4 VSPH 395/2015-A-92
MSPH 79 INS 18121/2014 4 VSPH 395/2015-A-92

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenčním řízení dlužníka OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, s.r.o., IČO: 25043773, se sídlem Křišťanova 675/3, 130 00 Praha 3, zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem Místecká 329/258, 720 00 Ostrava-Hrabová, zahájeném na návrh navrhovatelů a) INTERNATIONAL LOGISTIC GATEWAY, s.r.o., IČO: 25892932, se sídlem Seifertova 2834/33, 750 01 Přerov I-Město, b) TRADELOG, s.r.o., IČO: 27584682, se sídlem Seifertova 2834/33, 750 02 Přerov, c) IT OFFICE MANAGEMENT, s.r.o., IČO: 27857433, se sídlem Seifertova 2834/33, 750 02 Přerov I-Město, zastoupených JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č.j. MSPH 79 INS 18121/2014-A-57, ve spojení s usnesením ze dne 8. prosince 2014 č.j. MSPH 79 INS 18121/2014-A-64,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č.j. MSPH 79 INS 18121/2014-A-57, ve spojení s usnesením ze dne 8. prosince 2014, č.j. MSPH 79 INS 18121/2014-A-64, s e v bodě III. výroku m ě n í tak, že navrhovatelé b) a c) a dlužník nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.

II. Navrhovatelé b) a c) a dlužník nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením ze dne 26.11.2014 (A-57) Městský soud v Praze podle § 129 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) z důvodu zpětvzetí insolvenčního návrhu před vydáním rozhodnutí o úpadku navrhovateli b) a c) zastavil insolvenční řízení ve vztahu k těmto navrhovatelům (bod I. výroku), každému z navrhovatelů b) a c) uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě soudní poplatek ve výši 2 000,-Kč (bod II. výroku) a dlužníku uložil povinnost zaplatit navrhovatelům b) a c) k rukám jejich společného zástupce na náhradě nákladů řízení částky 44.552,20 Kč a 4.000,-Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (bod III. výroku ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8.12.2014; A-64).

V odůvodnění usnesení ze dne 26.11.2014 (A-57) soud I. stupně zejména uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 2.7.2014 k návrhu insolvenčních navrhovatelů a), b) a c), přičemž podáním došlým soudu dne 24.11.2014 (A-56) vzali navrhovatelé b) a c) insolvenční návrh zcela zpět s tím, že v mezidobí došlo k uzavření dohody o narovnání s dlužníkem, kterou přiložili. Proto soud podle § 129 odst. 1 IZ a § 130 odst. 1, odst. 2 IZ ve vztahu k nim řízení zastavil.

O poplatkové povinnosti soud rozhodl podle § 2 odst. 5, odst. 8, § 4 odst. 1 písm. e) a § 11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích a podle položky 4 bod 1. písm. c) sazebníku soudních poplatků, s tím, že v řízení o insolvenčním návrhu mají insolvenční navrhovatelé postavení samostatných společníků a proto je každý z nich samostatným poplatníkem soudního poplatku.

K odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení citoval § 146 odst. 2 větu první o.s.ř. a § 130 odst. 5 IZ a uvedl, že v důsledku toho, že o existující pohledávce navrhovatele d) se s ním dlužník mimosoudně dohodl teprve poté, co přistoupil k návrhu na zahájení insolvenčního řízení, znamená to, že toto přistoupení k insolvenčnímu návrhu bylo důvodné. Insolvenční soud zastává názor, že dohoda o narovnání je obdobná situaci, kdy je závazek splněn zaplacením (je uhrazen). Proto dlužníkovi uložil povinnost podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c), § 7 pol. 5., § 11, § 12 odst. 4, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), za sedm úkonů právní služby včetně 21% DPH.

V odůvodnění doplňujícího usnesení ze dne 8.12.2014 (A-64) soud I. stupně zejména uvedl, že podáním došlým dne 30.11.2014 (A-58) navrhovatelé b) a c) navrhli vydání doplňujícího rozhodnutí, neboť splnili poplatkovou povinnost, tato část nákladů řízení jim však nebyla přiznána a proto požadovali vydání rozhodnutí o povinnosti dlužníka nahradit jim částku v celkové výši 4.000,-Kč za zaplacené soudní poplatky. Z insolvenčního spisu soud zjistil, že navrhovatelé b) i c) zaplatili dne 28.11.2014 bankovním převodem na účet soudu každý po 2.000,-Kč (A-59, A-60) a jelikož dlužníku nebyla uložena povinnost nahradit jim tyto náklady řízení, rozhodl o ní tímto doplňujícím usnesením.

Proti bodu III. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.11.2014 (A-57) ve spojení s doplňujícím usnesení ze dne 8.12.2014 (A-64), jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se dlužník včas odvolal a navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že se navrhovatelům b) a c) nepřiznává náhrada nákladů řízení, neboť jim nárok na jejich náhradu nevznikl. Namítal neoprávněnost insolvenčního návrhu navrhovatelů a), b) a c) s tím, že nebyla osvědčena pluralita věřitelů se splatnou pohledávkou. Namítal, že navrhovatele a), b) a c) nelze považovat za dalšího věřitele ve smyslu IZ, jelikož se jedná o personálně a majetkově propojené subjekty řízené jednou osobou, mající totožného statutárního zástupce

(pana Reinharda Schwarze), navrhovatelé a) a c) mají i totožného společníka all around freight forwarding, o.s., sídlícího na téže adrese jako navrhovatelé, který má téhož statutárního zástupce, jenž je rovněž statutárním zástupcem jediného společníka navrhovatele b) CARGO POOLING, o.s. Tvrdil, že postup navrhovatelů a), b) a c) byl vzájemně koordinovaný v úmyslu jej poškodit, neboť navrhovatelům b) a c) ničeho nedlužil a neměl k nim žádný vztah a je přesvědčen, že se navrhovatel a) snažil zcela uměle vytvořit pluralitu věřitelů za využití personálně a majetkově propojených navrhovatelů b) a c), kterým postoupil část svých pohledávek za dlužníkem ve snaze vytvořit iluzi jeho platební neschopnosti, když toto postoupení nemělo žádný hospodářský význam. Namítal, že navrhovatelé a), b) a c) uvedli insolvenční soud v omyl, že postoupení části pohledávek učinili v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu, neboť sice v insolvenčním návrhu uváděli, že k postoupení došlo dne 15.9.2013, avšak oznámení o postoupení pohledávek mu bylo doručeno až dne 9.4.2014. Uváděl, že smlouvy o postoupení pohledávek neobsahují ověřené podpisy a nelze tak učinit nepochybný závěr o tom, že k jejich uzavření skutečně došlo již 15.9.2013. Namítal, že se jedná o soukromoprávní listiny a bylo na navrhovatelích, aby prokázali, že k jejich uzavření skutečně došlo 15.9.2013, když předpokladu, že tomu tak nebylo a že k jejich uzavření došlo v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu, nasvědčuje to, že není jediného rozumného důvodu vyčkávat s doručením oznámení o postoupení pohledávek dlužníku až na dobu cca 7 měsíců po tvrzeném postoupení. Tvrdil, že pokud by nedošlo k zastavení insolvenčního řízení z důvodu mimosoudního vyřešení sporu, bylo by namístě insolvenční návrh zamítnout z důvodů § 143 odst. 2 IZ.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 130 odst. 5 IZ, byl-li insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, má se při rozhodování o náhradě nákladů insolvenčního řízení v pochybnostech za to, že dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení.

Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. soud v případě zastavení řízení rozhoduje o náhradě nákladů řízení s ohledem na to, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění se posuzuje výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. Jestliže došlo k zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, pak-ve smyslu věty druhé uvedeného ustanovení-insolvenční navrhovatel (věřitel) nezavinil zastavení tohoto řízení-a tudíž má vůči dlužníku právo na náhradu nákladů řízení-jen pokud vzal zpět insolvenční návrh, který podal důvodně, a ke zpětvzetí došlo pro chování dlužníka. K tomu výše citovaný § 130 odst. 5 IZ stanoví speciální domněnku dlužníkova zavinění zastavení insolvenčního řízení v případě zpětvzetí insolvenčního návrhu proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele.

Z obsahu spisu plyne, že dne 2.7.2014 byl soudu I. stupně doručen insolvenční návrh navrhovatelů a), b) a c). Podáním ze dne 24.11.2014 vzali navrhovatelé b) a c) insolvenční návrh zpět (A-56). Z obsahu jejich zpětvzetí insolvenčního návrhu a listin k němu přiložených (zejm. ze smluv o postoupení pohledávek a výpisu z úschovního účtu) se jako důvod zpětvzetí podává, že na základě smluv o postoupení pohledávek ze dne 7.11.2014 přešly pohledávky navrhovatelů b) a c) vůči dlužníku na společnost PEMIC BOOKS, a.s., která jim již za jejich postoupení uhradila sjednané úplaty. Insolvenční řízení tedy bylo ve vztahu k navrhovatelům b) a c) zastaveno pro jejich zpětvzetí insolvenčního návrhu v důsledku toho, že přestali být dlužníkovými věřiteli z důvodu postoupení svých pohledávek vůči dlužníku třetí osobě.

V těchto důvodech zpětvzetí insolvenčního návrhu navrhovateli b) a c) odvolací soud neshledal zavinění dlužníka ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. a § 130 odst. 5 IZ, neboť nedošlo k úhradě pohledávek navrhovatelů b) a c) dlužníkem a zpětvzetí návrhu bylo důsledkem dohody navrhovatelů b) a c) s PEMIC BOOKS, a.s., která nebyla účastníkem insolvenčního řízení a jíž byly postoupeny pohledávky těchto navrhovatelů. Navrhovateli tvrzená aktivita dlužníka při mimosoudních jednáních na uvedených závěrech ničeho nemění. Odvolací soud k tomu rovněž odkazuje na právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17.12.2008, sp. zn. I. ÚS 315/07, podle nichž. Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno a proto o věci nemůže být meritorně rozhodnuto, a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení. V tomto směru nese z procesního hlediska, oproti názoru obecných soudů, žalobce (postupitel) odpovědnost za to, zda postupník vstoupí na jeho místo do řízení. Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře uvedl, že potvrzuje ústavní konformitu interpretace, dle níž pojem zavinění , použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že z procesního hlediska leží zavinění zastavení řízení na straně navrhovatelů b) a c), kteří vzali svůj insolvenční návrh zpět. Dlužník, který tak má vůči nim podle § 146 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení, se však podáním ze dne 16.7.2015 výslovně v plném rozsahu tohoto svého nároku vzdal.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 167 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. a vztahu mezi navrhovateli b) a c) a dlužníkem nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 16. července 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková