4 VSPH 2225/2015-B-19
KSPH 62 INS 3506/2015 4 VSPH 2225/2015-B-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Třasoňova 3344, Kroměříž, adresa pro doručování Buštěhradská 387, Kladno-Dříň, zahájené na návrh dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 3506/2015-B-13 ze dne 21. října 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 62 INS 3506/2015-B-13 ze dne 21. října 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Krajský soud v Praze v bodě I. výroku schválil oddlužení dlužnice Jany anonymizovano (dále jen dlužnice) plněním splátkového kalendáře, v bodě II. výroku uložil dlužnici, aby z příjmů, které získá po dobu následujících pěti let po schválení oddlužení (nebo do úplného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů), platila vždy k 25. dni kalendářního měsíce prostřednictvím insolvenční správkyně JUDr. Dagmar Mixové (dále jen správkyně) nezajištěným věřitelům v poměru stanoveném v tomto bodě výroku měsíčně částku odpovídající svým rozsahem částce, kterou mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, v bodě III. výroku uložil dlužnici, aby platila správkyni za každý započatý kalendářní měsíc zálohu na její odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 1.089,-Kč včetně DPH, v bodě IV. výroku uložil správkyni, aby částku, která jí bude poukazována na splátky určené k uspokojení pohledávek věřitelů, po úhradě své odměny rozvrhla mezi věřitele, v bodě V. výroku přikázal každému plátci mzdy, platu či jiného příjmu včetně příslušné ČSSZ, aby po doručení tohoto usnesení prováděl ze mzdy stanovené srážky a vyplácel je správkyni, v bodě VI. výroku uložil dlužnici, aby v případě změny plátce mzdy nebo jiného příjmu mu tuto skutečnost neprodleně sdělila, v bodě VII. výroku uložil přihlášeným věřitelům, aby sdělili správkyni čísla jejich bankovních účtů, v bodě VIII. výroku uložil správkyni povinnosti zde uvedené, v bodě IX. výroku konstatoval, že o právech a povinnostech plátce mzdy dlužnice platí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) o plátci mzdy při výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, v bodě X. výroku, že toto usnesení je účinné okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 15.7.2015 (A-23) zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil správkyni do funkce. Protože se schůze věřitelů nezúčastnil žádný z přihlášených věřitelů, rozhodl o způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře. Konstatoval, že dlužnice v návrhu na povolení oddlužení požádala o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, k čemuž citoval § 391 odst. 2 a § 398 odst. 4 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že této žádosti nevyhověl s přihlédnutím k důvodům vedoucím k úpadku dlužnice, k celkové výši jejích závazků a k jejím očekávaným příjmům.

Proti tomuto usnesení (bodům II. a V. výroku) se dlužnice včas odvolala (B-14) a navrhovala, aby je odvolací soud změnil tak, že jí budou prováděny měsíční srážky nejvýše v částce 7.700,-Kč, nebo aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentovala zejména tím, že ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení ze dne 20.1.2015 (A-1) v bodě 14 navrhovala, aby soud stanovil nižší než zákonem určené splátky, avšak insolvenční soud se touto žádostí nijak nezabýval. Měla za to, že její žádosti bude vyhověno, neboť existuje reálný předpoklad, že by i tak dokázala v rámci splátkového kalendáře uspokojit pohledávky jejích nezajištěných věřitelů v plné výši včetně nákladů na činnost správkyně. Domnívala se, že mohlo dojít k pochybení administrativně-technického charakteru na straně insolvenčního soudu v tom směru, že se na její žádost zapomnělo. Podrobně zdůvodnila svou žádost o stanovení nižších než zákonem určených splátek.

Vrchní soud v Praze přezkoumal usnesení v napadené části i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je opodstatněno, neboť insolvenční soud v napadeném usnesení nerozhodl o její žádosti o stanovení nižších než zákonných splátek.

Podle § 391 odst. 2 IZ dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře, může v návrhu na povolení oddlužení požádat insolvenční soud o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek. V takovém případě musí v návrhu na povolení oddlužení uvést také výši navrhovaných měsíčních splátek nebo způsob jejich určení a vysvětlit důvody, které vedly k jeho úpadku. Ustanovení § 395 tím není dotčeno. Podle § 391 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle § 393 IZ neobsahuje-li návrh na povolení oddlužení všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést (odst. 1). Návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti (odst. 3).

Podle § 398 odst. 4 IZ dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Podle § 406 odst. 4 IZ může dlužník podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře jedině za předpokladu, že insolvenční soud nevyhověl jeho žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dne 12.2.2015 (A-1) domáhala dlužnice zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. V jeho kolonce č. 14 dlužnice výslovně vyznačila, že navrhuje stanovení nižší než zákonem určené splátky za účelem plnění splátkového kalendáře ve výši 8.690,-Kč, přičemž tuto žádost blíže odůvodnila. Usnesením ze dne 15.7.2015 (A-23) soud prvního stupně zjistil úpadek dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením, přičemž v bodě VII. výroku svolal schůzi věřitelů, jejímž předmětem mělo být taktéž hlasování o žádosti dlužnice o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plnění splátkovým kalendářem. Na avizovanou schůzi se nedostavil žádný z věřitelů-tato okolnost zbavila soud prvního stupně toliko povinnosti žádost s věřiteli projednat, nikoli o ní rozhodnout.

Soud prvního stupně se ve výrokové části napadeného usnesení nezabýval žádostí dlužnice o stanovení nižších než zákonných splátek. Měl-li snad soud prvního stupně za to, že v posuzované věci nebyly dány podmínky pro určení nižších splátek, a proto dlužnici uložil, aby po dobu pěti let z příjmů, které získá po schválení oddlužení, platila nezajištěným věřitelům zákonem určenou a nikoli jí navrženou měsíční splátku, byl povinen důvody nevyhovění žádosti o nižší než zákonnou splátku přesvědčivě vyložit v odůvodnění napadeného usnesení, což neučinil. Uvedl pouze v obecné rovině, že žádosti dlužnice s přihlédnutím k důvodům vedoucím k jejímu úpadku dlužnice, k celkové výši jejích závazků a k jejím očekávaným příjmům nevyhověl.

Soud prvního stupně napadené usnesení řádně neodůvodnil, neboť se v něm nevypořádal s důvody, jež vedly dlužnici k podání žádosti a k možnostem naplnění předpokladů pro její vyhovění. Tím, že neuvedl, z jakých skutkových zjištění vycházel, neformuloval své skutkové závěry, jež by právně posoudil podle ustanovení § 398 odst. 4 IZ, nerespektoval především ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., jež lze podle § 7 IZ přiměřeně použít. Řízení před insolvenčním soudem tak bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a odůvodnění napadeného usnesení trpí nedostatky, jež vedou k jeho nepřezkoumatelnosti, což není možno napravit vyjádřením soudu prvního stupně v předkládací zprávě ze dne 19.11.2015 (B-16). Napadené usnesení nadto obsahuje chybné poučení o tom, že proti němu není přípustné odvolání. Lze sice konstatovat, že dlužnici nesvědčí odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení, nikoliv však, že jí nesvědčí právo se odvolat proti rozsahu srážek a plnění v průběhu splátkového kalendáře v situaci, v níž soud prvního stupně žádosti dlužnice o nižší splátky fakticky nevyhověl (§ 406 odst. 4 IZ).

Dlužno dodat, že insolvenční soud není (nebyl) návrhem dlužnice na konkrétní jinou (nižší) výši měsíčních splátek vázán. To znamená, že shledá-li podmínky pro určení nižších splátek vymezené v § 398 odst. 4 IZ splněnými, může v intencích okolností, jež jsou pro posouzení této žádosti podstatné, v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře stanovit měsíční splátku v jiné výši, než jakou dlužnice v návrhu na povolení oddlužení navrhla. To však vždy minimálně ve výši, jež při respektování úplného placení přednostních nároků zajistí uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 50 %, případně v jiné minimální výši, na níž se věřitelé s dlužnicí dohodli. Jinými slovy, insolvenční soud může (mohl) vyhovět žádosti dlužnice jen zčásti, tj. může jí ve splátkovém kalendáři určit splátku sice nižší než zákonnou, avšak vyšší než dlužnice požadovala.

Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž žádost dlužnice o stanovení nižších než zákonem určených splátek, jíž odůvodňovala také v rámci odvolání, zákonem předpokládaným způsobem projedná a podle § 398 odst. 4 IZ o ní pak v rámci schválení oddlužení splátkovým kalendářem shora popsaným způsobem rozhodne. To s vědomím toho, že usnesení o schválení splátkového kalendáře je z povahy věci rozhodnutím, jež se vydává s klauzulí změněných poměrů (cum clausula rebus sic stantibus), a tedy k jeho revizi insolvenční soud přistoupí kdykoli i bez návrhu, pokud pro věc rozhodné okolnosti jeho změnu vyžadují.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. prosince 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová