4 VSPH 2209/2015-B-136
MSPH 96 INS 12967/2010 4VSPH 2209/2015-B-136

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenčním řízení dlužníka AUGUSTUS, spol. s r.o., IČO: 49356160, sídlem Na zájezdu 1935/5, 101 00 Praha 10-Vinohrady, zast. JUDr. Raem Uppaluri, advokátem, sídlem Hybernská 20, Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 12967/2010-B-121 ze dne 13.října 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 12967/2010-B-121 ze dne 13. října 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze zamítl návrh dlužníka AUGUSTUS, spol. s r.o. (dále jen dlužník) na zrušení usnesení o prohlášení konkursu ze dne 11.3.2015 (bod I. výroku), zamítl návrh dlužníka na přerušení insolvenčního řízení ze dne 11.3.2015 (bod II. výroku) a zamítl návrh dlužníka na odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost ze dne 11.3.2015 (bod III. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužník domáhal návrhem ze dne 11.3.2015 zrušení usnesení o prohlášení konkursu a uvedl, že insolvenční navrhovatel O2 Czech Republic, a.s. (dále jen navrhovatel) podal insolvenční návrh s tím, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 139 mil. Kč s příslušenstvím, vyplývající z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 26 Cm 217/2009-303 ze dne 26.9.2011, který není dosud pravomocný, jde o nesplatnou pohledávku a soud se nevypořádal s námitkou započtení pohledávky dlužníka ve výši přesahující 744 mil. Kč vůči pohledávce O2, vyplývající ze řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 36 Cm 139/2005 a ze řízení ve věci o náhradu škody vzniklé z předběžného opatření, vedeného u téhož soudu pod sp.zn. 28 Cm 220/2010 s tím, že jsou tyto spory vedeny mezi dlužníkem a navrhovatelem, popř. s jeho právním předchůdcem. Podrobně se vyjádřil o okolnostech a o průběhu těchto sporů a o okolnostech, za nichž se navrhovatel jako menšinový společník dlužníka domáhal zrušení své účasti ve společnosti dlužníka u soudu žalobou podanou podle § 148 obchodního zákoník. Uvedl, že, původce škody, jejíž 1/3 byla dne 26.6.2006 stanovena na částku 139 mil. Kč, v srpnu 2006 podal žalobu podle § 148 obchodního zákoníku a podal návrh na vydání předběžného opatření spočívající v zablokování celé přisouzené náhrady škody dlužníku, což znemožnilo dlužníku odvod daně z příjmu ve výši 19 mil. Kč a úhradu dalších poplatků a závazků společnosti dlužníka. Vyjádřil se ke specifičnosti insolvenčního řízení, jehož výsledkem má být výmaz společnosti dlužníka se všemi právními důsledky. Namítal, že podáním insolvenčního návrhu navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka, jehož druhotnou platební neschopnost úmyslně vytváří už od roku 1996. Navrhoval, aby insolvenční soud zrušil usnesení o prohlášení konkurzu na jeho majetek a následně vydal podle § 128a insolvenčního zákona (dále jen IZ) rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu jako zjevně bezdůvodného. Pro případ, že by insolvenční soud těmto jeho návrhům nevyhověl, navrhoval přerušení insolvenčního řízení do doby rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.8.2011, sp.zn. 3 Cmo 314/2010 a vědom si právní úpravy § 84 odst. 1 IZ doplnil, že přerušení řízení není přípustné jen v případech, není-li nastalá situace řešitelná jiným řešitelným způsobem, jinak má insolvenční soud postupovat podle § 5 písm. a) IZ tak, aby nebyl žádný z účastníků řízení nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn.

Soud I. stupně odůvodnil bod I. výroku usnesení podle § 308 odst. 1 IZ tím, že dlužníkův úpadek byl dostatečně osvědčen a byl potvrzen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.4.2013, č.j. 2 VSPH 285/2013-112, v řízení vyplynulo, že má dlužník celkem 4 věřitele, insolvenčnímu soudu nebyla dosud předložena konečná zpráva, nemohlo být tedy vydáno rozvrhové usnesení podle § 306 IZ a správce dosud nepodal zprávu o tom, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující. Shledal tedy, že nebyl naplněn ani jeden ze zákonných důvodů pro zrušení konkursu dlužníka, a to ani podle § 308 odst. 2 IZ, protože dlužník k návrhu nepřipojil listinu, na které by všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas s ověřením pravosti jejich podpisu.

Rozhodnutí uvedené pod bodem II. výroku usnesení odůvodnil soud I. stupně podle § 84 odst. 1 IZ tak, že přerušení insolvenčního řízení není přípustné, neboť jeho smyslem je umožnit rychlý a nerušený průběh insolvenčního řízení a použití právní úpravy obsažené v § 109 a 110 o.s.ř. je v insolvenčním řízení vyloučeno.

Rozhodnutí uvedené pod bodem III. výroku usnesení odůvodnil soud I. stupně podle § 128a IZ tím, že úpadek dlužníka ve formě insolvence byl nepochybně zjištěn, bylo zjištěno, že po dobu delší 30 dnů dlužník neplní své splatné závazky vůči více věřitelům, a to vůči České republice-Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, která eviduje splatné a vykonatelné pohledávky ve výši přesahující 8 milionů Kč, Městskému soudu v Praze, který eviduje pohledávky za dlužníkem v celkové výši 1.443.812 Kč splatné od 11.1. do 8.8.1999, Mgr. Petru Polanskému, který eviduje pohledávky ve výši 19.842 Kč a 7.800 Kč z titulu neuhrazených nákladů exekucí, splatných v roce 2009, jejichž existenci dlužník relevantně nezpochybnil a nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti založenou v § 3 odst. 2 písm. b) a d) IZ, neboť závazky dlužníka jsou po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jež dlužník neplní a současně nesplnil řádně ani povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ. Soud I. stupně dále uvedl, že rozhodnutí o způsobu řešení úpadku bylo závislé na výroku bodu I. rozhodnutí o úpadku, dlužník, ani žádný z věřitelů, nepodal návrh na řešení úpadku dlužníka reorganizací a rozhodnutí o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze.

Soud I. stupně proto shledal návrh dlužníka ve všech bodech nedůvodný, a proto jej zamítl.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal dlužník včas odvolání a navrhoval je zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Trval na tom, že důvodem insolvenčního návrhu a rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek byl nepravomocný rozsudek o zaplacení částky 139 mil. Kč navrhovateli, dlužník požádal soud o souhlas k pokračování řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 26 Cm 217/2009, v němž uplatnil kompenzační námitku, avšak soud návrhu nevyhověl, nevypořádal se ve svém rozhodnutí s namítaným zánikem pohledávky navrhovatele za dlužníkem, nevyčkal na výsledek uvedeného řízení ve svém rozhodnutí o rozdělení výtěžku a porušil tím právo dlužníka na spravedlivý soudní proces. Uvedl, že má být v označené věci jakožto dříve zahájené rozhodnuto zákonným soudcem o existenci nebo zániku pohledávky navrhovatele a insolvenční řízení mělo být proto přerušeno do doby rozhodnutí v označené věci z důvodu překážky věci zahájené. Dále dlužník uvedl, že kompenzační námitku uplatnil i v insolvenčním řízení v odvolacím řízení, soud se s ní odmítl zabývat, ačkoliv je návrhem vázán, tím nebyla dosud vyřešena otázka dluhu samého, kterou nelze v tomto řízení řešit jako otázku předběžnou. S ohledem na principy insolvenčního řízení uvedené v § 5 písm. a) IZ navrhoval zrušit usnesení soudu I. stupně ve všech bodech.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 308 IZ insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu: a) zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty, b) zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny. c) po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, d) zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty (odst. 1). Insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odst. 2).

Dlužník je podle § 3 odst. 1 a 3 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění

úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Podle § 128a IZ insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (odst. 1). Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka odst. 2). V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou pokutu určenou do výše 50 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci (odst. 3).

Podle § 84 odst. 1 věta před středníkem IZ přerušení insolvenčního řízení není přípustné.

Odvolací soud z obsahu insolvenčního spisu zjistil, že dne 3.11.2010 (A-1) bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka na návrh navrhovatele, usnesením ze dne 20.11.2012 (A-92), byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18.4.2013 (A-112) a obě usnesení nabyla právní moci dne 30.5.2013. O dovolání podaném dlužníkem proti usnesení Vrchního soudu v Praze (A-112) bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 30.1.2014 (A-125) tak, že se odmítá z důvodu, že dovolání neobsahovalo takové argumenty, které by byly způsobilé zvrátit rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka a o jediném možném způsobu jeho řešení konkursem. Ze soupisu majetkové podstaty ze dne 12.6.2012 (B-13) vyplynulo, že dlužník vlastní věci movité (dva osobní automobily) a drobný majetek (počítače, kopírka, fax apod.), z doplněného soupisu majetkové podstaty ze dne 23.6.2015 (B-108) vyplynulo jeho doplnění o pohledávky dlužníka za Ing. Pavlem Lintymerem ve výši 28.831.103 Kč z titulu nároku na náhradu škody vůči jednateli vymáhané u Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 71 CM 71/2012 a pohledávky dlužníka vůči JUDr. Rao Uppaluri ve výši 36.839.474 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, vymáhané u Obvodního soudu pro Prahu 1, v řízení vedeném pod sp.zn. 23 C 206/2014. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 14.2.2013 (B-26) a ze dne 2.9.2014 (B-84) a z upraveného seznamu pohledávek ze dne 14.2.2013 (B-29) a ze dne 2.9.2014 (B-86) odvolací soud zjistil, že byly zjištěny pohledávky věřitele č. 1 Mgr. Petra Polanského P1 ve výši 19.842 Kč a 7.800 Kč, pohledávky navrhovatele jako věřitele č. 2 P2 ve výši celkem 173.596.932,80 Kč s tím, že pohledávky P2/6, P2/7 a P2/8 byly přihlášeny podmíněně a podmínka je vázána na pravomocné skončení soudního sporu, pohledávky věřitele č. 3 Městský soud v Praze P3 ve výši 1.443.812 Kč, pohledávky věřitele č. 4 Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10 P4 ve výši 8.355.192,98 Kč.

Odvolací soud shledal, že se insolvenční soud již podrobně zabýval námitkami dlužníka, týkající se existence započitatelné pohledávky vůči pohledávce navrhovatele, vedení soudních sporů, jejich průběhu a nároků uplatňovaných navrhovatelem vůči dlužníku a naopak, týkající se šikanózní povahy insolvenčního návrhu, jakož i dalšími námitkami, jež dlužník zopakoval v tomto návrhu, a to v usnesení ze dne 20.11.2012 (A-92) a na základě podaného odvolání rovněž Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18.4.2013 (A-112). Soudy se zabývaly věcnou aktivní legitimací navrhovatele k podání insolvenčního návrhu a tím, zda byl úpadek dlužníka náležitě osvědčen se závěrem, že navrhovatel osvědčil, že je dlužníkovým věřitelem, a to minimálně s pohledávkou spočívající v dlužníkově povinnosti nahradit mu náklady řízení dle rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 37 Cm 158/2009-555 ze dne 9.4.2010 ve výši 2.927.976,-Kč a rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 Cmo 314/2010-615 ze dne 2.8.2011 ve výši 533.652,-Kč, neboť dlužník netvrdil ani neprokázal, že by tuto splatnou a soudně přiznanou pohledávku uhradil. Jeho další pohledávka plyne z nároku na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 139.851.659 Kč, jež je splatná bez ohledu na zrušení rozhodnutí nalézacího soudu Nejvyšším soudem ČR, a to tím, že byl dlužník požádán o plnění nejpozději doručením žaloby podané navrhovatelem vůči dlužníku o vydání bezdůvodného obohacení dne 2.12.2009. Při hodnocení dlužníkovy obrany, spočívající ve tvrzení o pouhé momentální platební neschopnosti způsobené blokací finančních prostředků a o existenci pohledávky za navrhovatelem soud konstatoval, že dlužník není dlouhodobě schopen uspokojit své věřitele, neboť jeho majetek tvoří pouze věci movité (dva osobní automobily) a drobný majetek (počítače, kopírka, fax apod.), přičemž k pohledávkám za navrhovatelem z titulu náhrady škody a za bankou (finanční majetek na obstaveném účtu u ČSOB, a.s.) nelze v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Odo 257/2002 a 29 NSČR 10/2009 přihlížet, neboť není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V řízení bylo prokázáno, že je dlužník v úpadku a odvolací soud neměl důvod se od těchto závěrů odchýlit ani nyní, byť majetková struktura dlužníka doznala změn tím, že byly do soupisu majetkové podstaty zahrnuty pohledávky dlužníka za dlužníky přesahující 60 mil. Kč. Protože dlužník není schopen využít ani tyto nově uváděné pohledávky za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nelze k výši těchto pohledávek přihlížet při úvaze o tom, zda je dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti. Navrhovatel v řízení osvědčil, že je dlužníkovým věřitelem, přičemž v daném stádiu řízení je již zcela bez významu, zda v době podání insolvenčního návrhu disponoval splatnou pohledávkou vůči dlužníku, či nikoliv. Zároveň odvolací soud shledal, že dlužník v řízení nedoložil, že má nebo měl vůči insolvenčnímu navrhovateli pohledávku způsobilou přivodit zánik pohledávky navrhovatele v důsledku započtení, jak již dovodil Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 18.4.2013 (A-112), v němž se podrobně k této otázce vyjádřil a není důvodu tento názor jakkoliv měnit. Protože se úpadková situace dlužníka nezměnila, dlužník má více věřitelů se splatnými pohledávkami, které není schopen uhradit a nenastaly ani jiné důvody pro zrušení konkursu dlužníka předpokládané v § 308 odst. 1 a 2 IZ a dlužník v podaném návrhu v podstatě jen zopakoval své dřívější námitky, ztotožnil se odvolací soud s postupem soudu I. stupně, jenž návrh dlužníka podaný podle § 308 odst. 1 a 2 IZ v bodu I. výroku usnesení zamítl.

Pokud se týká návrhu dlužníka na odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost podle § 128a IZ, je takový návrh bez dalšího bezpředmětný již jen proto, že o úpadku dlužníka již bylo pravomocně rozhodnuto. Nadto dlužník v řízení neprokázal, že by navrhovatel svým podáním insolvenčního návrhu zjevně sledoval zneužití svých práv na úkor dlužníka a v podrobnostech lze v podstatě odkázat na zjištění a závěry soudu týkající se posouzení návrhu dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. a) IZ.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 18.12.2013, sp. zn. 29 NSČR 116/2013, konstatoval, že kde se o šikanózní povahu insolvenčního návrhu vede spor mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (např. proto, že se dlužník k insolvenčnímu návrhu vyjádří a tvrzení o své šikaně uplatní ještě před uplynutím sedmidenní lhůty) a kde je namístě tvrzení o šikaně ve skutkové rovině osvědčit nebo prokázat, není dán důvod odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a IZ; závěr o šikanózní povaze insolvenčního návrhu se však po případném osvědčení nebo prokázání takové dlužníkovy obrany může projevit jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu po jeho věcném projednání.

Dle důvodové zprávy k § 128a IZ je charakteristickým rysem, který odlišuje usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost od usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu, že insolvenční soud posuzuje v úzkém časovém rámci 7 dnů věcnou opodstatněnost insolvenčního návrhu jen podle údajů v něm obsažených a příloh k němu připojených, přičemž k vydání usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu přistoupí jen tehdy, je-li odtud bezdůvodnost insolvenčního návrhu zjevná . Riziko spočívající v tom, že insolvenční navrhovatel mohl insolvenční návrh doplnit o další tvrzení nebo k němu mohl připojit i další listiny, které by úsudek o zjevné bezdůvodnosti , založený na dosavadním stavu insolvenčního návrhu a jeho příloh, znemožnily, nese insolvenční navrhovatel, jehož zvýšená pečlivost se při podávání návrhu, jímž se toto kolektivní řízení zahajuje, předpokládá.

Protože nebyl splněn zákonný důvod pro odmítnutí ani zamítnutí insolvenčního návrhu podle § 128a IZ z důvodu neprokázání namítané šikanózní povahy insolvenčního návrhu, ztotožnil se odvolací soud i s postupem soudu I. stupně vyjádřeným v bodu III. výroku usnesení.

Pokud se týká návrhu dlužníka na eventuální přerušení insolvenčního řízení do doby rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání ve věci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.8.2011, sp.zn. 3 Cmo 314/2010, nebude-li jeho ostatním návrhům vyhověno, je odvolací soud přesvědčen, že v průběhu insolvenčního řízení nenastala procesní situace, jež při by připouštěla vybočit ze zákazu přerušit insolvenční řízení podle § 84 odst. 1 IZ a jež by nasvědčovala použití obecné úpravy podle občanského soudního řádu. Jakkoliv se dlužník v řízení dovolává i jiných probíhajících soudních sporů s dalšími údajnými dlužníky dlužníka, není důvodu pro použití výjimky z ustanovení § 84 odst. 1 IZ, které přerušení insolvenčního řízení zásadně nepřipouští a k narušení zásady vyjádřené v § 5 písm. a) IZ, tedy že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Odvolací soud veden názory vyjádřenými shora se zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně, jež mají v obsahu insolvenčního spisu potřebnou oporu a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. potvrdil v celém rozsahu jako věcně správné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 8. ledna 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D. , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková