4 VSPH 2196/2016-B-19
KSCB 41 INS 30656/2015 4 VSPH 2196/2016-B-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v insolvenční věci dlužnice Lucie anonymizovano , anonymizovano , IČO 88878830, bytem Tábor, Žižkovo náměstí 3/3, adresa pro doručení: Sezimovo Ústí, Šafaříkova 895, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2016, č.j. KSCB 41 INS 30656/2015-B-13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2016, č.j. KSCB 41 INS 30656/2015-B-13, s e zrušuje a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích neschválil oddlužení dlužnice Lucie anonymizovano (dále jen dlužnice; bod I. výroku), na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku), který bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku), a uložil insolvenčnímu správci Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. (dále jen správce) předložit zprávu o hospodářské situaci dlužnice ke dni prohlášení konkursu na její majetek (bod IV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužnice podáním ze dne 8.12.2015 (A-1) domáhala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením. V insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení dlužnice označila závazky vůči třem věřitelům, a to vůči Stavebnímu bytovému družstvu Tábor ve výši 844.145,-Kč, vůči soudní exekutorce Mgr. Martině Douchové ve výši 7.865,-Kč a vůči městu Tábor ve výši 550,-Kč. Do insolvenčního řízení se však přihlásili pouze dva věřitelé, a to město Tábor (dále jen věřitel č. 1) s pohledávkou ve výši 550,-Kč a Stavební bytové družstvo Tábor (dále jen věřitel č. 2) s pohledávkou ve výši 865.388,-Kč, jejichž pohledávky správce ani dlužnice na přezkumném jednání konaném dne 3.3.2016 nepopřeli, a tak byly zjištěny. Na navazující schůzi věřitelů správce přednesl svoji zprávu ze dne 16.2.2016 (B-3), z níž vyplynulo, že je dlužnice osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž dlužnice prohlásila, že je schopna hradit měsíčně částku ve výši 6.000,-Kč, což by umožnilo při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů z cca 34 % jejich hodnoty. K dotazu soudu I. stupně dlužnice uvedla, že závazek ve výši 550,-Kč vůči věřiteli č. 1 vznikl proto, že ve chvíli, kdy byla pohledávka splatná (v květnu 2015), neměla na její úhradu peníze a poté na zaplacení této částky isir.justi ce.cz zapomněla. Soud I. stupně dále uvedl, že dlužnicí označená další věřitelka, soudní exekutorka Mgr. Martina Douchová, v podání ze dne 25.7.2016 (B-10) sdělila, že za dlužnicí neeviduje žádné vlastní pohledávky, když náklady exekuce byly uspokojeny v rámci plnění vymoženého v exekučním řízení.

Soud I. stupně po citaci § 405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a § 395 odst. 1 písm. b) a odst. 2 IZ konstatoval, že dlužnice má jednoho věřitele s pohledávkou ve výši 865.388,-Kč a dalšího věřitele s pohledávkou pouze ve výši 550,-Kč, která vznikla v důsledku neuhrazení ročního poplatku za svoz komunálního odpadu, který byl splatný ve dvou splátkách, a to splátkou ve výši 275,-Kč ke dni 31.5.2015 a splátkou ve výši 275,-Kč ke dni 31.10.2015. Tvrzení dlužnice, že je schopna měsíčně hradit svým věřitelům částku 6.000,-Kč, avšak nebyla schopna v době splatnosti uhradit pohledávky po 275,-Kč, soud I. stupně neuvěřil, když má za to, že poplatek za svoz komunálního odpadu nezaplatila záměrně za účelem splnění zákonné podmínky mnohosti věřitelů pro zjištění svého úpadku a schválení oddlužení, jehož prostřednictvím by se vyhnula úhradě podstatné části svého jinak jediného závazku vůči věřiteli č. 2. V uvedeném jednání spatřoval soud I. stupně nepoctivý záměr, a proto neschválil oddlužení dlužnice a na její majetek prohlásil nepatrný konkurs.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích se dlužnice včas odvolala (B-14) a požadovala, aby je odvolací soud v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Argumentovala tím, že za komunální odpad dluží, přičemž se nejedná o žádnou fiktivní pohledávku, nýbrž pohledávku vzniklou ze zákona, jejíž vznik dlužnice nijak nezpůsobila. Pokud by tento závazek uhradila, ale neuhradila jiné závazky, tak by tím zvýhodnila jednoho věřitele. Nerozuměla tomu, proč je poctivé mít dvacet věřitelů, ale již není poctivé mít jen věřitele dva, respektive tři. Soudu I. stupně vytýkala, že nedostatečně provedl dokazování ohledně pohledávky soudní exekutorky Mgr. Martiny Douchové, jelikož i z vyjádření soudní exekutorky je zřejmé, že tato pohledávka existovala, a soud I. stupně by měl zjistit, kdy zanikla, avšak dlužnice je přesvědčena, že tato pohledávka nezanikla, neboť dlužnice nemá povědomí o tom, že by soudní exekutorka vydala příkaz o náhradě nákladů exekuce a ani dlužnici neoznámila, že by náklady exekuce byly již uhrazeny. Podle mínění dlužnice tak tato pohledávka existuje, ale soudní exekutorka ji opomněla přihlásit. Dlužnice odkázala na usnesení odvolacího soudu sen. zn. 4 VSPH 929/2016, podle něhož může být v některých situacích obtížné dovodit skutečnost, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že se dlužník poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou, k úpadku vedoucí, správou svého majetku. Dlužnice uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že své hospodaření nezvládla, avšak jedinou její možností na normální život bez exekucí je oddlužení, a proto požádala soud o shovívavost a povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 395 IZ zamítne insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odst. 2).

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální 30 % míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, jež jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle ustanovení § 414 a násl. IZ (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.8.2010, sp. zn. KSHK 45 INS 8999/2009, 3 VSPH 535/2010).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009 publikované pod zn. R 14/2012).

V posuzované věci založil soud I. stupně závěr o nepoctivosti záměru dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení na tom, že dlužnice, která má pouze dva věřitele, záměrně neuhradila bagatelní pohledávku věřitele č. 1 vzniklou nezaplacením poplatku za svoz komunálního odpadu, čímž si uměle vytvořila svůj úpadek, aby se v oddlužení vyhnula úhradě podstatné části svého jinak jediného závazku vůči věřiteli č. 2.

Odvolací soud je, jak již judikoval v usnesení ze dne 9.5.2016, č.j. KSCB 41 INS 23404/2015, 4 VSPH 929/2016-B-13, na které dlužnice správně poukazovala, přesvědčen o tom, že posouzení toho, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), je logicky vázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla (stejně jako v tomto případě) před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o oddlužení, jako způsob řešení svého úpadku, typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově

úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Je-li taková proměna opravdová, o čemž by se měl soud I. stupně přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 IZ se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 IZ) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i soudu I. stupně), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud I. stupně neschválil oddlužení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011).

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že v návrhu na povolení oddlužení ze dne 8.12.2015 (A-1) a v připojeném seznamu svých závazků ze dne 7.12.2015 (A-2) dlužnice uvedla, že má tři věřitele, a to věřitele č. 1 s pohledávkou za neuhrazený poplatek za svoz komunálního odpadu ve výši 550,-Kč splatnou dne 30.10.2015, věřitele č. 2 s pohledávkou za dluh na nájemném ve výši 844.145,-Kč splatnou dne 13.4.2001 a vykonatelnou na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15.2.2001, č.j. 7 C 203/99-41 a Exekutorský úřad Tábor, Mgr. Martina Douchová, soudní exekutorka, s pohledávkou za náklady exekuce ve výši 7.865,-Kč, která byla splatná dne 30.10.2002 a která je vykonatelná na základě usnesení o nařízení exekuce vydaného Okresním soudem v Táboře ze dne 1.11.2002, č.j. 3 Nc 4211/2002-5, a že se do insolvenčního řízení přihlásili dva věřitelé, a to věřitel č. 1 s pohledávkou ve výši 550,-Kč (P1) a věřitel č. 2 s pohledávkou ve výši 865.388,-Kč (P2). V podání ze dne 26.2.2016 (B-5) dlužnice prohlásila, že má dostatečný příjem z výkonu samostatné výdělečné činnosti, z něhož se zavazuje posílat správci na své oddlužení částku 6.000,-Kč měsíčně, čímž by uspokojila pohledávky nezajištěných věřitelů do výše 34 % jejich hodnoty. Ze správy správce ze dne 16.2.2016 (B-3) vyplývá, že při měsíční splátce ve výši 6.000,-Kč je očekávaná míra uspokojení zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů dlužnice ve výši 34,03 %. Z protokolu ze schůze věřitelů konané dne 3.3.2016 (B-6) vyplývá, že správci nejsou známy žádné skutečnosti odůvodňující zamítnutí návrhu dlužnice na povolení jejího oddlužení.

Odvolací soud nesdílí spekulativní závěr soudu I. stupně o úmyslném vytvoření umělé úpadkové situace dlužnice záměrným neuhrazením bagatelní částky ve výši 550,-Kč na poplatku za svoz komunálního odpadu, neboť není ničím podložen (v obsahu spisu nemá žádnou oporu). Ostatně, případnému uspokojení jednoho věřitele na úkor jiného věřitele by bylo lze event. odporovat odpůrčí žalobou při splnění podmínek uvedených v § 241 IZ. Jinými slovy řečeno: z pouhé existence přihlášených pohledávek dvou věřitelů a z jejich výše nelze usuzovat na nepoctivý záměr dlužnice, přičemž jiné okolnosti, jež by bránily oddlužení dlužnice (§ 395 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 IZ), se z obsahu spisu nepodávají, vše nadto za situace, kdy proti oddlužení dlužnice nepodal námitky žádný z jejích věřitelů a kdy ani správce nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly zamítnutí návrhu dlužnice na povolení jejího oddlužení (§ 403 odst. 1 a 2 IZ).

Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy nebyl osvědčen nepoctivý záměr dlužnice, je třeba jí umožnit, aby tím, že bude v řízení řádně a zodpovědně plnit své povinnosti, přesvědčila soud a věřitele o tom, že její snaha dostát svým závazkům je míněna upřímně, poctivě a se vší vážností. Ostatně, bude-li v průběhu dalšího řízení zjištěno, že se odvolací soud ve svém úsudku zmýlil, nebude soudu I. stupně nic bránit v tom, aby v případě splnění podmínek ustanovení § 418 IZ schválené oddlužení zrušil a rozhodl o tom, že úpadek dlužnice bude definitivně řešen konkursem.

Na základě svých zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud usnesení v napadeném rozsahu podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. zrušil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž soud I. stupně posoudí ekonomickou nabídku dlužnice pro její oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) a o oddlužení znovu rozhodne.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 2. prosince 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Šárka Mandáková