4 VSPH 2167/2015-A-15
MSPH 89 INS 24517/2015 4 VSPH 2167/2015-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice: MOOPEX, a.s., IČO: 63079704, sídlem U Plynárny 95/455, Praha 10, vedené na návrh navrhovatelky FATHOM, a.s., IČO: 27627683, sídlem Na Zlatnici 144/8, Praha 4, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 24517/2015-A-7 ze dne 1. října 2015

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 24517/2015-A-7 ze dne 1. října 2015, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze odmítl insolvenční návrh FATHOM, a.s. (dále jen navrhovatelka; bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že se navrhovatelka insolvenčním návrhem dne 30.9.2015 domáhala vydání rozhodnutí o zjištění úpadku dlužnice MOOPEX, a.s. (dále jen dlužnice) a prohlášení konkursu na její majetek, neboť má za ní splatnou pohledávku ve výši 2.144.308,77 Kč z titulu smlouvy o půjčce. Dlužnice má závazky také vůči HERČÍK a KŘÍŽ, spol. s r.o. nejméně ve výši 100.000,-Kč a po splatnosti delší než 30 dnů a vůči PROTECHNIK elektro, s.r.o. nejméně ve výši 13.843,-Kč po splatnosti déle než 30 dní. Soud odkazoval na § 103 odst. 1 a 2 a § 105 insolvenčního zákona (dále též IZ) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 29 NSCR 14/2011 ze dne 21.12.2011 a vyložil, že insolvenční návrh musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž bude moci insolvenční soud uzavřít, že dlužnice je v úpadku. Vyšel ze zjištění, že navrhovatelka neuvedla přesné výše dalších závazků dlužnice, jejich splatnost ani právní důvod jejich vzniku, a proto nemohl posoudit, zda má dlužnice peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a zda je v úpadku. Proto postupoval podle § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh navrhovatelky odmítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatelka včas odvolala (A-8) a navrhovala, aby je odvolací soud změnil tak, že rozhodne o úpadku dlužnice a o prohlášení konkursu. Argumentovala zejména tím, že v insolvenčním návrhu vylíčila všechny rozhodné skutečnosti tak, jak jsou vyžadovány insolvenčním zákonem a judikaturou. Citovala § 103 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 IZ a odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 29 NSCR 14/2011 ze dne 21.12.2011. Měla za to, že zcela jasně, srozumitelně a nezaměnitelně označila další věřitele dlužnice, neboť uvedla konkrétní výši jejich pohledávek s tím, že jsou minimálně 30 dnů po splatnosti, přičemž pro splnění podmínek pro rozhodnutí o úpadku je nerozhodné, zda jsou pohledávky 30, 35, 356 nebo více dnů po splatnosti. Domnívala se, že z hlediska insolvenčního zákona je nerozhodné, z jakého důvodu má dlužnice více věřitelů, resp. jakého charakteru jsou pohledávky. Nesouhlasila, že by její pohledávka nebyla dostatečně prokázána a poukázala na § 128 odst. 2 IZ, podle kterého jí měl soud prvního stupně vyzvat, aby předložila zákonem požadované přílohy. Namítala, že dlužnice má nejméně 3 věřitele, kterým dluží částku převyšující 2 mil. Kč, přičemž v případě její pohledávky je dlužnice v prodlení již skoro rok, což jsou dostatečné skutečnosti k závěru, že dlužnice je v úpadku.

Vrchní soud v Praze podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž dle § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z ustanovení § 97 odst. 1 a 3 IZ plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (tvrzení o existenci jeho splatné pohledávky za dlužníkem), není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 128 odst. 1 IZ odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Jak vyložil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A (R 91/2009), požadavek formulovaný v § 103 odst. 2 IZ je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu § 4 odst. 2 věty první zákona o konkursu a vyrovnání, jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko ). Tam Nejvyšší soud ČR na dané téma uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést též konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku. Přitom též zdůraznil, že povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Rovněž judikatura Vrchního soudu v Praze je již ustálena v tom, že vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To znamená, že není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování, musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužnice v návrhu tvrdit takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužnice má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Osoba či osoby dalšího věřitele dlužnice pak musí být v návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, odmítl soud prvního stupně insolvenční návrh, neboť navrhovatelka nedostatečně vylíčila rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužnice.

Odvolací soud z insolvenčního návrhu (A-1) zjistil, že v něm navrhovatelka uvedla rozhodující skutečnosti týkající se vzniku a existence její pohledávky za dlužnicí v celkové výši 2.144.308,77 Kč z titulu smlouvy o půjčce, na jejímž základě dovozuje svoji věcnou legitimaci podle § 105 IZ. Jako další věřitele navrhovatelka označila HERČÍK A KŘÍŽ spol. s.r.o. a PROTECHNIK elektro, s.r.o., aniž by uvedla přesnou výši jejich závazků a konkrétní datum jejich splatnosti. Na podkladě těchto tvrzení přesvědčovala, že dlužnice je v úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit, protože zastavila platby na úhradu svých peněžitých závazků a zároveň je neplní po dobu výrazně delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti.

Avšak ze shora uvedených tvrzení navrhovatelky nelze dovodit, že dlužnice má ve smyslu § 3 odst. 1 vůči více věřitelům (konkrétní) peněžité závazky po (konkrétní) dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že by je nebyla schopna plnit. Návrh taktéž postrádá vylíčení takových rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek vymezených v § 3 odst. 2 IZ, podle nichž se má za to, že dlužnice není schopna plnit své peněžité závazky. Navrhovatelka neuvedla žádné konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužnice zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků (neuvedla výši neplacených závazků dlužnice ani dobu, kdy k zastavení plateb mělo dojít) nebo že je vůči více věřitelům neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Navrhovatelka neoznačila další věřitele dlužnice a jejich pohledávky dostatečně co do svého důvodu, výše a splatnosti. Obecné konstatování, že dlužnice má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopna plnit, není uvedením konkrétních okolností, jež osvědčují její úpadek. V insolvenčním návrhu absentuje také vylíčení konkrétních okolností, jež by osvědčovaly úpadek dlužnice ve formě předlužení za podmínek § 3 odst. 3 IZ.

Odvolací soud proto-ve shodě se soudem prvního stupně-dospěl ke stejnému závěru, totiž že v posuzované věci nelze bez dalších (v dané věci absentujících) tvrzení usuzovat na úpadek dlužnice. Protože insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje postup podle § 43 o.s.ř., soud prvního stupně nepochybil, jestliže insolvenční návrh napadeným usnesením bez dalšího odmítl.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatelky důvodným a napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

Jelikož byl insolvenční návrh odmítnut, má dlužnice podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež jí ale žádné nevznikly. Proto o nich odvolací soud rozhodl za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. pod bodem II. výroku tohoto usnesení.

Odvolací soud pro úplnost dodává, že soud prvního stupně pochybil, jestliže navrhovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2.000,-Kč (A-9), neboť podle sazebníku poplatků (položky 22 bodu 14.) se poplatek nevybere za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně jen procesní povahy.

Třeba dodat, že § 146 odst. 2 IZ neumožňuje, aby v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 písm. a) IZ (tedy proti napadenému usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu) odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Převedeno na danou věc to znamená, že vady insolvenčního návrhu nelze zhojit v odvolacím řízení. Proto i kdyby se navrhovatelka pokusila v odvolání opravit nebo doplnit svůj insolvenční návrh, nemělo by to na výsledek odvolacího řízení žádný vliv.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). ,

V Praze dne 3. prosince 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková