4 VSPH 2114/2015-B-16
MSPH 76 INS 27828/2014 4 VSPH 2114/2015-B-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužníků-manželů Ing. Karla anonymizovano , anonymizovano , a Táni anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Údolní 1174/102, Praha 4-Braník, zahájeném na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 27828/2014-B-11 ze dne 13. října 2015

takto:

Odvolání se o d m í t á .

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 76 INS 27828/2014-B-11 ze dne 13. října 2015 neschválil oddlužení dlužníků-manželů Ing. Karla anonymizovano a Táni anonymizovano (dále též dlužníci; bod I. výroku), na jejich majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku) a konstatoval, že účinky spojené s prohlášením konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 21.7.2015 (A-26) zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením. Vyšel ze zjištění, že se do insolvenčního řízení přihlásili 2 nezajištění věřitelé s pohledávkami v celkové výši 1.368.513,33 Kč, a že věřitel č. 2 SD sped, s.r.o. (dále jen věřitel č. 2) nesouhlasil, aby dluhy z podnikání dlužníka byly řešeny oddlužením. Poukázal na to, že dlužníci v souladu s § 394a odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) v Prohlášení manželů ze dne 30.4.2014 (A-4/60) s úředně ověřenými podpisy výslovně prohlásili, že souhlasí, aby všechen jejich majetek byl pro účely posuzování insolvenčního návrhu považován za majetek ve společném jmění manželů, nicméně v seznamu majetku neuvedli jednak nemovitý majetek ve výlučném vlastnictví dlužnice a jednak obchodní podíly ve vlastnictví dlužníka, z čehož usuzoval na jejich nepoctivý záměr.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal (B-12) a navrhoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se na jeho majetek prohlašuje konkurs. Argumentoval zejména tím, že konkurs měl být prohlášen pouze na jeho majetek, nikoliv na společný majetek dlužníků. Akcentoval, že prohlášení, aby všechen jejich majetek byl pro účely posuzování insolvenčního návrhu považován za majetek ve společném jmění manželů, se týkalo pouze povolení oddlužení, nikoliv prohlášení konkursu na majetek dlužnice, a proto se domníval, že do majetkové podstaty neměl být zahrnut výlučný majetek dlužnice. Namítal, že soud uznal pohledávku věřitele č. 2, ani insolvenční správce ji nepopřel, přestože je sporná. Doplnil, že svůj reálný majetek nezamlčoval, společnosti, v nichž má obchodní podíly, nejsou funkční.

Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny procesní předpoklady pro projednání podaného odvolání.

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odst. 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odst. 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odst. 3).

Dlužník však nemá legitimaci k odvolání bez dalšího. Z povahy odvolání, jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník řízení, kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nepříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1592-1593). Závěr, že účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže z rozhodnutí soudu vzešla na jeho právech újma, je judikaturou konstantně přijímán (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19.5.1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod poř. č. 62/1960).

Veden těmito důvody dospěl odvolací soud k závěru, že pokud dlužník zakládá své odvolání proti napadenému usnesení na námitce, že konkurs měl být prohlášen toliko na jeho majetek a nikoliv na majetek ve společném jmění manželů, nenamítá žádnou (byť sebemenší) újmu, která mu byla napadeným rozhodnutím způsobena. Nebrojí ani proti bodu I. výroku napadeného usnesení, kterým soud prvního stupně neschválil povolené oddlužení dlužníků, neboť nenamítá žádné skutečnosti, které by závěry soudu prvního stupně o jeho subjektivní nepřípustnosti k podání návrhu na oddlužení rozporovaly. Odvolavší se dlužník, není tím účastníkem, jemuž byla způsobena újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou napadeného usnesení. Ostatně dlužník ani netvrdil, že by byl napadeným usnesením jakkoli negativně dotčen, naopak s prohlášením konkursu na svůj majetek souhlasil, napadal toliko postup insolvenčního správce při soupisu majetku dlužnice do majetkové podstaty a při přezkoumávání přihlášky pohledávky věřitele č. 2. Odvolání dlužníka proto nesplňuje podmínky subjektivní přípustnosti, totiž aby tu existovala potenciální možnost změnou či zrušením napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení odstranit újmu, která vznikla v jeho poměrech, dlužnice se proti napadenému usnesení neodvolala.

Z toho vyplývá, že dlužník není subjektivně legitimován k odvolání proti napadenému rozhodnutí, a proto odvolací soud postupoval podle § 218 písm. b) o.s.ř. a jeho odvolání odmítl.

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné dodat, že postup správce při soupisu majetku nelze řešit v odvolacím řízení proti napadenému usnesení, prohlášením konkursu společné jmění manželů zaniklo a bude třeba je vypořádat.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 1. prosince 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková