4 VSPH 822/2016-B-38
KSPA 56 INS 25264/2012 4 VSPH 822/2016-B-38

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Doubravice u Dvora Králové nad Labem 22, o odvolání BONUS PRAHA Investment, a.s., IČO 28214374, sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10-Strašnice, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, sídlem Počernická 988/8, Praha 10-Strašnice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 29. ledna 2016, č.j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27,

takto:

Odvolání se o d m í t á .

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29.1.2016, č.j. KSPA 56 INS 25264/2012-B-27, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka Zdeňka anonymizovano (dále jen dlužník; bod I. výroku), schválil odměnu insolvenčního správce Ing. Karla Kuny (dále jen správce) za dobu trvání schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře ve výši 22.687,50 Kč včetně DPH a náhradu jeho hotových výdajů ve výši 4.537,50 Kč včetně DPH (bod II. výroku), schválil odměnu správce ze zpeněžení majetkové podstaty dlužníka ve výši 20.441,-Kč včetně DPH (bod III. výroku), uložil správci, aby odměnu a hotové výdaje za měsíc květen 2013 ve výši 1.089,-Kč vrátil ve stanovené lhůtě dlužníkovi (bod IV. výroku), zprostil správce funkce (bod V. výroku) a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny, s tím, že se osvobození vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu (bod VI. výroku).

V odůvodnění tohoto usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 7.1.2013 (A-11) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil správce, a že usnesením ze dne 30.5.2013 (B-6) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Konstatoval, že správce dne 13.1.2016 sdělil, že dlužník v červnu 2015 uhradil poslední splátku věřitelům, je uhrazeno 100 % pohledávek nezajištěných věřitelů a uspokojena byla i odměna a náhrada hotových výdajů správce. Uvedl, že dlužník dne 15.1.2016 požádal o osvobození od placení pohledávek, isir.justi ce.cz citoval § 413 a § 414 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a seznal, že zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny ve 100 % výši, pročež vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka, rozhodl o odměně správce a náhradě jeho hotových výdajů, zprostil správce funkce a rozhodl podle § 414 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení, a to proti bodům II., IV., V. a VI. výroku, se odvolal (B-28) zajištěný věřitel BONUS PRAHA Investment, a.s. (dále jen zajištěný věřitel) a navrhoval, aby je odvolací soud zrušil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolání však neuplatnil žádné námitky proti rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů správce (tzn. proti napadeným bodům II. a IV. výroku). Ohledně bodů V. a VI. výroku pak přesvědčoval, že jsou nesprávné a v rozporu se zásadami, na nichž spočívá IZ, jakož i v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Připomněl, že jeho pohledávka byla přihlášena ve výši 574.905,30 Kč, jakožto zajištěná majetkem dlužníka, přičemž předmět zajištění byl v rámci insolvenčního řízení zpeněžen a byl mu vydán výtěžek zpeněžení ve výši 167.260,-Kč. Citoval § 2 písm. g), § 5 písm. a), b), § 167 odst. 2 a § 299 odst. 1 IZ (ve znění účinném ke dni zahájení insolvenčního řízení), dovolával se judikatury odvolacího soudu a dovozoval, že v rozsahu zbývající (neuspokojené) části pohledávky je z dikce zákona věřitelem nezajištěným, a proto měla být jeho pohledávka v neuspokojené výši 407.645,30 Kč zahrnuta mezi ostatní nezajištěné pohledávky uspokojované plněním splátkového kalendáře, pročež sdělení správce, že oddlužení bylo splněno, neodpovídá skutečnosti.

Správce ve vyjádření ze dne 6.4.2016 (B-32) navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení ve všech výrocích potvrdil. Uváděl, že věřitelé zajištěných pohledávek se v souladu s § 398 odst. 3 větou třetí IZ uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění a nevstupují tedy do splátkového kalendáře. Vyložil, že podle § 167 odst. 2 IZ nelze uspokojovat zajištěného věřitele, jelikož hlavním smyslem tohoto ustanovení je objektivizovat hodnotu zajištění nezávisle na jeho ocenění uvedeném v přihlášce do doby, než bude hodnota zajištění zjištěna jeho zpeněžením, a to především pro potřebu výkonu hlasovacího práva na schůzi věřitelů, s tím, že tento postup byl označen za věcně správný Ústavním soudem ČR v rozhodnutí ze dne 13.3.2013, sp. zn. IV. ÚS 4068/12. Uzavřel, že bylo věcí a právem zajištěného věřitele přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení v pořadí, které by vedlo k co nejvyššímu uspokojení.

Vrchní soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání podaného odvolání, přičemž z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že zajištěnému věřiteli nesvědčí právo odvolání proti napadenému usnesení.

Podle § 201 o.s.ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle § 413 IZ, splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné; právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Současně insolvenční soud rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce.

Podle § 414 IZ, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odst. 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odst. 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odst. 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu do skončení insolvenčního řízení (odst. 4).

Podle § 416 odst. 2 IZ rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na přiznání osvobození podle § 414 a § 415 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud takový návrh zamítl, se může odvolat pouze dlužník. Proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníku osvobození podle § 414 a § 415, se může odvolat pouze věřitel, jehož pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Odvoláním však lze namítat pouze to, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození dlužníku.

Z výše uvedených ustanovení odvolací soud dovozuje, že proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná dlužníkovi osvobození podle § 414 a § 415 IZ, je oprávněn podat odvolání v souladu s § 416 odst. 2 IZ jen ten věřitel ve smyslu § 14 IZ, jenž byl účastníkem insolvenčního řízení a jehož nezajištěná pohledávka vůči dlužníku nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena, a nikoliv každý věřitel dlužníka. Subjektivní legitimaci k podání odvolání tak nemají především věřitelé, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, věřitelé, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a ručitelé a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu, a to bez ohledu na to, že soudem přiznané osvobození má přesah i na jejich pohledávky (přičemž legitimaci k podání odvolání jim nezakládá ani § 15 IZ), zajištění věřitelé, kteří se při oddlužení uspokojují výlučně ze zpeněžení předmětu zajištění (a již se neuspokojují ve splátkovém kalendáři nebo ze zpeněžení ostatního majetku dlužníka), neboť těch se ekonomická nabídka dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) nijak nedotýkala, a nemají ji konečně ani věřitelé pohledávek uvedených v § 170 IZ, jež jsou v insolvenčním řízení vyloučeny z uspokojení. Uvedený závěr odvolacího soudu je ve shodě s jeho dřívějšími závěry vyjádřenými např. v usnesení ze dne 30.6.2015, sen. zn. 3 VSPH 1873/2014, nebo v usnesení ze dne 1.9.2015, sen. zn. 4 VSPH 1346/2015, od nichž není důvod se odchylovat ani v této věci a dle nichž je k podání odvolání dle § 416 odst. 2 věty třetí IZ legitimován pouze přihlášený nezajištěný věřitel, jehož zjištěná (nezajištěná) pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena.

Odvolací soud dospěl k závěru, že subjektivní legitimace k podání odvolání zajištěnému věřiteli nesvědčí, neboť není osobou uvedenou v § 416 odst. 2 IZ, tj. osobou, jež může podat odvolání proti usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek. K podání odvolání podle § 416 odst. 2 věty třetí IZ je totiž legitimován pouze přihlášený nezajištěný věřitel, jehož zjištěná (nezajištěná) pohledávka nebyla v insolvenčním řízení zcela uspokojena. Takovým věřitelem však zajištěný věřitel, jak shora uvedeno, není (jeho domněnka, že se okamžikem zpeněžení zajištění stala neuspokojená část jeho pohledávky nezajištěnou, není správná). Vzhledem k tomu, že se zajištěný věřitel v případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením uspokojuje výlučně ze zpeněžení zajištěného majetku, nemá rovněž dle odvolacího soudu subjektivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu ohledně odměny a náhrady hotových výdajů správce za oddlužení plněním splátkového kalendáře, jelikož se nijak nedotýká jeho práv a povinností (své námitky a příp. odvolání může zajištěný věřitel v oddlužení uplatnit toliko ve vztahu k odměně a náhradě výdajů ze zpeněžení předmětu zajištění).

Na základě těchto zjištění a veden závěry vyjádřenými shora odvolací soud uzavřel, že odvolání proti napadenému usnesení podala osoba, jež k tomu není oprávněna, a proto postupem podle § 218 písm. b) o.s.ř. odvolání zajištěného věřitele odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 16. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Mandáková