4 VSPH 809/2016-A-11
KSUL 74 INS 18254/2015 4 VSPH 809/2016-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení dlužníka Podnik bytového hospodářství Most v likvidaci , sídlem Most-Velebudice, Stavbařů 32, IČO 00080578, zahájeném k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2016, č.j. KSUL 74 INS 18254/2015-A-6,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2016, č.j. KSUL 74 INS 18254/2015-A-6, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem uložil dlužníku Podnik bytového hospodářství Most v likvidaci (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně uvedl, že mu byl dne 25.8.2015 doručen insolvenční návrh dlužníka. Citoval § 108 a § 98 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uzavřel, že dlužník je právnickou osobou v likvidaci, že lze předpokládat řešení úpadku dlužníka konkursem, a že je nutné zajistit prostředky na hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, která činí v případě zpeněžení majetku minimálně 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby soud upustil od rozhodnutí o úhradě zálohy před rozhodnutím o insolvenčním návrhu. Namítal, že do roku 2014 byl vlastníkem části areálu kláštera ve Vyšším Brodě, a že předpokládal, že své závazky pokryje z případného prodeje nemovitosti, avšak na základě zákona o restituci církevního majetku, byl dlužník nucen bez náhrady tento areál vydat uvedenému řádu. Tím zůstal zcela bez dlouhodobého majetku a jedinými aktivy zůstaly nedobytné historické pohledávky ve výši 253 tis. Kč. Tyto skutečnosti vedly likvidátora k podání insolvenčního návrhu, přičemž jeho včasné podání dle § 98 IZ lze považovat za irelevantní, neboť příčinou vzniklé situace bylo přijetí zákona č. 428/2012; tím byl dlužník zbaven veškerého svého dlouhodobého majetku a i jediného zdroje příjmů (nájemné, případný prodej). Dlužník závěrem uvedl, že se v daném případě jedná o státní podnik, na stát tak není nic přenášeno (náklady řízení) a vymáhání zálohy by způsobilo, že by v podstatě stát vymáhal sám na sobě.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3). Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou (odst. 4).

Podle § 169 odst. 1 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou ve větě druhé a třetí § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 2 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud I. stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v odůvodnění toliko uvedl, že pravděpodobným řešením úpadku dlužníka bude konkurs, a že je nutno zajistit prostředky na odměnu a hotové výdaje správce, která činí v případě zpeněžení majetku min. 45.000 Kč. Soud však již neuvedl ničeho o skladbě a hodnotě majetku dlužníka či výhledu jeho zpeněžitelnosti, a rovnou dospěl k (ovšem nezdůvodněnému) závěru, že přesto je třeba zálohu na náklady insolvenčního řízení po dlužníku požadovat. Zálohy lze užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil stejně, jako se nijak nevyjádřil k potenciálu majetku dlužníka, co by zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. května 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková