4 VSPH 61/2016-A-12
MSPH 94 INS 28106/2015 4 VSPH 61/2016-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužnice Marphone invest, s.r.o. v likvidaci, sídlem Praha 10-Hostivař, nám. Přátelství 1518/2, IČO 24848476, zahájené k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č.j. MSPH 94 INS 28106/2015-A-7,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č.j. MSPH 94 INS 28106/2015-A-7, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužnici Marphone invest, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 8 dnů ode dne jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužnice insolvenčním návrhem doručeným mu dne 10.11.2015 domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na její majetek. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ), vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a vyšel ze zjištění, že jediný majetek dlužnice tvoří potenciální pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení vůči bývalému jednateli Romanu Legerovi, že tedy nemá dostatečný rychle likvidní majetek v takové výši, jež by postačovala na úhradu nákladů a činnost insolvenčního správce v počáteční fázi řízení, že v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce nejméně 45.000,-Kč (bez připočtení DPH) a že je pro řádný průběh insolvenčního řízení třeba zajistit prostředky ke krytí těchto nákladů. Proto uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud změnil tak, že se dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá. Namítala, že nelze v počáteční fázi řízení předpokládat zásadnější výdaje, které by musel insolvenční správce nést ze svého, neboť pokud jde o šetření o majetku dlužnice, pak její likvidátor je osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců a toto šetření již provedl. Navíc osoby povinné poskytovat správci údaje o majetku dlužnice v drtivé většině případů tyto poskytují bezplatně a dlužnice nevlastní žádný majetek, jehož správa či ocenění by si nějaké výdaje vyžádalo. Jediným majetkem dlužnice je právě pohledávka za R. Legerem, kterou však nelze vymáhat jinak než právě v insolvenčním řízení dlužnice, neboť insolvenční správce je na rozdíl od společnosti v likvidaci osvobozen od placení soudních poplatků (všechny ostatní prostředky k jejímu vymožení již likvidátor marně využil) a pokud dojde k jejímu vymožení, byť jen z části, může tento výnos postačovat na úhradu všech závazků dlužnice včetně nákladů insolvenčního řízení. Dlužnice dále uvedla, že trvání na zaplacení zálohy, která nemůže být z objektivních důvodů zaplacena, může být i v rozporu se zásadou, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů , neboť je jisté, že věřitelé (většinou orgány veřejné správy) nebudou uspokojeni vůbec, když likvidátorovi po zastavení insolvenčního řízení nezbyde nic jiného, než podat návrh na výmaz dlužnice z obchodního rejstříku.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z obsahu spisu bylo zjištěno, že se dlužnice (obchodní společnost v likvidaci zrušená rozhodnutím soudu) návrhem ze dne 4.11.2015 domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na její majetek. Z návrhu (A-1) a z jeho příloh (A-3) vyplývá, že dlužnice podle svého tvrzení eviduje splatné závazky minimálně vůči 9 věřitelům v celkové výši cca 350.000,-Kč, že nedisponuje žádným majetkem vyjma pohledávky za Romanem Legerem ve výši 7.489.000,-Kč a že nemá žádné zaměstnance. Návrh podal likvidátor dlužnice ustanovený soudem ze seznamu insolvenčních správců a byl opatřen potřebnými seznamy dle § 104 IZ.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení tak vyplývá, že lze očekávat řešení úpadku dlužnice konkursem, resp. nepatrným konkursem podle § 314, § 315 IZ. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu (či nepatrném konkursu) dosahuje-v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky 45 tis. Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč.

Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů), k čemuž je insolvenční správce z výkonu své funkce přímo povinen bez ohledu na to, zda tuto činnost již vykonal samotný likvidátor dlužnice v rámci její likvidace, jakož i s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud I. stupně proto nepochybil, když dlužnici s nedostatečným likvidním majetkem, byť se jedná o obchodní společnost v likvidaci s likvidátorem ustanoveným ze seznamu insolvenčních správců, uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč. Nadto reálné vymožení pohledávky za bývalým jednatelem dlužnice ve výši přesahující 7 mil. Kč z titulu bezdůvodného obohacení (byť jen v částečné výši), k němuž docházelo od měsíce června 2011 do měsíce března 2012, není možno lze jakkoliv zaručit.

Odvolací soud považuje za vhodné připomenout, že po 1.1.2014 již nelze insolvenční návrh zamítnout proto, že majetek dlužnice nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé (§ 144 IZ). Tedy nelze prostřednictvím insolvenčního řízení vytvářet podmínky pro výmaz nefunkčních obchodních korporací z veřejného rejstříku namísto nařízení jejich likvidace. Insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Aby mohla být nejistota v této otázce odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je dlužníku uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li tedy likvidátor dlužnice schopen identifikovat takový majetek a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Nebude-li však dlužnice schopna zálohu zaplatit, pak tato skutečnost zřetelně podporuje závěr, že další pokračování řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona a za takové situace soud řízení zastaví.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení včetně její výše a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 8. února 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková