4 VSPH 2168/2015-A-116
KSPH 60 INS 20914/2014 4 VSPH 2168/2015-A-116

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníka NS retail, s.r.o., IČO: 25923951, sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Janem Medkem, advokátem, sídlem Komenského 266/3, Hradec Králové, zahájené na návrh věřitele: a) Raiffeisenbank a.s., IČO: 49240901, sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, b) Martina anonymizovano , anonymizovano , bytem Hlavní 17, Nový Vestec, zastoupeného JUDr. Klárou Doležalovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 22, Praha 8, c) Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Matěchova 437/5, 142 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Klárou Doležalovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 20914/2014-A-80 ze dne 23. září 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 20914/2014-A-80 ze dne 23. září 2013 se v bodech I. a II. výroku p o t v r z u j e ; odvolání do bodů III. až XI. výroku se odmítá.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Praze zjistil úpadek dlužníka NS retail, s.r.o. (dále jen dlužník; bod I. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Milana Edelmanna (dále jen správce; bod II. výroku) a vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku). V navazujících výrocích vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili do 2 měsíců ode dne usnesení o úpadku a aby správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách dlužníka (bod IV. výroku), a stanovil termín přezkumného jednání a svolal schůzi věřitelů na den 17.12.2015 (body V., VI. výroku). V usnesení uložil správci povinnosti uvedené v bodě VII. výroku a konstatoval podmínky přípustnosti vzájemného započtení pohledávek (bod IX. výroku), navrhovatelům uložil poplatkovou povinnost ve výši 2.000,-Kč (bod IX výroku), konstatoval, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod X. výroku) a věřitele vyzval ke sdělení, zda souhlasí se svou volbou do věřitelského orgánu (bod XI. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se navrhovatel Raiffeisenbank, a.s. (dále jen navrhovatel a/) domáhal zjištění úpadku dlužníka s tím, že má za ním pohledávky vzniklé ze smluv o úvěru. V souvislosti s poskytováním financování dlužník také vystavil na řad navrhovatele a) několik blankosměnek s vyplňovacím právem navrhovatele a). Dlužník se dostal do prodlení se splácením těchto úvěrů a k 28.7.2014, navrhovateli a) dluží částku 12.375.065,46 Kč, přičemž do prodlení se dostal u jednotlivých smluv od data 26.4.2014. Navrhovatel připustil, že dlužník proti němu vede řízení o zaplacení pohledávky z titulu náhrady škody, existenci takové dlužníkovy pohledávka však popírá.

Následně do řízení postupem podle § 107 insolvenčního zákona (dále jen IZ) přistoupili jako další navrhovatelé Martin Němec (dále jen navrhovatel b/) a Pavel Turek (dále jen navrhovatel c/). V návrhu uvedli, že vůči dlužníkovi mají pracovněprávní pohledávky po lhůtě splatnosti déle než 3 měsíce a požadovali, aby soud rozhodl tak, že zjišťuje úpadek dlužníka. Svoji povahou se jedná o případné pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou, proto se formální náležitost insolvenčního návrhu spočívající v připojení přihlášky pohledávky dle § 105 odst. 1 IZ podle soudu I. stupně na tyto navrhovatele nevztahuje.

Dlužník s insolvenčním návrhem nesouhlasil, když pohledávka navrhovatele a) neexistuje z důvodu započtení a naopak dlužník vede řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně své pohledávky vůči navrhovateli a) ve výši 69.352.964,20 Kč z titlu náhrady škody. Návrh považuje za účelovou snahu o zdržení tohoto řízení, jehož cílem je i znemožnění dalších obchodních aktivit dlužníka a měl by být jako zjevně bezdůvodný odmítnut. Tvrzený dluh vůči společnosti Nestlé Polska S.A. vznikl dle dlužníka porušením povinností navrhovatele a) (nevyplacením bankovní záruky), tvrzení o dalším věřiteli označil za pouhou domněnkou navrhovatele a), jež nesplňuje požadavek na konkrétní určení věřitele a konkrétní tvrzení o splatnosti a výši jeho pohledávky. K insolvenčnímu návrhu navrhovatelů b) a c) dlužník uvedl, že je považuje za šikanózní a neoprávněné; namítal, že u dohod o provedení práce neexistuje reálný podklad pro výpočet odměny, a dále že oba navrhovatelé neodevzdali svěřené prostředky a majetek v celkovém rozsahu 1.650.000,-Kč, což jednostranně započetl vůči jejich mzdě.

Soud I. stupně vyšel následujících skutkových zjištění:

-navrhovatel a) uzavřel s dlužníkem smlouvu o revolvingovém úvěru č. SU/01/CRVG/01/2592391, smlouvu o investičním úvěru SU/01/CTUV/01/2592395 a rámcovou smlouvu na úvěrové bankovní produkty č. RSM/01/CRAM/01/259239, na jejichž základě dlužníkovi poskytl úvěry a další finanční nástroje k financování provozu, se splácením poskytnutých finančních prostředků se dlužník dostal do prodlení od 25.4.2014. Dlužník pohledávky navrhovatele rozporoval s tím, že měly zaniknout jednostranným zápočtem dlužníka, o pohledávce dlužníka vůči navrhovateli a) bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeno nalézací řízení, které bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku; -dlužník dne 1.5.2014 uzavřel pracovní smlouvu s navrhovatelem b), mzda byla stanovena mzdovým výměrem ve výši 22.000,-Kč měsíčně a dohodu o provedení práce s odměnou 250,-Kč za hodinu práce, splatnost odměny stanovili na 20. den následujícího měsíce, za který odměna náleží. Podle výplatních lístků za období prosinec 2014 až únor 2015 soud měla být navrhovateli b) vyplácena mzda ve výši 18.342,-Kč a 6.550,-Kč, za období březen 2015 pak mzda 41.986,-Kč. Dne 16.3.2015 navrhovatel b) okamžitě zrušil pracovní poměr u dlužníka, celkovou dlužnou částku vyčíslil na 66.056,-Kč (vyjma náhrady mzdy na okamžité zrušení pracovního poměru) a požádal o její zaslání na svůj účet; -dlužník dále dne 1.5.2014 uzavřel pracovní smlouvu s navrhovatelem c) s dnem nástupu do práce 1.5.2014, mzdu byla stanoven mzdovým výměrem ve výši 30.000,-Kč a téhož dne dohodu o provedení práce se sjednanou odměnou ve výši 250,-Kč za hodinu práce Podle výplatních lístků za období listopad 2014, prosinec 2014 a leden 2015 měla být navrhovateli c) vyplacena mzda ve výši 22.740,-Kč, 26.949,-Kč a 38.706,-Kč. Dne 8.1.2015 dal dlužník navrhovateli c) výpověď dle ust. § 54 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. s dvouměsíční výpovědní lhůtou běžící od počátku následujícího měsíce, navrhovatel c) vyzval dlužníka k uhrazení dlužné mzdy prostřednictvím zástupce dne 28.5.2015; -dlužník dne 10.4.2015 podal návrh na úschovu peněžních prostředků určených k výplatě mezd navrhovatelů b) a c), neboť dle jeho názoru není zřejmé, v jaké výši nárok na mzdy vznikl a to, vzhledem k nevyúčtování svěřených prostředků a neodevzdání pomůcek; -dlužník na základě rámcové smlouvy se společností Nestlé Polska, S.A. (dále jen Nestlé ) odebíral zboží, které mu bylo vyúčtováno fakturami splatnými od 13.10.2013 do 28.10.2013. Nestlé zažádala o zaplacení daných pohledávek z bankovní záruky převzaté navrhovatelem a), závazky dlužníka z vyplacené bankovní záruky byly navíc zajištěny zástavním právem k pohledávce třetí osoby. Navrhovatel a) bankovní záruku neproplatil z důvodu, že mu nebyla v rozporu s podmínkami záruky doložena smlouva. V období od května 2014 do prosince 2014 dlužník odeslal na účet Nestlé postupně částku přesahující 500.000,-EUR; -dne 2.2.2015 Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. soudu sdělila, že byl dlužník byl vyzván k úhradě ručitelského regresu do dne 20.2.2015 ve výši 1.529.558,83 Kč; -dlužník uzavřel dne 1.3.2015 s věřitelem č. 2 Jaroslavem Šlamborem mandátní smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytování manažerských služeb v souvislosti s rozvojem společnosti dlužníka za sjednanou odměnu 30.000,-Kč měsíčně. Dlužník věřiteli č. 2 nezaplatil odměnu za měsíce únor a březen 2014, rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ č. j. 19 C 431/2014-36 byla dlužníkovi uložena povinnost zaplatit věřiteli částku 44.700,-Kč s příslušenstvím a částku 42.350,-Kč s příslušenstvím; -dlužník přes výzvu soudu nepředložil řádné seznamy svého majetku, závazků a zaměstnanců

Na takto ustaveném skutkovém základu měl soud prvního stupně za osvědčenou existenci pohledávek navrhovatelů a) až c), kteří své pohledávky řádně doložil, přičemž dlužník žádnými relevantními důkazy neprokázal existenci svých tvrzených pohledávek vůči navrhovatelům, jež by byly způsobilé k započtení. Za situace, kdy byla v řízení zjištěna existence dalších věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem, a to Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. splatné dne 20.2.2015 a Jaroslava Šlambora splatné dne 15.3.2014, dospěl soud I. stupně k závěru, že úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti byl nepochybně osvědčen, a proto zjistil úpadek dlužníka.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze se dlužník včas odvolal (A-87, A-89, A-98 a A-102) a požadoval, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Argumentoval toliko tím, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a že bylo do obchodního rejstříku dlužníka zapsáno jeho zrušení s likvidací a následně zrušení jeho likvidace. Insolvenční návrh byl do podatelny Městského soudu v Praze doručen dne 30.7.2014 v 15.03 hod. osobně a byl přidělen k projednání a rozhodnutí senátu 94 INS. Usnesením ze dne 31.7.2014 (A-7) vyslovil Městský soud v Praze svou místní nepříslušnost a věc postoupil k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze s tím, že dlužník sídlí na adrese Družstevní 353, 250 90 Jirny, od 15.7.2014 však bylo toto sídlo dlužníka z obchodního rejstříku vymazáno, dlužník sídlil na adrese Oldřichova 247/4, 128 00 Praha 2-Nusle, přesto Krajský soud v Praze tento postup akceptoval. Dlužník dále dovozoval, že pokud byl insolvenční návrh doručen Městskému soudu v Praze, dne 30.7.2014 v 15.03 hod., mělo se tímto okamžikem řídit i jeho přidělení do příslušného soudního oddělení, přičemž podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze se návrhy došlé na podatelnu zapisují ro rejstříku podle pořadí, v jakém jsou předány na vyšší podací místo v rejstříku návrhy jsou rovnoměrně přidělovány rotačním způsobem v postupném časovém pořadí do soudních oddělení 60 až 72 INS; v případě mimořádného přidělení bude toto soudní oddělení v dalším(ch) kole(ch) přeskočeno. Dlužník vypočetl spisové značky insolvenčních návrhů doručených Krajskému soudu v Praze dne 30.7.2014 včetně okamžiku jejich doručení a zveřejnění a dovozoval, že měla být věc přidělena do soudního oddělení 70 INS. Pokud by bylo namítáno, že věc byla Krajskému soudu v Praze postoupena až dne 13.8.2014, pak dlužník bez bližšího rozboru namítal, že věc měla být přidělena senátu 69 INS. Nesouhlasil rovněž s tím, že soud prvního stupně vyhověl insolvenčnímu návrhu navrhovatelů b) a c), když tito navrhovatelé nepřipojili přihlášky do insolvenčního řízení, k čemuž byli povinni, a to bez ohledu na to, že se jedná o pracovněprávní nároky. V neposlední řadě soudu vytýkal, že mu v rozporu s § 316 odst. 6 IZ neposkytl lhůtu k předložení reorganizačního plánu, o což dlužník soud požádal při jednání konaném dne 28.8.2015 (A-77) a dovozoval, že mu tak byla odebrána možnost řešit úpadek reorganizací a bylo jej nutno řešit konkursem.

Navrhovatelé a) až c) požadovali, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Navrhovatel a) doplnil, že v době podání insolvenčního návrhu bylo sídlo dlužníka v obvodu Krajského soudu v Praze a nedovede si vysvětlit, jakým způsobem došlo ke zpětné změně sídla dlužníka do obvodu Městského soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a po doplnění dokazování o níže uvedené listiny dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Co se týče námitky místní nepříslušnosti Krajského soudu v Praze, tuto byl soud prvního stupně oprávněn podle § 105 o.s.ř. zkoumat z vlastní iniciativy jen do prvního jednání ve věci samé, které se uskutečnilo dne 19.12.2014, později ji byl oprávněn zkoumat jen k námitce účastníka učiněné při jeho prvním úkonu, jímž bylo vyjádření dlužníka doručené soudu prvního stupně dne 1.8.2014 (A-8). Nadto se dlužníka podáním ze dne 7.8.2014 (A-11) vzdal práva podat si odvolání proti usnesení ze dne 1.8.2014, jímž Městský soud v Praze vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu příslušnému (A-7), přičemž v tomto podání dlužník jako své sídlo označil adresu Družstevní 353, 250 90 Jirny. Dlužníkem opožděně vznesená námitka místní nepříslušnosti Krajského soudu v Praze pro řízení o podaném odvolání relevantní není.

Odvolací soud provedl důkaz rozvrhem práce Krajského soudu v Praze platným pro rok 2014, z něhož zjistil, že do rejstříku INS-rozhodování o insolvenčních návrzích podle § 7a písm. a) IZ (včetně věcí s cizím prvkem) jsou návrhy rovnoměrně přidělovány rotačním způsobem v postupném časovém pořadí do soudních oddělení 60 až 72 INS; v případě mimořádného přidělení mimo pořadí, do kterého byl návrh podle níže uvedených výjimek přidělen, je v dalším kole (příp. dalších kolech) přidělování návrhů vynecháno. Jedná se výjimky: a) v případě více samostatných návrhů věřitelů na zahájení insolvenčního řízení proti témuž dlužníkovi se pozdější návrhy přidělují do soudního oddělení, kterému byl přidělen k vyřízení první návrh, b) nový návrh na zahájení insolvenčního řízení proti dlužníkovi, vůči němuž bylo předchozí insolvenční řízení zastaveno nebo kde byl předchozí insolvenční návrh odmítnut, se přiděluje do soudního oddělení, které věci tohoto dlužníka rozhodovalo naposledy, c) návrhy na zahájení insolvenčního řízení proti dlužníkovi tvořícímu koncern s dlužníkem, proti kterému bylo insolvenční řízení zahájeno, se přidělují do soudního oddělení, ve kterém insolvenční řízení na majetek dlužníka tvořícího koncern již probíhá; obdobně se postupuje u insolvenčních návrhů, které byly podány vůči manželům jako dlužníkům nebo jimi samotnými. Z monitoringu insolvenčního rejstříku dostupného na webových stránkách justice.cz odvolací soud ověřil, že dne 13.8.2014 v rozhodném časovém úseku došly Krajskému soudu v Praze tyto insolvenční návrhy, jež byly přiděleny následovně: v 11.05 hod sp.zn. KSPH 72 INS 2290/2014 (opětovný návrh týchž dlužníků přidělený mimo pořadí), v 11.50 hod. sp.zn. KSPH 71 INS 22095/2014, ve 12.05 hod. sp.zn. KSPH 60 INS 20914/2014 (insolvenční návrh proti dlužníku postoupený Městským soudem v Praze), ve 12.57 hod. sp.zn. KSPH 61 INS 22099/2014 a ve 13.10 hod. sp.zn. KSPH 62 INS 22103/2014. Z uvedeného je patrné, že řízení ve věci dlužníka bylo přiděleno do senátu 60 INS zcela v souladu s rozvrhem práce a námitka dlužníka, že věc nebyla přidělena zákonnému soudci, není důvodná.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle § 3 odst. 1 a 3 IZ v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ustanovení § 3 odst. 2 IZ vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu § 3 odst. 1 IZ.

Podle § 141 odst. 1 a 2 IZ se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu I. stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

Jak vyplývá z napadeného usnesení, úpadek dlužníka měl soud I. stupně správně za osvědčený z důvodu jeho platební neschopnosti na základě zjištění existence splatných pohledávek navrhovatele a dalších věřitelů.

Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně, jež mají v obsahu insolvenčního spisu potřebnou oporu, když ani ve stádiu odvolacího řízení nevyšlo najevo nic, co by bylo s to je zpochybnit. V podrobnostech lze proto dlužníka pro stručnost odkázat na rozhodnutí soudu I. stupně, jež považuje odvolací soud za věcně správné.

Úpadek dlužníka má odvolací soud za osvědčený-nad zjištění učiněná soudem I. stupně-též z došlých přihlášek věřitele č. 4 Celní úřad pro hl. m. Prahu, věřitele č. 6 Všeobecná zdravotní pojišťovna, věřitele č. 8 Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců, bank, pojišťoven a stavebnictví, věřitele č. 12 Finanční úřad pro hl. m. Prahu, z nichž zcela nepochybně plyne existence dalších věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem. Ze zprávy správce ze dne 30.11.2015 (A-99) odvolací soud zjistil, že se do insolvenčního řízení přihlásilo 26 věřitelů s pohledávkami ve výši 125.333.353,29 Kč, do soupisu majetkové podstaty byla zapsána toliko pohledávka za Tesco Stores ČR, a.s. ve výši 157.062,30 Kč, dlužník se správcem nespolupracuje, nepředal mu účetnictví ani seznamy. Z návrhu dlužníka na povolení reorganizace ze dne 7.12.2015 plyne, že dlužník eviduje 25 věřitelů s pohledávkami ve výši 125.333.352,99 Kč, z nichž závazky ve výši 41.738.150,67 Kč jsou zajištěné majetkem dlužníka,. Dlužník nevlastní movitý ani nemovitý majetek, nemá žádné zaměstnance, zůstatek na bankovním účtu činí 40.320,-Kč, eviduje pohledávky ve výši 136.386.334,58 Kč, z toho pohledávku za Tesco Stores ČR, a.s. ve výši 157.062,30 Kč, nedobytnou pohledávku za ANTILAPO SERVICE, s.r.o. a zbytek pohledávek mají tvořit tvoří dlužníkem nijak neosvědčené pohledávky z titulu náhrady škody za třetími osobami včetně navrhovatele a).

Za situace, kdy dlužník ničím neosvědčil svoji platební schopnost uhradit shora uvedené pohledávky v celkovém objemu v řádech nejméně desítek miliónů Kč (sporné pohledávky za třetími osobami z titulu náhrady škody nepochybně nejsou okamžitě dobytné, i pokud by existovaly) a nemá téměř žádný likvidní majetek, který by mohl použít k úhradě svých splatných závazků, má též odvolací soud jeho úpadek za bezpečně osvědčený z důvodu jeho platební neschopnosti; ostatně na úpadek dlužníka lze důvodně usuzovat též ze všech vyvratitelných domněnek (§ 3 odst. 2 IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl též odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je v úpadku, a to nejméně ve formě insolvence, neboť je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům, přičemž ničím neosvědčil, že má (a měl) k dispozici finanční prostředky potřebné na jejich úhradu. Pro rozhodnutí o podaném odvolání není podstatné, že dlužníkovi nebyla poskytnuta lhůta k předložení reorganizačního plánu, když o způsobu řešení úpadku napadeným usnesením rozhodováno nebylo (a podle obsahu spisu není rozhodnuto dosud), dlužník podáním ze dne 7.12.2015 požádal o povolení reorganizace.

Protože úpadek dlužníka ve formě insolvence i předlužení byl nepochybně osvědčen, zatímco žádná překážka bránící vydání rozhodnutí o úpadku zjištěna nebyla, postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a usnesení soudu I. stupně v bodě I. výroku o zjištění úpadku dlužníka jako věcně správné potvrdil.

K napadenému bodu II. výroku usnesení o ustanovení insolvenčního správce neuvedl dlužník žádná tvrzení a ani z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovat, že by správce nesplňoval podmínky pro své ustanovení nebo že by nebyl ve věci nepodjatý. Správce byl vybrán ze seznamu insolvenčních správců opatřením předsedkyně Krajského soudu v Praze ze dne 17.9.2015 (A-79) v souladu s § 25 odst. 2 IZ. Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadený bod III. výroku usnesení jako věcně správný rovněž potvrdil.

Co se týče napadeného bodu X. výroku, jímž byla navrhovatelům uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu ve výši 2.000,-Kč, podle § 218 písm. b) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Z povahy odvolání, jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1744. V daném případě ovšem odvolavší se dlužník není tím účastníkem, jemuž by uložením poplatkové povinnosti byla způsobena újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou napadeného usnesení, což dlužník ostatně ani netvrdil.

Proti ostatním bodům výroku napadeného usnesení není odvolání přípustné, o čemž byl dlužník soudem prvního stupně řádně poučen, když se jedná zčásti o povinné výroky spojené s rozhodnutím o zjištění úpadku podle § 136 odst. 2 IZ, zčásti o rozhodnutí soudu při výkonu dohlédací činnosti podle § 11 IZ, proti nimž podle § 91 IZ není odvolání přípustné. Odvolací soud tedy podle § 218 písm. b) a c) o.s.ř. odvolání dlužníka proti bodům III. až XI. výroku napadeného usnesení odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 18. ledna 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková