4 VSPH 768/2015-A-33
MSPH 94 INS 7584/2015 4 VSPH 768/2015-A-33

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužníka Sakam, s.r.o., IČO: 24832677, se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1, zahájené na návrh navrhovatelů a) Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Palackého 9, 277 46 Veltrusy, korespondenční adresa: Karla Čapka 260, 277 46 Veltrusy, b) Josefa anonymizovano , anonymizovano , bytem 277 44 Vojkovice 137, c) Aleše anonymizovano , anonymizovano , bytem Hálkova 153, 277 46 Veltrusy, d) Miloslava anonymizovano , nar. 30.5.1963, bytem Hálkova 153, 277 46 Veltrusy, a e) Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Dřínov 55, 277 45 Úžice, o odvolání navrhovatele c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2015, č.j. MSPH 94 INS 7584/2015-A-7,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2015, č.j. MSPH 94 INS 7584/2015-A-7, s e p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh navrhovatelů a) Michala anonymizovano , b) Josefa anonymizovano a c) Aleše anonymizovano týkající se dlužníka Sakam, s.r.o. (dále jen dlužník; bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Po vydání tohoto rozhodnutí, dříve, než bylo doručeno účastníkům, přistoupili k řízení též navrhovatelé d) Miloslav Krejza a e) Martin Feri, jejichž insolvenční návrh ve věci dlužníka ze dne 27.3.2015 byl insolvenčnímu soudu doručen dne 31.3.2015 (A-8).

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně osvětlil požadavky na obsahové náležitosti insolvenčního návrhu podaného věřitelem vyplývající z insolvenčního zákona (dále jen IZ). Vyšel ze zjištění, že navrhovatelé v insolvenčním návrhu toliko tvrdili, že jsou zaměstnáni u dlužníka, který jim však od ledna 2015 (včetně) nezaplatil mzdu, přičemž jim přiznal, že má finanční problémy a není schopen jejich mzdy zaplatit, a proto podali návrh na prohlášení konkursu, který je nutnou podmínkou k tomu, aby mohli u Úřadu práce požádat o uspokojení svých mzdových nároků. Ozřejmil, že insolvenční návrh není určitý, neboť v něm navrhovatelé dostatečně nevylíčili rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, když nespecifikovali řádně své pohledávky, nevyčíslili je a neuvedli data jejich splatnosti a soud zároveň nemohl vycházet z jejich (toliko) obecného tvrzení, že jim dlužník přiznal finanční problémy a neschopnost zaplatit, neboť dlužníkem je právnická osoba a navrhovatelé neuvedli, kdo a kdy jim tyto skutečnosti sdělil, ani jeho oprávnění jednat za dlužníka. Proto dovodil, že insolvenční návrh nesplňuje požadované náležitosti a odmítl jej postupem podle § 128 odst. 1 IZ. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dlužníku v řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel c) včas odvolal (A-10) a požadoval, aby insolvenční návrh byl zahájen . V odvolání upozornil na podání dalšího insolvenčního návrhu a k dlužníkově platební neschopnosti tvrdil doručení potvrzení od dlužníka, že mu v nejbližší době nebude vyplacena dlužná mzda s odstupným. K odvolání přiložil doklady o svých pohledávkách a pohledávkách navrhovatele a).

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o existenci splatné pohledávky za dlužníkem), není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Jak vyložil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009), požadavek formulovaný v § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu § 4 odst. 2 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ). Tam Nejvyšší soud ČR na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

V usnesení ze dne 21.12.2011, sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A, pak Nejvyšší soud ČR vyložil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Rovněž judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování, musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka v návrhu tvrdit takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka pak musí být v návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Odvolací soud z insolvenčního návrhu ze dne 23.3.2015 (A-1) zjistil, že se jím navrhovatelé a), b) a c) domáhali prohlášení konkursu na majetek dlužníka s tvrzením, že jsou u dlužníka zaměstnáni a dlužník jim za vykonanou práci od ledna 2015 včetně nezaplatil mzdu ve stanoveném termínu výplaty, přičemž jim při osobním rozhovoru přiznal, že má finanční problémy a není jim schopen mzdy zaplatit. Dále uvedli, že podávají návrh na prohlášení konkursu, který je nutnou podmínkou, aby mohli u Úřadu práce požádat o uspokojení mzdových nároků.

Ze shora uvedených tvrzení navrhovatelů a), b), c) nelze dovodit, že dlužník má ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a c) IZ vůči více věřitelům (konkrétní) peněžité závazky po (konkrétní) dobu delší třiceti dnů po splatnosti a že by je nebyl schopen plnit. Návrh totiž postrádá též vylíčení takových rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Navrhovatelé neuvedli ani žádné konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo že je vůči více věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Obecné tvrzení, že jim dlužník sdělil, že není schopen mzdy zaplatit, ve spojení s tvrzením, že jim nezaplatil mzdy od ledna 2015 včetně, není uvedením dostačujících konkrétních okolností, jež by osvědčovaly jeho úpadek ve formě platební neschopnosti. Navrhovatelé přitom nenabídli ani žádná konkrétní tvrzení vedoucí k závěru, že je dlužník v úpadku ve formě předlužení. Odvolací soud proto-ve shodě se soudem I. stupně-dospěl ke stejnému závěru, totiž že v posuzované věci nelze bez dalších (v dané věci absentujících) tvrzení usuzovat na úpadek dlužníka.

Insolvenční návrh tedy vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat. Vzhledem k tomu, že § 128 odst. 1 IZ pro tento případ vylučuje postup dle § 43 o.s.ř., soud I. stupně postupoval správně, když insolvenční návrh napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Odvolací soud při rozhodování o odvolání zohlednil skutečnost, že po vydání napadeného usnesení, podáním došlým insolvenčnímu soudu dne 31.3.2015 (A-8), podali insolvenční návrh též navrhovatelé d) a e). Pro tyto navrhovatele, jejichž návrh je třeba považovat dle § 107 odst. 1 IZ za přistoupení k řízení, platí dle § 107 odst. 2 IZ stav řízení v době jejich přistoupení k řízení. Okamžikem podání návrhu se proto stali účastníky insolvenčního řízení se všemi procesními právy a povinnostmi příslušejícími insolvenčním navrhovatelům. Pro poměry posuzované věci to znamená, že-byť nepodali odvolání proti napadenému usnesení-bylo při jeho přezkoumání nutno vzít v potaz i jejich účast v řízení.

Odvolací soud však uzavírá, že i za této situace jsou dány podmínky k odmítnutí insolvenčního návrhu, neboť po vydání rozhodnutí o jeho odmítnutí již nelze jeho vady zhojit ani v odvolacím řízení, když pro posouzení odvolání je rozhodující stav, který byl v době rozhodování soudu I. stupně. Je tomu tak proto, že ustanovení § 146 odst. 2 IZ neumožňuje, aby v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 písm. a) IZ (tedy proti napadenému usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu) odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, tedy ani k obsahu insolvenčního návrhu navrhovatelů d/ a e/ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012 sen. zn. 29 NSČR 20/2012 publikované pod č. 98/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud dodává, že z tohoto důvodu by na výsledek odvolacího řízení nemělo žádný vliv, ani kdyby se navrhovatel c) v odvolání pokusil insolvenční návrh opravit nebo doplnit.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení (bod I. výroku).

Jelikož byl insolvenční návrh odmítnut, má dlužník podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovatelům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle obsahu spisu však dlužníku v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly a odvolací soud proto rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (bod II. výroku).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 1. července 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková