4 VSPH 634/2016-A-13
MSPH 99 INS 31471/2015 4 VSPH 634/2016-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení dlužnice GEDOS CZ, s.r.o. v likvidaci, se sídlem Praha 1-Nové Město, Revoluční 1082/8, IČO 28909500, zahájeném k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2016, č.j. MSPH 99 INS 31471/2015-A-7,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2016, č.j. MSPH 99 INS 31471/2015-A-7, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zastavil insolvenční řízení dlužnice GEDOS CZ, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužnice návrhem ze dne 16.12.2015 domáhala zjištění svého úpadku. Usnesením ze dne 21.12.2015 uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč s tím, že nebude-li záloha ve stanovené lhůtě zaplacena, může soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit; toto usnesení bylo dlužnici doručeno dne 31.12.2015 a nabylo právní moci dne 16.1.2016. Posledním dnem lhůty k zaplacení zálohy bylo úterý 19.1.2016. Protože záloha nebyla ve lhůtě zaplacena, postupoval soud podle § 108 odst. 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítala, že dne 15.1.2016 požádal likvidátor dlužnice Městský soud v Praze o vyplacení částky 50.000 Kč na uhrazení požadované zálohy insolvenčním soudem, neboť se nepodařilo dohledat žádný majetek dlužnice, jeho žádost však byla usnesením ze dne 29.1.2016, č.j. 72 Cm 135/2012-59 zamítnuta a proto podáním ze dne 5.2.2016 požádala o prominutí nezaplacení zálohy. Dlužnice dále uvedla, že v daném případě nemohlo být postupováno dle § 82 odst. 1 ZVR s ohledem na § 3043 odst. 2 OZ, neboť o zrušení dlužnice bylo rozhodnuto přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a postupuje se tak podle dosavadních právních předpisů. Likvidátor se tak ocitl v situaci, kdy není schopen zajistit výmaz dlužnice z veřejného rejstříku a jako osoba ustanovená do funkce postupem dle § 191 odst. 4 OZ je osobou, která nezavinila úpadek dlužnice a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby zálohu hradila ze svých prostředků; navíc odměnu insolvenčního správce hradí stát v rozsahu, v jakém nemůže být uhrazena z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady řízení. Tím, že soud trval na zaplacení zálohy a následně řízení zastavil, pak vyloučil i možnost příp. postupu správce či věřitele domáhat se ručení jednatele, který se v daném případě jeví jako jedinou možností, která by mohla objektivně zlepšit postavení věřitelů, přičemž likvidátor takovou zákonnou možností nedisponuje.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a odvolání důvodným neshledal.

Podle § 108 odst. 1 až 3 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000 Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení jeho věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona vyplývá, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Z uvedeného plyne, že bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Z obsahu spisu se podává, že se dlužnice návrhem ze dne 16.12.2015 (A-1) domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu. Usnesením ze dne 21.12.2015 (A-6) byla dlužnici uložena povinnost, aby ve lhůtě 3 dnů od jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč s tím, že byla zároveň řádně poučena o následku nesplnění uložené povinnosti spočívajícím v možnosti soudu zastavit řízení. Toto usnesení bylo dlužnici doručeno dne 31.12.2015 a protože nebylo napadeno odvoláním, nabylo právní moci dne 16.1.2016; lhůta pro zaplacení zálohy tak uplynula dne 19.1.2016.

Jestliže pak byla dlužnice přesvědčena o tom, že byly dány důvody, pro které po ní zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení nemělo být požadováno, měla tuto argumentaci uplatnit toliko odvoláním podaným proti usnesení, jímž jí byla povinnost k zaplacení zálohy uložena. To ovšem neučinila a ve stanovené lhůtě zálohu neuhradila.

Protože se tato situace nezměnila ani v průběhu odvolacího řízení (dlužnice vyměřenou zálohu neuhradila), postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení zálohy, jímž se toto insolvenční řízení končí, nebrání tomu, aby dlužnice podala insolvenční návrh opětovně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 12. května 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Mandáková