4 VSPH 648/2016-A-15
MSPH 99 INS 1764/2016 4 VSPH 648/2016-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D., v insolvenční věci dlužnice STARCREEK, s.r.o., IČO 24216925, sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10-Vršovice, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zahájené k návrhu věřitele Mgr. Jiřího Prokopa, sídlem Plzeňská 441/73, Beroun, insolvenčního správce dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Havlíčkova 446, Čerčany, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 1764/2016-A-9 ze dne 8. března 2016,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 1764/2016-A-9 ze dne 8. března 2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Městský soud v Praze uložil navrhovateli (věřiteli) Mgr. Jiřímu Prokopovi, insolvenčnímu správci dlužníka Pavla anonymizovano (dále jen navrhovatel), povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci usnesení.

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že se navrhovatel insolvenčním návrhem ze dne 26.1.2016 domáhá zjištění úpadku dlužnice STARCREEK, s.r.o. (dále jen dlužnice) a prohlášení konkursu na její majetek. Citoval § 108 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil smysl institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Rozvedl, že dlužnice vlastní jeden automobil (nezjištěného stáří), dvě licence a pohledávky vůči finančnímu úřadu v celkové výši 719.485,-Kč, u nichž není zřejmé, zda skutečně existují. Doplnil, že dlužnice nedisponuje žádnou hotovostí ani finančními prostředky k pokrytí prvotních výdajů insolvenčního správce, a proto postupoval podle § 108 odst. 1 IZ a vyměřil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč, neboť očekával výdaje spojené s dohledáváním majetku dlužnice, vymáháním jejích pohledávek a s následnou odměnou insolvenčního správce, jež může jen za přezkum přihlášených pohledávek dosahovat až k částce 60.000,-Kč (jelikož dlužnice má 57 věřitelů). Uvedl, že nesdílí názor navrhovatele, že mu nemůže být uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 věty druhé IZ (jelikož je insolvenčním správcem zaměstnance dlužnice a uplatněná pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích), neboť již nevyplacené srážky ze mzdy isir.justi ce.cz nejsou pracovněprávním nárokem a navrhovatel není zaměstnancem dlužnice, pročež se na něj uvedené ustanovení nevztahuje.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal (A-11) a navrhoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se mu neukládá povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Argumentoval zejména tím, že mu tuto povinnost nelze uložit, neboť je insolvenčním správcem dlužníka, jenž je zaměstnancem dlužnice a pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (nevyplacených částkách mzdy). Namítal, že nemůže disponovat prostředky pro úhradu zálohy, neboť prostředky majetkové podstaty jsou v oddlužení tvořeny pouze srážkami od zaměstnavatele, tedy od dlužnice, která je však na účet majetkové podstaty neodváděla. Odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 298/2013 ze dne 16.12.2013 a dovozoval, že je na něj nutno pohlížet přiměřeně jako na zaměstnance dlužnice, jehož je insolvenčním správcem, a na srážené, ale neodváděné částky je třeba nahlížet jako na pracovněprávní nároky. Namítal, že uložená záloha je nepřiměřeně vysoká.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

Podle § 108 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně (odst. 2).

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady jeho celkových nákladů, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužnice, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že navrhovatel je insolvenčním správcem dlužníka Pavla anonymizovano , jenž je zaměstnancem dlužnice a bylo mu schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře usnesením

č.j. KSPH 36 INS 10284/2010-B-9 ze dne 31.1.2011. V souladu s tímto usnesením byla dlužnice povinna poukázat z jeho mezd za období 9/2012-11/2015 na účet majetkové podstaty částku ve výši 416.238,-Kč, avšak poukázala toliko částku 14.000,-Kč. Navrhovatel akcentoval, že dlužnice po celou dobu prováděla srážky ze mzdy, nepoukazovala je však na účet majetkové podstaty. Splatné pohledávky za dlužnicí vyčíslil na celkovou částku 433.534,80 Kč, z toho v částce 374.438,-Kč déle než 3 měsíce po splatnosti. Část pohledávky z titulu srážek ze mzdy za období 9/2012-6/2015 (splatných 10/2012-7/2015) v celkové výši 351.238,-Kč přihlásil navrhovatel jako vykonatelnou na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 16 C 129/2015-39 ze dne 12.11.2015, který nabyl právní moci dne 30.12.2015, na jehož základě dále přihlásil pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 24.296,80 Kč, jež se stala splatnou dne 2.1.2016. Ke své aktivní legitimaci odkazoval na přiměřené použití § 292 o.s.ř. v souladu s právními závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2013, sp. zn. 21 Cdo 298/2013. Jako další věřitele dlužnice označil ČR-Krajský soud v Praze s pohledávkou ve výši 50.000,-Kč splatnou dne 21.7.2014, dále VZP ČR a ČSSZ a uvedl, že podle výpisu z centrální evidence exekucí je proti dlužnici v současnosti vedeno 14 pravomocně nařízených exekucí. Proto se navrhovatel domníval, že je dlužnice v úpadku ve formě platební neschopnosti i ve formě předlužení. Z vyjádření dlužnice (A-8, A-10) vyplývá, že vlastní jeden automobil nezjištěného stáří a dvě licence a eviduje pohledávky ve výši 503.922,98 Kč.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, resp. nepatrným konkursem podle § 314, § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje -v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky 45.000,-Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a této vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč. Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, šetřením majetkových poměrů dlužnice (včetně příp. neúčinných právních úkonů), přezkoumáním přihlášených pohledávek nebo vymáháním pohledávek dlužnice, přičemž výši zpeněžitelného majetku dlužnice není možné spolehlivě odhadnout.

Zároveň se odvolací soud shodně se soudem prvního stupně domnívá, že se na navrhovatele nevztahuje § 108 odst. 1 věta druhá IZ, podle níž nelze zálohu na náklady insolvenčního řízení uložit zaměstnanci dlužnice, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. K argumentaci navrhovatele nelze než konstatovat, že navrhovatel není zaměstnancem dlužnice a nelze na něj ani přiměřeně jako na zaměstnance dlužnice pohlížet. Vzhledem k tomu není rozhodná ani případná pracovněprávní povaha pohledávky vůči dlužnici. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže navrhovateli uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v odpovídající výši 30.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil podle § 219 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 26. května 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková