4 VSPH 2140/2015-P13-12
KSPL 52 INS 1041/2015 4 VSPH 2140/2015-P13-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Smetanova 932, 332 02 Starý Plzenec, o odvolání věřitele č. 12 Hlavní město Praha, IČO: 00064581, sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 1041/2015-P13-2 ze dne 13. července 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 1041/2015-P13-2 ze dne 13. července 2015 se m ě n í jen tak, že se přihláška pohledávky P13 věřitele č. 12 Hlavní město Praha ohledně částky 1.000,-Kč n e o d m í t á a účast věřitele v insolvenčním řízení v tomto rozsahu nekončí.

Odůvodnění:

Ve výroku označeným usnesením Krajský soud v Plzni v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího anonymizovano (dále jen dlužník) rozhodl, že se odmítá přihláška pohledávky P13 věřitele č. 12 Hlavní město Praha (dále jen odvolatel) ve výši 26.000,-Kč (bod I. výroku), a že právní mocí tohoto rozhodnutí účast odvolatele v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že odvolatel podal přihlášku pohledávky P13 ve výši 26.000,-Kč, kterou insolvenční správce nezařadil na program přezkumného jednání, neboť má charakter pohledávek vyloučených ze způsobů řešení úpadku dle § 170 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Stanovisko insolvenčního správce shledal soud prvního stupně správným, a proto postupoval podle § 185 IZ a přihlášku odvolatele odmítl.

Proti tomuto usnesení se odvolatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že potvrdí odmítnutí přihlášky co do částky 25.000,-Kč, uzná pravost pohledávky ve výši 1.000,-Kč a uloží soudu prvního stupně zařadit pohledávku ve výši 1.000,-Kč do seznamu věřitelů dlužníka. Argumentoval především tím, že přihlášená část pohledávky ve výši 1.000,-Kč představuje náklady správního řízení podle § 79 správního řádu ve spojení s § 79 odst. 1,4 zákona o přestupcích a určené dle vyhl.č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích; nejedná se tedy o žádnou z pohledávek vyjmenovaných v § 170 IZ. Na podporu svých tvrzení argumentoval označenými rozhodnutími Krajského soudu v Ústí nad Labem a Městského soudu v Praze.

Insolvenční správce ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného (včetně nákladů řízení ve výši 1.000,-Kč). Poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5.2010, sp.zn. 29 Cdo 2114/2008 a uváděl, že náklady (nalézacího) řízení jsou příslušenstvím pohledávky, a proto platí (neurčuje-li zákon něco jiného), že příslušenství pohledávky sdílí osud (právní režim) pohledávky (jistiny) samotné.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním (tedy jen v rozsahu pohledávky ve výši 1.000,-Kč, ohledně níž se požadovalo její neodmítnutí) i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 170 IZ se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

Podle § 203a IZ v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1). Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně (odstavec 2).

Podle § 185 IZ jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Z § 170 IZ plyne, že v něm taxativně uvedené přihlášené pohledávky nelze v insolvenčním řízení nikdy uspokojit; s tím koresponduje též § 189 odst. 1 IZ, dle něhož se do seznamu přihlášených pohledávek nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Nastanou-li pochybnosti, zda se jedná o pohledávku, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíží, je namístě postup soudu podle § 203a IZ. S nepodáním žaloby o určení pořadí ve lhůtě nebo s neúspěchem věřitele v takovém incidenčním sporu pak insolvenční zákon spojuje důsledek, že je uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno. Jinak řečeno pokud zde není jiný důvod, s nímž insolvenční zákon spojuje ten důsledek, že se k pohledávce nepřihlíží, není sama o sobě skutečnost, že se jedná o některou z pohledávek vyjmenovaných v § 170 IZ, důvodem k odmítnutí přihlášky resp. pohledávky postupem podle § 185 IZ.

Podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen ZoP) platí, že občanovi, který byl uznán vinným z přestupku, jakož i navrhovateli, bylo-li řízení zahájené na jeho návrh zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) nebo j), se uloží povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku. Náklady řízení se hradí paušální částkou, kterou stanoví ministerstvo vnitra České republiky v dohodě s ministerstvem financí České republiky zvláštním právním předpisem.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že pohledávka odvolatele je i v rozsahu částky 1.000,-Kč pohledávkou uvedenou v § 170 IZ, jež se v insolvenčním řízení neuspokojuje, a proto odmítl přihlášku odvolatele a odvolateli ukončil jeho účast v insolvenčním řízení.

Z přihlášky odvolatele (P13-1) a z obsahu jeho odvolání (P13-3) odvolací soud ověřil, že právním důvodem přihlášené pohledávky byla pokuta (tedy mimosmluvní sankce) udělená dlužníku za přestupky podle zákona o provozu na pozemních komunikacích v celkové výši 25.000,-Kč a pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 1.000,-Kč označená jako příslušenství této pokuty. Pohledávky byly odvolateli přiznány rozhodnutím č.j. MHMP 285787/2014/Kva ze dne 3.3.2014.

Odvolací soud je toho názoru, že ustanovení § 170 IZ je třeba aplikovat jednotlivě na každou přihlášenou pohledávku (nárok) a nikoliv na přihlášku pohledávek jako celek, neboť každá pohledávka je individuálním nárokem specifikovaným konkrétním důvodem a výší, jenž lze uplatnit samostatnou přihláškou. Aby tak věřitelé nemuseli (formálně) činit, tedy aby nemuseli každý svůj nárok samostatně přihlašovat, umožňuje jim předepsaný formulář přihlášky pohledávek (§ 176 IZ), jehož podoba je bezplatně zveřejněna Ministerstvem spravedlnosti na adrese www.insolvencni-zakon.cz, uvést jednotlivě své pohledávky na vložených listech toliko jedné přihlášky a na její závěrečné straně pak mají všechny přihlášené pohledávky sečíst. Z toho však nelze dovozovat, že suma všech přihlášených pohledávek představuje v insolvenčním řízení pohledávku jedinou, neboť závěr, že se jedná o pohledávku podle § 170 IZ nelze vztáhnout na přihlášku pohledávek jako celek, tedy i ohledně pohledávek, na něž toto ustanovení nedopadá (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSCB 27 INS 3080/2010, 1 VSPH 788/2011-P2-10 ze dne 8.9.2011 nebo sp. zn. KSUL 69 INS 2401/2010, 1 VSPH 892/2010 ze dne 15.10.2010).

Odvolací soud se proto zabýval otázkou, zda pohledávka ve výši 1.000,-Kč představující náklady správního řízení spojeného s projednáním přestupku dle § 79 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád) ve spojení s § 79 odst. 1, 4 ZoP a určená ve výši dle vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví její paušální částka, je samostatným nárokem nebo (jen) příslušenstvím sankce-pokuty udělené dlužníku.

Není pochyb o tom, že náhrada nákladů přestupkového řízení (stejně jako uložená sankce v podobě pokuty) je veřejnoprávní pohledávkou, když odvolatel jako příslušný správní orgán rozhodl v nalézacím (správním) řízení o povinnosti dlužníka (jako občana) nahradit státu (resp. obci) náklady spojené s projednáváním přestupku, a že se nejedná o správní poplatek. Na takovou pohledávku je tak nutné aplikovat předpisy práva veřejného, a nikoli předpisy práva soukromého, a proto nelze z ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., event. § 513 o.z. dovozovat, že by náhrada nákladů přestupkového řízení byla příslušenstvím uložené sankce-pokuty. Ostatně ani správní řád nebo ZoP nestanoví, že by náhrada nákladů přestupkového řízení byla příslušenstvím uložené sankce-pokuty.

Za příslušenství uložené sankce-pokuty se náhrada nákladů přestupkového řízení nepovažuje ani v případě řízení o vymáhání peněžitého plnění, neboť jde o dva různé nároky, jež lze-a to jen pro účely daňového řádu-toliko podřadit pod pojem peněžité plnění ve smyslu § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu a obé považovat za daň. Ustanovení § 2 odst. 5 daňového řádu definující příslušenství daně nelze použít na náhradu nákladů přestupkového řízení, neboť tyto náklady nebyly uloženy ani nevznikly podle daňového zákona, nýbrž podle ZoP.

Podle § 175 odst. 1 daňového řádu může správce daně vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby. Z uvedeného je zřejmé, že pokud se odvolatel rozhodl uplatňovat nezaplacenou náhradu nákladů přestupkového řízení včetně uložené sankce-pokuty v insolvenčním řízení přihláškou, řídí se vymáhání těchto peněžitých pohledávek výlučně IZ a nikoliv daňovým řádem (tím by se řídilo jen provádění daňové exekuce).

I s ohledem na to, že dalšími sankcemi za přestupek jsou podle § 11 ZoP napomenutí, zákaz činnosti, propadnutí věci a zákaz pobytu, je zřejmé, že povaha těchto dalších sankcí vylučuje, aby pohledávka vzniklá v souvislosti s přestupkovým řízením z titulu náhrady nákladů řízení za projednání přestupku mohla být jejich příslušenstvím.

Náhrada nákladů přestupkového řízení nepochybně není úrokem ani poplatkem z prodlení, pohledávkou z darovací smlouvy, mimosmluvní sankcí, smluvní pokutou a ani nákladem, který by účastníkovi vznikl v rámci insolvenčního řízení. Je tak zřejmé, že náhrada nákladů přestupkového řízení nespadá pod žádný druh z taxativního výčtu pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení uvedených v § 170 IZ.

Odvolací soud tak dospěl k závěru, že náhrada nákladů přestupkového řízení (§ 79 odst. 1 ZoP) je zcela samostatnou veřejnoprávní pohledávkou, není příslušenstvím uložené sankce-pokuty (§ 11 odst. 1 písm. b/ ZoP) a není proto ani pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 IZ).

Shora uvedené závěry odvolacího soudu se nijak nepříčí právním závěrům vyjádřeným v dřívějším usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSPL 56 INS 9126/2012, 1 VSPH 1159/2012 ze dne 7.9.2012 (R 44/2013), v němž se řešila (jiná) otázka nákladů daňové exekuce za nezaplacení blokové pokuty udělené celním úřadem podle daňového řádu. Na posuzovaný případ nedopadají ani závěry vyjádřené v usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. 22 Ca 234/2009-39 ze dne 4.2.2010, jež se zabývaly účastenstvím správce v řízení o přezkumu rozhodnutí správního orgánu, v němž byla uložena mimosmluvní sankce.

Senát 4 VSPH Vrchního soudu v Praze nesdílí jen závěry, k nimž došel (jiný) senát téhož soudu ve svém usnesení č.j. MSPH 88 INS 15349/2014, 1 VSPH 92/2015-P5-9 ze dne 23.7.2015, jež je naopak vystavěno především na tom, že náhrada nákladů přestupkového řízení je příslušenstvím udělené pokuty ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák., a to z důvodů již dříve shora vyložených. Z těchto důvodů se rovněž neztotožňuje s právní argumentací insolvenčního správce uvedenou v jeho vyjádření k odvolání, přičemž dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 2114/2008, na něž insolvenční správce odkazoval, na projednávanou věc nedopadá, jelikož se týká nákladů občanského řízení soudního.

Pokud jde o rozhodnutí nabízená odvolatelem na podporu jeho tvrzení (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 77 INS 10629/2014, 77 ICm 2832/2014 ze dne 31.12.2014, rozsudek Městského soudu v Praze č.j. MSPH 99 INS 25210/2014, MSPH 199 ICm 4139/2014-29 ze dne 4.2.2015 a usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 4861/2015-P15-2 ze dne 29.6.2015), neobsahují pro posouzení věci žádné (nové) právní závěry, jimiž by se odvolací soud již dříve shora nezabýval.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k opačnému závěru, než soud I. stupně, totiž že nebylo namístě odmítat přihlášku jako celek podle § 185 IZ, neboť ohledně nákladů přestupkového řízení ve výši 1.000,-Kč nebyl dán žádný zákonný důvod k jejich odmítnutí a k ukončení účasti odvolatele (v tomto rozsahu) v insolvenčním řízení; pokud soud prvního stupně zastával názor, že se jedná o pohledávku, která se v řízení neuspokojuje, měl odvolateli postupem podle § 203a odst. 1 IZ uložit, aby ve lhůtě do 30 dnů podal žalobu o určení pořadí pohledávky, když toliko v řízení zahájeném podle § 203a IZ může být definitivně postavena najisto otázka charakteru odvolatelových pohledávek.

Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a usnesení soudu I. stupně v napadeném rozsahu změnil způsobem shora uvedeným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.

V Praze dne 26. listopadu 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková