům ve výši 21.876.589,45 Kč, že tato disponuje pouze hotovostí ve výši 127 Kč (pokladna) a nemovitostmi v k.ú. Hlučín oceněné dle jejího účetnictví na částku 13.851.800 Kč, a že tento majetek (nemovitosti dlužnice) zajišťuje celkem 4 pohledávky věřitelů v celkové výši výrazně přesahující jeho hodnotu.

Z dosavadních výsledků řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, kdy náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna správce, která v konkursu dosahuje-v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 prováděcí vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška)-nejméně částky 45.000 Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000 Kč, přičemž je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000 Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Uvedené nároky insolvenčního správce přitom nelze uspokojit z výtěžku ze zpeněžení zastavených nemovitostí, neboť ten je určen především pro zajištěné věřitele (§ 298 IZ). Ostatně uvedený výtěžek ani nebude insolvenčnímu k dispozici ihned po rozhodnutí o úpadku. Proto je poukaz dlužnice na hodnotu jejího nemovitého majetku pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení bezcenný. Soud I. stupně proto nepochybil, když dlužnici s nedostatečným majetkem uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Nadto se ze seznamu závazků dlužnice (A-3, A-7) podává, že většina jejích závazků byla splatná již v letech 2011-2012, tedy lze předpokládat, že úpadek dlužnice nastal již v roce 2012 a dlužnice tak podala svůj insolvenční návrh opožděně, když tak učinila až v roce 2015. Ostatně insolvenční návrh mohla dlužnice podat též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 IZ). Pokud tedy dlužnice nepodala bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k její tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení (§ 8 vyhlášky) za dlužnici, jež primárně nesplnila svoji základní povinnost stanovenou v § 98 IZ.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení včetně její výše a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 9. února 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková