4 VSPH 2344/2015-A-41
KSHK 42 INS 11075/2015 4 VSPH 2344/2015-A-41

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Alexandry Jiříčkové ve věci dlužníka Tomovy parky, s.r.o., IČO 47470712, sídlem Radvánovice 11, 511 01 Karlovice, zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, 436 01 Litvínov, zahájené na návrh věřitele Tomovy parky-servis, s.r.o., IČO 22798391, sídlem Jeronýmova 557, 511 01 Turnov, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kohoutem, advokátem, sídlem Prvního Máje 97/25, 460 07 Liberec 3-Jeřáb, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 11075/2015-A-27 ze dne 10. listopadu 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 42 INS 11075/2015-A-27 ze dne 10. listopadu 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitel Tomovy parky-servis, s.r.o. (dále jen navrhovatel) domáhal zjištění úpadku dlužníka Tomovy parky, s.r.o. (dále jen dlužník), v bodě II. výroku navrhovateli uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu ve výši 2.000,-Kč a v bodě III. výroku navrhovateli uložil povinnost zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 13.600,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka s tím, že má za dlužníkem pohledávky ve výši ve výši 2.411.552,40 Kč s příslušenstvím, když s dlužníkem jeho právní předchůdce Ing. Miroslav Tomsa (do jehož práv navrhovatel vstoupil smlouvou o prodeji podniku ze dne 31.12.2012) uzavřel dne 1.9.2011 s dlužníkem: rámcovou smlouvu o partnerství a výhradní spolupráci, smlouvu o zajištění garantovaného dovozu servisu a revizí a smlouvu o zajištění montáží ze dne. Navrhovatel poskytoval dlužníkovi na základě výše uvedených smluv služby a plnění v nich popsané, jež spočívaly zejména ve výstavbě a montáži dětských hřišť, servisních a udržovacích pracích, revizních a dalších nutných činnostech. Cenu jednotlivých plnění v některém případě dlužník uhradil částečně v jiných případech vůbec. V insolvenčním návrhu označil navrhovatel celkem 13 daňových dokladů (č. 201318027, 201404085, 201404149, 201404153, 201418019, 201418022, 201418023, 201418024, 201418028, 201418030, 201418034, 201516001, 201519001), jimiž dlužníkovi vyúčtoval poskytnutá plnění; po částečné úhradě zůstalo neuhrazeno 2.411.552,40 Kč. Spolu se smluvními pokutami a úrokem z prodlení činí pohledávky navrhovatele za dlužníkem částku 4.094.699,78 Kč.

Dlužník požadoval zamítnutí insolvenčního návrhu. Uzavření shora uvedených smluv je mezi účastníky nesporné, namítal však zánik pohledávek navrhovatele započtením. Dlužník nadto rozporoval vznik každé jednotlivé pohledávky vyúčtované daňovými doklady uvedenými v insolvenčním návrhu, když plnění bylo poskytnuto nekvalitně a že výsledné zápočty byly otázkou širších dohod a komplexního jednání mezi bývalými společníky a statutárními orgány navrhovatele a dlužníka. V podání ze dne 2.11.2015 pak u každého jednotlivého nároku uvedl konkrétní důvody, pro něž pohledávky navrhovatele neuznává. U jednotlivých daňových dokladů zčásti namítal zánik pohledávek insolvenčního navrhovatele zápočtem, zčásti namítal zánik pohledávek zaplacením, zčásti namítal, že plnění nebylo dlužníkovi poskytnuto. K prokázání svých tvrzení předložil dlužník svazek listin (zejména jím vystavené daňové doklady, jednostranné zápočty, výpisy z běžného účtu jako doklady o úhradě, smlouvy o dílo, objednávky, vzájemnou elektronickou komunikaci mezi účastníky řízení, a u každého jednotlivého obchodního případu navrhl výslech označených svědků.

Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 43 INS 3064/2008, 1 VSPH 256/2008 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 (R 14/2011), jež v podstatných částech citoval a konstatoval, že by k prokázání aktivní legitimace navrhovatele musel vést dokazování jednak k prokázání existence dílčích objednávek dlužníka, kterými dlužník objednával u navrhovatele provedení konkrétních servisních či revizních prací či zhotovení konkrétního díla, dále vést dokazování k prokázání řádného provedení díla a jeho předání objednateli či k prokázání řádného poskytnutí služeb, dále dokazování k tomu, zda cena služeb či díla byla vyúčtována v souladu s dohodou stran o ceně. Rovněž by bylo zapotřebí provést dokazování (s ohledem na dlouhodobý obchodní styk mezi navrhovatelem a dlužníkem), zda jednotlivé dlužníkem prováděné dílčí platby byly správně navrhovatelem zaúčtovány buď podle pokynů dlužníka, který platbu prováděl, nebo na nejstarší dluh. Také by bylo třeba vést dokazování k tomu, zda pohledávky navrhovatele zčásti nezanikly započtením, jak namítl dlužník (a zda tedy dlužníkovi vznikly pohledávky způsobilé k započtení). Za tímto účelem by bylo třeba provést dokazování nejen listinami předloženými navrhovatelem, ale zejména obšírným listinným materiálem předloženým dlužníkem ke každému jednotlivému daňovému dokladu navrhovatele. V neposlední řadě by bylo zapotřebí vyslechnout svědky. Soud prvního stupně tedy již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), a na základě obrany dlužníka a jím navržených důkazů dospěl k závěru, že se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení.

O povinnosti zaplatit soudní poplatek soud prvního stupně rozhodl podle § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a dlužníku přiznal podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že existenci svých pohledávek řádně doložil rámcovými smlouvami, objednávkami dlužníka i doklady o provedení prací. Soudu prvního stupně vytýkal, že i kdyby dlužník platně započetl své pohledávky vůči navrhovateli (přičemž dlužníkovy započitatelné pohledávky podle navrhovatele neexistovaly), měl by za dlužníkem pohledávky z titulu nezaplacených smluvních pokut a úroků z prodlení přirostlých před údajným započtením. Zápočty dlužník provedl až poté, co byl navrhovatelem vyzván k úhradě dlužných částek, ani předtím pohledávky navrhovatele nezpochybňoval. Upozornil, že v insolvenčním řízení je nezbytné, aby dlužník prokázal zánik pohledávky navrhovatele započtením, pokud má být navrhovateli upřena aktivní legitimace a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 42/2011 ze dne 26.6.2012. Soud prvního stupně se nijak nezabýval charakterem obrany dlužníka, jenž se svým obšírným podáním snaží navodit potřebu rozsáhlého dokazování k jednotlivým pohledávkám včetně výpovědi svědků, předloženými listinami však dlužník navíc v podstatném rozsahu duplikuje listiny předkládané k prokázání pohledávky navrhovatelem. Dlužníkem předkládané důkazy jsou nelogické a vnitřně rozporné. Z listin předložených dlužníkem plyne, že faktury vystavené navrhovatelem u dlužníka prošly několikanásobným schvalovacím procesem. Soud v této souvislosti nijak nehodnotil předložené důkazní návrhy ani listiny dlužníkem předložené, přičemž je na úvaze soudu, které důkazy provede a které nikoli. Plnění poskytnuté navrhovatelem bylo doloženo předávacími protokoly, u některých akcí dlužník tvrdí nedodání revizních prací, u nichž tyto práce ani nebyly objednány. Navrhovatel práce prováděl vždy na základě objednávek dlužníka, není pravdou, že by mu vady plnění byly vytýkány na poradách. Z důkazů předložených dlužníkem navíc plyne, že není v dobré finanční kondici, nemá dostatek likvidního majetku k úhradě splatných pohledávek navrhovatele. Napadené usnesení bylo vydáno týden poté, co dlužník předložil obsáhlé vyjádření (A-24) spolu s důkazním materiálem, aniž by byl navrhovateli dán přiměřený časový prostor k vyjádření.

Dlužník se k podanému odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 143 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Insolvenční soud při svém rozhodování správně vycházel z toho, že základním předpokladem úspěchu insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem je doložení legitimace této osoby k podání insolvenčního návrhu, tedy toho, že je věřitelem dlužníka, vůči němuž má splatnou peněžitou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel prokáže svoji věcnou legitimaci, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného úpadku dlužníka. Zatímco při zkoumání úpadku není soud vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ), v otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na insolvenčním navrhovateli. Jestliže navrhovatel existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi nedoloží, musí soud jeho insolvenční návrh bez dalšího dle § 143 odst. 2 IZ zamítnout bez ohledu na to, zda snad z dalších zjištění lze usuzovat na úpadek dlužníka.

K požadavku osvědčení věcné legitimace insolvenčního navrhovatele-věřitele se vyslovil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, uveřejněném pod č. 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm vysvětlil, že insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, a proto není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) skutečně existuje. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Současně dovolací soud zdůraznil, že rozhodnutí, jímž soud zamítá insolvenční návrh věřitele proto, že by dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, nemůže rezignovat na popis konkrétních sporných skutečností, jejichž dokazování by nahrazovalo sporné řízení, ani na co nejkonkrétnější označení důkazů, jejichž prostřednictvím by se tak (ve sporném řízení) podle soudu rozhodujícího v insolvenčním řízení muselo stát.

Současně nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Z toho plyne, že také rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, či které důkazy neprovedl a z jakého důvodu, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení nedostál.

Jak plyne z jeho odůvodnění, jež odvolací soud reprodukoval v podstatné části shora, postavil soud své zamítavé rozhodnutí toliko na obecném konstatování, že je nutné rozsáhlé dokazování existence dílčích objednávek dlužníka, kterými dlužník objednával u navrhovatele provedení konkrétních servisních či revizních prací či zhotovení konkrétního díla, dále vést dokazování k prokázání řádného provedení díla a jeho předání objednateli či k prokázání řádného poskytnutí služeb, dále dokazování k tomu, zda cena služeb či díla byla vyúčtována v souladu s dohodou stran o ceně, aniž by jakkoli objasnil, proč by tyto skutečnosti neměly být seznatelné z (byť obsáhlého) listinného důkazního materiálu předloženého účastníky. Dokazování objednávkami, uzavřenými smlouvami o dílo, předávacími protokoly, které jsou ve spise založeny, soud prvního stupně vůbec neprováděl a nečinil z nich žádná skutková zjištění ohledně existence pohledávek navrhovatele za dlužníkem. Soud prvního stupně dále nevysvětlil, z jakého důvodu má za podstatné řešení otázky, jak navrhovatel zaúčtovával dílčí platby dlužníka za situace, kdy dlužník zánik pohledávek zaplacením ani netvrdil. Rovněž tak nevysvětlil, z jakého důvodu považuje za relevantní výslechy svědků dlužníkem navržené, za situace, kdy z předložených předávacích protokolů plyne, že si dlužník dílo (byť v některých případek s vytčenými vadami) zřejmě převzal.

Co se týče dlužníkem namítaného zániku pohledávek započtením (za předpokladu, že bude pro provedeném dokazování osvědčena existence alespoň některých z navrhovatelem tvrzených pohledávek, pak podle ustálené judikatury platí, že založil-li dlužník procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že proti ní uplatnil k započtení vzájemnou pohledávku, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost obrany dlužníka (dlužník musí prokázat, že takovou pohledávku měl a že v důsledku započtení pohledávka insolvenčního navrhovatele skutečně zanikla). Závěr o tom, že zatím není jisto, zda dlužník vůči navrhujícímu věřiteli pohledávku způsobilou k započtení vůbec měl, ve skutečnosti potvrzuje, že dlužník s obranou, že řádně doložená pohledávka zanikla, neuspěl a insolvenční návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele z tohoto důvodu zamítnout nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 42/2011 ze dne 26.6.2012).

Protože napadené rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu a soud se v jeho odůvodnění nevypořádal se všemi skutečnostmi tvrzenými navrhovatelem, je odvolací soud toho názoru, že nebyly dány předpoklady pro zamítnutí insolvenčního návrhu z důvodu neprokázání aktivní legitimace.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora shledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně nařídí jednání o insolvenčním návrhu navrhovatele, na němž znovu posoudí, zda navrhovatel doložil své splatné pohledávky za dlužníkem, a pokud tomu tak bude, učiní skutkové a právní závěry o tom, zda byl osvědčen úpadek dlužníka.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové.

V Praze dne 7. ledna 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná