4 VSPH 2425/2015-A-18
KSPL 56 INS 29992/2015 4 VSPH 2425/2015-A-18

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců a Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Nečtinská zemědělská, a.s., sídlem Nečtiny 216, IČO 00118770, zast. Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, sídlem Brno, Veveří 46, zahájené na návrh navrhovatelky INTERNATIONAL MERGERS INC., sídlem 969 60, Majuro, Ajeltake Road, Marshallovy ostrovy, zast. JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem, sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2015, č.j. KSPL 56 INS 29992/2015-A-8,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2015, č.j. KSPL 56 INS 29992/2015-A-8, se p o t v r z u j e .

II. Navrhovatelka je povinna zaplatit dlužnici na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Pařila částku 5 250 Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni odmítl insolvenční návrh navrhovatelky INTERNATIONAL MERGERS INC. (dále jen navrhovatelka; bod I. výroku) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění svého usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že mu byl dne 1.12.2015 doručen insolvenční návrh navrhovatelky, na jehož základě bylo téhož dne zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice Nečtinská zemědělská, a.s. (dále jen dlužnice). Vyšel ze zjištění, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu nevylíčila rozhodující skutečnosti, jež by osvědčovaly úpadek dlužnice, když toliko uvedla, že dlužnice má více věřitelů (Pozemkový fond ČR a Waldviertel Sparkasse Bank AG) a že je přesvědčena, že pohledávky těchto věřitelů jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, nebo že tyto závazky dlužnice není schopna plnit. Proto soud I. stupně postupoval podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a insolvenční návrh odmítl.

Proti tomuto usnesení se navrhovatelka včas odvolala a požadovala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu

řízení. Namítala, že má za dlužnicí pohledávku vyplývající z vystavené směnky na směnečnou sumu 33.200.000 Kč se splatností dne 2.6.2015 a že dlužnice ani přes výzvu ke splnění nezaplatila ničeho. Navrhovatelka dále uvedla, že její insolvenční návrh byl odmítnut předčasně, že se soud vůbec nezabýval jejím návrhem na učinění výzvy jmenovaným (dalším) věřitelům dlužnice k prokázání jejich pohledávek v době delší 30 dnů od jejich splatnosti , že si takovou informaci ze zcela objektivních důvodů nemohla obstarat sama, když se jedná o orgán státu (Pozemkový fond) a bankovní tajemství, a že soud nezohlednil skutečnost (naopak ji považuje za irelevantní), že dlužnice dosud nezaložila do sbírky listin svou účetní uzávěrku za rok 2014, čímž nesplnila svou zákonnou povinnost.

Dlužnice ve vyjádření k odvolání (A-15) uvedla, že návrh navrhovatelky byl podán bez jakékoli povědomosti o dalších věřitelích dlužnice a jejich pohledávkách a že jej jednoznačně považuje za šikanózní . Dlužnice dále uvedla, že soudu předložila prohlášení Státního pozemkového úřadu (dříve Pozemkový fond ČR) a potvrzení banky Waldviertler Sparkasse Bank AG, z nichž vyplývá, že dlužnice vůči nim nemá žádné pohledávky po lhůtě splatnosti. Proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo odvolacím soudem jako věcně správné potvrzeno.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). Požadavek mnohosti věřitelů ( více věřitelů ) klade insolvenční zákon (v § 3 odst. 3) také pro úpadek ve formě dlužníkova předlužení. Ustanovení § 128 odst. 1 IZ pak určuje, že insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

K náležitostem insolvenčního návrhu vůbec a jmenovitě k vylíčení skutečností, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 91/2009 (usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A). V něm Nejvyšší soud zejména zdůraznil-co do srovnání úpravy v insolvenčním zákonu s úpravou v zákonu o konkursu a vyrovnání-že požadavek formulovaný v ustanovení § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ustanovením § 4 odst. 2, věty první, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ).

Od právního stavu, z nějž vyšlo stanovisko R 75/2003 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.4.2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002), se posouzení náležitostí insolvenčního návrhu podle insolvenčního zákona liší jen potud, že ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje aplikaci § 43 o.s.ř.; insolvenční návrh, pro jehož nedostatky nelze pokračovat v insolvenčním řízení, se odmítá bez dalšího. Jinak jsou citované judikatorní závěry i nadále použitelné.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2009) zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe (srov. opět závěry cit. R 91/2009) důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ). Budiž v této souvislosti zdůrazněno, že v situaci, kdy insolvenční zákon (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání, jenž takovou úpravu neobsahoval) zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem (§ 141 odst. 2 IZ), jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem-z hlediska jeho břemene tvrzení a břemene důkazního-kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

Z obsahu spisu bylo zjištěno, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu (A-1), jímž se domáhala zjištění úpadku dlužnice, toliko uvedla, že má za dlužnicí pohledávku z titulu vystavené směnky ze dne 26.1.2015 na směnečnou sumu 33.200.000 Kč splatnou v Praze dne 2.6.2015, že dlužnice povinnost z vystavené směnky nesplnila a že naopak rozporuje její pravost. Navrhovatelka dále uvedla, že dlužnice má závazky vůči Pozemkovému fondu ČR a Waldviertel Sparkasse Bank AG (správně Waldviertler Sparkasse Bank AG) a že je přesvědčena o tom, že je dlužnice u těchto věřitelů se splátkami svých závazků po lhůtě splatnosti po dobu delší než 30 dnů, nebo že je není schopna delší dobu plnit, když neplní ani její závazek a do sbírky listin nepředložila svou účetní uzávěrku za rok 2014. Žádné další skutečnosti osvědčující úpadek dlužnice navrhovatelka netvrdila, nýbrž pouze navrhla, aby k prokázání mnohosti věřitelů dlužnice soud vyzval jmenované věřitele. Odvolací soud je tak ve shodě se soudem I. stupně toho názoru, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu dostatečně nevylíčila všechny rozhodující skutečnosti, jež by osvědčovaly úpadek dlužnice, především pak konkrétní údaje o výši a splatnosti pohledávek věřitelů, jakož i jejich řádné a aktuální označení včetně uvedení jejich sídla či bydliště, data narození nebo IČO.

Z uvedeného je zřejmé, že důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu byly dány, a to proto, že insolvenční návrh vykazuje obsahové nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat a které dle § 128 odst. 1 IZ musejí vést bez dalšího k jeho odmítnutí. Vady insolvenčního návrhu mohla navrhovatelka odstranit, jen dokud soud I. stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ. Proto i kdyby navrhovatelka učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení částečně doplnění návrhu (což se v dané věci nestalo, když ani v odvolání navrhovatelka neuvedla žádné konkrétní údaje o výši a splatnosti pohledávek dalších věřitelů dlužnice), nemělo by to z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Co se týče odvolací argumentace navrhovatelky, že dlužnice dosud nezaložila do sbírky listin svou účetní uzávěrku za rok 2014, pak se jistě jedná o porušení její zákonné povinnosti stanovenou zák.č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, avšak toto porušení povinností není pro posouzení (osvědčení) jejího případného úpadku jakkoliv relevantní. Dle názoru odvolacího soudu nelze soudu I. stupně důvodně vytýkat, že nevyzval navrhovatelkou označené věřitele dlužnice ke sdělení jejich splatných pohledávek, když jejich označení nebylo úplné a správné (chybné jméno rakouské banky, Pozemkový fond ČR zanikl ke dni 31.12.2012; nebyla ani uvedena sídla, IČO) a konkrétní údaje o těchto pohledávkách zcela absentovaly. Nadto dlužnice dne 14.12.2015 předložila soudu listiny vyvracející tvrzení navrhovatelky (A-10), a to prohlášení Státního pozemkového úřadu (dříve Pozemkový fond ČR) a potvrzení banky Waldviertler Sparkasse Bank AG, z nichž výslovně vyplývá, že dlužnice vůči nim nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry vyjádřenými shora dospěl odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že insolvenční návrh je neprojednatelný. Proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dlužnice v něm byla zcela úspěšná. Její náklady spočívají v odměně advokáta ve výši 3.100,-Kč za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení), odměně v poloviční sazbě 1.550,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání proti rozhodnutí nikoli ve věci samé), paušální náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 600,-Kč (paušální náhrada hotových výdajů po 300,-Kč za jeden úkon právní služby), vše dle § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c), § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bodu 5 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., což činí celkem 5 250 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 18. ledna 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D. , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková