4 VSPH 2077/2015-A-17
MSPH 78 INS 21044/2015 4 VSPH 2077/2015-A-17

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Markéty Hudečkové a JUDr. Tomáše Zadražila v insolvenční věci dlužnice Sente, s.r.o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 878/35, IČO 27451071, adresou pro doručování Ing. Karel Klenor, Žitenice, Skalická 183, zahájené k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2015, č.j. MSPH 78 INS 21044/2015-A-11,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2015, č.j. MSPH 78 INS 21044/2015-A-11, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil dlužnici Sente, s.r.o. (dále jen dlužnice), aby ve lhůtě 5 dnů ode dne jeho právní moci zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že se dlužnice návrhem ze dne 18.8.2015 domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu. Citoval § 108 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a vyložil účel zálohy na náklady insolvenčního řízení. Uzavřel, že majetek dlužnice tvoří 2 automobily a drobný majetek stavebního charakteru v celkové hodnotě 150.000,-Kč, že zůstatek na jejím účtu činí 1.057,52 Kč, že má pohledávky ve výši 7.654.945,-Kč, k jejichž dobytnosti se však nevyjádřila, a že lze předpokládat prvotní náklady v souvislosti se správou majetku dlužnice za účelem jeho zpeněžení a vymáhání uvedených pohledávek. Proto dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu ve výši 10.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a žádala o přehodnocení stanovené výše zálohy max. do 5.000,-Kč. Namítala, že jí byla způsobena škoda velkého rozsahu společností HET, s.r.o., která jí dosud nebyla uhrazena, že dlouhodobé vymáhání vzniklé škody vyčerpalo veškeré finanční prostředky dlužnice (s ohledem na výši škody), že byla nucena propustit všechny zaměstnance a že nevykonává žádnou výdělečnou činnost. Dále uvedla, že předá insolvenčnímu správci veškeré podklady k vymáhání pohledávek (škody) soudní cestou (znalecké posudky, vyjádření dotčených orgánů a písemnou komunikaci) a že společnost HET, s.r.o. má dostatek finančních prostředků k jejich úhradě.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odst. 2 téhož ustanovení IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Soud I. stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 IZ slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z obsahu spisu bylo zjištěno, že se dlužnice insolvenčním návrhem ze dne 17.8.2015 (podaným u Krajského soudu v Praze) domáhala zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu. Z návrhu (A-1) a z jeho příloh (A-4) vyplývá, že dlužnice podle svého tvrzení eviduje závazky v minimálně výši 5 181 799 Kč, že její movitý majetek dosahuje hodnoty cca 150.000,-(osobní vozidla Hyundai Elantra 1,6, Hyundai I 30 a soubor DHM stavebního charakteru), že má pohledávky ve výši 7.654.945,-Kč a že účetní zůstatek na bankovním účtu vedeném u ČS, a.s. v Litoměřicích činí 1.057,52 Kč a na účtu vedeném u ČSOB, a.s. v Litoměřicích -361,15 Kč. Dlužnice již nemá žádné zaměstnance a nevykonává žádnou výdělečnou činnost.

Z dosavadních výsledků řízení tak vyplývá, že v případě zjištění úpadku dlužnice lze očekávat jeho řešení konkursem, přičemž tato nedisponuje dostatečným finančním majetkem, z něhož by mohly být uhrazeny prvotní náklady insolvenčního řízení; zejména pak náklady a hotové výdaje správce spojené se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužnice (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů), se správou a vymáháním jejích pohledávek, se zpeněžením jejího movitého majetku, jakož i s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud I. stupně proto nepochybil, když dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v dolní polovině zákonné sazby tj. ve výši 10.000,-Kč.

Je třeba zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu a není zde žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice důvodným a napadené usnesení podle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 7. prosince 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D. , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná