4 VSPH 712/2016-A-12
KSPH 62 INS 6604/2016 4 VSPH 712/2016-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D., v insolvenční věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , IČO 71106669, bytem Přerov nad Labem 336, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, sídlem Pleskotova 1698, Dobříš, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 6604/2016-A-7, ze dne 23. března 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 6604/2016-A-7, ze dne 23. března 2016, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze uložil dlužníku Martinu Kodešovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě 3 dnů od jeho právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.

V odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 21.3.2016 insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužník domáhal rozhodnutí o úpadku. Odkazoval na § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a výši uložené zálohy odůvodnil tím, že je nutná k tomu, aby měl insolvenční správce k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, aby tak mohl účinně zahájit svou činnost, vedoucí též ke zpeněžení dlužníkova majetku, a aby rovněž zaručovala úhradu jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Uvedl, že dlužník sice má nějaký majetek, ale soud nezná jeho tržní hodnotu, a proto určil zálohu nižší, jelikož je předpoklad, že bude zpeněžen dlužníkův majetek (nemovitosti).

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (A-8) a navrhoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, případně aby sám vyměřenou zálohu přiměřeně snížil. Namítal, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, nesprávně interpretoval § 108 odst. 1 a 2 IZ a v odůvodnění se nevyrovnal s výší ukládané zálohy, jelikož nijak nezdůvodnil, proč uložil povinnost uhradit zálohu ve výši 1/2 maximální sazby. Odkazoval na obecné požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, jimž odůvodnění napadeného isir.justi ce.cz usnesení nemůže dostát. Uváděl, že rozhodnutí podle § 108 odst. 1 IZ je nutné odůvodnit, avšak v daném případě soud toliko konstatoval, že má dlužník nějaký majetek, ačkoli měl k dispozici jeho kompletní seznam obsahující identifikované nemovitosti. Připomněl, že žádná z pohledávek není zajištěna zástavním právem na nemovitostech, a proto považoval obavu, že by nebylo možno uhradit výdaje insolvenčního správce z majetkové podstaty, za zjevně neopodstatněnou. Dodal, že do majetkové podstaty budou navíc plynout i dlužníkovy příjmy z dosavadní podnikatelské činnosti, které již nebudou postihovány exekucemi. Akcentoval, že odůvodněním založeným toliko na odkazu na výši odměny insolvenčního správce by bylo možno prakticky vždy dovodit povinnost hradit zálohu v maximální možné výši, což však považoval za rozporné se smyslem § 108 IZ. Tvrdil, že zpeněžením nemovitostí bude možno opatřit dostatek finančních prostředků nejen na krytí nákladů insolvenčního správce, ale i na uspokojení podstatné části pohledávek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo vedení řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu podle § 11 IZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) IZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 IZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v posledních dvou větách § 108 odst. 1 IZ či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (podle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění neuvedl ničeho o rozsahu předpokládaných (prvotních) nákladů insolvenčního řízení ani o rozsahu majetku, který dlužník řádně identifikoval, a rovnou dospěl k nezdůvodněnému závěru, že je třeba po dlužníkovi požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč. Dlužník má přitom ve vlastnictví či spoluvlastnictví několik nezajištěných nemovitostí. Zálohy lze užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil a patřičně nevysvětlil, na základě jakých konkrétních skutkových okolností učinil nevyslovený závěr o nedostatečnosti majetku a příjmů dlužníka, co by zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení, aniž by zkoumal výši jeho příjmů nebo odhadovanou hodnotu jeho majetku. Soud pouze konstatoval, že dlužník má nějaký majetek, jehož tržní hodnotu nezná. Nicméně pouze o takový základ nelze opřít žádné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pro úplnost odvolací soud zároveň poukazuje na skutečnost, že dlužník podal insolvenční návrh, jímž se domáhá zjištění svého úpadku, aniž by navrhoval způsob jeho řešení (A-1). Soud I. stupně tedy v napadeném rozhodnutí nesprávně uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Takto chybně je přitom dlužníkův insolvenční návrh popsán i v insolvenčním rejstříku. V dalším řízení proto soud I. stupně také toto pochybení napraví.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 26. května 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková